čtvrtek 1. září 2016

Její anděl strážný - 4. kapitola

Amélie se opřela, když od ní Marcus odtáhl ruku a opřel se ve svojí židli. Hrála si na chvíli s tenkým černým mobilem, aby se rozptýlila od rozrušeného pohledu na Marcusově tváři. Když na ni nepřestal zírat, položila mobil na kulatý tmavý železný stolek a hrála si s pitím, cítila se neuvěřitelně hloupě, že ho vzala za ruku.

Upila kávu, vnitřně se ušklíbla, když se jí chladná tekutina dotkla jazyka. Nic jí dnes nevycházelo. Ne, něco šlo dobře.
Nepředstavovala si ten způsob, jakým se Marcusovy oči vznášely na jejím těle, nebo jak rychle se na ni usmál, kdykoli se usmála ona na něj. Ty úsměvy se také dotkly jeho nádherně stříbřitě modrých očí, rozsvěcovaly je způsobem, který nebyl falešný a který jí říkal, že tentokrát byl pravý, ne jako ty obvyklé zdvořilostní, které si vynutil, kdykoli na něj někdo promluvil.
Od minulé noci byl jiný.
Neměla ve zvyku spoléhat se na muže, aby za ni bojovali její bitvy, ale oceňovala jeho zásah. Bylo to poprvé, co jí přišel muž na pomoc, a když praštil Mikea, srdce se jí zatřepotalo a podívala se na Marcuse novýma očima. Všimla si ho ve chvíli, kdy se přestěhoval vedle ní, zaregistrovala ho jako pohledného, ale nikdy se na něj pořádně nepodívala.
Ten muž měl tělo, které by uvrhlo modely v hanbu, a nepřestávala přemýšlet, co dělal za práci, od té doby, co si ho poprvé prohlédla. Byl model? Bože, doufala, že jeho ruce nebyly modelem, protože její vlastní hloupý výběr mužů zničil jeho nádherné silné ruce.
Amélie zírala na tu jeho zraněnou, srdce jí tvrdě bušilo v krku. Měl velké ruce, stvořené pro braní a držení, nebo pro boj. Dal Mikeovi pořádnou ránu, poslal ho jedním úderem k zemi, na krátkou chvíli se obávala, že se nezastaví. Skoro po něm šla, ale pak ji nakopl instinkt a připomenula si, že Mike měl v úmyslu bojovat s Marcusem. Musel být opilý. Jen idiot by si začal boj s Marcusem, pokud by byl střízlivý, a Mike nebyl hloupý. Měl vědět, že nemá šanci.
Marcus měl opravdu vyrýsovanou postavu, pružné svaly, které vyzařovaly jeho sílu a surovou mužnost.
Jakmile si všimla, že byl bez vršku, bylo těžké nezírat. Těch párkrát, co je jí podařilo odloupnout oči z jeho těla a najít kuráž se setkat s jeho očima, se na ni díval se širokými zorničkami, které mu zatemňovaly úžasné oči, jasný znak touhy.
Tak proč tak rychle odtrhl ruku z její?
Amélie se sobě skoro vysmála. Od kdy jí zajímalo, co si o ní muži myslí? Muži byli problém. Mike ten hřebík zatloukl tak hluboko do její hlavy, že to tentokrát pochopila. Muži byli něco, bez čeho se v životě obešla, a život byl o hodně jednodušší a bezbolestný, než tomu bylo dosud.
Oči ji zradily a připlížily se zpět k Marcusovi. Seděl si naproti ní s hlavou zakloněnou a očima na obloze. Linie jeho ostře řezané čelisti vedla její pohled k hranaté bradě a smyslným ústům, pulz jí poskočil, v jeho rytmu byla nervozita, když si olízla rty a uvažovala, jaké by to bylo líbat ho. Sklonil hlavu, jejich oči se setkaly a pak se odvrátil, kolem něj se vznášelo podráždění.
Její chybou?
Včera ho chytila za ruku, když mu ledovala kloubky, a on se tak ledově nechoval. Jestli se něco stalo tak to, že touha v jeho očích se zvýšila. Co se stalo mezi tím a dneškem? Řekla nebo udělala něco špatně? Přísahal by, že přečetla signály správně a že ji měl Marcus rád. Teď měla pocit, že se mezi nimi otevřel obrovský ledový oceán a že se utopí, pokud se ho pokusí za ním přejít.
Chtěla to udělat.
Minulá noc jí otevřela oči ve skutečnosti, že vedle ní žil fantastický muž, a od té doby se cítila napnutá, zkroucená zevnitř a zvenku. Nikdy couvla před tím, aby si šla za svým, ale něco na Marcusovi ji nutilo váhat.
Nebylo to proto, že by si mohl myslet, že ji odrazuje. Bylo to proto, že vypadal jako milý chlap, s víc než nádhernou postavou a osobností, a ona to nechtěla posrat. Celý den na něj myslela a pokoušela se vymyslet způsob, jak by na něj mohla znovu narazit, takže si mohli povykládat a líp se poznat. Když ho spatřila před jejich budovou, měla pocit, že je osud svedl dohromady, ale nervy jí selhaly, když ho viděla stát a zírat na zem, jako by to byla ta nejvíc fascinující věc na světě. Nejdřív ji vůbec neslyšel. Zabralo jí to tři pokusy, než zvedl hlavu a všiml si jí, a tehdy se její rozhodnost roztříštila. Taky na to myslel?
Na ni?
Amélie protočila oči při svých myšlenkách. To tak. Ten chudák chlap byl bez spánku díky jejímu hroznému výběru mužů. Nejspíš byl mimo, přesně jak to řekla, nebyl schopný fungovat jen s pár hodinami spánku. Když odešel zpět do svého bytu o půl hodiny později, co mu ledovala levou ruku, neslyšela od něj ani pípnutí, dokud nebylo šest ráno, když za dveřmi byl nějaký pohyb. Sama nebyla schopná usnout. Strach ji držel vzhůru a ona se dívala na jeden film za druhým, aby se přinutila všechno zatlačit do koutku mysli. Dneska běžela na prázdno, napolo spala a cítila, že to co bylo jako sen, se měnilo v noční můru.
Amélie položila loket na železný stolek a zírala na Marcuse, studovala nuance, které přecházely přes jeho pohlednou tvář, jak se díval na lidi, kteří je na chodníku míjeli.
Z toho, co věděla, byl už Marcus pro někoho tím panem Správným. Nepřekvapilo by ji to. Měl vzhled, báječné tělo, rychle ochraňoval ženy a dokázal, že je inteligentní během krátké konverzace, kterou měli.
Její mladší sestra by se na něj jen jednou mrkla, na tmavé rozcuchané vlasy, které mu škádlily šíji, a někdy mu padaly na čelo, takže musel jimi projíždět prsty, aby je urovnal zpátky, neuvěřitelně bledé modré oči, spalující žhavé tělo, a prohlásila by o něm, že je ‚chytsexy‘. Chytrý a sexy. Její matka by se na něj jednou podívala a řekla, že je vlastníkem a že se ho nemá vzdávat.
Někdo jiný už ho stejně vlastnil.
Možná proto ruku tak rychle odtáhl.
Marcus se na ni přes stůl podíval a Amélie ucítila uvnitř chlad, když v očích uviděla prázdnotu. Kam odešel ten milý Marcus? Odehnala ho pryč? Zahalil ho plášť netrpělivosti, jakoby tu už víc nechtěl sedět, a nedokázal vydržet její pohled na dýl jak pár sekund.
Amélie uvažovala, že se vždycky od každého držel dál a byl nezaujatý. Neměla by být tak překvapená, že se od ní odtahoval.
„Nebyl bych pro tebe dobrý,“ řekl hlubokým hlasem bez emocí stejně jako jeho tvář, Amélie zvedla ruce, zoufale se snažila změnit kurz konverzace od jejích pocitů. „Měla by ses ode mě radši držet dál.“
„Tak jsem to nemyslela.“
Myslela, ale to nemusel vědět. Srdce ji zabolelo, jak jí ho rozdrtil v hrudi pouhým pohledem a hrstkou slov. Zrudla, obličej měla v plamenech a koktala, pokoušela se přijít s omluvou.
Nemohla nalézt správná slova, jak na ni zíral, jeho výraz se postupně měnil z nepříjemného ke vzteku, a ona v srdci věděla, že se v něm nemohla více plést.
Jeho vzhled teď vypadal krutě na rozdíl od toho před pár minutami a minulou nocí. To teplo, které se dotýkalo jeho pohledných rysů, zahřívalo je a dávalo jí dojem, že s ním měla šanci, a ta nepopiratelná jiskra touhy, která mu rozsvěcovala oči, ji nutila mít pocit, že potkala jinou osobu a ne skutečného Marcuse.
Třeba se v něm úplně spletla, dokonce i v minulé noci, a on měl pravdu. Opravdu ho vůbec neznala.
Její bílý rytíř mohl být prostě jen další černý v převleku a to na vrchol všeho vůbec nepotřebovala. Co by dělala, kdyby se Marcus změnil v další špatnou volbu, když tak moc vypadal jako dobrý muž? Určitě to v ní podporovalo rostoucí představu, že byla odsouzena ke strávení života s řetězcem pánů Špatných v nemožném hledání pana Správného.
„Poděkovala jsem ti za minulou noc?“ Zoufalé časy volaly po zoufalých činech. Teď mohla udělat jen to, že se pokusí odklonit jeho pozornost od toho, co udělala, v zoufalé naději, že ulehčí napětí, které se mezi nimi tvořilo.
Přikývl. Tak teď to byla tichá domácnost? Byl prvním mužem, který jí to udělal, ale to ji neodradí. Jakmile budou na stabilní půdě, omluví se a odejde, a snad to mezi nimi nebude divné, až se někdy potkají na chodbě bytového komplexu.
„Chutnala ti káva?“ Amélie se podívala na bílý hrnek. Sotva se ho dotkl. Ve skutečnosti toho moc neudělal ani neřekl, co si před ni sedl. Opravdu tu nechtěl být. Souhlasil s kávou jen ze zdvořilosti?
Markus zvedl jedno široké rameno. Vypadal tak dobře jen v šedých teplácích, jeho nahou horní část těla měl vystavenou jako půlnoční pastvu pro oči. Pokoušela se udržet pozornost na naléhavější situaci na její současné situaci a selhala, skončila u toho, že si ho místo toho představovala z minulé noci. Měl atletickou postavu, opálenou a silnou, ale ne až moc stavěnou. Ten druh těla, po kterém by ráda běžela prsty a fantazírovala by o něm. Tepláky sotva zakrývaly svalnatý tvar jeho stehen a měl je nízce nasazené na bocích, odhalovaly véčko, které rozvířilo všechny špinavé myšlenky v její hlavě, stejně jako ceněná cestička tmavých chloupků, které chtěli její rty a prsty následovat.
Když praštil Mikea, celý zbytek jeho těla ožil, fascinoval ji. Ten způsob, jak se mu svaly posunovaly a pohybovaly, napínaly a natahovaly pod kůží, byl fascinující. Trvalo jí chvilku, aby si uvědomila, že Mike měl plochý zadek a že by měla reagovat jinak, než že zírala na Marcuse.
Když ho vzala do bytu a ledovala mu klouby, zapamatovala si jeho tělo včetně nádherného tetování andělských křídel na jeho zádech. Nemyslela si o něm, že je typ na tetování, takže vířivě modro šedá komplikovaná křídla, která krášlila jeho lopatky, ji překvapila.
Chtěla se ho zeptat na ně, ale nebyla schopna nalézt hlas v té době, a zeptat se ho teď by jí určitě nepomohlo, ne když se ho chtěla zeptat, proč tak svalnatý chlap měl tak nádherně delikátní tetování. Vypadalo to jako divná volba.
Pokud nebyl gay.
Byla to pravda?
Améliin pohled střelil k jeho tváři a oči se jí rozšířily, když ho přichytila, jak jí zírá na hrudník. Rychle se odvrátil, tváře mu zrudly a prohlížel si lidi jdoucí kolem nich po ulici, nechal jí tak výhled na jeho ušlechtilý profil. Bisexuál? Byl nádherný, jasně se o sebe staral a taky se pro sebe držel. Bylo to špatné znamení? Amélie se zamračila. Až moc to analyzovala. Jen proto, že vypadal dobře a neměl o ni zájem, neznamenalo, že byl gay, nebo měl jiný vztah, nebo všechno, co nechtěla, aby byl, takže by se cítila líp po jeho odmítnutí.
Prostě ji neshledával atraktivní.
Řekl to narovinu. Drž se dál.
Možná přesně to udělá.
Amélie si začala zvedat černou koženou tašku a pak zaváhala. Zrudla statečností a nebylo ochotná se tak lehce vzdát, přikovala Marcuse tvrdým pohledem a bylo překvapená, když otočil hlavu a podíval se na ni, jakoby ji ucítil zírat.
„Děje se něco?“ Ani stopa zachvění v jejím hlase.
Srdce jí bušilo, adrenalin jí pumpoval žilami, ale ona stála pevně na nohou. Byla to hrozná osobní otázka, na kterou by se ho mohla zeptat, ale musela zjistit, jestli jeho reakce byla na její dotek, protože ho nechtěl, nebo proto, že si myslel, že pro ni nebyl dost dobrý, stejně jak řekl.
Marcus na ni zíral skoro minutu, blednoucí světlo večera se odráželo od výlohy a jeho bílé košile, osvětlovalo mu tvář a odhánělo stíny. Okraje temnoty jeho výrazu se zvedly, aby odhalily něco, co nebylo tak docela teplé, ale taky ani ledově chladné.
„Proč?“ Mírné zamračení mu sevřelo černá obočí.
„Ty… to jen, že vypadáš mimo víc než obvykle.“
Zvláštně se na ni podíval. Byla to pravda. Nikdy nevypadal moc šťastně a teď si nemohla pomoct a přemýšlela proč. Jeho varování, aby se od něj držela dál, přineslo zpět vzpomínky, kdy ho viděla, a tu vzdálenost, kterou si udržoval od všech v jejich budově, a teď chtěla vědět, jestli ten muž naproti ní jí byl víc podobný, než si myslela, že je možné.
Taky přecházel z jednoho špatného rozhodnutí k druhému?
Musel mít důvod pro tu vzdálenost od všech, a že si nikoho nepouštěl dovnitř. Bál se, že bude zraněný, nebo k někomu něco cítil? Taky se toho bála, vstoupit do vztahu s tím, že věřila, že to nakonec skončí a jí bude ublíženo, ale i když se snažila žít sama a být nezávislou ženou, cítila se osamělá a chtěla s někým sdílet svůj život.
Na krátký moment se zdál Marcus, že to s ním může udělat, a tentokrát měla pocit, že to neskončí v slzách.
Mohl být její pan Správný, ale takový muž by jí neříkal, ať se od něj drží dál. Nesnila o tom, co se stalo dneska, když na sebe narazili. Takovou odpověď vůbec nečekala. I když ho vinit nemohla. Ukecaná stará paní McCartneyová odvedle mu nejspíš řekla všechno o jejím špatném výběru v mužích a on jí říkal, aby se držela dál, protože nechtěl uvíznout v jejím mizerném životě.
Amélie nadskočila, když jí zazvonil mobil na stole, veselá melodie prolomila těžké ticho.
Marcus se zamračil, vrhl modré oči na něj. Chtěla to ignorovat, věděla, že to byl Mike, aby jí vyžvýkal ucho o minulé noci a přinutil ji cítit se katastrofálně po zbytek víkendu, ale to zvonění bylo tak hlasité, že lidé kolem zírali.
Místo toho, aby odpověděla, ho zvedla, položila tašku na stůl a hodila ho do něj, utišila to otravné vyzvánění.
„Proč jsi to nezvedla?“ Marcus zíral na tašku. Amélie poklepávala na stůl, vnitřně se přikrčila a přála si, aby tem mobil přestal vyzvánět.
„Je to můj ex.“ Vhodnější bylo ho ignorovat, než s ním mluvit.
Marcus ji překvapil, když se natáhl přes stůl, vylovil mobil z kabelky a otevřel ho. Amélie mohla jen zírat, když si přiložil mobil k uchu, tvář se mu stáhla ho ponuré tmavé linie a zíral na stůl, jakoby ho chtěl zabít.
„Myslel jsem, že jsem ti řekl, abys nechal Amélii na pokoji?“ Odmlčel se, tvář mu ještě víc potemněla a čelistní svaly se mu napjaly. Amélii bušilo tvrdě srdce a přála si, aby mohla slyšet, co Mike říkal Marcusovi, protože vypadal, že má blízko k rozbití něčeho. Vztek z něj v silných vlnách vyzařoval a všichni zírali, když štěkal do telefonu: „Drž se od ní dál, protože příště, když se k ní opovážíš přiblížit, nebudu už tak milý, abych tě nechal odejít.“
Amélii se třásly ruce, nohy se jí chvěly a přidala se ke všem dívajících se na Marcuse, když zaklapl mobil a upustil ho zpět do kabelky. Co se to zrovna stalo?
Znovu ji obraňoval, když byla přesvědčená, že s ní nechce mít nic společného.
Očima se setkal s jejími přes stůl a stopa soucitu ji ještě víc zmátla. Pomalu mrkal, tmavé řasy zakrývaly bledě modré duhovky, kradly jí je z dohledu, než je znovu zvedl, aby je plně odhalil ve své kráse. Teplo v nich zářilo, měkkost, která se natahovala, obtáčela kolem ní, plnila ji pocitem bezpečí, i když se jí celé tělo třáslo strachy, že Mike neposlechne Marcusovo varování a přijde si pro ni znovu.
„Nepustím ho k tobě blízko, Amélie. Nemusíš se o něj bát. Udržím tě v bezpečí.“ Ta slova, tak měkce promluvená jeho hlubokým hlasem, nebyla lží. V jeho očích byla pravda a v jeho otevřeném výrazu a ona mu věřila.
Jen si nebyla jistá, co si má o něm myslet.
Co za muže by řekl ženě, aby se od něj držela dál a pak jí sliboval, že ji udrží v bezpečí?
Marcus byl záhadou a něco uvnitř ní jí říkalo, aby si vzala k srdci jeho radu a držela se od něj dál, protože kdyby se změnil v dalšího černého rytíře a zlomil jí srdce, nemyslela si, že by se z toho dostala.
Sesbírala si věci, zvedla se ze židle a zaváhala jen na tak dlouho, aby zachytila zmatení pod povrchem jeho očí, než se otočila k odchodu.


14 komentářů: