pondělí 24. října 2016

Její anděl strážný - 10. kapitola 1/2


Bylo to tím místem, které upozornilo Marcuse, že tohle nebyl jeho svět.
Zlaté slunce plnilo oblohu přímo nad ním, potápělo se do nekonečného oceánu, jeho světlo se vlnilo na vodě a zářilo jako diamanty. Měkký zvuk vln jemně lámajících se o staré bílé písečné skály spolu se šelestem kymácejících se palem v lehkém osvěžujícím větříku, který přicházel od oceánu, nesl slanou příchuť a její vůni.
Amélie.

Seděla na otlučené bílé železné tyči, které tvořilo zábradlí pobřeží, oddělovalo sluncem vybělenou dřevěnou promenádu od písku, byla zády k němu a po ramena dlouhé tmavé vlasy tancovaly ve vánku.
Zvuk oceánu a teplý vánek uklidňoval vztek, který cítil k Taylořinu a Einarově špinavém triku.
Poslali ho do Améliina vnitřního světa spíš než do jeho vlastního. Prohodí se svým starým kamarádem slovo, až se probudí. Takto se to přirozeně normálně nevyvíjelo. Tohle bylo dohazování.
Marcus přešel po promenádě k Amélii a opřel si lokty o železné zábradlí, které měl po pás. Amélie se na něj nepodívala. Dál zírala do dálky, kůže jí zářila teplým slunečním světlem a vlasy měla protkané zlatem. Marcus nasával její krásu, dával si na čas na zapamatování její tváře, jak vypadala v této chvíli. Mírný úsměv jí hrál na rtech, rozsvěcoval jí oči a on bez ptaní věděl, že tu byla šťastná.
Rozhodně to byl její svět.
Ale nebylo to její štěstí, co mu to prozradilo.
Nesnášel písek.
Dostal se mu do peří.
Shlédl na sebe a potřásl hlavou, když viděl jen volné černé plavky. To se taky nestane. Vodu dostal těžko z peří, hůř než písek a z nějakého důvodu měl křídla venku a nemohl je přesvědčit, ať se vrátí.
Byla venku, protože ho Amélie chtěla takto vidět? Tohle byl její svět, což znamenalo, že ho částí kontroluje, čímž jeho kontrolovala také.
Když se otočil, aby se jí zeptal na jeho křídla, a jestli je chtěla vidět, pohled se mu zadrhl na malých černých bikinách.
Nestydatě zíral na chatrné trojúhelníky látky, která jí sotva zakrývala prsa, žaludek se mu stáhl a teplota zvýšila, a pak pomalu sklopil oči k jejím bokům. Malý černý skoro průhledný proužek materiálu ji zakrýval od pasu, kolem zadku a byl svázaný na boku blíž k němu. Světlá tkanina se třepotala ve větru, odhalovala krémově štíhlá stehna.
„Je to tu mírumilovné,“ řekla a zněla vzdáleně. „Sním?“
Marcus se zaměřil zpátky na její tvář. „Nemyslím si. Oba jsme vzhůru. Taylor může stvořit svět, ve kterém se můžeme skrýt, ale nejsem si jistý, jak dlouho to trvá.“
„Bojím se, Marcusi,“ zašeptala a šedé oči se konečně setkají s jeho.
„Mě?“ Nebyl si jistý, proč to řekl. Hryzavý pocit, že se ho teď bála, se mu vznášel v koutku mysli od té doby, co ji zachránil od Pekelných andělů a odhalil jí o sobě pravdu, ale neměl v úmyslu jí něco z toho říct. Její pohled okamžitě změkl, znovu se zahřál, usmála se.
„Ne. Jsi jediná věc, která mě neděsí.“ Chtěla se ho dotknout, ale on se přesunul na jednu stranu, dost na to, aby její pokus opadl a začala se dívat na oceán.
Jak mohla vypadat tak laskavě a soucitně?
Viděla ho bojovat s těmi Pekelnými anděly, byla svědkem toho, jak bez váhání zabil, byla kvůli němu pokryta krví. Ukázal ji svou nejtemnější stránku a ona se na něj pořád dívala s takovým teplem v šedých očích. Ohromovalo ho to a nutilo ho ptát se jí, vyznat věci, které udělal, a důvod, proč ji varoval, aby se držela dál. Potřeba mu hořela hluboko v srdci, touha vědět, jestli mohla něco takového cítit k muži, jako byl on.
„Jsem strážce… ale jsou doby, kdy jsem byl bojovníkem…“ Marcus se na ni nedokázal podívat. Svíral pěsti a soustředěně zíral na západ slunce, bál se, co by viděl ve tváři Amélie. Dívala by se na něj s takovým teplem i poté, co prohlásil?
Nemyslel si, a zatímco se chtěl hned zastavit, než zničí všechno mezi nimi, větší část z něj potřebovala, aby věděla, co za muže byl, a proč měl pocit, že si nezasloužil lásku od tak čisté a krásné ženy.
Možná se jí podařilo se přesvědčit, že udělal jen to, co byl správné, když zabil ty démony před ní, ale v té chvíli se ho bála. Věděl to. Vyděsil ji. Teď to musel udělat znovu, takže ho pozná, a on uvidí v jejích očích a uslyší z hlasu, jestli ho mohla milovat.
„Přinášející smrt. Nejsem dobrý muž, Amélie. Zabíjel jsem hodně bez výčitek svědomí… stovky… pokud ne tisíce.“
Roztáhl prsty a zíral si do dlaní. Ruce stvořené k zabíjení ve jménu božím. Poslouchal rozkazy bez otázek od svých nadřízených, byl loajální své povinnosti a byl šťastný, když pokračoval. Ani jednou v životě nelitoval toho, co udělal. Ne dokud nepotkal ji a pak si přál, aby to všechno zmizlo.
Chtěl být lepším mužem, takže by ho milovala.
Teď to viděl. Při všech pokusech udržet si od ní vzdálenost, jí propadal, ale nový v této zkušenosti si neuvědomil své city, dokud se ho poprvé nedotkla, vzrušila ho hodně jen krátkým dotekem a přivedla ho k životu emocemi, o kterých ani nevěděl, že existují.
„Pokud jsi zabíjel, pak věřím, že jsi to dělal z loajality, přesně jak to řekl o tobě Einar. Zabíjel jsi, abys ochránil druhé a abys ochránil mě. Nemůžu ti nabídnout rozhřešení, Marcusi, ale můžu ti odpustit zabíjení druhých, abys mě ochránil. Jsi dobrý muž. Věřím tomu.“
Marcus vzhlédl a našel ji, jak ho sleduje, její oči nebyly plné ledu a nenávisti, ale tepla a jemnosti, které měla ve svých slovech. Nebála se, byla klidná a jeho se to dotklo, zahřívalo mu to hruď a přinutilo ho toužit po silnějším spojení s ní. Usmála se, otočila k němu, pořád se držela zábradlí, na kterém seděla, levou rukou a dala mu na stranu nepoddajné prameny vlasů z tváře.
A on se na ni díval.
Byl ohromený a přikovaný krásným přijetím, které mu ukázala.
Pro ni mohl být dobrým mužem. Mohl být tím mužem, kterého si zasloužila.
„Kvůli tomu jsi mě zastavil tu další noc, co jsme se líbali, nebo to bylo proto, že jsi anděl a bylo to špatné?“ Dala ruku dolů z jeho tváře.
„Ne.“ Jeho oči následovaly její ruku, skončily na stehně a pak je znovu zvedl k její tváři.
V jejích očích bylo tolik pochopení.
„Bylo to proto, že jsi nikdy nebyl se ženou?“
Marcus vydechl a zíral na oceán. Slunce zapadlo a měsíc v úplňku přebíral jeho místo, nádherný, jak se houpal nad potemnělým oceánem.
„Einar ti to řekl?“
Amélie přikývla a pak se dotkla jeho ruky, kde je měl před sebou sepjaté. Vzhlédl k ní, chtěl vysvětlovat a potřeboval ji požádat, aby si o něm nemyslela, že je menším mužem kvůli tomu, a ona k němu naklonila hlavu. Políbila ho, než mohl pronést slovo, její rty byly měkké, pomalu se pohybovaly ve fascinujících vlnách, které ho nutily odpovídat. Opřel se do polibku, toužil ji znovu ochutnat a věřit, že tohle bylo další dobré znamení. Když se odtrhla, krátce mu položila čelo na jeho, než si sedla zpříma, usmívala se na něj.
„Myslím, že je krásné, že jsi čekal tak dlouho,“ zašeptala a jeho srdce v odezvě poskočilo, přetáčelo mu vnitřnosti. Zíral na ni, byl roztržený mezi tím, aby ji znovu políbil, nebo jí řekl něco, co by jí přineslo další úsměv na tvář.
„Nikdy jsem nad tím opravdu nepřemýšlel. Nikdy jsem se nezajímal o smrtelnice.“ Marcus se narovnal a pak vzal do dlaní její tváře, držel její oči na jeho. „Ale zajímám se o tebe.“
Améliin úsměv byl nádherný a on si myslel, že ho políbí, ale sklouzla na druhou stranu zábradlí a přistála měkce v písku.
Směs světla z proužků z bílých světel, která visela na palmách, osvětlovala promenádu a měsíc si hrál s ní, měnil kůži na bledou a oči na temné. Rychle se setmělo a měsíc byl o hodně výš na inkoustové obloze. Jak dlouho jejich polibek trval? Přišlo mu to sotva jako bouchnutí srdce, co minulo, ale musela to být skoro hodina.
Mávla na něj prstem.
„Myslím, že bychom si měli jít zaplavat.“
Marcus se ostražitě díval na písek a pak na vodu. „To si nemyslím. Nemůžu dát křídla pryč.“
Podívala se na ně a jeho oči se rozšířily, když se mu smrskly do zad.
„Žádné výmluvy.“ Natáhla se pro něj přes zábradlí.
Marcus ho přeskočil a shlédl na teplý písek mezi nahými prsty. Amélie se zasmála a běžela k vodě, nechala po sobě stopy v měkkém písku, aby ji následoval. Doufal, že se jeho křídla znovu neobjeví. Přesně když vzhlédl, rozvázala Amélie proužek černého materiálu kolem pasu a odhodila ho na stranu.
Projel jím hluboký pulz vzrušení při pohledu na ni v tom malém kousku látky. Vůbec její zadek ty bikiny nezakrývaly. Mezi půlkami jí mizel jediný tmavý proužek, čímž je pěkně vystavoval. Sakra.
Okamžitě na to odpověděl jeho rozkrok, pták sebou trhal ve volných plavkách. Měl v úmyslu zmínit, že neuměl plavat, ale pomyšlení na to, že by si s ní hrál na mělčině a viděl ji mokrou, ho přinutilo jít k moři.
Usmála se a znovu na něj mávla, Marcus mohl jen poslechnout. Následoval ji do mělčiny a pak zaváhal, když se přes něj přelila jemná vlna a tmavá vlna mu dosáhla do pasu. Ta současná nebyla tak silná, ale neodvažoval se jít dál. Taylor se nezmínila, co by se stalo, kdyby se jeden z nich dostal do problémů v tomto světě. Uvízlo by jeho vědomí v tomto světě, kdyby odpadl.
Amélie ho vzala za zápěstí a pokusila se ho zatáhnout hlouběji do vod. Stál pevně, zamračila se.
„Neumíš plavat, že?“
„Nevím. Nikdy jsem to nezkoušel.“ Možná byl schopný plavat. Andělé si někdy pamatovali věci, které nikdy nezkusili, z předchozích životů. Pokud věděl, jak plavat, mohl si na to teď instinktivně vzpomenout, ale nebyl ochotný riskovat utonutí, aby to zjistil.
I když to nevypadalo, že to nějak Amélii děsí. Ostříkala jeho nahou hruď a tvář a on odpověděl tím, že máchl rukama přes teplou vodu, poslal k ní vlnu. Potopila se pod vodu a kolem něj se voda ustálila, končila mu u pasu. Otočil se na místě, hledal Amélii. Když po několika vteřinách nevyplavala, jeho pulz se zvýšil a on se brodil dál, bál se, že se něco stalo.
Něco se mu otřelo o zadek a on se ostře nadechl, což způsobilo vlnění směrem od jeho hrudníku. Smysly mu varovně vřískaly, ale nebyl dost rychlý. Amélie se vrhla z vody, hodila mu paže kolem krku a nohy kolem pasu. Její hravý útok způsobil, že zabořil paty do měkkého písku a padal, poslal je oba pod vodu.
Šla mu přímo do pusy a oči ho pálily.
Plavala k němu a pak kolem něj, jeho hněv se vytratil, když si stoupla za něj a hladila ho po zádech.
„Jsou nádherná. Je to opravdu prokletí?“ zašeptala, teplými prsty cestovala po značkách křídel na lopatkách.
Marcus se uklidnil, byl jen upřeně zaměřený na ni, každý lehký dotek rozdmýchal jeho vnitřnosti a jeho touhu po ní. Dechem mu omývala mokrou kůži, škádlila ji. Zavřel oči, chtěl vstřebat to, co cítil, když byla blízko něj. Teplo. Hlad. Touhu po ní.

„Zdá se,“ řekl a ona ho obešla. Chytil ji za nahý pas a přitáhl si ji k sobě. Překvapila ho, když ho vzala za ramena, zvedla se a obtočila mu nohy kolem pasu. Zasténal a sevřel ji za zády, aby ji pomohl, a pak si vzpomněl na tu chatrnou věc, kterou měla přes zadek. Vtiskl jí prsty do nahého zadku a znovu zasténal, tělo se mu napnulo a bolelo, když se setkalo s měkkým masem.

13 komentářů: