neděle 25. září 2016

Vzdor - 42. kapitola 2/2



Následovala jsem ho, obcházejíc zřetelně prohnilá místa a snažila se příliš nezvedat svým pohybem prach. Půda byla zatuchlá, čtvercová místnost s nepořádkem a dvěma špinavými okny na každém konci. Zamířili jsme k přednímu oknu, já pohledem proletěla trávu až k linii stromů a všimla si jich během několika vteřin.


Stáli mezi dvěma stromy, sledovali přední dveře a neklidně se pohybovali pod paprsky večerního slunce.
Amatéři.
Což znamenalo, že to jsou strážní. Loupežníci a stopaři jsou příliš zkušení, aby byli tak snadno viditelní. Řekla jsem to Melkinovi.
„Myslel jsem si to samé. Nemůžu ale přijít na to, proč si velitel myslí, že potřebujeme extra ochranu.“
„Prosím, řekni mi, že nejsi až tak hloupý.“
Zamračil se na mě.
„Nejsou tady kvůli naší ochraně, Melkine. Pokud by byli, cestovali by s námi už od začátku. Jsou tady, aby se na nás vrhli, jakmile budeme mít ten balíček.“
„Ale my ho máme přinést. Musíme. Nemůžu ztratit Eloisii. Řekla jsi, že si myslíš, že velitel dodrží své slovo.“
Lhala jsem. Ale když jsem se podívala do jeho utrápené tváře, nedokázala jsem mu říct tu krutou pravdu. „Možná že tu mají být jako pojistka pro případ, že bychom se rozhodli, že to, co je v tom balíčku, chceme víc, než bezpečí Eloisie a Logana.“
„Nic není důležitějšího než její bezpečí.“
„Pro tebe. Ale velitel si necení lidského života tak jako ty.“
Byli jsme chvíli potichu a koukali na dva strážné, když den odezníval a na obloze se objevovaly první hvězdy.
„Co když chtějí ten balík pro sebe?“ zeptal se a temnota se mu do jeho hlasu vrátila.
„Pak se nás pokusí zabít, až ho budeme mít.“
„Ne pokud je zabijeme jako první.“
Karmínově rudá. Sekání stříbrnými ostřími. Pokrývání mého těla vinou, kterou nebudu moci smýt.
Setřásla jsem ze sebe morbidní myšlenky. Je absurdní,  že bych se cítila vina kvůli prolévání krve strážných. Zvláště těch, jejichž záměr byl prolít tu mou.
Ale pokud to udělám – pokud je úmyslně přepadnu a zabiju bez provokace nebo upozornění – neztratím tím něco, co potřebuji? Něco, díky čemu nejsem jako velitel? Byla bych pak krutější, nelítostnější?
Nebo to ze mě udělá zbraň, kterou potřebuji být, abych zničila velitele?
„Půjdu ven a nadejdu si je. Zkontroloval jsem okolí z toho druhého okna za našimi zády. Z té strany nás nikdo nesleduje. Dej mi aspoň hodinu, abych se k nim mohl dostat bez povšimnutí. Pak vyklouzni, jakoby ses šla poohlédnout po tom balíku. Jakmile se na tebe zaměří, zabiju je.“
Jeho hlas byl chladný, prázdný a trochu děsivý. Zdvořilý a chápající Melkin byl pryč. Na jeho místě byl silný predátor, připravený udělat cokoliv každému, kdo by se pokusil postavit mezi něj a Eloisii.
Zamyslela jsem se nad tím, jestli jsem nezachytila záblesk toho, čím se stávám já sama.
Zaplašila jsem ty nevítané myšlenka, přikývla jsem pro přijetí jeho plánu a zamířila s ním dolů. Odešel zadními dveřmi a já sledovala čas pomocí svíček, když jsem v kuchyni připravovala jídlo ze zásob, které tady nechal táta. Najedla jsem do sytosti, nechávajíc toho dost na talíři pro Melkina a do batohu si nacpala další potraviny na cestu.
Má hodina se chýlila ke konci. Zkontrolovala jsem, jestli jde dýka snadno vytáhnout, zapálila malou pochodeň, abych byla lépe vidět a otevřela přední dveře. Jílovitá vůně prohřáté země pomalu vyprchávala pod ledovými prsty noci. Plížila jsem se verandou, zírajíc si pod nohy, jako bych tam chtěla něco najít.
Kůže mi zabrněla. Někdo mě sledoval.
Což byl přesně ten důvod, proč jsem to dělala, ale stejně jsem se o moc lépe necítila.
Když se Melkin během prvních několika minut neobjevil, opustila jsem verandu a přešla ke druhé straně tak, abych byla pořád krásně vidět strážnými u stromů. Cítila jsem se až příliš odkrytá. Chvění nabývalo na síle.
Neignorovala jsem ho.
Místo toho jsem se skrčila, zabodla pochodeň hluboko do rozměklé půdy u mých nohou, abych ji uhasila a co nejrychleji a nejtišeji utíkala pryč z toho místa. Během pár sekund jsem slyšela, jak někdo jde k tomu místu.
Uskočila jsem doleva, přikrčila se a ztuhla. Temnota noci mě ukryje. Osoba, která mě sledovala, neměla masku pro noční vidění, protože bych ji jinak viděla zářit zeleně.
Neměl pocit, že by měl zastavit, když už mě neslyšel. Jemné kroky se blížily k místu, kde jsem se krčila. Potichu jsem vytáhla dýku a připravila se.
Strach z toho, že bych prolila něčí krev, aniž by mě před tím uviděl, byl pryč. Toto bylo místo čisté vypočítavosti.
Já nezemřu. Ne dokud nebude velitel ležet v kaluži vlastní krve u mých nohou.
Můj pronásledovatel byl dostatečně blízko na to, abych ho slyšela dýchat, což byl znak někoho, kdo se nenaučil dýchat tak potichu, aby ho nebylo slyšet ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuje. Počkala jsem, dokud ode mne nebyl tři yardy a napjala jsem se k útoku.
Zezadu se kolem mě omotala paže a přitiskla se mi na pusu, zatímco druhá mi sebrala dýku, než jsem se mohla bránit.
„Počkej,“ Melkinův dech se mi otřel o ucho a já zůstala v klidu.
Můj pronásledovatel se pohyboval kupředu, dělajíc hluk, že by ho neslyšel jen někdo nezkušený, ale já jsem věřila Melkinovi a počkala jsem.
Ve chvíli, kdy byl ten muž pryč z dosahu, jsem už měla svaly ztuhlé a necítila jsem nic od kotníku dolů. Otočila jsem se na Melkina.
„Kdo?“ zeptala jsem hlasem jako vánek.
„Stopař z Rowansmarku.“
To nedávalo smysl. Každý dobrý stopař by mě zabil dřív, než bych o tom vůbec věděla. A pokud byla nějaká šance, že bych mu unikla, nehonil by mě takovým hlučným, nemotorným způsobem.
„Jsi si jistý?“
„Ano. Zabil stráže, než jsem se k nim dostal. Viděl jsem jeho práci. Je to expert.“
„Tak proč se chová jako amatér?“
Podíval se na mě a v jeho očích jsem uviděla odpověď. Protože mě stopař nechtěl zabít. Chtěl mě odsud dostat, aby mě mohl chytit a donutit mě vyzradit místo ukrytí toho balíku. To uvědomění mi zvýšilo adrenalin. Krutost Rowansmarských stopařů byla legendární. Někteří říkali, že své oběti ukrajovali kousek po kousku a těmi kousky krmili supy, zatímco oběť krvácela a žadonila. Někteří tvrdili, že uměli zabít jediným dotykem.
Při naší druhé návštěvě Rowansmarku jsme vstupovali do města skrz sloupy s napůl shnilými hlavami zabodnutými na špici. Pět na jedné straně, šest na druhé. Byly to hlavy hloupých loupežníků, kteří udělali tu chybu, že si troufli podvést Rowansmarkské obchodníky o jeden měďák.
Co by mi asi udělal stopař, který by chtěl zjistit, kde je balík, který byl odcizen jeho lídrovi? Cítila jsem na kůži chlad, když jsem se otočila k Melkinovi.
„Musíme odejít.“

Melkin přikývnul a pomalu jsme šli k domu. Krčila jsem se za stromem s připravenou dýkou, zatímco Melkin vklouznul dovnitř, popadl můj batoh, Switch a tašku se zásobami jídla. Když se vrátil, zmizeli jsme tiše v lese za domem a mířili na jih s vytaženými zbraněmi a ušima nastraženýma.

10 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Katuš, moc děkuji za pokračování kapitoly. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za další kapitolu :-) a moc se těším na další :-)

    OdpovědětVymazat