úterý 6. září 2016

Falešná identita - 17. kapitola 2. část



Milí mí poddaní, totiž oddaní (:D),
vzhledem k tomu, že tohle překládám pravidelně už půl roku, rozhodla jsem se si udělat asi tak měsíc pauzu na zregenerování. Od další kapitoly to je až příliš napínavé, už se schyluje k závěru, takže bych to nechtěla dělat později a proto je nejvhodnější udělat si pauzu teď a načerpat síly do "cílové rovinky." Snad se na mě za to nebudete zlobit.
Užijte si druhou půlku kapitoly.
Vaše Katuš



O několik minut později jsme se vrátily do obývacího pokoje. Pořád jsem byla v Madisonině těle, oblečená do věcí, které mi půjčila Summers. Major s Alekem přestali mluvit, když jsme vešly.
„Vypadáš lépe,“ řekl Major. „Nyní nám řekni, co se stalo.“
Řekla jsem jim o mlze, o novinových článcích, o mém podezření. Celé mé vyprávění bylo jedním proudem bez zastavení.
„Potřebuju drink,“ řekla Summers, zvedla se a šla do kuchyně. Vrátila se s něčím, co vypadalo a vonělo jako tequilla spolu s horkou čokoládou pro mě. Možná že má Summers přece jen trochu mateřského citu pod tou tvrdou skořápkou.
Major a Alek potichu rozmlouvali o potenciálním vrahovi – Variantovi – jak ho najít a jak mě lépe ochránit. Upíjela jsem horkou čokoládu. Neočekávali, že se nějak zapojím. Summers znovu zmizela do kuchyně, možná pro další tequillu.
Nakonec se ke mně Major obrátil. „Alek se pokusí na tebe dávat pozor. Ale pamatuj si, že i když důkazy vedou k Yatesovi, Devon je stále na nejvyšších místech našeho seznamu. Měla by ses vyhýbat situacím, kdy bys s ním byla sama.“
To nebylo tak snadné, ale nechtěla jsem se s nimi hádat. Bylo by to stejně zbytečné. Chtěla jsem se prostě jen dostat do své postele a zapomenout, že se tento den vůbec stal. Chtěla jsem vidět Devonovy dolíčky, slyšet Lindin smích a poslouchat Ronaldovy příběhy. Někdy mi přišlo, že toužím po jejich společnosti víc, než po čemkoliv jiném.
„Alek říkal, že pozítří je nějaká párty,“ ozval se Major. Přikývla jsem. Ana se zmínila o Francescině párty, ale měla jsem toho tolik, že jsem tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. „Chci, abyste tam s Alekem byli a na vše dohlédli. Měli byste vystupovat jako pár. Tak budete moci spolu mluvit a odcházet, aniž byste vzbuzovali pozornost.“
Nebylo tohle trochu pokrytecké?
„To je pro dnešek vše. Dejte nám vědět, kdyby se něco dělo. Dobrá práce,“ řekl Major. To byla největší chvála, jakou jsem od něj kdy slyšela.
„Vezmu tě domů,“ zvedl se Alek ze židle.
„Ne,“ zaprotestovala jsem.
Summers vzala klíče od auta ze stolu. „Já ji vezmu.“
Bez dalšího pohledu na Aleka jsem následovala Summers ke dveřím a do auta. Nesnažila se se mnou mluvit během naší jízdy a vysadila mě o pár domů dál. Domů jsem se pak dostala bez problémů.
.   .   .   .
Příští den mi stále v hlavě zněla Summersina slova. Dokonce i když jsem na ně nemyslela, stále byla na okraji a čekala na chvilku nepozornosti.
Ztrácíš kvůli Madison samu sebe.
Ale proč ne? Madison byla mrtvá. Už se nikdy nevrátí. Možná že bych mohla nahradit Madison v srdci Lindy a Ronalda. Přestat být Tess a být jenom Madison. Její tělo už pro mě bylo jako domov, její rodina jako ta, kterou jsem vždy chtěla.
Mohla bych s tou lží žít po léta, desetiletí?
Ale pronásledovala mě jedna hrozná myšlenka. Oni nemilovali mě, ale Madison.
Je důležité, abys nezapomněla.
Bylo tolik věcí, na které jsem chtěla zapomenout, vymazat z paměti jednou provždy. Jako ten den, kdy matčin třetí manžel přišel domů opilý, zamkl mě v komoře a nechal mě poslouchat, jak mlátí mou matku. Nebo ten den, kdy má matka řekla, že si přeje, abych se nikdy nenarodila.
Vzala jsem do ruky malé zrcátko, které stálo na nočním stolku. Zírala na mě tvář Madison. To nebyla tvář, se kterou jsem se narodila, ale přesto byla tak známá, skoro jako moje vlastní. Moje kůže se začala vlnit, rysy se zdeformovaly, překroutily, posunuly, zlomily, dokud jsem neviděla svůj obličej, s mýma tyrkysovýma očima, které vždy trochu mrazily. Měla bych cítit úlevu, že jsem na svém místě, že jsem zpátky ve svém domovském těle, ale místo toho jsem necítila nic. Vůbec nic.
Znovu přišlo vlnění. Tvář se mi zformovala do Madisoniny a pak zpět do mé – pak do její a zase do mé. Viděla jsem šmouhu blonďatých a hnědých vlasů, pihovaté a zjizvené tváře, modrých a tyrkysových očí. Bylo mi z toho trochu špatně, ale nemohla jsem přestat.
Proč se nemůžu cítit v jiném těle jako někdo jiný? Proč se nemůžu rozhodnout, že v rámci proměny se budu i cítit jinak?
Oba obličeje se před mým zrakem nějak spojily a já jsem v zrcadle viděla zvláštní kombinaci obou. Zoufalství mi vycuclo všechen vzduch z plic a já se začala cítit lehce. Stiskla jsem rukojeť zrcadla tak, až to bolelo. Se vzlykotem jsem odhodila zrcadlo pryč. Setkalo se se šatníkem, roztříštilo se a jeho kousky spadly na podlahu.
Přešla jsem pokoj, a když jsem se postavila nad zbytky zrcadla, můj obličej – Tessiin obličej – byl roztříštěn do tuctů kousků. Pro jednou zrcadlo zobrazovalo to, jak jsem se cítila uvnitř, jak jsem se cítila uvnitř.
Roztřesená, padla jsem na podlahu a začala sbírat kousky skla. Nebyla jsem dost opatrná a jeden ze střepů mě pořezal na pravé dlani a nechával za sebou rudý potůček krve.
Někdo mi zaklepal na dveře. Postavila jsem se, nohy se mi stále třásly, a nechala přes sebe přelít Madison. Ve chvíli, kdy jsem dokončila přeměnu, se dveře otevřely a dovnitř nakoukl Devon. Zamračil se, pak se jeho tvář vyjasnila, ale když uviděl mou ruku, která stále ještě krvácela, znovu se zamračil. Přešel pokoj, postavil se přede mě a vzal mé ruce do svých.
„Co se stalo?“ zeptal se. Podíval se na mě, jakoby si myslel, že jsem to udělala schválně. Chtěla jsem si položit hlavu na jeho hruď, ale zastavila jsem se.
„Zrcadlo se rozbilo.“ Kývla jsem směrem ke střepům na podlaze a na koš. Ani jsem tu bolest necítila, pořád jsem byla myslí divně mimo tělo.
Devon zavrtěl hlavou, jeho prsty jemně svíraly mé ruce. „Potřebujeme ti to vydezinfikovat a zavázat. Skočím pro obvaz. Počkej tady. Nechci, aby to máma viděla. Už tak se o tebe dost bojí.“
„Kdo se příliš bojí?“ Linda stála ve dveřích.  Když její pohled padl na mé ruce, z tváří jí zmizela barva. Vzala mě za ruce velmi jemným stiskem.
Starost na Lindině tváři byla na mě už moc. Zírala jsem na své dlaně. Rána se zdála být menší, než jsem si ji pamatovala, a už skoro nekrvácela. Možná že přeměna do Madisonina těla urychlila hojení.
Linda mi ošetřila ruku bez mluvení, ale cítila jsem její otázku a strach. Nakonec skončila. Objala mě a skoro mi nenechala žádný prostor pro dýchání. Po chvíli jsem ji také objala se stejnou silou. Měla jsem pocit, jakoby se pár těch střepů uvnitř mě spojilo.
Zavřela jsem oči a dovolila si představit, že Linda je opravdu moje mamka, že její láska a starost byly věnovány mně a ne masce, kterou jsem nosila. Děsila jsem se dne, až tohle všechno skončí.
„Musíš být opatrnější. Prosím, Maddy.“
Pustila jsem se své objetí. „Neboj se. Budu.“

8 komentářů:

  1. Děkuji moc.. musí to být strašné

    OdpovědětVymazat
  2. Katuš moc díky za překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  3. "Přešla jsem pokoj, a když jsem se postavila nad zbytky zrcadla, můj obličej – Tessiin obličej – byl roztříštěn do tuctů kousků. Pro jednou zrcadlo zobrazovalo to, jak jsem se cítila uvnitř, jak jsem se cítila uvnitř."

    takže obálka knihy je inspirovaná tímto úryvkem? :)

    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, ale dává to smysl :). Díky za postřeh :)

      Vymazat
  4. Diky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat