úterý 18. října 2016

Falešná identita - 18. kapitola 1/2



Pokračujeme, milí čtenáři!!!
A snad to už i dokončíme. Kniha má celkem jen 26 kapitol (pro mě, kdo už jste ode mě něco četli, to je nejkratší kniha :D), takže už se kvapem blížíme do finále!!! Není to paráda? Tahle část je ještě spíše o Alekovi, ale hned v té další už to hóóódně napííííínavéééé. No fakt!!!
Vaše trochu (dost) rozjařená Katuš

To ráno, kdy jsem rozbila ono nešťastné zrcadlo, mě Linda doprovodila do kanceláře šerifa Ruthledgea. Než jsme vešly do budovy, zastavila se a objala mě.  „Bude to v pořádku. Jen mu řekni, co si pamatuješ. Dokonce, i když budeš mít pocit, že to není důležité, protože by to mohlo pomoct při vyšetřování. Cokoliv by je mohlo zavést k tomu… k té osobě.“ Zastrčila mi pramen vlasů za ucho třesoucími se prsty. „Možná, že něco, co jim řekneš, je dovede k jejímu vypátrání a pak už bude konečně konec.“
Šerif Ruthledge byl malý podsaditý muž s řídnoucími zrzavými vlasy a jizvami na tvářích. Vstal ze židle a potřásli jsme si rukama přes stůl, než mi ukázal na dřevěnou židli. Sedla jsem si.
Linda se posadila vedle mě, ale tak, abych na ni neviděla a nemohla mě tak ovlivňovat, ale jenom její přítomnost mě uklidňovala.
„Děkuji, že jsi dnes přišla,“ začal šerif. „Nemusíš se ničeho bát. Zeptám se tě jen na pár otázek. Pokud si na něco nebudeš pamatovat, tak mi to řekni, neměj pocit, že musíš za každou cenu odpovědět.“
Přikývla jsem a opřela se. Hluboký a klidný hlas šerifa Ruthledgea mě uklidňoval.
Prošel si mé jméno, datum narození a místo bydliště, než přešel ke skutečným otázkám. „V ten den, druhého března, jsi byla u jezera. Co jsi tam dělala?“
O policejních metodách jsem se naučila při lekcích FEA, takže jsem pochybovala, že by mě nějaká otázka mohla překvapit. „Myslím – myslím si, že jsem tam byla, abych se s někým setkala.“
„Myslíš si to? Nebo si to pamatuješ?“
„Nepamatuji si to, ale často jsem se setkávala u jezera s přáteli.“
„Například s tvou kamarádkou Anou?“
Zaváhala jsem. „Ano.“
„Ale nepamatuješ si, s kým ses ten den chtěla setkat? Jsi si jistá?“ Jeho pohled byl ostrý, ale nebyl nepřátelský.
Zavrtěla jsem hlavou a zadívala jsem se do klína. Major nechtěl, aby se do vyšetřování zapojila i policie, takže jsem musela lhát.
„To je v pořádku. Doktor Fonseca mi řekl, že trpíš amnézií.“ Summers strávila několik posledních dnů tím, že rozptylovala policii. Jednou nám s Holly ukázala, jak její Variace funguje, a my jsme byly díky tomu tak zmatené, že jsme nemohly najít náš pokoj, ačkoliv jsme znaly cestu jako své boty v několika variantách. Můj výslech by bez Summersina zásahu vypadal určitě jinak.
„Pamatuješ si, co se stalo u jezera?“
„Ne. Velmi jsem se snažila si vzpomenout, ale všechno je pryč.“ Hlas jsem měla roztřesený a ruce jsem si nervózně svírala.
Šerif si něco načmáral do notesu. „Hádala ses s někým, než jsi byla napadena? Nebo existuje někdo, s kým by sis nerozuměla?“
„Myslím, že ne. Vím, že jsem se rozešla s Ryanem nějakou dobu před útokem a Ana mi řekla, že jsme se přestaly bavit s některými přáteli kvůli hádce, ale vůbec si nevzpomínám, co to způsobilo.“
Spokojeně přikývl – Ana mu nejspíš řekla stejnou věc. Zeptal se mě na pár dalších otázek ohledně Any, několika studentů, Devona a mých rodičů, ale v otázkách nebyl žádný spěch. Summers řekla, že Major chtěl, aby policie věřila, že vrah nebyl z města. Už začala odvádět jejich pozornost tím směrem. Když už nic jiného, bylo zřejmé, že se policie nebude plést do cesty FEA.
.   .   .   .
Alekův pohled byl pevně upřený na přední sklo, prsty klepal v pravidelném rytmu o volant. „Poslouchej, tahle fraška se mi nelíbí o nic více než tobě, ale Major má pravdu. Bude to tak méně podezřelé. Ana si myslí, že už jsme měli rande, takže dává smysl, že se tam ukážeme spolu.“ Neměl ani trochu představu, jak moc bych chtěla být tam s ním jako jeho přítelkyně, pokud by to byla pravda, ne jen další lež v našem komplikovaném podvodu.
Zastavili jsme před domem Francesci. Příjezdová cesta a většina chodníku už byla zabraná auty, takže jsme museli zaparkovat o ulici dál. Nebyla to úplně špatná věc vzhledem k našim mrzutým výrazům, které zrovna neukazovaly na šťastný nový páreček. Dům byl větší než okolní budovy a měl malou verandu osvětlenou malými lucernami. Jakmile jsme se dostali na dohled hostů, vzal mě Alek za ruku. Byla jako obvykle teplá a jako obvykle mi v břiše začali poletovat motýlci, když se na mě usmál.
Uvnitř už byla party v plném proudu. Když jsme vstoupili, zaplnila můj nos vlna nejrůznějších vůní: pivo, kouř a něco sladkého – marihuana? Zřejmě většina hostů nedbala na dodržování pravidla „kouření povoleno venku“ a Francesca je nenapomínala. K mému překvapení nás pozvala všechny, přestože na mě ve škole stále ještě vrhala nenávistné pohledy.
V rohu obývacího pokoje měla Francesca omotanou ruku kolem Devona a hlavu měla zvrácenou dozadu, když se smála něčemu, co řekl malé skupince lidí. Myslela jsem si, že ji Devon nemůže vystát, ale na podobných akcích byly hádky zapomenuty. Měla červenou tvář a její oči vypadaly skleněně, jakby už v sobě měla nějaký ten drink.
Hudba byla téměř fyzickou záležitostí. Basy mi vibrovaly tělem a nutily mě tančit spolu s ostatními. Obývací pokoj byl obrovský s několika pohovkami a křesly a v prostoru bylo i pár zahradních lehátek. Většina nábytku byla odstrčena ke zdi, aby se vytvořil prostor pro tanec.
Alek mě vlekl skrz tancující dav k Aně, která seděla na gauči se svým rande, Jasonem. Moc jsme s ním nemluvila, ale věděla jsem, že patří k Devonově partě.
Na pohovce byl prostor ještě pro jednoho člověka. Alek mi pustil ruku a bradou ukázal na volné místo.
„Můžeš si mu sednout na klín!“ navrhla Ana a způsob, jakým to řekla, mě nenechal na pochybách, že pivo, které držela v ruce, nebylo její první.
Podívala jsem se na Aleka a čas se začal natahovat. Ana a Jason na nás zírali, nebyli zas tolik opilí, aby nezachytili to napětí ve vzduchu. Náhle se Alek usmál a jedním plynulým pohybem si sedl a stáhl mě na klín. Teplo mi proudilo tělem při pocitu jeho náhlé blízkosti. V mysli se mi rozhořely vzpomínky na náš polibek před pár dny a vše, co jsem chtěla, bylo si to zopakovat.
„Kdy tohle všechno začalo? Vypadá to, jakoby už to jelo několik hodin,“ nadhodila jsem.
Ana si mocně lokla ze svého kelímku. „Není to zas tak dlouho. Většina lidí byla už opilá, když sem dorazila.“ Postavila se a překvapivě ještě nezavrávorala. „Koupelna,“ artikulovala bezhlasně, než mi zmizela z dohledu.
Alek a Jason se začali bavit o nadcházejícím fotbalovém utkání, zatímco já jsem pozorovala ostatní hosty. Bylo to ale neobyčejně obtížné, když jsem pod zadkem cítila Alekovy nohy a za zády jeho hrudník.
Ryan se rozvaloval na jednom lehátku s Chloe a strkal jí jazyk do krku. Odtáhl se a zadíval se na mě, jakoby na sobě cítil můj pohled. Ucítila jsem, jak se červenám, že jsem byla přistižena, a odvrátila se.
Před obličejem se mi náhle objevil kelímek, což mě dost vylekalo. Vrazila jsem loket Alekovi do břicha. Samozřejmě že ho to nebolelo, ale stejně jsem se omluvila. Vzala jsem si kelímek z Aniny ruky. Přičichnutí odhalilo pivo.
„Když je tvoje rande zaneprázdněno, vezmu péči o tebe za něj,“ řekla a uculovala se.
Zvedla jsem kelímek k puse. Alek položil ruku na mé stehno a zmáčkl. Bylo to varování, ale mé tělo si to vyložilo jiným způsobem. Alekův pohled se zamkl s mým. Naklonila jsem kelímek a zhluboka se napila, aniž bych ho přerušila. Nebylo to moc, ale stejně jsem se při té chuti zachvěla.
Alekovy rty se zúžily. Vzteklý záblesk v jeho očích mě nutil chtít ho ještě víc. Proč jsem mu nebyla schopná odolat, i když mě pořád odstrkával?
Znovu jsem se napila. Alek mi znovu zmáčkl stehno a naklonil se blíž, rty se přiblížil k mému uchu. „To je špatný nápad.“ Jeho horký dech na mém uchu, jeho ruka na mém stehně, jeho hrudník tlačící na můj. Jeho vůně. Jeho teplo. Všeho bylo příliš moc.
Položila jsem kelímek na stůl vedle gauče. Mé ruce doputovaly Alekovi na ramena, můj pohled klesl k jeho rtům a já se naklonila pro pusu. Cítila jsem, jak mi jeho dech otírá rty, jak mi bije srdce v hrudi, žaludek se scvrknul očekáváním, než se jeho obličej obrátil na stranu a mé rty se dotkly jeho tváře.

Měla jsem pocit, jakoby mi někdo vyrazil vzduch z plic. Vyškrábala jsem se na nohy a zvedla kelímek s pivem. Alekovy oči byly znepokojené, ale za touto emocí bylo ještě něco jiného, něco horšího. Lítost.

8 komentářů:

  1. děkuji za překlad a vítej zpět v tomto překladu :)

    OdpovědětVymazat
  2. No paráda! Ten jí dává. Chudinka. Moc se těším, jak to bude pokračovat. Díky za překlad! Ju jenom se chci zeptat. Potřebovala bych trochu rozproudit krev a udělat něco, co by mi pomohlo zvednout náladu. Mám za sebou takové špatné období a potřebovala bych přijít na způsob, jak bych svůj život trochu rozproudila. jestli víš jak to myslím a ty mi vždycky přijdeš taková svěží, střelená (tím nejlepším způsobem) Nemáš nějakou tu radu, co by mě přimělo se znovu usmívat jako dříve, nebo blbnout jako malá holka? :D Vím, že je to najivný se takhle ptát, ale nějak mě to napadlo, protože jsem dříve asi byla take taková a když si čtu ty tvoje komentáře, tak se musím nad tím usmát. (po pravdě, to píšu proto, že mi hodne lidí z mého okoli říka, že jsem se změnila a celkem mě to i trápí. někdy se směju, blbnu ale není to tak často, jako dříve. A po pravdě to ani už není upřímné.) Tak jen kdyby jsi měla nějakou metodu" Jak být pořád fit a usměvavá! tak sem sní :D :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za komentář :)
      No, metodu nemám :D. Neexistuje recept na štěstí, každý je jiný, každý k radosti potřebuje něco jiného.

      Podívej, bolest, ať už je jakéhokoliv charakteru patří k životu. Nemůžeš být pořád tak říkajíc v pohodě. Já sama mám malé sebevědomí, občasné rádoby deprese, problémy se sebehodnocením. Ve svých 24 letech jsem ještě neměla kluka a teď jsem si jistá, že to je dobře, protože bych se ho držela jako klíště, aby mě dostal z mé v určitých chvílích dost husté mizérie.

      Tak co s pocity nejistoty a neštěstí, nespokojenosti, věčného naštvání, a dotazování se, proč tady vlastně jsem? Bohužel to chce čas. A tvé vlastní rozhodnutí, že to tak chceš. Já si v tom svém dost dlouho libovala (a občas možná ještě i trochu libuju). těžko říct, co na to vlastně zabírá, ale mám sebe, své vntiřní dítě, které se projevuje onou střeleností. Obdivuji maličkosti v přírodě - barvu nového jehličí, šumění listů když prší, užívám si vůně ve vzduchu. Poslouchám hudbu, která mě naplňuje. Neposlouchám většinou nic hard, gothic, metal nebo rap. spíše jemné písně, irské balady (ano, dost se tam vraždí :D). Ale na to nemá dost lidí buňky. Možná i proto, že neradi poslouchají vlastní myšlenky. A taky jsem se rozhodla, že se budu mít ráda. Mám svou mantru, kterou si opakuji, když se obviňuji z toho, že jsem se řekla nějakou šílenou kravinu, kterou jsem ani nechtěla.

      Najdi svou cestu, své maličkosti, které tě dělají šťastnou. Najdi si vlastní mantru, která ti pomůže dostat se z nejhoršího, pokud budeš chtít. To rozhodnutí je však také dlouhodobé... každou minutu se musíš rozhodovat, jestli chceš být šťatsná a mít se ráda nebo ne. A ještě je fajn odpuštění. Odpustit hlavně sobě... to je to nejtěžší a hodně důležité.

      Klidně napiš znovu, ale piš mi prosím na mail katus.katulik@gmail.com . Jsou věci, které se prostě nedají řešit veřejně. Přeji hodně štěstí... a nezapomeň... nejsi v tom sama... všichni máme své komplexy ;)

      Vymazat
  3. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat