čtvrtek 8. září 2016

Její anděl strážný - 5. kapitola 1/2

Nebylo o tom pochyb.
Marcus ji rozrušil.

Včera šlo všechno dobře až do té doby, než ho Amélie vzala za ruku a on ji rychle odtáhl, a radši než by se omluvil, jak měl v plánu, varoval ji, ať se drží dál.
Instinkt mu ta slova protlačil skrz rty.
Netoužil se s ní sblížit víc, než bylo nutné.
Marcus si projel prsty skrz příliš dlouhé černé vlasy, sčesal je z čela a zíral do dálky na střechy Londýna.
Komu to lhal?
Sobě ne, to bylo jisté.
Jiskra touhy, kterou svým dotekem v něm vznítila, přinášela na povrch jeho hlad až do bodu varu, aby ji na oplátku taky pohladil, a to teplo, které mu cestovalo tělem, rozšiřovalo se až do míst, kde její prsty odpočívaly na jeho kůži, bylo nepopiratelným znakem, že ho přitahuje.
Přecházel přes černou asfaltovou střechu činžáku, prohledával horizont kvůli odpovědi na své problémy. Problém, jak získat Améliinu důvěru, byl všechno kromě vyřešeného, když ji tak hloupě řekl, ať se od něj drží dál.
Vždycky si byl vědom svých instinktů, ochraňovat ji měl hluboce v žilách, ale netušil, že to poškodí taky jeho srdce a že dokonce považuje za nezbytné ji chránit před sebou. Zažila svůj podíl bolesti a trpění, víc než si zaslouží tak čistá duše, a nedokázal ji k tomu přihodit něco dalšího. Až jeho mise skončí, odejde ze Země a nechá nadobro Amélii za sebou. Pokud proti ní použije svou přitažlivost, srdce se jí zlomí. Nikdy to nepochopí. Bude se vinit, stejně jako kdykoli se ji jeden z těch odporných chlapů rozhodně opustit, nebo udělají něco, aby ji přinutili odejít.
Nemohl být jako oni.
Amélie si zasloužila něco lepšího.
O hodně lepšího než je on, to bylo jisté.
Jednoho dne se setká s mužem, který se stane jejím světem, a který s ní bude zacházet správně a udělá ji šťastnou.
Záblesk jí, jak se na něj včera usmívala, mu prořízl myšlenky a zařízl se hluboko do jeho hrudi.
Kvůli němu se usmívala.
Opravdu se usmívala se štěstím a teplem.
A pak vypadala zraněná, nechala ho v kavárně samotného, aby přemýšlel, proč jí něco takového řekl a proč se znovu vpletl do jejího destruktivního vztahu s jejím bývalým milencem.
Povinnost.
Částečně byla lež říct, že ty věci dělal z povinnosti, ale taky to byl jeho štít, a on ho neodhodí.
Skomírající paprsky slunce zahřívaly jeho kůži, přetrvávající horko dne ho obklopilo v měkkém vánku, která mu rozvířila duši, jak sledoval západ slunce nad Londýnem. Připozdívalo se. Čas rychle utíkal, zatímco byl ztracený v myšlenkách, skrytý od ruchu a shonu smrtelného světa daleko pod sebou a pořád nenalezl odpovědi na otázky, které ho trápily. Otázky o jeho misi se připojily k těm o Amélii a k jeho pocitům.
Proč by se na něj tak nádherná smrtelnice dívala s takovou touhou?
Marcus shlédl na ruce a otočil je vzhůru dlaněmi. Tyhle ruce hodně zabíjely během života, sbíraly duše hříšníků a zadržovaly je na soud. V minulých dobách, když byly časté války, bojoval na bojištích a v městech ve jménu Božím, do písmene následoval příkazy, aby asistoval andělům smrti v jejich misích, nikdy ani jednou neucítil lítost nad svými činy.
Až doteď.
Řekl jí, ať se od něj drží dál.
Zaslouží si lepšího muže než takového, který zabil tolik lidí z jejího druhu bez trhnutí.
Role, ke které se rád vrátí, až skončí jeho mise.
Nebyl o nic lepší než ten chlap, který jí ublížil.
Byl ještě horší.
I jejich hlukem a ostudným chováním nikdy nikomu nevzali život. Amélie věřila, že je dobrý a milý, i když byl rozdílný od mužů, se kterými byla předtím v intimním vztahu, ale nikdy by si to o něm nemyslela, kdyby věděla, co udělal v minulosti, v době než ztratil svá křídla.
Od té doby, co byl proklet, žil jiným životem. Války už nebyly tak časté a andělé smrti už nenajímali asistenci zvenčí jiných druhů andělů v Nebi. Jeho druh, strážci, se vrátil ke svým normálním povinnostem, shromažďoval duše a chránil Nebe, nebo sledoval smrtelníky jak v přítomnosti, tak i v budoucnosti.
Nikdy neviděl ani jediný bazének, který ukazoval budoucnost. Jen pár andělům bylo dovoleno vstoupit do místnosti ve velkém honosném sídle Nebe a ti andělé odpřísáhli mlčení, bylo jim dovoleno mluvit jen se svým nadřízeným, kteří na oplátku sdělovali důležité informace kritických událostí dalším vysoce postaveným andělům.
Včetně jeho nadřízeného.
Což vedlo Marcuse k tomu, že věřil, že si byl vědom osudu, který čekal na Amélii.
Marcus stočil prsty v pěsti a zamračil se na chrániče předloktí, sledoval způsob, jak mu sluneční světlo tancovalo po modré zbroji a odráželo nadzvednuté stříbřité okraje a spony na kožených řemíncích pod pažemi.
Bylo to osvobozující mít na sobě zbroj a ne smrtelné oblečení. Znovu se cítil blíž domovu a vzdálený od věcí, které se děly ve smrtelné říši kolem něj. Pokrčil rameny, nadzvedl modré pláty zbroje a vystavil na odiv nahé břicho a pak si po bocích protáhl paže a zavřel oči, jak rozvinul křídla.
Teplý letní vzduch lechtal jeho stříbřitě modrá křídla, škádlil smysly a on se vyhříval ve slunečním světle, vstřebával horko a dovolil si uvolnit se a odsunout stranou myšlenky s problémy.
Byl vojákem.
Vojáci poslouchali rozkazy.
Nemusel myslet. Jen musel poslouchat rozkazy a jeho mise skončí.
Marcus otevřel oči na nekonečnou oblohu. Bledě modrá kupole zezelenala a pak nízko nad obzorem zoranžověla, byla protnuta pásy mraků, které zachytávaly poslední sluneční světlo a hořely zlatě a růžově. Bylo to nádherné a dnes večer bude znovu jeho hřištěm, jeho světem, do kterého se ponoří, aby uniknul smrtelnému světu a našel mír v pár krátkých hodinách. Poletí, dokud nebude zmožený, dokud nebude moct naposledy máchnout křídly, a pak se vrátí do bytu a bude spát, dokud konečně nepřijde ráno.
Volný od tohoto světa.
Pět století bez křídel a každý den byl mučením.
Máchl křídly a zvedl se od asfaltové střechy, jen aby byl udeřen brilantním bílým světlem.
Marcus zavřel oči a čekal, až brnivý pocit ze světla nepomine, než je znovu otevřel.
Při pohledu na bílé dvojité dveře před sebou si povzdechl, kolem něj byla recepce.
Všechno, co chtěl, bylo se na chvíli proletět. Nemohli počkat? Když ho vrátí zpět, bude hluboká noc. Tyhle věci nikdy nešly plynule, a i když ho mohli vrátit do stejného momentu, kdy ho vzali, nikdy to neudělali.
Marcus zatlačil na dveře a pochodoval rovnou k lavici, čelil těm stejným třem andělům, kteří se ho ptali minule, když ho sem přivedli.
„Došlo k vývoji.“ Jeho nadřízený seděl vpřed ve trojici nejblíže k Marcusovi s písčitými vlasy stejně elegantními jako jeho modré brnění a velká stříbřitě modrá křídla zatažená za zády.
Tmavovlasý prostředník a bíle blonďatý anděl smrti zamumlali souhlas.
„Můžu se zeptat, co za vývoj to je?“ Marcus vůbec neskrýval svou nelibost při přerušení svých večerních plánů. Přivedli ho sem a on z toho vytěží maximum. Zatímco neodpověděli na přímé otázky na jeho misi, mu možná odpoví na datum té skutečnosti, pokud se na to zeptá takovým způsobem, že to bude spojeno s tímto vývojem. „Znamená to, že má mise brzo skončí?“
Všichni tři andělé přikývli.
„Tvůj poslední úkol se přibližuje.“ Ve výrazu nadřízeného nebyla žádná lež, ani v těch druhých dvou. „Brzo tvá mise skončí, Marcusi.“
„Byl jsi ve své povinnosti trpělivý a oceňujeme, co jsi pro nás udělal. Jakmile bude závěrečný úkol splněn, bude ti umožněno vrátit se zpět do Nebe.“ Prostředník po velitelově levici se usmál a pak se podíval na anděla smrti.
„Muselo se ti ulevit, když víš, že tvůj poslední úkol bude brzy u konce a ty se budeš moct vrátit domů,“ řekl bíle blonďatý muž.
Marcus přikývl a ramena se mu úlevou uvolnila, když se přes něj přeplavila úleva, ale vůbec se necítil tak, jak čekal, když tak dobré zprávy uslyší. Bylo tu něco ve vystupování všech tří andělů a na tom tichém způsobu, jak k němu promlouvali, co ho rozrušilo a naplnilo mu hlavu více otázkami, než kdy předtím.
„A co je můj závěrečný úkol?“ Všichni tři andělé ho zmiňovali, takže o něm museli vědět, ale v momentně, kdy otázka opustila jeho rty, jejich výrazy zkameněly a uzavřely se.
„Brzo to zjistíš.“ Velitel se opřel v židli na vyvýšené plošině. Druzí dva andělé usazeni lehce za ním se po sobě podívali, pak na jeho velitele a na Marcuse.
„Do té doby je třeba pokračovat v chránění jí od světa.“ Ta slova opouštějící prostředníkovy rty přinutila Marcuse vylekaně se podívat přímo na něj.
Bylo to víc, než mu kdy řekli.
„Mám předpokládat, že je tu někdo, kdo jí chce ublížit?“ Vždycky to bylo v koutku jeho mysli. Proč by smrtelník potřeboval anděla, aby ho hlídal, až do určité chvíle? Proč by potřebovali ochránce, pokud by někdo neměl v úmyslu jim ubližovat? Nikdy mu nebylo řečeno, aby ji vedl na její cestě. Jeho mise bylo vždycky formulována takovým způsobem, který ho nutil věřit, že to byla fyzická ochrana, kterou potřebovala, aby dosáhla svého osudu.
„Nesmíš dovolit démonům, aby zasáhli do její existence.“
Marcusův pohled střelil zpět k nadřízenému a zíral na něj se širokýma očima. „Démonům?“
Pískovlasý muž přikývl. „Musíš tu ženu udržet v bezpečí, až do události, které jsme byli svědkem, že musí přejít.“
„A co to je za událost?“ Marcus věděl, že znovu až moc zatlačil, když temnota přešla přes tvář nadřízeného.
„Není nutné, aby to právě teď věděl, Marcusi. Potřebujeme, aby ses zaměřil na svou misi. Už je kritické získat si její důvěru. Tvůj pokus selhal. Tvůj úkol byl jasný. Sblížíš se s ní za každou cenu. Rozumíš?“
Marcus si nebyl jistý, jestli chtěl rozumět.
„Co tím přesně naznačujete?“ Zamračil se na svého nadřízeného, chtěl, aby ta slova řekl, takže by přesně věděl, co mu přikazovali. Takže by všichni znali ten příkaz.
„Ta žena je tebou okouzlená. Využiješ to, abys získal její důvěru.“
Marcusovi běželo srdce, vztek se mu kroutil v těle, když se díval na všechny tři muže před ním usazené, a prohledával jejich tváře kvůli jakékoli známce toho, že to byl jen hloupý vtip. Jejich výrazy zůstaly chladné a zaměřené, tvrdé, když na něj zírali zpátky. Zastavil svůj vztek a potlačil ho, nebyl ochoten, aby ho kontroloval.
Netoužil se s Amélií falešně zaplést, nebo jí ublížit, a oni mu přesně to přikazovali.
„Proč je získat její důvěru tak důležité?“ vyštěkl slova a pak zaklapl pusu, aby nemohl dodat, že je ohavné takovou věc udělat smrtelníkovi. Sám smrtelníky vůbec nemiloval, ale měl zásady. Byl andělem, zrozeným k závodu ochraňovat lidi, ne je oklamat a vést je k hříchu. To byla práce pro ty od Ďábla.
„Tiše, Marcusi.“
Zíral na svého velitele, sotva zadržoval vztek a touhu po hádce. Využívat Améliiny pocity takovým způsobem šlo proti všemu, za čím si stál, proti všem zásadám a jeho cti, a bylo to bezcitné a kruté. Netoužil jí ublížit.
„Dělej, jak ti bylo nařízeno.“
Marcus chtěl promluvit, ale světlo ho znovu obklopilo. Když vybledlo, stál před kavárnou, kde měl kávu s Amélií.
Zaklonil hlavu a zamračil se na barevnou večerní oblohu. Vrátili ho do přesného momentu, kdy ho vzali. Proč? To se jim nepodobalo.
Shlédl na sebe a všiml si, jak byl teď oblečený, tmavě modrá košile a tmavé džíny s jeho botami. Bylo to trochu módnější, než normálně, a byl to jeho pravý vzhled, ne kouzlo, který by na něj vrhli. Dokonce mu učesali nepoddajné černé vlasy. Proč? Museli mít něco za lubem.
Odpověď byla zjevná, když kolem něj prošla Amélie s těžkými bílými plastovými taškami z obchodu v náruči.
Neztráceli čas. Vyšňořili ho a poslali zpět do momentu, kde ho vzali, aby mohl dnes večer svést Amélii.
Marcus zakroutil hlavou. Nemohl něco takového udělat a pochyboval, že by s tím souhlasila, i kdyby se pokusil. To, co včera udělal, ji vyhnalo a ona se na něj ani nepodívala, když se dvakrát míjeli.
I když měl podezření, že důvod jejího ignorování právě teď byl ten, že ho doopravdy neviděla.
Mávl dalšímu míjejícímu před nosem a on sebou ani netrhl.
Když kolem něj ta osoba prošla a žádní další nebyli v dohledu, zvedl kouzlo, které ho činilo neviditelným smrtelným očím, a spěchal ke vchodu k činžáku, byl rozhodnutý dostat se k Amélii, než vkročí do výtahu. Matně stříbrné dveře výtahu se zavíraly, zrovna když vkročil do haly a běžel k nim.
„Zadrž je,“ zařval a byl překvapen, když se dveře znovu otevřely a on vkročil dovnitř, kde zjistil, že byla Amélie sama.
Věděla, že to byl on a kvůli tomu zastavila dveře, nebo si to ani neuvědomila? Štípl se do kořene nosu. Chlap se mohl zbláznit z toho, co se děje v mysli ženské. Byl to malý zázrak, že se o to nikdy dřív nepokusil.
Cesta do jejich patra proběhla v nepříjemném tichu, a zrovna když vystupovali z výtahu, zasáhl Marcuse nápad.
Nemohl neposlechnout příkazy, ale to neznamenalo, že to musel udělat přesně tak a svést ji. Zkusí znovu tu kamarádskou věc a bude doufat, že to znovu nepokazí. Radši než aby proti ní využil přitažlivost, udělá něco, co nikdy předtím neudělal. Upustí na stráži a vpustí ji dovnitř a získá takto její důvěru, jak by to udělal muž a ne ďábel. Žádné klamání.
Marcus si připomenul, že už jí klamal. Neměl tušení, co opravdu byl a proč žil už měsíc vedle ní.
„Amélie,“ řekl a ona se zastavila u dveří a otočila k němu čelem. Její krása zajala jeho kroky a dech, odehnala vztek. Zaváhal a pak k ní přešel, vysílal tolik důvěry, kolik jen mohl, v tak neznámé situaci. „Omlouvám se za včerejšek. Můžu ti to nějak vynahradit?“
Usmála se. „Večeře by byla skvělá.“
Jako rande? To vůbec neznělo dobře. Znělo to jako to, co mu velitel přikázal.  Marcus se několik sekund vrtěl, bojoval se svou částí, která říkala, že by nebylo špatné ji svést. Byla krásná a pro něj bylo neuvěřitelně těžké dostat tancující Amélii z hlavy a snů.
„Co třeba večeře u mě?“ řekl bez přemýšlení a odpovědí mu byl způsob, jak se jí rozsvítil obličej. Bylo to impulzivní, ale vyhnul se tomu, aby ji vzal ven na večeři a proto to nemělo větší smysl než ten platonický.
Zamračil se.
Nebo to spíš vyznělo víc jako nabídka k sexu?
Večeře v jeho bytě by mohla být považována za víc intimní než ta v restauraci.
„Super. Budu tu za půl hodiny.“ S tím otevřela dveře do jejího bytu a zavřela za sebou, nechala ho stát v krémové chodbě, zatímco se pokoušel zjistit, co jí to nabídl.
Třeba si měl zavolat pomoc. Znal jednoho anděla v Londýnu. Einar byl padlý díky tomu, že měl zakázaný vztah s ženou na půl démonkou, ale to jen znamenalo, že byl ten pravý na Marcusovy otázky.
Marcus otevřel dveře svého vlastního bytu s úmyslem zavolat Einarovi a vyslýchat ho kvůli ženě, a jestli právě nabídl něco intimnějšího, než předpokládal, ale zastavil se na půli cesty k telefonu. V bytě byl binec.
Nikdy nevěnoval moc pozornosti ke svému žití v bytě, ale určitě nevypadal tak, jak by měl, aby do něj mohl pozvat ženu. Změnil zavolání Einarovi za rychlé proletění bytu, využíval svou nadpřirozenou rychlost, aby naházel všechny špinavé věci do koše na prádlo v koupelně, narovnával nábytek a utíral prach, než Amélie zaklepe na dveře. Pokud by mu zůstal ještě nějaký čas, zavolal by kamarádovi o radu, ale nevypadalo to slibně. V ložnici byl taky binec a stejně tak v kuchyni a ona se tam nejspíš bude chtít podívat.
Večeře v restauraci vypadala náhle líp.
Marcus se zastavil uprostřed kuchyně, otočil se na patě a opatrně otevřel bílou ledničku. Jediná věc tu byla trocha starého sýru, kterého by vůbec rád neochutnal, a půlka snězeného melounu, který už zažil lepší dny. Nebylo třeba kontrolovat tmavé skříně. Určitě si dokázal vzpomenout, jak ráno dojídal půlku krabice s cereáliemi, zatímco přemýšlel, a krabici měl pořád jako důkaz na nočním stolku.
Někdo zaklepal na dveře.

Marcus se otočil čelem ke kuchyňským dveřím, které vedli do obýváku. Zíral na čas na videu. Amélie tu byla o deset minut dřív. Zaklel. Žádný čas na to, aby získal jídlo nebo zavolal Einarovi. Prohlížel si světlý byt na cestě ke dveřím, byl spokojený, že vypadal o hodně míň jako staromládenecký kutloch, kterým byl, a otevřel.

15 komentářů: