čtvrtek 15. září 2016

Její anděl strážný - 5. kapitola 2/2


Pozdrav mu unikl ze rtů v momentě, kdy se na ni podíval.

Převlékla se z krátké bundy, trička a džínů, které měla ve výtahu do poměrně lákavých tmavě rudých šatů, které ho nutily si odkašlat a sklonit jí kompliment.
„Jsi…“ Co by ráda slyšela? Očekávající záře v jejích očích a nesmělý úsměv tahající ji za koutky lesklých třešňových rtů říkaly, že očekávají, že řekne krásně nebo něco takového, a byl by lhářem, kdyby řekl něco méněcenného. „Omračující.“
Omračující bylo trefné. Určitě měl pocit, jakože ho praštila.
„Ty taky nevypadáš špatně.“ Usmála se a on chtěl taky, než zvedla flašku před sebe a on zmrzl. „Měla jsem jen rosé. Vím, že je to trochu holčičí, ale bylo by hrubé nepřinést nic.“
Opravdu neposlouchal nic, co řekla, zatímco se díval na svou Nemesis.
Alkohol.
Samozřejmě, že přinesla alkohol. Byla to ta správná reakce na situaci, ne? Muž ji pozval do svého bytu. Přinesla něco, aby běžel večer plynuleji.
Přinutil se se usmát a natáhnout se pro flašku, ale stáhla ji zpět k hrudníku a tam ji svírala, bedlivě ho pozorovala.
„To není dobrý úsměv. Už jsem tento viděla,“ řekla s malým zamračením a shlédla na flašku. „To je opravdu všechno, co jsem měla, ale hádám, že jsi spíš na pití piva.“
„Ne.“ Vzal od ní lahev, neúmyslně jí přitom přejel po výstřihu. Nemohl by někdo v Nebi zvrátit posledních třicet minut kvůli němu a dát mu druhou šanci, aby ze sebe neudělal naprostého idiota?
To zčervenání na Améliiných tvářích a způsobu, jakým shlédla na svá prsa, mu všechno řekl.  Prakticky ji osahával. Vzhledem k tomu, že dnes večer se jí chtěl víc než jen otevřít a získat její důvěru skrz přátelství, vysílal určitě ty špatné signály. Manipulovali s ním jeho nadřízen v Nebi? Vůbec se necítil sám sebou a určitě byl na dobré cestě k tomu, aby získal její důvěru tím, jak oni chtěli.
Přesto ten pocit prsou pod jeho prsty v tom záblesku pohlazení přinutil jeho srdce závodit a dlaně se potit.
Byl mu cizí fyzický kontakt, ale byl svědkem dosti tělesných záležitostí jako hlídač, aby znal nechutné chování lidí. V minulosti o to moc zájem neměl, ale čím víc se zaměřoval na svou ruku a oblast, které se dotkl na její hrudi, a jak dnes večer vypadala Amélie nádherně, tím přitažlivější se stalo být s ní fyzicky.
Nevychovanče.
Cílem dnešní mise nebylo svádění. Bylo vytvořit přátelství.
Zírala na něj, byl si těžce vědom toho, že by měl něco říct, aby vysvětlil svou reakci na to, že odplul do fantasy světa.
„To víno, které jsi přinesla, není problémem… a já si toho cení… ale… já opravdu moc nepiju.“ Pokrčil rameny a doufal, že to nechá jít a nebude dál tlačit. Nebyl si jistý, co by řekl, kdyby se ho zeptala, proč nepil. Dokázal by hrát roli uzdravujícího se alkoholika? Utlumilo by to Améliinu touhu po něm?
Marcus si nebyl jistý, jestli by to bylo dobře nebo špatně.
„Ach.“ Obočí se jí zvedlo, zároveň s tím zvedla hlavu a on si přál, aby se na něj přestala dívat tak, že se cítil oslabený. Několikrát kývla a pak řekla: „Takže nepiješ kávu a vyhýbáš se alkoholu. Jsi taky jedním z těch veganských typů?“
„Sakra ne.“ Udělal krok vzad, byl zděšený. Na posezení by mohl sníst celou krávu, když byl na Zemi. V Nebi nemusel jíst vůbec, ale to z něj určitě nedělalo vegana. Nebylo nic špatného na vyhýbání se určitých látek, které nepasovali k vašemu výběru životního stylu, ale tohle nebylo nic z toho, a on jí to milerád ukáže.
Amélie za sebou zavřela dveře a vešla do jeho bytu, vrhala po všem pohled a pak po něm, cítil v jejím pohledu výzvu. Pokoušela se ho rozluštit a jemu se částečně tón jejího výrazu nelíbil.
V touze dokázat, že je chlap, mašíroval do kuchyně, otevřel víno a položil ho na pult. Další chyba v jeho plánu se vytvořila sama, když prohledával tmavě dřevěné skříňky kvůli sklenkám na víno, ale místo toho vytáhl dvě malé sklenky bez stopky. Aspoň vypadlo rosé v takových sklenkách mužně, ne?
Nalil dvě zdravé sklenky vína, když se Amélie přiblížila ke dvoukřídlým dveřím, a pak jí jednu podal. Bez otázek si ji vzala a pak ji směrem k němu pozvedla.
„Na zdraví,“ řekla nízkým sexy hlasem, oči mu přeletěly k jejím rtům, takže ji mohl sledovat pít a pak dodala: „Na zdraví?“
Marcus si uvědomil, že měl nějak zareagovat, takže taky zvedl sklenku. „Na zdraví.“
„Nebo do dna.“ Zachichotala se Amélie, otočila se a vešla do obýváku.
Do dna.
Marcusovi padly oči na její zadek. Rudý materiál jejích šatů k ní lnul, zdůrazňoval tvar jejího pozadí způsobem, že mu pumpovala krev ve spáncích. Zhluboka se nadechl a připojil se k ní v obýváku. Amélie upíjela pití. Marcus zíral na to svoje.
Alkohol nepřetekl přes jeho rty po pět století, ne od té doby, co se poprvé a naposled opovážil pít a vzbudil se s démonickou kletbou naškrábanou na zádech. Tehdy to bylo zakázané. Teď mohl jakýkoli anděl pít bez postihu.
Marcus ale neměl chuť něco takového udělat.
Znovu se zhluboka nadechl a vydechl, pokoušel se povzbudit. Cítil na sobě Améliin pohled a doufal, že si nemyslí, že je zase mimo, nebo si nevšimla strachu z toho, co by se mohlo stát, kdyby se nakonec napil vína. Krev mu hučela v uších, přehlušila všechny zvuky, když zíral na nevinně vypadající růžovou tekutinu ve sklence. Alkohol uvolňoval zábrany. Byl by to dobrý způsob, jak snížit svou obranu, takže by se mohl sblížit s Amélií a získat její důvěru.
Marcus ji zvedl ke rtům a vdechl, zachytil ohnivý náznak alkoholu a pak pokračoval. V momentě, kdy prošlo víno mezi jeho rty, mu zachvění přejelo přes páteř a po pažích, následovalo ho horko v hrdle.
Účinek byl okamžitý. Celý den myslel na svou misi a ignoroval výkřiky těla o jídlo, nechal ho hladové a žaludek prázdný. Víno raketově střelilo do jeho hlavy, zatočila se mu a druhý hlt jen situaci zhoršil, zmenšoval jeho kontrolu nad svým tělem.
Oři se mu znepokojeně rozevřely, když se křídla hlásila o svobodu a on se tvrdě soustředil, aby je udržel a zastavil je od protržení námořnické košile.
„Budu tu za minutku.“ Spěchal do koupelny, práskl za sebou dveřmi a otočil se čelem k bílé skříňce pod umyvadlem a k velkému obdélníkovému zrcadlu nad ní na stěně.
Marcus položil sklenku a neobratně s ní zápolil, skoro srazil víno dolů a pak otočil studeným kohoutkem tak rychle, že musel hnedka uhnout napravo, aby se vyhnul stříkající vodě, která se odrážela od porcelánu a vyhrožovala, že mu promáčí rozkrok. S úšklebkem stáhl kohoutek na stálý průtok a stříkl si vodu na tvář. Křídla znovu tlačila, toužil po tom, aby si mohl svléknout košili a na chvilku je uvolnit, aby se mohl podvolit své touze máchnout jimi a zbavit se svého smrtelného vzhledu.
Nemohl.
Nejen, že je mohla možná Amélie vidět, což by zničilo cíl získat její důvěru, ale možná by je už nechtěl dát znovu pryč. Nemohl strávit celý večer v koupelně.
Zakručelo mu v žaludku a on si na něj přitiskl vlhkou ruku.
Pokud měl dnes večer uspět, musel se najíst a to brzo, ale v bytě nic nebylo. Slíbil Amélii večeři. I kdyby byla dost milá na to, aby poskytla svoje zásoby, nevěděl by, jak něco uvařit. Nikdy nepoužil troubu na nic jiného, než na rozehřívání jídla, jako byla polévka a další věci, které přišli v úhledných malých plechovkách s jasnými instrukcemi na štítcích.
Tento plán byl až směšně vadný.
Hlava se mu znovu zatočila a natáhl se pro víno, chamtivě si vzal doušek v naději, že to otupí jeho smysly dost na to, aby jeho křídla ochabla a on by zapomněl na touhu někam letět.
S Amélií.
To ale byla myšlenka.
Podíval se do zrcadla na obraz bílých dveří za ním. Voda mu kapala ze špičky nosu a sjížděla mu po čelisti. Těžký dech naplnil ticho.
Jak by člověk reagoval na vidění křídel a vědomí, že andělé existují? Pokud by věděla, čím byl, nelhal by jí a byla tu šance, že by ji mohl přesvědčit, že důvod, proč tu je, je, že ji musí ochraňovat. Získal by tak její důvěru?
Zasmál se sám sobě.
Jakýkoli rozumný smrtelník by utíkal na míle daleko, pokud by spatřil anděla.
Nikdy mu nebude věřit.
„Cítíš se dobře?“ Zvuk jejího tichého hlasu za dveřmi v něm vzbudil jiný druh hladu. Zíral na dveře, představoval si ji na druhé straně, jak starostlivě by vypadala a jak by ten výraz jen přidal k její kráse.
Mohl ji přinuceně svést?
Mohlo by to být nazýváno podvodem, kdyby ji chtěl taky?
To se nestane.
Marcus si osušil tvář ručníkem, otevřel dveře a usmál se na ni. „Nikdy mi nebylo líp.“
Váhavě a nepřesvědčeně se na něj usmála taky a podívala se přes něj do koupelny, obočí se jí vysoko zvedlo. Na co se dívala? Došlo mu, že si myslela, že mu víno neudělalo dobře. Mohl se tomu zasmát. Jedinkrát, kdy se obrátil k alkoholu, mu zabralo sud medoviny, aby byl v bezvědomý, a to ještě ani nezvracel.
Zvedl sklenku vína, znovu upil, aby dokázal, že je to v pohodě, a pak se na ni usmál. Červeň se šířila přes její tváře, nádherné narůžovělé zbarvení, které způsobil jeho úsměv, a ona zvedla svou vlastní sklenku, byla už prázdná.
Marcus jí ji vzal a šel do kuchyně, aby ji dolil. Znovu upil ze své sklenky, aby si doplnil kuráž a pak ji taky dolil. Když šel zpět do obýváku, seděla Amélie na opěradle jeho bledého gauče s nohami překříženými v kolenou a usmívající se na něj. Udeřilo do něj podivné nutkání, takové, které by jí určitě poskytlo dojem, že tu byl, aby ji svedl. Měla by si všimnout ten efekt, který na něj mělo.
Podal jí sklenku a stoupl si způsobem, který by jí neodhalil rostoucí bouli v jeho džínech, jak čekal, až povadne.
Amélie si hrála se sklenkou, delikátně přejížděla hranu pravým ukazováčkem po okraji, očarovala ho a plnila hlavu představami, jak by ho taky tak hladila. Vzhlédla k němu. „Takže co budeme jíst?“
Marcus se zazubil. „K tomu… jak vidíš… vlastně tu nemám žádné jídlo, které by bylo poživačné, a i kdybych měl, nejsem dobrý kuchař.“
Ten výraz, který se jí usadil na tváři, vypadal rozhodně jako úleva.
„Co jsem řekl?“
Úsměv jí poškádlil rty. „Napůl jsem očekávala, že budeš neuvěřitelný kuchař a ukážeš mi to. Jsem otřesená.“
Marcus cítil, jak ním proplouvá taky úleva, a vzpomněl si, jak často jedla donáškové jídlo. Pohled mu padnul na úzké hladké šaty, které měla na sobě. Nevypadala zle na to, kdyby šli ven. Musela na sobě pracovat víc, než si myslel. Sledoval ji běhat po Hyde Parku, a jednou nebo dvakrát ji tam viděl cvičit, než vzdal záminku a místo toho nad ní proletěl neviditelná lidským očím.
„Jak by se ti líbila čína?“ Znovu upila vína, zvedla mobil z konferenčního stolku. „Znám skvělou donášku.“
Marcus v ocenění přikývl a pak poslouchal, jak odříkávala nejspíš celé menu. Nezajímalo ho, co jedl, pokud se to sem dostalo rychle a dalo mu to obranu proti vínu, takže ji nechal objednat pár jejích oblíbených jídel.
Zaplatil za jídlo, když o dvacet minut později dorazilo, a Amélie mu pomohla přinést jídlo na dlouhý dřevěný konferenční stolek mezi gaučem a zábavním centrem v rohu pokoje. Zatímco on jim dolil sklenky a přinesl talířky a příbory, našla film v malé kolekci DVD, kterou sesbíral za krátkou dobu na Zemi, a vložila ji do přehrávače.
Opravdu mu to připadalo jako rande, když seděl vedle ní na gauči. Nebyl si jistý, jak normální rande vypadalo, ale ve všech filmech, na které na Zemi díval, a páry, které sledoval z Nebe, to asi takto nějak vypadalo. Večeře. Film. Víno. Muž a žena. Rande.
Marcus dojedl zbytek jídla a zaklonil se v koutku gauče, vzal si s sebou i víno. Překřížil si nohy a nad sebe protáhl paže, položil si ruku blízko Amélie a položil dno sklenky na koleno. Věnoval jen minimum pozornosti filmu hrajícímu na velké ploché obrazovce. Amélie ji držela až moc pevně, držel oči na její tváři, když se smála, zřejmě si nebyla vědomá jeho sledování. Byla nádherná a to z něj nemluvilo víno.
Čistá duše, plná vlídnosti a tepla. Její vnitřní krása vyzařovala, posilovala vnější vzhled a vedla ho k přemýšlení, jak tak krásná žena mohla propadnout tak odpudivým mužům. Nemohla vidět poškození jejich duší, takže bylo pochopitelné, že příležitostně propadala mužům, kteří si ji nezasloužili, ale aby vždycky našla to špatné semínko mezi tolika dobrými muži? Alespoň očekával, že se jich zbaví ve chvíli, kdy si uvědomí, že pro ni nebyli dobří, ale ona vytrvala, pokoušela se je změnit, jakoby doufala, že je dokáže změnit v dobré muže, pokud se bude hodně snažit.
Nemožné.
Muži byli odolní vůči změnám.
Stejně jako andělé.
Amélie se na něj přes rameno ohlédla, smích odumřel, když zachytila jeho pohled a výraz se jí změnil ve vážný.
„Mám něco na tváři?“ řekla s náznakem úsměvu a zrudnutím.
Marcus chtěl říct, že ano, a využít to jako výmluvu pro to. Aby se mohl natáhnout a přejet jí hřbetem prstů po tváři. Chtěl vidět, jestli ji jeho dotek dokázal ovlivnit se stejnou intenzitou jako jeho. Místo toho potřásl hlavou, očekával, že se vrátí zpět ke sledování televize. Neudělala to.
Natočila se a naklonila přes něj, poklekla a přitiskla mu ruku na hrudník.
Marcus jí zíral na pusu, všechno dobré v něm křičelo, aby se odtrhl a zastavil ji. Nezastavil. V šoku ztuhl a nechal, ať se to děje.
Jeho první pusa v tomto období života bylo ostýchavé přejetí měkkých rtů přes jeho následované vtisknutím jejího tělo do jeho. Ten pocit ní na něm poslal náhlou záplavu pocitů skrz něj, krev mu hořela touhou a taky potřeba sevřít ji a vlastnit. Překonalo to jeho a jeho zábrany, roztříštilo tu dobrou část, která pořád bojovala, a zatímco se zastavil od sklouznutí paže kolem jejích zad a přitáhnutí si jí plně na sebe, nedokázal se zastavit od jejího líbání.
Měkce zasténala, když odpověděl, pásla rty na jeho v jemném tření, které rozdmýchalo plameny uvnitř něj, dokud pro ni a pro víc nehořel. Jazykem přejela po švu jeho pusy a on pohnul tím svým, aby se s ní setkal, měkce se proplétaly. Vábil ji do své pusy, kde tancovaly. Nedokázal si vzpomenout, kdy se minule tak líbal, ale určitě by se líbal, kdyby to bylo takovéto. Teplo se mu rozlilo až do morku kostí a každý nádech, který vyvolal z Amélie, byl malým zasténáním, a zvýšil o další stupeň horko, dokud nebyl blízko k tomu, aby ji popadl za krk a držel její pusu u své.
Ztěžka dýchal, když se odtrhla, aby poklekla před ním na gauči, šedé oči široké, rukou si zakrývala ústa. Dotkla se rtů, přitáhla tam jeho pohled a on byl znovu hladový po té sladké chuti jejího jazyka.
„Sakra… omlouvám se,“ řekla, okamžitě tak setřela jeho touhu a škrábala se z gauče.
Odcházela?
To nebylo dobré.
Marcus slezl z gauče a měl ruku omotanou kolem jejího zápěstí dřív, než dorazila ke dveřím.
„Počkej,“ řekl a nebyl si jistý, co udělat, když se na něj ohlédla, tak si ji přitáhl do náruče a znovu ji políbil.
A zatraceně jestli nechutnala tak dobře jako poprvé.
A zatraceně potřeboval víc.
Zasténala, když ji opřel o zeď vedle dveří, přitiskla tvrdou délku jeho těla proti sobě a popadla ho za ramena. Na chvíli si pomyslel, že ho odtlačí pryč a pak si ho přitiskla blíž a obtočila mu paže kolem krku, kde mu pohřbila prsty do vlasů.
Část něj si byla vágně vědoma toho, že za jeho současnou situaci byl zodpovědný alkohol a že toho bude ráno litovat, ale ten zbytek se nestaral. Chtěl popustit uzdu a taky to udělal. Jen nečekal, že to dopadne takto, a právě teď mu bylo jedno, že byl na pokraji udělání přesně toho, co mu nadřízený přikázal.
Zajímalo ho jen to, aby uspokojil svůj hlad po Amélii.
Část něj, která kecela o podvodu nezavřela hubu, a čím víc ji poslouchal, tím víc se cítil jako démon.
Marcus udělal krok vzad, nechal Amélii ochablou u stěny, lapala tak tvrdě po dechu, že se jí zvedala a klesala při každém nádechu prsa, obdarovávala ho tak nádherným výhledem, který ho nutil zvážit to, co chtěl říct.
Pomalu otevřela oči a plaše se usmála, než přes něj přejela pohledem. Vznášel na jeho rozkroku a oči se jí rozevřely, zorničky se jí rozšiřovaly, dokud duhovky neztmavly touhou. V očích měla zlomyslný okraj, když s jejich oči znovu setkaly, naklonila hlavu, její trucovitý výraz ho skoro slákal. Touha nebyla jedinou věcí vepsanou v její tváři. Taky tu bylo očekávání a to samotné ho přinutilo říct, co potřeboval.
„Myslím, že je to špatný nápad.“
Její smyslná svůdnice se okamžitě rozptýlila, zanechala po sobě povědomou Amélii.
„Opravdu mě nemáš rád,“ zašeptala a zranění v jejím srdci bušilo uvnitř toho jeho.
Nic neříkal. Ale co jí tak asi mohl říct? Byl napolo opitý a nejen, že potřeboval dát hlavu do pořádku, aby si byl jistý, že tohle neděla proto, že podvědomě následoval příkazy, ale stěží by udělal hvězdný výkon, který od něj očekávala.
Byl v celibátu tento život.
A zatraceně nebude jeho poprvé kvůli příkazům.
Jestli se mezi nimi něco stane, stane se to přirozeně. Nesvede ji a nevyužije její pocity proti ní samé.
„Mám… ale… myslím, že se mi do hlavy dostalo víno a že do tvé taky.“
„A to je špatně?“ Pohlédla na prázdnou lahev a na jeho zpola plnou sklenku na stole.
„Jo je.“ Marcus se odvážil udělat krok směrem k ní a přejel jí hřbetem prstů po tváři, smetl jí tmavé rovné vlasy z obličeje. Její kůže byla stejně jemná, jak si představoval, a ten způsob, jakým zavřela oči a ve stejnou chvíli se pomalu nadechla, se ho zmocnil. Rozevřel ruku a vzal do dlaní její tvář, položil prsty na její čelist a palec blízko pusy. Tak měkké rty. Chtěl sklonit hlavu a znovu ji políbit, ale nebyl si jistý, jestli by se byl schopen zastavit jen u líbání. „Jde to všechno rychle a nechci, aby ses zítra vzbudila a cítila se zle kvůli tomu, co jsme v noci udělali.“
„Pochybuju, že bych se cítila zle.“ Znovu to tu bylo. Do očí bijící očekávání? Proč? Protože byl pohledný? To z něj okamžitě dělalo Casanovu?
Žádný tlak.
„Amélie… co kdybychom to vzali pomalu a plynule?“
Oči se jí rozsvítily a on si uvědomil, že v jeho slovech byl i další význam, ale on se to neobtěžoval opravit, protože neměl v plánu, aby věci zašly tak daleko. Jeho konečný úkol se blížil. Všechno, co se dnes stalo, uspokojí jeho nadřízeného a jeho příkazy, aby získal její důvěru. Párkrát si s ní vyjde, bude si udržovat vhodný odstup, a jakmile jeho mise skončí, odejde.
Přikývla, stoupla si na špičky a políbila ho.
Odolat bylo nemožné.
Přejel rty po jejích, znovu ji ochutnal a vychutnával si ten krátký kontakt mezi nimi. Když se tentokrát ona odtrhla, zavedl ji zpět na gauč a tam se s ní posadil, myšlenky ho táhly dolů. Znovu ji sledoval, byl fascinován jejím pobavením ze sledování filmu, a jak se k němu stulila, nahá kolena se otírala o jeho stehna. Hluboká touha proklouznout paží kolem jejích ramen a přitáhnout si ji blíž mu bušila v kostech, ale odolal.
Nemohl proti ní využít její pocity.
Ne, když k ní taky začínal něco cítit.


18 komentářů: