neděle 4. září 2016

Vzdor - 40. kapitola



Milí čtenáři,
opět rozjíždím příběh Rachel a Logana. Věřím, že jste si užili prázdniny a dovolené a máte plno sil se zase pustit do práce a také do čtení. 
Jen vám krátce připomenu předešlé části - Rachel s Melkinem (kurýrem) se vydali do Pustiny pro záhadný balíček, který chtěl získat velitel. Logan je ve vězení, kde je zavřená i Melkinova žena Eloisie (tou velitel Melkina vydíral, aby šel s Rachel pro ten balíček). Po mnoha útrapách cesty Rachel objevila na jakémsi stromě fialovou stuhu s iniciály své matky. To bylo v minulé kapitole. 
Přeji příjemné počtení
Vaše Katuš


RACHEL
Jakoby byl připojen na mé myšlenky, náramek na mé ruce zavibroval a já na ni pohlédla, abych viděla, jak modré drátky začínají zářit – váhavé, blikající světýlko, které mě naplňovalo divokou, vzrůstající nadějí.
Táta.
Najdu ho.
A on to všechno může napravit.
Musím jen ještě chvíli vydržet.
„Co to znamená?“
Melkin se mi postavil k pravému boku, zblízka mě sledujíc a já jsem rychle hledala něco, co bych mohla říct. Nemohla jsem mu říct, že si myslím, že se blížíme k mému otci. Nevěděla jsem, jak by reagoval, a bude nejlepší mu o tom neříkat, když je naše přátelství tak nejisté, dokud to už nepůjde jinak.
„Znamená to, že jsme na správné stopě.“
Jeho tenké obočí se hned zvedlo do poloviny čela. „Myslel jsem, že to už dávno víme.“
Pokrčila jsem rameny a přistoupila ke stužce, kterou jsem strhla, už jenom proto, abych skryla svůj obličej před jeho pátrajícíma očima.
„Máš tím na mysli, že to je značka?“
Když jsem neodpověděla, přiblížil se ke mně, jeho stín mě pohlcoval a řekl hlasem, ve kterém jsem stěží poznala toho mírného, zdvořilého Melkina, se kterým jsem už týden cestovala: „Kdo s tebou pracuje? Měla bys to teď vyjasnit nebo už nemusíš dostat druhou šanci.“
Tu stužku jsem opatrně přeložila a uložila ji do kapsy svého kabátu, než jsem se k němu obrátila čelem. Tyčil se nade mnou s podezřívavým výrazem, ruka mu spočívala na jílci jeho dýky.
„Uklidni se. Nikdo se mnou nespolupracuje, ale měl bys vědět, že teď sledujeme otcovu stopu od chvíle, kdy měl u sebe ten balíček. Měl bys být rád, že jsem si všimla té značky.“
Ne že by dřív úmyslně zanechával za sebou značky. Ale také nikdy neodešel, aniž by si naplánoval návrat. Musela jsem mu vzdát čest za to, že věděl, že za ním půjdu a za to, že mi ukázal, že jsem na správné cestě.
Melkinova ruka sklouzla z dýky a on ustoupil, ačkoliv jeho oči zůstávaly znepokojené. Otočila jsem se od něj a znovu vkročila mezi stromy. Nechtěla jsem mrhat časem. Následoval mě a během pár momentů převzal vedení, jeho výraz byl opět klidný.
Nezblbnul mě však. Bál se. Jednak důsledků, pokud by pokazil misi. Také ale mě a toho, co bych mohla vymyslet. Chtěla jsem mu říct, že se z mé nebo z tátovy strana nemá čeho obávat, pokud nebude stát mezi velitelem a spravedlností, ale nemyslela jsem si, že by mi věřil. Ne úplně. Musí být pro něj těžké pochopit, že velitel má moc, kterou může ničit životy, a Melkin navíc měl dva životy v sázce kromě jeho vlastní.
Zastavili jsme se kvůli obědu sestávajícího se ze studených králičích zbytků, vody z potoka a ticha, který by se dal krájet nožem. Nakonec jsem se na něj podívala a zeptala: „V čem je problém?“
Pomalu žvýkal kousky králíka, svaly na čelisti se mu napínaly. „Nelíbí se mi celá tato situace.“
„To ani jednomu z nás.“
„Co když jdeme přímo do pasti?“
Mžourala jsem na něj přes paprsky slunečního světla. „Kdo si myslíš, že nás vede do pasti?“
„Někdo, kdo chce obsah toho balíčku.“
Což by mohl být kdokoliv. Stopaři z Rowansmarku. Další pracující pro velitele. Loupežníci, kteří o něm slyšeli. Kdybych si nebyla absolutně jistá, že ten signál patří mému otci, myslela bych si stejnou věc.
Vytáhla jsem stužku z kapsy, jemně se jí dotkla kolena, pak pomalu prsty přejela stříbrné S. A. v rohu a podala ji Melkinovi. Jeho prsty byly ledové, když se mě dotknul při přebírání stužky.
S. A.?“
„Sarabeth Adams. Moje matka.“
Mezi námi se usadilo ticho, i když se Pustina rychle zaplnila zpíváním ptáků a bzučením hmyzu. Pod všemi těmi zvuky jsem uslyšela křupání větviček.
Ztuhla jsem a podívala se na Melkina, ale on zíral na stužku a zdál se nevšímavý ke svému okolí. Začala jsem se kolem sebe rozhlížet, ale nic divného nebo špatného jsem neviděla.
Přesto jsem se neuklidnila.
„Chybí ti?“
Podívala jsem za Melkina. „Ne tak docela. Zemřela těsně po mém narození.
Neměla jsem čas, abych mu dala delší odpověď. Někdo tady byl. Byla jsem si tím jistá. Odhodila jsem zbytek králíka od sebe, vklouzla rukou do batohu a zbavila dýku obalu.
„Hádám, že Jaredovi chybí.“
„To asi ano,“ řekla jsem potichu. „Vstávej. Musíme jít.“
Pohlédl na mě, stužku měl omotanou kolem prstů jako sadu prstenů. „Nemůže ztratit Eloisii. On je…“ odkašlal si a pokračoval, „Myslíš si, že velitel dodrží svůj slib, že ji pustí, pokud…“
„Pokud co?“ Jen stěží jsem mu věnovala pozornost. Už jsem stála se Switchem v ruce, skenujíc okolní prostranství.
Také se postavil, tyčíc se nade mnou jako věž, jeho oči mi náhle připomněly nekonečný tmavý prostor vzniklý po Prokletém. „Pokud splním to, o co mě požádal. Dodrží potom svůj slib?“
Jeho nůž byl také venku. To bylo dobré. Alespoň není zcela imunní proti signálům, které vysílám. Můj hlas byl spíš jako vánek větru, když jsem mu řekla, „Myslím si, že nás někdo stopuje. Jde si pro nás. Slyšela jsem větev.“
Pevně chytil dýku.
„Napravo, asi třicet yardů. Možná víc. Od té chvíle jsem nic neslyšela, ale měli bychom odejít nebo se skrýt a počkat.“ Vzhlédla jsem k němu, očekávajíc rozhodnutí a uviděla temnotu jeho očí, které na mě spočívaly.
„Neodpovědělas na mou otázku.“
Zvažovala jsem, že ho praštím Switchem, ale nechtěla jsem dělat zvuk. „Jsme v nebezpečí, Melkine. Jdeme pryč.“
Jeho paže ale vystřelila, chytla mě za před část kabátu, když jsem se kolem něj pokusila projít, a já na něj začala nevěřícně zírat.
Chce nás snad zabít?
„Myslíš si, že velitel osvobodí Eloisii, když udělám, co po mně chtěl?“
Ten idiot se nepohne, pokud mu neodpovím to, co chce slyšet. Dodrží velitel své slovo? Ne, pokud mu z toho něco nekápne. Ale já jsem toto téma nechtěla otevírat, zatímco po nás někdo jde a Melkinův smysl pro bezpečí uletěl do neznáma.
„Ano,“ řekla jsem s takovou jistotou, jakou jsem jen dokázala v šepotu vyloudit. „Ano, jsem jistá, že dodrží. Dodrž svou část obchodu a ona bude v pohodě. Teď už pojďme.“
Pustil mi kabát. Zúžil rty do tenké linky a použil nůž, aby ukázal směrem k začínající hranici stromů.
„Až po tobě.“

Nepotřebovala jsem podruhé pobídnout. Prolítávajíc kolem něj, vklouzla jsem mezi stromy, pohybujíc se jako stín, zatímco Melkin běžel za mnou, jeho nůž se blýskal odrazem slunečních paprsků.

10 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování překladu. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  5. Zajímalo by mě,jestli ji to opravdu uvěřil...děkuji moc za kapitolu 😊

    OdpovědětVymazat