neděle 18. září 2016

Vzdor - 42. kapitola 1/2



RACHEL
Zatímco Prokletí vyplenili všechny hustě osídlené oblasti, jednotlivé domy, stojící dál od měst, stát zůstaly. Některé domy však byly zcela neobyvatelné kvůli času, počasí a zanedbání údržby. Ale jiné byly vhodné jako odpočinkový bod při cestování po Pustině. Každý kurýr si našel vlastní bezpečný dům, zaplnil si ho zásobami a doufal, že zvenku vypadá dostatečně zničeně, aby se tam nedostaly bandy loupežníků brázdící Pustinu.


Došli jsme k prvnímu otcovu bezpečnému domu zrovna ve chvíli, kdy padal na kraj soumrak. Svrbění na zadní části krku mi varovalo, že nás ještě stále někdo pronásledoval, přestože Melkin tvrdil, že nic necítí.
Nebyla jsem si jistá, jestli má Melkin ten samý smysl, co já, takže jsem mu nedůvěřovala. Od oběda byl nepřístupný a já tak nemohla přečíst myšlenky vepsané do jeho tváře. Nicméně mě bral dostatečně vážně, aby nechal svou dýku vytaženou.
Bezpečný dům byl přes dvě patra vysoký cihlový dům s širokou, hadry krytou verandou a linií majestátních sloupů před předními dveřmi, které bývaly bílé, ale staletí opotřebování změnilo barvu na divně šedou. Po cihlách se táhl břečťan, balil okna a visel přes střechu.
Předzahrádka byla dříve nádherně pěstěným skvostem, ale nyní byla tráva vysoká až k mým stehnům, široká a hustá, a stromy za domem se každým krokem více a více přibližovaly k domu. Přesto poloha domu dovolovala dobrou viditelnost okolo celého jeho obvodu, což byla vlastnost, na které můj otec trval, aby bezpečný dům měl.
Dráty na mé ruce mě zaštípaly a rozzářily se, už bez mihotání, ačkoliv světlo bylo tak slabé, že jsem pochybovala, že on je stále tady. Bylo mi to jedno. Stačilo to, aby to udržovalo mou naději.
„Tady ukryl ten baliček?“
„Ne.“
„Proč tedy zastavujeme?“
Prošla jsem kolem něj, vyšla nahoru, přičemž jsem vynechala předposlední schod, který byl prohnilý. „Protože už je skoro tma. A někdo jde za námi. Chci být chráněná čtyřmi zdmi.“
Plus mi tady možná táta nechal nějaké znamení.
Navíc Melkin vypadal tak napjatě, že by kdykoliv mohl vybuchnout. Taky potřeboval pauzu.
Velký elektronický zámek s klávesnicí – další z Loganových vynálezů – byl upevněn na dveře, které chránil. Táta se ujistil, že Logan i já budeme znát kódy ke každému bezpečnému domu. Naťukala jsem kód, svým tělem blokujíc Melkinův výhled na klávesnici, když šel opatrně za mnou. Zámek se odemknul se sotva slyšitelným cvaknutím.
Vzduch uvnitř domu byl zatuchlý a těžký díky plísni a prachu, který pokrýval všechen viditelný povrch jako vrstva šedého sněhu. Prošla jsem dveřmi a uviděla to – stopy, slabé obrysy s menšími vrstvami prachu.
Byl tady.
Naděje ve mně zahořela tak silně, že jsem se bála, že mě roztrhá.
Melkin za námi zavřel dveře, zastrčil závoru na její místo a otočil se. Dýku měl pořád vytaženou.
„Už ji můžeš odložit.“
„Co když někdo toto místo využívá? Nerad bych se někým nechal překvapit a neměl se čím bránit.“
„Pokud by tu někdo byl, nechal by v prachu stopy. Vidíš?“ Ukázala jsem na pomalu mizející stopy mého otce.
Melkin zavrčel, ale nechal dýku venku, když šel dále do domu a prohlížel si oprýskané květinové tapety na stěnách spolu s černou plísní na stropě. Jeho pohled nakonec sklouznul i na bývalou modrou sedačku, která nyní byla spíš šedá. „Ne, pokud sem přišli oknem.“
Všechna okna byla neprodyšně přitavena k rámům. Byl to jeden z důvodů, proč si táta vybral tento dům. Nicméně jsem se neobtěžovala o tom říct Melkinovi. Potřeboval si myslet, že dělá vše pro naše bezpečí, takže jsem ho nechala pročmuchat si ho.
Mezitím jsem se opatrně přesunula k oknu, které bylo vysoké od podlahy až po strop, držíc se ale mimo výhled případného pozorovatele.
Někdo byl venku. Nikoho jsem sice neviděla, což mohlo to být pro to, že byl dostatečně dobrý, aby se držel z dohledu, ale věděla jsem, že tam někdo je.
Otázka byla, kdo?
Někdo, kdo nás uměl sledovat při naší cestě do Rowansmarku? Mohli to být strážci, což znamenalo, že velitel porušil slovo ještě dřív, než jsem se domnívala. Nebo snad loupežníci, kteří si mysleli, že jsme snadná oběť? Pro ně by to mohla být poslední chyba, kterou by udělali. Stopaři z Rowansmarku, jenž měli za úkol hlídkovat na kurýrních trasách, kdyby někdo náhodou nesl ten balík?
To byl risk, který jsem na sebe nechtěla vzít.
Naše pronásledovatele budeme muset buď setřást, nebo je najít a napadnout zezadu. Což znamenalo, že se Melkin bude muset dát dohromady a pomoct mi.
„Jsi si jistá, že balík není schovaný tady?“ zeptal se přímo za mnou a já se prudce otočila, instinktivně sahajíc pro dýku k mému boku, než rozum převzal kontrolu nad panikou.
„Udělej to znovu a vykuchám tě.“
Jeho černý pohled odhaloval hořkost. „Jsi si jistá, že není ukrytý tady?“
„Ano. Je poblíž dalšího bezpečného domu.“
„Mohl ho přesunout.“
„Vážně? S velitelem a hlavou Rowansmarku za zády? Věděl hned, když opouštěl Baalboden, že bude sledován. Je příliš chytrý na to, aby je zavedl přímo k cíli.“
Ostře přikývl a ten pohyb přeťal jakési vlákno jeho napětí, které si na sobě nesl od oběda. Schoval do pochvy dýku. Druhou rukou mi ukázal kus něčeho žlutého.
„Tohle jsem našel zavázané kolem kliky kuchyňských dveří.“
Byla to další z matčiných stuh. Vzala jsem si ji, přejíždějíc prstem přes iniciály S. A., a nakonec si ji strčila do kapsy, kde jsem měla i tu fialovou. Nepotřebovala jsem ujištění, že se blížím k cíli – Loganovo zařízení to už vědělo – ale mít v rukou ty stuhy bylo pro mě jako malé spojení s tátou. Kdybych měla s sebou Logana, už bych se k němu vydala.
„Viděl jsem naše pronásledovatele. Pojď se mnou na půdu a také je uvidíš. Dávej si ale pozor na schody. Polovina z nich je shnilá.“

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Katuš moc děkuji Za překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Má trošku zvláštní chování Melkin...jsem opravdu zvědavá,kdy někomu dojde trpělivost..děkuji moc za kapitolu 😊

    OdpovědětVymazat