sobota 10. září 2016

Vládce bouří - 9. kapitola 2/2


Po setkání Niniane odešla do svého pokoje v penthousu. Nikdo proti tomu nic nenamítal. Poté, co se osprchovala a připravila na večeři se svým novým bratrancem a jeho společníkem, opustila ložnici v chaotickém stavu. Na cestě z New Yorku s ní Geril flirtoval, což jí nebylo moc příjemné. Šli se najíst do řecké restaurace a při Saganaki a plněných vinných listech začal být tak dotěrný, že ho musela zdvořile, ale důrazně odpálkovat.

Bratranec z druhého kolene, který balil dědičku trůnu. Ale prosím vás! Nebrala to vážně, ale zbytek večeře protrpěla, když se snažila být nepředpojatá a hledala na tom muži aspoň něco milého.
No.
Ze šesti ložnic v penthousu byla její ta největší a nejokázalejší a teď byla uklizená. Položila se na postel. Když zavřela oči, uviděla před sebou Tiagův napjatý, zuřivý obličej, jak na ni hledí smutnýma očima, zatímco zatínal čelist.
Ve skutečnosti to byli wyrové, kdo na ni zaútočil?
Teď ale prrr.
Teď, když se nemusela vyrovnávat s delegací Temných fae, tak se kakofonie v její hlavě uklidňovala. Když se jí v mysli vyjasnilo, zaplavily ji všechny vzpomínky, které se Strážci sdílela.
To množství hodin, které strávili tím, aby do ní natloukli základy sebeobrany a všechno opakovali tak často, dokud je neovládala. I když postrádala talent, nikdy to nevzdali a nikdy Niniane nenechali, když ji opustila odvaha, aby to vzdala.
Ty náročné důvěrné rozhovory mezi fae a harpyjí, které za ta léta vedla s Aryal.
Jak se gryfové podřídili nutnosti dělat jí chůvu, jak ji popichovali, jak s ní flirtovali, i když byli odvoláni ze svých regulérních povinností jen, aby si hráli na její osobní strážce.
Tichá společnost gargoyla Gryma, který ji doprovázel při jejích procházkách obytnou čtvrtí a který jí k vánocům věnoval ručně vyřezávané dřevěné puzzle.
Dragosova loajální podpora při jejích mnohdy výbušných rozhodnutích a zamračený souhlas v jeho úsměvu, když se později ukázalo, že měla pravdu.
Tiagovo ochranitelské chování, jemnost, se kterou s ní jednal, jak jí vytahoval stehy a když poté přitiskl na její jizvu rty.
Když její jistota znovu zapadla na svoje místo, posadila se. Bytosti, které zaútočily na ni a na Tiaga, možná byly wyrové, ale Dragos ani žádný ze Strážců s tím neměli nic společného. Samozřejmě, že ne.
Oh, Tiago!
Začala hledat svůj mobil, ale pak si vzpomněla, že je v její kabelce v apartmánu o dvě poschodí níž. Použila telefon u postele a nechala se hotelovou službou přepojit do apartmánu. Naslouchala vyzvánění. Když to nikdo nezvedl, ramena jí poklesla zklamáním. Naskočila schránka, tak začala mluvit: „Tiago, to jsem já. Je mi líto, že jsem tě poslala pryč. To… celá ta věc byla pro mě prostě šok. Prosím, zavolej mi nazpátek, oukej?“
Váhavě položila sluchátko. Bylo možné, že už v apartmánu byl, sbalil si věci a vyrazil. Určitě by mu to dlouho netrvalo, než by zabalil ty svoje krámy. Cestoval nalehko. Znovu zvedla sluchátko a zavolala na recepci. Když se jí ozvala žena s příjemným hlasem, zeptala se: „Haló, tady je Niniane Lorelle.“
„Výsosti! Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“
„Snažím se zastihnout Strážce Černého orla, ale ve svém apartmánu to nebere“, řekla. „Neviděla jste ho náhodou?“
„Ano, asi před patnácti minutami opustil budovu,“ odpověděla žena.
Tentokrát bylo zklamání zničující. Zakryla si oči rukou. „Rozumím.“
„Chcete mu zanechat nějakou zprávu?“
Vrátí se vůbec do hotelu, nebo už byl na cestě do New Yorku? „Ano,“ řekla monotónním hlasem. „Jestli ho uvidíte, vyřiďte mu, prosím, že s ním potřebuji mluvit. Je to velmi důležité.“
Poté, co jí žena slíbila, že to vyřídí, Niniane položila telefon. Proč by se do New Yorku vracel? Dostal ji do bezpečí, tak jak slíbil. Udělal pro ni tolik a ona mu místo díků vlepila políček.
Nemohla myslet, nemohla cítit, takže se znovu svinula do klubíčka a zavřela oči. Musela usnout, protože další, co slyšela, bylo klepání. Rhoswenin jasný hlas se jí ptal, jestli si přeje tác s večeří.
„Ne,“ odpověděla a znovu oči zavřela.
V temných tichých chodbách paláce uslyšela šouravé, bizarní kroky. Spadla do kaluže krve vedle mrtvolek svých malých bratříčků. Krev měla syrový, masitý zápach a nezaměnitelnou konzistenci. Mazlavě ulpívala na jejích rukách a kolenou. Vyhrabala se na nohy a utíkala před chladnou mocí, která ji lovila. Jako neviditelná boa se jí ta moc ovíjela kolem krku, zatímco se ukrývala v temnotě a dusila se vlastní panikou.
Když se pak probudila, byla v její ložnici naprostá tma. Dezorientovaná nahmatala vypínač a rozsvítila. Začala hledat hodinky, které odložila na stolek, protože se jí nehodily k jejím pěkným, červeným šatům.
21:30. Vrrrrr! Prospat den bylo hloupé. Teď bude vzhůru celou noc. Posadila se a zírala na zem. Cítila se přepadle a zpomaleně, jakoby jí v žilách proudil sirup nebo jakoby byla napůl mrtvá, protože jí někdo přeťal nějakou důležitou žílu a nechal ji ve spánku vykrvácet.
Pohlédla na mlčenlivý telefon na nočním stolku a oči se jí zalily slzami.
Oh, ne! Ne, to nebude dělat. S tichým zaklením se zvedla z postele, vytáhla z malé ledničky láhev vody a opustila ložnici. V té zatraceně knihovně musí být něco, co ji rozptýlí. Když žádnou knížku nenajde, tak určitě najde něco k pití. Možná najde obojí.
Otevřela dveře. V tmavé chodbě stáli dva upíři. Muž, kterého Tiago shodil ze schodů a Rhoswen. Svýma citlivýma fae-ušima slyšela, jak se v ostatních místnostech penthousu pohybují tiše nějaké osoby. Znělo to, jakoby většina strávila večer ve svých pokojích. Dokázala si představit, že po dramatu posledních dní každý klidnou noc uvítal.
„Potřebujete něco?“ zeptala se Rhoswen. „Třeba něco k jídlu?“
Zavrtěla hlavou. „Jdu do knihovny.“
Blonďatá upírka se uklonila. Niniane vstoupila do knihovny, která byla osvětlena slabým světlem malé lampičky a měsíčním svitem, pronikajícím barevnými okny.
Nejdřív si myslela, že je v místnosti sama. Poté uviděla nehybnou, tichou postavu v křesle. Zastavila se a málem zase odešla, protože si nebyla jista, jestli tento den snese další dávku Carlinginy osobnosti. Ale něco na té naprosto nehybné postavě ji přitahovalo.
Carling měla na sobě jeden ze svých bavlněných kaftanů. Stilety ze svých vlasů odstranila, štíhlé dýky teď ležely na odkládacím stolku vedle křesla.
„Carling?“ zeptala se Niniane.
Upírka nereagovala. Niniane udělala krok dopředu, poté ještě jeden a prohlížela si neuvěřitelnou dokonalost jejího profilu. Carlingina nehybnost byla dokonalá. Její podlouhlé, tmavé oči byly strnulé a prázdné, plné rty lehce pootevřené.
Niniane po zádech přeběhl mráz. Všichni upíři vypadali ve své strnulosti děsivě, protože nepotřebovali dýchat. Když Niniane vyšla ze svého pokoje, Rhoswen a ten muž se ani nepohnuli, přesto vypadali živěji. Cítila, že ji vnímají.
Ale Carling vypadala, že se nachází v úplně jiném stavu. Vypadala jako socha nebo jako nějaký upíří robot, který čekal na to, až ho někdo zapne.
Upíří robot! Fuj!
Niniane si odkašlala a řekla hlasitěji: „Carling?“
„Macbeth si něčeho všiml“, řekla Carling.
Niniane leknutím málem povyskočila. Ale pak si připadala jako blázen. Carling promluvila tichým, nepřítomným hlasem a ani se nepohnula. Seber se, hlupačko!
„Co tím myslíte?“ zeptala se.
„V jeho monologu: Ten zítřek, zítřek, a ten zítřek zas, skrovným se plouží krokem od dne ke dni,“ řekla Carling. „Jaký bude poslední rým na listě našeho života a kdo ho napíše? Všechny nás zajímá, kdy a jak náš svět skončí a je jedno, jak dlouho žijeme.“
Niniane se necítila dobře. Carling na svoje jméno sice reagovala, ale její výraz vypadal stále stejně nepřítomně. Citovala Macbetha, jakoby pokračovala v rozhovoru, který Niniane vedla na chodbě s Rhoswen, ale to bylo před několika hodinami. Něco tu nesedělo! Niniane se stáhl žaludek.
Klidným, neutrálním hlasem řekla: „Nechcete, abych zavolala Rhoswen?“
Carlingin temný pohled padl na Niniane a v ten samý okamžik pocit zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „U všech bohů, ne!“ odpověděla upírka pobaveně. „Její přehnaná oddanost je tak unavující.“
Niniane pozorovala Carling. Měla pocit, že by se ptát neměla, ale nedokázala to: „Je vám dobře?“
Carling se usmála. „Na starou, nemocnou ženu to není zase až tak špatné. My upíři platíme mezi Starými Rasami za vyděděnce, protože předtím, než jsme byli infikováni, tak jsme byli lidmi. Všechny Staré Rasy jsou proti této nemoci imunní. Proto jsem se vždy cítila určitým iracionálním způsobem spojená s wyry. Jako vyděděnci a netvoři mezi Starými Rasami nejsme tak civilizovaní jako zbytek.“
Niniane povytáhla obočí. „Z tohoto pohledu není civilizovaný nikdo z nás, Carling.“
Upírka se zachichotala. „To je pravda! Posaďte se, malá Niniane! Nemohly jsme náš rozhovor dokončit, protože nás ten váš wyr vyrušil.“
Není to žádný můj wyr.
Z ničeho nic ji zasáhla silná bolest. Zhluboka se nadechla a na poslední chvíli zabránila tomu, aby to řekla nahlas. Poté si vzpomněla na to, jak Carling utrhla hlavu svému vlastnímu upírovi a zatímco se rozpadal na prach, tak se mu dívala upřeně do očí. Přesto postoupila krok dopředu a posadila se do křesla, na které Carling ukazovala.
„Nerozumím vám,“ řekla Carling. Pozorovala Niniane přimhouřenýma očima.
Niniane zamrkala. „Vy nerozumíte ?“
„Je to tak těžké pochopit? V mé přítomnosti se nepokoušíte o žádné mocensko-politické kroky a ano, někdy máte strach, ale pod tím vším cítím, jako kdybyste mě měla… ráda. I když to není ani chytré ani bezpečné. A zároveň jste smutná. Považuji to za záhadné.“
Zvláštní, jak přesně dokázala Carling popsat Ninianinu reakci na ni. Niniane se na upírku křivě usmála a poté pohlédla na své ruce. Nemohla Carling říct, že upírku považuje za něco drahocenného a zároveň děsivého. Záhadná tragédie podobně jako ruiny nějakého historického válečného bojiště.
Nakonec se rozhodla pro polopravdu. „Opravdu vás mám ráda, i když bych asi neměla. A někdy jsem smutná, když pomyslím na všechny ty přátele a spojence, které jste musela přežít. Nemyslím jen lidi. Ztratit lidského společníka bolí i tak dost. Myslela jsem bytosti s naší délkou života.“
„Vy jste ve svém vlastním životě ztratila osob už víc než dost“, řekla Carling přátelským tónem.
Byla ta přátelskost iluzí? Imitovala Carling lidské chování, aby mohla manipulovat a vypadala společensky nebo to byly potrhané zbytky její lidskosti, které ještě stále někde pod tím exklusivním zevnějškem žily? Niniane si povzdechla. To se určitě nikdy nedozví. „Pokud by vám to nevadilo, ráda bych se vás na něco zeptala.“
Carling zvedla jeden prst.
„Proč Tiaga tak nenávidíte?“ Slova padla do ticha jako kámen do jezírka a vyvolala rušivé vlny. Carling se nepohnula, ale Niniane se sevřela hruď. Donutila se dýchat pravidelně. Mezi nimi se rozpínalo tíživé ticho. Pokračovala: „Jen bych to ráda pochopila.“
Když ze sebe Carling vyrazila naštvaný úšklebek, napětí se rozbilo. „Ten důvod se stal tak strašně dávno, že už nemá žádný význam a Tiago si na něj ani nevzpomíná – což mě štve o to víc. Kdysi jsem se s ním setkala v Memphisu.“
„Memphis,“ řekla Niniane s úžasem.
Právě, když se chtěla Carling zeptat, co proboha přivedlo Carling a Tiaga do Tennessee, Carling pokračovala: „Samozřejmě, že se to tenkrát nejmenovalo Memphis. To bylo mnohem později. Tenkrát se to tam jmenovalo Ineb Hedj. Bylo to hlavní město celého světa, a když slunce vycházelo, zářilo na Nilu jako pokrývka z tepaného stříbra.“
Niniane zadržela dech. „Potkali jste se v Egyptě.“
„Ano. Před dlouhou, dlouhou dobou. Tiago byl bůh a já byla pouhým předmětem obchodu. Byla jsem mladá, ještě lidská a kvůli mému zevnějšku mě vytáhli z bídy a říční špíny. Nabídli mě bohu jako dar, aby ho přiměli k tomu, aby u našeho lidu zůstal. Byla jsem tenkrát úplně zoufalá, ale on se na mě ani nepodíval. Odešel a já za to byla potrestaná.“
Během krátkého suchého vyprávění toho prastarého příběhu Niniane zatínala ruce v pěst. „To je strašné,“ řekla.
„Je to směšné,“ odvětila Carling. „Nechtěla jsem ho. Byla jsem jen dítě s krásnými ústy a on mi naháněl strach. Byla jsem ráda, když odešel.“
Přinutila se povolit ruce.
„Co se stalo potom?“
Carlinginy rty se zkroutily v úsměv, díky kterému vypadala jako Mona Lisa démonů, která právě spolkla tisíce duší. „Vybojovala jsem si lepší život,“ řekla upírka. „Naučila jsem se všechno o jedech, vedení válek a kouzlení, naučila jsem se vládnout ostatním, jak zničit své nepřátele a nenávidět až za hrob. Poté jsem objevila Polibek hada, který mě proměnil v něco podobného bohu a už nikdy proti mně nikdo nezvedl bič.“
Polibek hada. Niniane na ni zírala. „Mluvíte o době, kdy jste se stala upírkou?“ Carling naklonila hlavu a v tomto půvabném, královském gestu uviděla, jak moc Rhoswen svou paní imitovala.„A Tiago nikdy nepoznal, co se stalo nebo kým jste byla?“ zeptala se.
„Ne.“ Carlinginin výraz nabral ironické rysy. „Ale když na něj pohlédnu, nejraději bych ho uškrtila.“
„Je mi to líto,“ řekla Niniane.
„Dítě,“ odpověděla Carling. Pohled upírky působil zvláštně, skoro znuděně.
„Je mi jedno, jestli se to stalo už před eony,“ vysvětlila Niniane rozrušeně. „Je mi jedno, jestli existuje nějaký kultivovaný způsob, jak na to reagovat a jestli to pro vás hraje nějakou roli nebo ne. Je mi líto, co muselo to děvče vytrpět.  Je mi líto, co muselo to děvče, kterým jsem kdysi byla, vytrpět. Ale my už nejsme ty dívky, přesto jejich duch žije stále někde v našem nitru, ať už jen jako vzpomínka na to, co se stalo. A někdo by to měl vyslovit nahlas: Tyto děti si zasloužily něco lepšího.“
Carling sklonila pohled. Její půvabně klenutá obočí se zvedla nahoru. „Máte samozřejmě pravdu. Zasloužily,“ řekla.
Spala dlouho, ale přesto si vůbec neodpočinula. Oči ji řezaly a svědily. Pěstí si je protřela. „Stalo se to už tak dávno a Tiago neměl v úmyslu udělat něco špatného. To přece víte, že ano?“
Caling znovu udělala jedno z těch svých gest. U ní i pohyb o pár centimetrů vypadal jako poezie.
„Myslíte, že byste se mohla pokusit nechat svou nenávist na přechodnou dobu spát?“ zeptala se Niniane. „Prosím vás o tuto laskavost, abychom mezi námi mohly vybudovat spojenectví.“
„Máte ho ráda.“ Řekla to, jakoby ta slova chtěla ochutnat, zatímco si Niniane zvědavě prohlížela.
Nemělo smysl to popírat.
„Ano.“
„I poté, co vám zamlčel pravdu ohledně toho druhého útoku?“
Povzdechla si. „Ano.“
Carling po tváři přeběhl mrzutý výraz. Zamračeně pronesla: „Tak dobře! Nic mu neudělám, pokud se o něco nepokusí on.“
Niniane se v křesle uvolnila. „Děkuji,“ odpověděla. „Hodně to pro mě znamená.“
Carling na ni pevně pohlédla. „Možná, že to pro vás znamená příliš mnoho. Měla byste si důkladně promyslet svůj další krok, Niniane, a také komu věnujete svou důvěru. Právě se nacházíte na křehkém bodě.“
Strnula. „Vím velmi dobře, kde se nacházím.“
Výraz upírky zjemněl. „Vím, že tomu nechcete věřit, že by měl Dragos s tím útokem něco společného. Cítila jsem váš vnitřní boj.“
„Vy dokážete… vycítit moje pocity?“
„Ano, samozřejmě. U nás upírů se smysly věkem ještě vylepšují. Nejstarší z nás nakonec ztratí chuť na krev a živí se pouze emocemi bytostí v okolí. Já sama jsem už víc než pár století neochutnala lidskou krev.“
Proboha! Carling byla sukuba. „Takže vnímáte, co ostatní cítí?“
Carling pokrčila rameny. „Každopádně pocity živých. Ostatní upíři pro mě jako zdroj potravy nemají cenu.“
To byla docela vlezlá schopnost! Niniane se zamračila. No, to by vysvětlovala, proč se na ni upírka během dne několikrát zářivě usmívala. Zajímalo by ji, jak její rozpolcené nitro takové sukubě chutná. Mohla chutnat stejně tak hořce, jako sobě samé?
Řekla by jí Carling, co k ní Tiago cítí, kdyby se na to zeptala? Prozradila by jí upírka, jestli byl ten smutek, který v jeho očích viděla předtím, než odešel, opravdový nebo předstíraný? Sevřela ruce v pěst a zaťala čelisti, až ji rozbolely zuby, aby tu ubohou otázku nevyslovila nahlas.
Ne, že by poznání pravdy něco změnilo, nebo třeba přimělo Tiaga, aby se vrátil.
Do ticha, které se mezi nimi rozhostilo, Carling pronesla: „Po dvou stech letech azylu u wyrů chcete věřit, že jste s nimi uzavřela nezničitelná pouta. Ale nezapomínejte, že to, co pro vás byl skoro celý váš život, je pro nás, kteří žijeme mnohem déle, zlomek sekundy.“
Niniane sevřela rty. „Jsem si svého relativního mládí a nezkušenosti vědoma, děkuji!“
„Nebylo mým úmyslem poukazovat na vaši nezkušenost nebo vám dát pocit nedostatečnosti,“ odpověděla Carling. „A na výzvy, před kterými stojíte, neznám odpověď. Pouze jsem vás chtěla varovat a dát vám podnět k zamyšlení. Byla zlomena mnohem silnější a starší pouta a Velká bestie je starší než my všichni dohromady. Dragos je starý a chytrý. Na prvním místě u něj jsou wyrové a vy nejste wyr.“
Opravdu jí chtěla Carling pouze poskytnout podnět k zamyšlení, nebo se snažila zasít mezi Dragose a Niniane nedůvěru? Niniane zatřepala hlavou. „Všechno, co mi říkáte, je v podstatě pravda. Všechna spojenectví se mohou rozpadnout a samozřejmě, že Dragosovou prioritou jsou a budou wyrové. Ale tuto skutečnost neakceptuji jako argument pro to, že by se Dragos podílel na atentátu na mou osobu. Nedává to žádný smysl. Proč by na mě měli zaútočit wyrové převlečení za Temné fae jen proto, aby je pak jiný wyr zabil, když mě bránil?“
„To nevím,“ našpulila Carling našpulila.
Niniane řekla: „Kdyby mě chtěl Dragos z nějakého záhadného důvodu vidět mrtvou, bylo by pro něj mnohem jednodušší a efektivnější, kdyby mě zabil sám.“
„Nemáme dost informací,“ řekla Carling. „Možná, že mezi wyry existuje nějaké rozštěpení, které momentálně nevidíme. Možná, že má Velká bestie nějaké postranní úmysly, které právě teď nechápeme. Dragose jsem měla vždycky ráda a respektovala jsem ho, ale nikdy bych mu zcela nedůvěřovala.“
Niniane se opatrně nadechla. Mohl by Dragos mít nějaké postranní úmysly, o kterých by nevěděl ani Tiago? Dragos toho byl jistě schopen, ale v tomto případě tomu nevěřila – ne, dokud neuvidí nějaký důkaz.
Po chvíli se opět přinutila promluvit: „Děkuji, Radní! Jsem ráda, že jsme měly příležitost k tomuto rozhovoru a o tom, co jste mi řekla, budu důkladně přemýšlet.“
„To byste měla,“ odpověděla Carling.


23 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitoly !!!!

    OdpovědětVymazat
  3. som zvedavá kedy a či sa Tiago vráti:-)
    vďaka za preklad a korektúru a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. neverím Carling a som si istá, že tá mrcha má niečo za lubom, aby za tými útokmi nestála práve ona. No veľké dík za preklad a už sa teším na pokračovanie :o)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Carling je hrdinkou následujícího dílu, tak ne abyste na ni zanevřely dopředu😊

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  7. MOc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Intrik, politické tahanice, je to jak po otevření denního tisku. Děkuji za překlad. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat