neděle 11. září 2016

Vzdor - 41. kapitola



LOGAN
Myslím si, že je dneska sobota, což znamenalo, že jsem byl velitelovým vězněm už týden. Ta dívka od Thoma Tankarda tady nebyla od té doby, co mi dala do papíru zabalenou a na prášek rozdrcenou medicínu – tedy od úterý. Místo ní sem přicházela boubelatá shrbená žena dostatečně stará na to, aby byla mou babičkou.


Rozhodl jsem se, že je dobře, že sem ta dívka znovu nezavítala. Myšlenky na revoluci by zastínily další problémy, které měly přednost. Nejdůležitějším úkolem byl útěk, ale nebyl jsem si jistý, jestli mi je natolik dobře, abych dokázal utéct až ke Zdi, než by mě chytili. Odhadoval jsem, že budu muset počkat další dva nebo tři dny, než mi mé zlomené žebro dovolí utíkat, aniž by mě složila jeho bolest.
I tak bych si potřeboval hrudník něčím zpevnit.
Předpokládal jsem, že by mi k tomuto účelu posloužilo mé tričko, které jsem měl na sobě, ale nechtěl jsem, aby to bylo tak moc vidět. Zvláště když mě Eloisa přes uličku sledovala nepřetržitě po celý den jako zoufalé ptáče čekající na červy.
Velitel sem znovu nepřišel a to čekání napínalo mé nervy, až jsem si přál, aby se už něco stalo. Myslel jsem si, že by mu činilo radost, kdyby se mi mohl posmívat. A ubližovat mi. Ujišťovat se, že vím, že vyhrál. Rozhodl jsem se brát jeho nepřítomnost jako znamení, že se Melkinovi dosud nepodařilo zabít Rachel, a zaměřil jsem se na léčení svého těla.
Posledních pár dnů jsem strávil vsedě nebo vleže na zemi, snažíc se vypadat beznadějně zraněný, zatímco jsem napínal a povoloval svaly, dokud se netřásly námahou. Také jsem se snažil uctít Oliverovu památku tím, že vymyslím ten nejlepší plán, jakého jsem schopen, aby byl pyšný.
Ale většinou jsem přemýšlel na Rachel. O tom, jak se smála a já se toužil k jejímu smíchu připojit, přestože jsem nevěděl, čemu se vlastně směje. O světle, které jí hrálo v očích, když mi chtěla vyvrátit můj názor. O křivce jejího boku, když šplhala do mého seníku.
Vždycky jsem cítil se nepříjemně, když se na něco zaměřila a šla si za tím, a distancoval se od ní, abych měl klid. Nyní se ten prostor otevřel a byla v něm prázdná díra, která mohla zaplnit jenom ona. Nevěděl jsem, jak to vysvětlit a ani jsem se o to nesnažil. Stačilo mi vědomí, že jsem ji potřeboval, jako nikoho jiného. Jakmile ji najdu, zjistím zbytek.
Slíbil jsem si, že to nebude trvat moc dlouho, než uteču z téhle mizerné díry a půjdu ji stopovat.
Toto ráno jsem vypotřeboval své jídlo, ale nedělal jsem si starosti. O moc déle tady zavřený nebudu. Přesto, když se dveře vězení otevřely, doufal jsem, že to bude ta dívka, protože více jídla znamenalo více síly.
Ale nebyla to ona ani ta stará paní. Slyšel jsem rozhodné kroky mířící k mé cele.
Velitel.
Přede mnou byl další konflikt a já jsem z něho potřeboval dvě věci – informace a pokud možno žádné zranění. Otočil jsem se a přitiskl svůj zraněný hrudník ke zdi, mimo dosah velitelových bot, a začal přemýšlet jak z toho ven, když přikázal otevřít dveře mé cely.
Vstoupil dovnitř, jeho jizvy hrály všemi barvami ve světle pochodní. Předstíral jsem, že mohu sotva zvednout hlavu, abych se na něj podíval. Předstíral jsem stejnou slabost od chvíle, kdy jsem se probudil bez horečky, takže pokud mě nechal sledovat, nevzbudím tím žádné podezření.
Zasmál se smíchem plným arogance. „Podívejme se.“ Třemi dlouhými kroky byl u mě. „Jak dojemné.“
Trochu jsem odklonil hlavu a podíval se na něj.
„Nechal jsem tě v tomto vězení týden. To je ten skvělý vynálezce Logan McEntire. Muž, který má vždycky nějaký plán.“ Jeho noha vystřelila a setkala se s mým ramenem.
Bolelo to, ale ne tolik, kolik jsem předstíral. Musel mít pocit, že jsem poražen, nebo mi nikdy nedá, co potřebuji.
„A tady sedíš. Stále pod zámkem. Stále neschopen naplnit své sliby.“ Jeho úsměv byl krutý, kdy přitlačil botu na můj krk.
V této chvíli jsem bolest nemusel předstírat. Vlny agónie se mi prohnaly čelistí a explodovaly v mozku.
„Neporazil jste ji,“ řekl jsem, vypouštějíc ta slova přes zaťaté zuby.
Naklonil se blíž. „Co to říkáš, ty bezcenný pse?“
„Rachel. Ji jste neporazil.“ Roztřeseně jsem se nadechnul a ucítil pach kůže a kovu z jeho bot. „Je silnější, než si myslíte.“
„Je osamocenou dívkou v Pustině, cestující s mužem, který je dvakrát silnější než ona a má větší motivaci, aby udělal, co mu bylo řečeno.“
Jeho hlas přetékal pýchou – dvě třetiny mocí, jedna zaslepené ego.
Výborně.
„Ona ho zvládne. Je chytřejší, než si myslíte.“
Odfrknul si, ale já málem slyšel ty pochyby procházející jeho hlavou.
„Nebudete vědět, jestli jste měl či neměl pravdu, dokud nebude příliš pozdě na nějakou změnu,“ řekl jsem.
„Věřím, že bys chtěl, abych si tohle myslel. Ale jakmile Melkin pošle signál, vynálezce, můžeš si být jist, že už bude sám.“ Znovu se zasmál. „A ty si na svůj život vsadíš, že? Protože v sekundě, kdy budu mít, co chci, jsi mrtev.“
On mi neřekne, co potřebuju vědět. Byl na to příliš chytrý. Takže potřebuji další zdroj informací, než vypadnu do Pustiny.
Náhle se postavil, jeho bota mi sjela po popáleném krku jako tucet břitev. Těžce jsem oddechoval, snažíc se kontrolovat vlny bolesti a viděl jsem Eloisii, jak se na mě dívá s hrůzou v očích.
Což bylo zajímavé.
Ona nechce, abych byl zraněný. Protože nechce vidět lidi trpět? Nebo si myslí, že bych mohl nějak zabránit jejímu manželovi, aby se stal vrahem?
Pokud nedostanu od velitele to, co chci, možná se mi podaří přesvědčit Eloisii, aby mi to dala.
„Jakmile přijde signál, budu se těšit na toho, kdo jej poslal.“ Schoval jsem se do klubíčka pro případ, že by chtěl velitel zaútočit na některý z mých orgánů. „Protože já si klidně vsadím svůj život na to, že Rachel zabije Melkina, až na ni zaútočí.“
„Je to jen dívka.“ Velitelův hlas byl přezíravý, když odcházel.
Čas vytáhnout eso z rukávu. Přesně to, které snad přinutí Eloisii vysypat vše, co ví.
„Každá jiná dívka z města vyrostla s panenkami, čajovým servisem a správnou etiketou. Rachel vyrostla bojem s mečem, cvičením s figurínou a učením se, jak zneškodnit muže s pouhým nožem v ruce.“
Eloisie sevřela svou deku.
„Melkin ani nebude vědět, co ho udeřilo. Poslal jste muže na smrt.“
Velitel zavrtěl hlavou a odkráčel z mé cely. „Vážně si myslíš, že se budu starat o to, jak jeden z nich zemřel, pokud dostanu to, co chci?“
Dveře se zavřely. „Až tě příště uvidím, vynálezce, bude to při tvé popravě.“ Odešel i se svými strážci a ticho po jeho odchodu bylo přerušováno Eloisiinými vzlyky.
Čekal jsem, až se na mě podívá, což se taky nakonec stalo. Můj hlas nebyl ničím víc než šepotajícím vánkem, když jsem řekl, „Můžu ji zastavit. Můžu se k nim dostat včas.“
Zamračila se, ale přitáhla se o pár palců blíž k mříži. „Jak? Myslela jsem, že se odtud nějak dostanete. Ta dívka to řekla. Ale to jste neudělal. Jenom lžete.“ I její hlas se ztrácel ve zvuku plamenů pochodní. Doufal jsem, že kameny a oheň udrží náš rozhovor v tajnosti před strážci.
Posadil jsem se a čelil jí, snažíc se nevypadat, že se snadno pohybuji. „Samozřejmě, že se snažím vypadat, že jsem ošklivě zraněn. Myslíte si, že potřebují znát opak?“
Skousla si ret.
„O Rachel vám říkám pravdu. Je to silný bojovník. A šla ven naštvaná a chtivá krve. Melkin se nevrátí, pokud se k nim nedostanu.“
„Pak odejděte.“
„To taky udělám. Ale nejdřív potřebuju ještě malou informaci. A doufám, že mi ji můžete poskytnout.“
„O co jde?“
V jejím hlase nebylo žádné váhání. Věřila mi. Věřila, že můžu zachránit jejího manžela, aby se nestal vrahem nebo hůř, aby byl zabit. Nelíbila se mi ta náhlá tíha zodpovědnosti.
„Potřebuju vědět, jaký signál má Melkin dát, až se vrátí.“
Opět se zamračila. „Proč to potřebujete vědět? To má udělat Melkin?“
„V Pustině se dějí různé věci. Je to nebezpečné místo. Dávám vám své slovo, že udělám vše, co budu moci, abych zachránil Melkina a Rachel, ale pokud selžu, nechcete, abych vylákal velitele ven z města, kde se bude muset zodpovídat spravedlnosti, kterou zaslouží?“
„Já nevím.“
„Řekl to sám. Je mu úplně jedno, který z nich přijde zpět živý, pokud dostane, co chce.“
„Pokud Melkin…“ zaváhala, ale pak pokračovala, „pokud přijdete příliš pozdě, proč byste se sem vůbec vracel?“
„Protože Rachel a já vás tady nenecháme. Nikoho z vás.“ Ta slova mi snadno sklouzla z jazyka a já jsem přemýšlel, jak dlouho v mé mysli byla. Pravděpodobně od doby, kdy jsem byl nucen sledovat, jak z matčiných očí mizí život díky vrtochu našeho vůdce. Nemohl jsem snést to pomyšlení, že by takto měli skončit další baalbodenští nevinní. „Přišel čas na změnu a my vám ji přineseme.“
Chvíli byla potichu, její prsty se pevně svíraly kolem přikrývky, a pak řekla, „Při rozbřesku zapálí pochodeň na dubu, který stojí na východě.“
Východní dub byl gigantický strom označující hranici mezi baalbodenským pozemkem a Pustinou, dal se spatřit z nejvzdálenější východní věže a byla na opačné straně vstupu do města. Musel se obdivovat velitelově nápadu s tímto signálem, protože na to bych nikdy nepřišel. Kvůli Eloisii jsem přikývnul.
„Udělám vše, co bude v mé moci, aby se k nim dostal včas, ale ať se stane cokoliv, vrátím se pro vás.“
Pak už jsem jen počkal, dokud jsem neuslyšel ostatní vězně chrápat, než jsem se vyhoupnul na nohy, poprvé za tento týden. Roztrhal jsem si triko na dlouhé pásy látky, pevně si je uvázal kolem hrudníku a nakapal si trochu medicíny na jazyk. Potřeboval jsem běžet a bojovat, aniž by mě rušila bolest. Měl jsem informace, které jsem potřeboval, ale pokud se některý ze strážců díval, velitel už věděl o mém dlouhém rozhovoru s Eloisií.

Byl čas utéct.

9 komentářů: