neděle 21. srpna 2016

Východ - Rose

Rose


Během dnů, které následovaly, jsem se cítila nervózní. Povyskočila jsem při sebemenším zvuku a nedokázala se na nic koncentrovat na dýl jak minutu nebo dvě.
Všichni jsme byli na hraně.
Otec zakázal jakýkoli rozhovor na téma bílého medvěda a jeho žádost. Slyšela jsem ho, jak se hádá s matkou po nocích. Pokoušeli se mluvit potichu, ale jednu noc jsem je zaslechla říkat.
„Neobětuju jednu dceru kvůli druhé,“ řekl otec.
„Na tom nezáleží,“ odvětila matka. „A pokud nic neuděláme, Sára určitě zemře.“
„Proč jsi si tak jistá tím, že bílý medvěd Sáru vyléčí?“
Matka odpověděla tiše a já jí nerozuměla.
Ale pak otcův hlas prořízl její tiché brumlání. „Opravdu jsi ochotná vložit Rosein hlas do rukou divoké bestie ze severu za pochybný příslib zázraku? Je to hloupost. Pokud Rose půjde s bílým medvědem, už ji znovu nikdy neuvidíme. Za výměnu jejího života za Sářino zdraví – no, to ani není předmětem diskuze.“
Jak sedm dnů míjelo, Sáře nebylo líp ani hůř. Místní léčitel říkal, že nemůžeme udělat nic víc, než pokračovat v dělání bylinných čajů, které jsme jí dávali. Připravovali jsme se na přesun do Torskovy farmy, dokud neuslyšíme od otcovi rodiny.
Většinou jsem myslela na bílého medvěda; nemohla jsem myslet na nic jiného. A navzdory námitkám otce, jsem se rozhodla, že musím přijmout medvědovu nabídku.
Pokusila jsem se jedno odpoledne promluvit s Neddym, když jsme skládaly náš omezený zdroj prádla do kufru.
„Půjdu s bílým medvědem,“ vyhrkla jsem.
Neddy se na mě s hrůzou podíval.
„Nemůžu jen tak stát a nechat Sáru zemřít,“ pokračovala jsem, moje slova se vylévala ve velkém spěchu, aby Neddy pochopil, „ne, když je tu něco, co můžu udělat, abych tomu předešla.“
„Rose,“ prosil Neddy, „to nemůžeš vůbec zvažovat.“
„A medvěd řekl, že vezme pryč chudobu, ve které se topíme,“ řekla jsem a ignorovala ho. „Jen pomysli na to, Neddy, otec by mohl znovu dělat mapy. A ty, ty bys mohl jít do Bergenu a studovat tak, jak jsi vždycky snil.“
„Ne!“ řekl Neddy plameně. „I kdyby to ten tvor přinesl, nestálo by to za cenu, kterou bys musela zaplatit.“
Byla jsem zticha. Pochopila jsem, že mluvit s Neddym bylo bezvýsledné. Musela jsem si mé myšlenky a plány ponechat pro sebe.
Kromě logických důvodů, proč jít s medvědem, jsem měla další důvod. A ten byl jednoduchý, chtěla jsem jít. Bylo to šílené, já to věděla, jen zvažovat jít do neznámých zemí s divokou bestií, která mě nejspíš na konci naší cesty sežere. Nechtěla jsem umřít. A přesto jsem chtěla jít.
Věděla jsem, že by to otec nikdy nedovolil.
Co se týče matky, mátlo mě, že se hádala, aby přijal medvědovu nabídku. Tak málo mě milovala? Pokud by to byla Elis, kterou by si medvěd žádal, taky by mu ji tak dychtivě chtěla předat?
Šestý den po návštěvě medvěda jsem se brzo vrátila od vdovy Hautzigovy. Když jsem vstupovala do vedlejší místnosti našeho statku, náhodou jsem zaslechla otce a matku hlasitě mluvit ve velkém pokoji. Myslela jsem si, že se znovu hádají, skoro jsem jim už chtěla oznámit svou přítomnost, když jsem otce zaslechla říct zmučeným hlasem: „Je to nesmyslné, já vím, ale pořád si myslím, že je to kvůli lži z Roseina narození.“
Lži? Cítila jsem, jak mi chlupy na krku vstaly.
Ozval se matčin ostrý hlas. „To není lež. Je to Ebba Rose.“
„Eugenie, není to východní dítě. Oba to víme.“
„Je to Ebba Rose.“ Ta slova byla řečena pomalu, neúprosně, jako by to říkala hlupákovy.
„Ne,“ a otcův hlas byl hlasitý. „Je to Nyamh.“
„Nyamh?“ Pauza. „Není Nyamh.“ Teď byl matčin hlas ledový. „Myslela jsem si, že nevěříš na narození ve směry. Pověry, vždycky jsi říkal.“
„Ne, to nevěřím,“ odpověděl otec. „Nebo si aspoň myslím, že nevěřím. V těchto dnech mi jde hlava kolem. Ale řeknu ti, když jsem ji poprvé držel a pohlédl jí do očí, byla Nyamh. A já jí tak v srdci vždycky říkal.“
Propletená pravda za otcovými slovy se začala uvnitř mě sama rozplétat.
Nyamh začínalo na N. North. Sever. Byla jsem přesvědčená, že jsem zabralo Elisino místo. Ale byla jsem severně narozená. Zaplnila jsem svoje vlastní místo na kompasu. V hrudi jsem ucítila vzrušení. A pak obrovský vztek. Dech se mi zkrátil a tváře planuly.
Matka i otec mi po celá ta léta lhaly. Rozešla jsem se za nimi bez přemýšlení a přitom jsem loktem zavadila o dřevěnou mísu, která se rozbila na podlaze.
„Kdo je to? Je tam někdo?“ zavolal otec. Náhle jsem nechtěla vidět jejich tváře. Ne teď. Potřebovala jsem přemýšlet. Vyklopýtala jsem z domu, znovu si zapínala kabát do chladného podzimního dne.
Jak jsem běžela, začínala jsem si být vědomá toho, že ke vzteku se přidal pocit radosti, který uvnitř mě rostl, chybějící kousek skládačky zapadl. Byla jsem sever. Bylo to zřejmé. Není divu, že se mě matka pokoušela držet tak nablízku, aby si mě zformovala do další Elise.
Matčiny pocity vůči severně narozeným nám byly všem známé. Pokaždé, když uslyšela o nějakém divokém nebo destruktivním aktu cizince, nevyhnutelně zavrtěla nesouhlasně hlavou a řekla: „To je severně narozený, pamatujte si má slova.“
Věděla jsem, že mé narození přišlo náhle při bouřném odpoledni. Matka si smyslela pravdu, se kterou mohla žít. A otec šel s proudem. „Ta lež o Roseině narození… Nyamh.“
Měla jsem pocit, že své rodiče neznám. Nebo sebe.
Pak jsem pomyslela na větrnou růži, kterou mi vytvořil otec. Taky to byla lež. Strhla jsem kabát, který jsem si udělala, a roztáhla ho na zemi.
Poklekla jsem u výtvoru. Ano, byl tu východ slunce. Ale ta bílá forma, o které jsem si vždycky myslela, že je oblak, byl medvěd. Teď jsem to viděla vzhůru nohama. Bílý medvěd, isbjorn, stál na severu. Otec si nebyl schopný pomoct. Pravda tu byla taky. Pravda a lež, bok po boku.
Nyamh. Nazval mě Nyamh, když mě poprvé držel jako dítě. Ebba byla lež. Nikdy se mi nelíbilo jméno Ebba, pomyslela jsem si, ponuře jsem se usmála. Byla Rose taky lží? Ne, Rose byla středem větrné růže.
A pak mě to napadlo. Věděl to někdo jiný? Bylo to tajemství matky a otce, nebo…? Věděl to Neddy?
Z nějakého důvodu jsem to musela zjistit.
Neddy byl u sousedů, kde pomáhal opravit plot. Zvedla jsem kabát a přehodila si ho přes paže. Už jsem ho nechtěla nosit. Zachvěla jsem se a rozešla se směrem k Torskově farmě.


3 komentáře: