čtvrtek 22. září 2016

Její anděl strážný - 6. kapitola

Amélie se loudala po horkém chodníku, hlavu už měla u sebe doma, přesněji řečeno, ve vedlejších dveřích s Marcusem. Minulou noc byl gentleman, když chtěla vzít věci dál, a zatímco ji to podráždilo a přinutilo ji to znovu pochybovat o jeho přitažlivosti k ní, jak den pokračoval, udělalo to na ni dojem. Ráno, když odešla běhat, udělala to z frustrace, jak včerejší noc skončila velmi cudným polibkem. V době, kdy byla s přáteli na obědě, přehrávala si v hlavě jejich vášnivější polibky tak moc, že kamarádky komentovaly její neobvyklé ticho. Omluvila se a nezmínila Marcuse. Kamarádky by si myslely, že se odráží ode dna.
Myslel si to Marcus?

Nechtěla, aby se viděl jako odtokový chlap. Byl víc než to. Nemohla za to dát prst do ohně, ale bylo na něm něco jiného. Něco, co z něj dělalo někoho jiného, než byl průměrný chlap.
Amélie neměla nikdy chlapa, který by se k ní choval tak gentlemansky, a nebyla si jistá, jaké má z toho pocity. Všichni její předchozí milenci byli stejně tak vášnivý jako ona a občas přemýšlela, jestli to bylo součástí jejich půvabu. Kvůli přitažlivosti k Marcusovi očekávala, že bude podobný předchozím mužům v jejím životě v tomto ohledu. Nemohla se splést víc.
V momentě, kdy řekl, že chtěl vzít věci pomaleji, uvědomila si, že Marcus vůbec nebyl jako její bývalý, a byl vším, v co v muži vždycky doufala.
Možná měl pravdu a měli si dát načas, jen kdyby mohla Marcusovi dokázat, že byl víc, než její odrazový můstek. Opravdu ho měla ráda. Mysl na něm měla zaseknutou od noci, kdy se zastavila a pořádně si ho prohlédla, a i teď ho toužila znovu vidět. Nebylo dobrá v tom, jít na to pomalu. Jakmile ji něco zaujalo, zapomněla obecně na všechno další ve vášnivé snaze toho dosáhnout.
V tomto případě to byl nahý Marcus přitisknutý na ní.
Byl váhavý a podivně zdvořilý po jejich polibku a jeho dobrou noc se jí přehrávalo v hlavě, plnilo jí mysl pochybnostmi.
I když ji políbil.
A bylo to skvělé.
Opravdu skvělé.
Mohla s ním toto dělat jakýkoli den v týdnu. Nezajímalo by ji, jak pomalu by věci mezi nimi postupovaly, kdyby ji nepřestával takto líbat.
Amélie byla tak ztracená v myšlenkách, že si neuvědomila, jak jde špatnou cestou, dokud neuslyšela, jak na ni tři muži pokřikují. Rychle si prohlédla okolí, očima střílela po ulicích, kterými by unikla, kdyby se věci zhoršily.
„Ztracená?“ Nevinný výraz na tváři muže uprostřed Amélii neošálil.
Ještě nebyla tma, ale slunce už zapadlo, zaběhla se do tichých bočních ulic za činžákem. Znovu se rozhlédla, doufala, že spatří někoho kromě tří mužů, ale byla sama.
„Ne, opravdu.“ Amélie se otočila, aby šla druhou cestou, ale už tu byl další muž.
Ne, ne další chlap.
Ten stejný. Tmavé vlasy mu visely zcuchané přes oči, zakrývaly mu obličej dost na to, aby ho nemohla popsat policii, kdyby na to došlo. Bože, doufala, že ne. Rychle se podívala na druhé dva muže.
Oba stejné výšky jako ten první, vysocí s hubenou postavou, sportovní tmavé džíny a bundy, oblečení až moc teplé na tak horký letní večer. Potila se ve svých krátkých bledě modrých šatech.
„Nechci žádné problémy.“ Sevřela popruh kožené kabelky, držela si ji před břichem. Mohla ji použít jako zbraň? Měla v ní tolik krámů, že byla nejspíš dost těžká na to, aby s ní někoho praštila tvrdě po hlavě. Srdce se jí zrychlilo při pomyšlení, že by měla odrazit tyto tři muže. Nevypadali silně, ale měli početní převahu a podle oblečení nedokázala říct, jak jsou stavění. Z toho, co věděla, mohli být jako Marcus. Jeho tělo se neukazovalo, když nosil takové volné oblečení přesně jako oni.
Měla jednu zbraň, kterou mohla použít, ve své černé tašce, vytáhla mobil a rozsvítila, aby na něj měli všichni tři dobrý výhled.
„Zavolám policii.“ Ani zachvění se neozvalo v jejím hlase. Statečná Amélie. Držela mobil venku, stála si za svým, nebyla ochotná nechat ty tři muže se k ní víc dostat a vidět ji vyděšenou.
Dva světlovlasí muži se na ni usmívali, jakoby její slova byla k pobavení a ne výhružkou.
Přetočila tenký černý mobil a rychle vyťukala 999, ale dřív, než si mohla k uchu přiložit mobil, upustila ho.
Ne. Neupustila. Vystřelil jí z ruky a spadl na zem vedle prvního muže, toho, o kterém předpokládala, že byl vůdce gangu.
Co to sakra bylo?
Tmavovlasý muž se nedbale sklonil a zvedl ho. Přiložil si ho k uchu, zvedl obočí a pak rozpůlil mobil ve dví, jako by byl udělaný z troudu.
Dvakrát sakra.
Amélie se otočila na patě, když ji jeden z mužů zezadu popadl za tašku. Instinktivně vymrštila pěst, tvrdě ho praštila do spánku, ale on nepustil. Ani sebou netrhl. Sakra. Tohle nepůjde dobře. Otevřela pusu, aby zakřičela, ale zvuk umřel, když muž, který ji popadl, náhle před jejíma širokýma očima levitoval.
Nelevitoval, uvědomila si, viděla, jak ho někdo prsty pevně drží za krk s takovou silou, že se bořily do masa. Srdce jí vynechalo, když ho ten napadající muž odhodil na stranu.
Marcus stál před ní, zuřivost potemnila jeho pohlednou tvář a vztek mu hořel v modrých očích.
Muž narazil na stěnu s překvapivou ranou a Marcus ji popadl za ruku a utíkal. Měla jen chvilku, aby se ohlédla, ale bylo to všechno, co potřebovala, aby viděla, že dva zbývající muži jdou po nich a že ten třetí ležel na asfaltu těsně pod kráterem z cihel budovy za jeho zády.
Amélie klopýtla a Marcus ji potáhl nahoru, přitáhl zpět na něj její pozornost a na jeho planoucí sevření. Jak silný byl Marcus? Mohl člověk hodit mužem o stěnu a vytvořit takovou díru? Byl to vztek v jeho očích, který mu dal takovou sílu? Byla směšná. Budovy byly kolem ní staré. Možná to byla jen slabé zdivo.
Nebo bylo na Marcusovi přece jen něco jiného.
„Dávej pozor,“ vyštěkl a jí se mysl okamžitě vyčistila, pohled jí střelil k nohám a běhu tak rychle, jak jen mohla.
Muži je pořád pronásledovali a ona nechtěla být zodpovědná za to, že si to bude muset s oběma rozdat.
Všechno další odplulo do zadní části její mysli, když běžela, v uších jí zněl dech hlasitě, následovala Marcuse, jak se proplétal uličkami. Neodvážila se ohlédnout přes rameno, aby viděla, jestli po nich muži stále šli. Marcus se ohlížel, buď jeho stříbřitě modrý pohled osvětlil ji, nebo cestu za nimi.
Předpokládala, že tam muži stále byli, když dál běželi. Nohy se jí začínaly unavovat a šlapky ji bolely. Jak moc daleko budou ještě běžet? Proč se Marcus nezastavil v přeplněné hlavní ulici, kde by byli v bezpečí, než běžet uličkami a postranními silnicemi?
Amélie se zamračila. Nechala tašku v uličce. Spadla jí z ramene, když od ní Marcus odtrhl toho chlapa. Pamatovala si, že ji pak viděla vedle něj, kde ležel zhroucený na zemi. Mrtvý? Doufala, že ne.
Nechtěla být spojována s tím mužem, a jestli byl mrtvý, udělalo by to z Marcuse vraha. Vzhlédla k jeho profilu. Mával sebou v jejím zorném poli, jak běželi, ale neunikl jí ocelový pohled rozhodnosti.
„Měli bychom jít rovně,“ řekla bez dechu a zoufale se pokoušela dosáhnout hlavní ulice, začínala se bát, že je ti muži chytí a Marcus bude nucen znovu bojovat.
„Ne,“ řekl a nevypadal vůbec unaveně nebo napjatě, když vzhlédl. „Tudy.“
Amélie nedokázala uvěřit tomu, že vykopl dveře požárního východu jedním kopem a vedl ji vzhůru po zadním schodišti staré budovy. Byl šílený?
„Kam si sakra myslíš, že jdeš?“ vyrážela slova mezi nádechy, když se pokoušela udržet s ním tempo, jak jí nohy začínaly ochabovat. Běžet po rovince bylo už tak dost unavující. Zvládne udělat jen pár dalších kroků a zhroutí se.
„Na střechu.“
Šílený.
„Slepá ulička,“ vyjekla. „Budeme v pasti.“
Z paniky jí srdce raketově vystřelilo a ona se ohlédla na tmavé schodiště, bála se, že je muži budou následovat a budou rychlejší než ona. Adrenalin udržoval její nohy v pohybu, ale každý krok byl stále obtížnější. Tímto tempem ji muži chytí. Běhala většinu víkendů a některá rána v týdnu, aby zůstala fit a zdravá, ale nikdy nebyla dobrá při sprintu.
Když se otočila zpět k Marcusovi, díval se na ni, oči mu neobvykle v nízkém světle zářily.
„Věř mi.“ Zastavil se u dalších dveří, vůbec nebyl bez dechu.
Amélie lapala po dechu jako pes, v krku ji pálilo, jak natahovala další dech, její dýchání bylo tak hlasité, že neslyšela nic jiného. Přicházeli ti muži? Zírala dolů na schody a pak se podívala na Marcuse. Jeho oči musely být trikem světla, ale byly tak živé a jasné, modřejší než je kdy viděla.
„Potřebuju se dostat na střechu a pak se s těmi muži dokážu vypořádat.“
„Jakože v boji?“ Její výraz se změnil v horor, ale Marcus jen přikývl.
„Řekl jsem, že tě ochráním, Amélie. Myslím to vážně.“
„Myslíš, že jdou po mně? Proč? Nechala jsem tam svou tašku. Dostanou, pro co si přišli.“
Ten pohled v Marcusových očích říkal něco jiného. Věděl, že přicházejí. Nechtěla vědět, jak to věděl, nebo proč po ní šli, ale věděla, že jít s Marcusem bylo jedinou možností. Nemohla s muži bojovat sama. Třeba až se dostanou na střechu, zjistí, že muži po ní vůbec nešli a budou moct odejít jinudy.
Marcus ji znovu popadl za ruku a rozeběhl se, jeho kroky tvrdě dopadaly na schody. Amélie klopýtala za ním, držela se, jak nejlíp uměla, v nohou měla křeč a hrozily, že to vzdají. Teplý vzduch do ní vrazil, když rozkopl dveře na střechu, a na chvíli ji oslnilo světlo. Dál s ním běžela, jednou rukou svírala jeho a tou druhou se pokoušela stáhnout dolů sukni.
Marcus se zastavil.
Oči se jí přizpůsobily.
Muži stáli několik metrů před nimi blízko kraje černé dehtové střechy.
Nemožné.
Amélie se ohlédla ke dveřím, kterými přišli, a pak se rozhlédla po střeše, srdce jí bušilo a pot jí stékal po zádech, lepil modré šaty ke kůži.
Na střechu nevedly žádné další cesty. Žádný žebřík nebo připojená budova. Jak se ti muži dostali na střechu před nimi?
„Marcusi?“ řekla, ale zbytek věty zanikl, když ho spatřila.
Stál k ní zády, teplý vánek mu cuchal černé vlasy, široká ramena měl uvolněná, jako by nečelil dvěma nebezpečným mužům.
Ale to, co jí ukradlo dech, proč jí srdce bušilo až v hrdle, bylo jeho oblečení.
Pryč byly jeho džíny a košile a boty.
Na jejich místě bylo něco, co mohla popsat jen jako zbroj, ale zdálo se to směšné. Hluboce modrý zadní plást zářil jako matka perel v blednoucím světle večera, dosahoval mu jen doprostřed zad a měl dvě dlouhé štěrbiny na každé lopatce. Viděla skrz ně tetování.
Proužky zbroje z podobného materiálu mu zakrývaly zadnici jako krátká suknice, ale odhalovaly tmavý materiál pod ním. Svalnatá stehna byla nahá a pevná, vyzařovala sílu, když stál s jednou rukou pevně v bok a tou druhou svíral její.
Zbroj skrývala taky holá předloktí jasně modrou a okraje byly zdobené stříbrem s jednorožci.
Amélie na něj zírala s hlavou lehkou a nejasnou, zmatenou a neschopnou pochopit, co vidí.
Marcus měl oblečenou zbroj.
Rozhlédla se po jeho oblečení, byla přesvědčená, že to byl trik a on měl nějak pod tímto neuvěřitelným kostýmem oblečení, ale neviděla ho, a on nepustil její ruku.
Druhou ruku pohnul k boku a jí se rozšířily oči, když padly na krátký meč. Vytáhl ho z pochvy, ocelové ostří se zakřivilo podél jeho předloktí a ruky, držel ho po boku.
„Odejdi,“ řekl a ona přemýšlela, jestli nemluví na ni, dokud se mu nenaklonila k boku a nepodívala se přes něj.
Oči jí padly na zem.
Ti dva muži také změnili svůj vzhled a tentokrát se rozhodla, že má halucinace. Strach jí zatemnil mozek, nebo omdlela, protože spíš než dva lidi, na které se dívala, viděla dva lidské tvory s černočernou kůží a svítivýma rudýma očima. Byli obrovští, aspoň o metr větší než předtím, a stavění jako cihlový dům. Oba upřeně hleděli na Marcuse, rty se jim stahovaly v úšklebku, který odhaloval ostré rudé zuby.
Amélie pocítila slabost, ale držela se. Nemohla omdlít ve své vlastní noční můře.
Nebo to byl sen?
Pohled jí sklouznul na Marcuse. Natočil se pasem a ohlédl se přes rameno na ni, jeho tvář byla maskou klidné rozhodnosti, pustil ji.
Rozhodně vypadal jako něco ze snů. Bojovník. Z jiného světa. Živelně mužský. Odolala pokušení podívat se znovu na jeho tělo a vidět pohyb svalů plné síly a moci. Vypadal by nádherně, kdyby udělala krok vzad a celého si ho prohlédla. Sexy jak čert.
Chlad se jí usadil na kůži.
Nebezpečný.
Amélie instinktivně ucouvla, vzdálila se od něj bez přemýšlení, bolest mu problikla v živých stříbrno modrých očích, než se odvrátil.
Způsobila to tím, že se od něj vzdálila? Její srdce dalo do pohybu nohy, bála se toho, na co se dívala, a vědomí, že byl Marcus nebezpečný. Nejspíš zabil toho muže v uličce a vypadal, že se ty dva muže chystá zabít, nebo co vůbec byli. Do jakého šíleného světa to padla? Marcus jí říkal, ať mu věří. Slíbil, že ji ochrání.
A ona mu věřila.
Jen nedokázala uvěřit tomu, co viděla.
Amélie sebou trhla, když Marcus švihl levou rukou po boku, a rukojeť čepele se dlouze natáhla, aby soupeřila s jeho sto osmdesáti dvěma centimetry. Stříbrné ryté hrany odrážely skomírající sluneční svit.
Mrkla a Marcus byl pryč. Zadunění otřáslo zemí a horká vlna vzduchu ji srazila na zem. Seděla tam s rukama zatlačenýma do lepivé dehtové střechy po stranách stehen, zírala, nemohla odtrhnout oči od bitvy před sebou.
Marcus bojoval.
Kvůli ní.
Dvě černá stvoření vrčela a obstupovala Marcuse, jak se kolem nich hnal, jeho kopí jasně zářilo, jak řezalo vzduch kousíčky od nepřátel. Potvory získaly půdu pod nohama a pak se natáhly do stran.
Tmavé meče se jim vytvořily v rukou. Zešílela. Nikdy nesnila o bitvách, ale tohle nemohlo být skutečné. Prostě nemohlo.
Srdce jí v hrudi poskočilo, když jeden z tvorů sekl po Marcusovi, přinutil ho couvnout k tomu druhému. Otočil se v čas, aby zablokoval útok kopím, ale tvrdě byl udeřen do čelisti holou pěstí, čímž byl poslán na střechu.
Vystřelil na nohy, vrhl se vzduchem k bestiím a rychlým obloukem máchl kopím, které mu prořízlo paži, stvoření bezbožně vykřiklo. Ze zranění se lila krev, která vytvářela hladkou říčku po zadní straně nohy potvory, ale to ji nezastavilo od bojování. To druhé monstrum zaútočilo na Marcuse a on odskočil vysoko do vzduchu a pak od boku vytáhl další čepel. Byla stejná, jako byl nejdřív oštěp, krátká dýka s dlouhou zahnutou zářící čepelí, ale tuto nenatáhl. Sekl s ní po tvorových, čímž je přinutil ucouvnout.
Amélie se vyškrábala na nohy, pulz jí bušil a žaludek se jí přetočil, kdykoli se příšerám podařilo přiblížit k Marcusovi.
Byl neuvěřitelný, jak bojoval, zároveň násilný a elegantní, jeho pohyby byly rychlé a divoké a cíl jasný. Sklouzl dolů po zádech jedné bestii a pak se otočil, znovu zvedl kopí a ve stejnou dobu jím zakroutil, takže mohl říznout skrz hruď druhé bestie. Zavrčela a pak zařvala a ten zvuk ji ohlušil. Zakryla si uši a pak zavrtěla hlavou, když se bestie s prořízlou paží a zády otočila jejím směrem.
Spěchala k ní, těžké kroky otřásaly střechou a srdce jí málem explodovalo nebo se zastavilo.
Než k ní mohla dorazit, byl Marcus před ní, pravou ruku měl přitisknutou k jejímu břichu, nutil ji couvat. Zařval a zatlačil dopředu kopí, všechno zpomalilo, když proklouzl přímo do břicha monstra. Marcus se nezastavil. Zatlačil, pustil její ruku a zanechal po sobě horkou cestu, kde se jí dotýkal, a ona mohla jen zírat, když se kopí opět zmenšilo a on ho volně vytáhl z kreatury, zakroutil jím a uřízl jí hlavu.
„Drž se zpátky,“ řekl Marcus hlubokým zavrčením a vrhl se kupředu.
Vystřelil ke druhé černé příšeře na druhé straně střechy, kopí se mu znovu prodloužilo.
Amélie neodvrátila oči z monstra před sebou. Pomalu klesalo na kolena, jednu ruky s šupinatými drápy si tisklo na ránu v břiše a padlo na vyasfaltovanou střechu a zkolabovalo dopředu. Louže krve se mu šířila od krku, shlédla dolů, následovala ji, svět utichl, jak její pohled sledoval pomalou cestičku k jejím nohám. Nedokázala se pohnout. Chtěla udělat krok vzad, pryč z cesty krvi, ale nohy ji neposlouchaly. Kluzká kapalina se dotkla špičky jejích krémových letních bot a obkroužila ji. Žluč ji pálila v hrdle a ona ji spolkla, nebyla ochotná zvracet, i když to byl horor na pohled.
Marcus zakřičel a její pozornost střelila zpět k němu. Bojoval se zbylým stvořením, dělal všechno, co mohl, aby ji ochránil, jak slíbil.
Krev kazila jeho bledou kůži a zbroj, pohyby se zpomalovaly, teď byly neohrabané a ji to děsilo. Strach o své vlastní bezpečí se změnil ve strach o Marcuse, když ho sledovala bojovat, nebyla schopna od něj odtrhnout oči, krev se jí hnala hlavou a srdce se třáslo v hrudi.
Vyskočilo jí do krku, když se černá příšera otočila, vzala s sebou meč nahoru a řízla Marcuse do stehna. Kolenem padl na zem a zablokoval další řez meče zbrojí na předloktí. To ostré kovové zařinčení projel skrz ni, otočilo jí žaludek a tlačilo strach k limitu.
Marcus zařval a vystřelil vzhůru předloktím, přinutil bestii couvnout, získal tak pro sebe prostor, ale Amélie se bála, že to nebude dost. Byl unavený a to stvoření nevykazovalo žádné známky zastavení.
Marcus táhl ostří kopí přes střechu, jizvil černý dehet a rozehnal se jím. Minul, ale kreatura ucouvla. Marcus namáhavě dýchal, držel ruku nataženou ke zvířeti a živé bílé světlo vystřelilo z oblohy, obklopilo ho. Bestie zařvala a vrčela, škrábala paprsek, jakoby to byla hmatatelná věc, kterou mohla napadnout, a pak se zvedla do vzduchu a zmizela.
Amélie zírala na oblohu, ztěžka dýchala a polykala, byla na pokraji kolapsu. Těžké kroky se jí v uších odrážely a zvuky světa se vrátily. Podívala se dolů.
Marcus k ní přicházel pomalu přes střechu, krev se mu šířila po modré hrudní zbroji a tváři, rozmazávala se na nahých ramenou a stehnech. Řekla si, aby za ním nešla, že byl nebezpečný jako ta monstra, která na ni zaútočila, ale obava v jeho výrazu ji přinutila se hnout. Obešla tělo padlé příšery a spěchala k němu. Teplo, která naplnilo jeho oči, když se na ni podíval, ji rozehřálo a odehnalo strach. Chtěla mu hodit paže kolem ramen a brečet úlevou, že byl konec a byl v bezpečí. Místo toho se zastavila kousek od něj, pro jednou se bála udělat to, co chtěla. Ať už se teď stalo cokoli, bylo to skutečné.
Marcus ji zachránil od mužů, kteří byli monstra.
Zasunul do pochev dva nože u pasu, zavřel oči a svěsil hlavu, jak se zhluboka nadechl. Únava vepsaná v jeho každém kousku na ni volala, říkala jí, aby šla za ním a uklidnila bolest, aby mu dodala oddech a pohodlí. Podívala se na jeho stehno a dlouhou ránu, potůček krvi cestoval dolů po zbroji, která mu chránila holeň. Kvůli pohledu na zranění udělala krok dopředu, ale pořád váhala, bála se, že udělala hroznou chybu, že měla v Marcusovi pravdu. Byl dalším černým rytířem. Muž víc nebezpečný, než kdokoli před ním.
A ona se bála, že s ním ztratí své srdce.
Otřel si hřbetem ruky čelo, očistil krůpěje potu a odtlačil si černé vlasy z tváře. Pak k ní vzhlédl.
„Jsi v pořádku?“ řekl.
Jak se jí mohl ptát na takovou věc, když byl kvůli ní zraněný, když bojoval s těmi odpornými věcmi, aby ji ochránil? Proč? Slzy se tlačily nahoru, ale ona je odsunula. Byla silnější, vyrobená z oceli, která mohla přestát cokoli, co na ni život hodil.
Dokonce i toto.
Marcus se natáhl a ona sebou necukla, když ji prsty pohladil po tvářích, aby něco setřel. Naklonila se do jeho dotyku a bolest v jeho očích se znovu zvedla, dokud nevypadal skoro stejně jako tu noc, co ji políbil. Šťastně? Cítila štěstí v té chvíli taky a chtěla ho cítit znovu.
Nechtěla se bát, ne těch věcí, které se pokusili ublížit jí a Marcusovi.
Ochránil ji, bojoval pro ni, ale nemohla se na něj podívat bez doznívající stopy strachu.
Překoná to. Marcus neudělal nic, aby se ho bála. Udělal všechno, aby si zasloužil její důvěru. Byla silnější. Byla.
Nohy ji zradily a kolena vypověděla službu. Nepadla na zem. Okamžitě měla kolem sebe Marcusovy paže, silné a pevné na zádech, podporovaly ji a držely ji přitisklou k jeho tělu.
Cítila mokrý proužek krve na noze, kde se jí dotýkal, žulovou tvrdost jeho zbroje na hrudi a teplo kůže na boku, kde měl ochranně obtočenou kolem ní paži.
Amélie mu zírala do stříbrně modrých očí v úžasu a zaujatě, když se v nich tmavé flíčky modré pohybovaly a jeho vztek se znovu rozzářil.
„Amélie?“ řekl zastřeně a ona se do něj opřela, síla ji opustila a nemohla zastavit slzy. Bolestivý pohled mu zkřivil obličej, když pohledem přejížděl po jejích tvářích, a pak změkl, když je jemně setřel.
„Jsi v pořádku?“
Němě přikývla, i když si tím nebyla jistá. Byla naživu a on taky a právě teď to bylo všechno, na čem jí záleželo. Nebyl něco, čeho by se měla bát. Zachránil ji a byla s ním v bezpečí.
„Musíme odejít… vím, že je toho na tebe moc, ale nejsme tu v bezpečí.“ Jeho slova přinesla s sebou záblesk muže, kterého nechali v uličce.
Nebyl mrtvý?
Nechtěla, aby Marcus bojoval s další z těch věcí.
Amélie znovu přikývla. Měl pravdu. Museli odejít. Ale jak?
Rozhlédla se po střeše po východu. Ten muž jím přišel, ne? Ti ostatní ne. Čekali tu na Marcuse. Jak?
Marcus ji vrátil zpět do přítomnosti, když se sklonil, sklouzl rukou pod ohbí jejích kolen a zvedl ji. Paže se jí okamžitě obtočily kolem jeho krku, strach z pádu odehnal pryč všechno šílenství, které se stalo, na sladký krátký okamžik, než do ní znovu narazilo. Zírala na Marcuse, pokoušela se přinutit, aby ho viděla takového, jaký byl. Muž ve zbroji, zakrvácený bitvou se dvěma monstry. Bojovník, který ji ochránil.
„Věř mi, Amélie,“ zašeptal tak blízko její tváře, že ji jeho teplý dech ovál krk, pohlédla mu hluboko do očí, kde viděla jen naději.
„Věřím,“ řekla tichým hlasem a pak si nebyla jistá, že řekla správnou věc, když se rozeběhl k okraji střechy a vyskočil.
Amélii se oči pomalu rozšířily, když spěchali ke střeše druhé budovy přes patnáct metrů pod nimi, zabořila prsty Marcusovi do vlasů a držela se ho jako o život. Otevřela pusu, aby vypustila výkřik, a stočila se, připravovala se na náraz. Takto její krátký život skončí?
Otočila tvář k Marcusovi a jeho pohled se setkal s jejím s divným výrazem hraničícím s podrážděním. Ne tvář muže, kterou by čekala, když je připraven zemřít.
Dopadli na střechu.
Spíš než kolize, kterou čekala, to bylo, jakoby Marcus povyskočil sotva pár metrů. Přistál v podřepu s ní zastrčenou tak blízko hrudi, jak jen mu to zbroj dovolovala a pak si stoupl. Srdce se jí pomalu odlepilo od patra a spadlo jí do hrudi, zírala vzhůru na střechu budovy, ze které skočili, nemohla uvěřit, že tak hluboko padli bez zranění.
Něco v Marcusových očích říkalo, že to taky nečekal. Ohlédl se přes rameno na zbroj, zamračil se a otočil se k ní. Obavu měl v očích, která tam během boje na střeše, nebo při útěku ulicemi, nebyla.
„Děje se něco?“ řekla a jeho ticho a zmatení se mísilo se strachem v jeho očích, které jí řekly, že dělo.
Amélie se ohlédla přes rameno, vzpomněla si na dvě dlouhé škvíry v zadní části jeho zbroje.
Nečekal, že spadneme.
Tak, co si jako myslel, že se stane?



18 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kapitolku!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za skvelý preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za preklad a korektúru a teším sa na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem pekne za super preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další skvělou kapitolu. Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat