neděle 28. srpna 2016

Východ - Otec

Otec


Když tvořiči map Oldu čelili grafům neznámé oblasti, takové, která se zdála nedosažitelná, pokušením bylo ji vyrobit, podívat se do představivosti. Dokreslili by oblast, jako kdyby se obávali nějakého obávaného, člověka hltajícího monstra, zejména v rozsáhlých oblastech moře. Mistr Esbjorn zjistil, že je praxe zastaralá a nepřijatelná. Věřil, že pokud nebyla pravda známá, měl by být papír prázdný.
Byl jsem jako dávný tvořič map. Když jsem čelil neprobádanému teritoriu – mluvící bestii doma -  viděl jsem ďábla. A když má žena promluvila o tom, že bychom měli souhlasit se vzdání se žádosti ďábelské kreatuře, viděl jsem v ní také ďábla. Ochotně obětovat jednu dceru za druhou byla ohavnost. Poprvé v našem manželství jsem o Eugenii začal pochybovat.

Půjčili jsme si malý vozík od Torska, abychom přepravili Sáru. Řekli jsme mu, že potřebuju udělat opravy na komíně, než si pronajímatel přijde převzít svůj majetek. Jednalo se o umazanou, špinavou práci a bude bezpečnější mít alespoň část rodiny na farmě u Torska radši dřív než později. Byl ochotný a tak jsme přesunuli Sáru do vozíku. Naštěstí byl hezký den, i když byla zima, a jí nebylo hůř, aby se nemohla přepravit.
Rose, Neddy a já jsme šli v tichosti zpět na farmu. Eugenie nám nechala na krbu hrnec polévky spolu s malým bochníkem chleba. Rose si rozvážně rozložila ubrus, který sama udělala, a Neddy připravil stůl.
Jedli jsme skromné jídlo v tichu. Minuty odtikávaly.
Poté, co jsme dojedli, umyli a uklidili talířky, zvedla Rose šití, zatímco Neddy si četl. Bezcílně jsem prohrábl oheň, pak se posadil, abych se podíval na naše účty, i když jsem nad tím vůbec nepřemýšlel.
Připozdívalo se, bylo později, než jsem si myslel, když medvěd předtím přišel. Naděje se ve mně zableskla, že nakonec nepřijde. Třeba ho lovec skolil. Nebo si to rozmyslel. Zrovna jsem chtěl prolomit ticho v místnosti, abych vyslovil své myšlenky, když se u dveří ozval hluk.
Tentokrát nikdo neotevřel dveře. Otevřely se sami. A tam stála měsícem osvětlená Eugenie.
Zhluboka jsem vydechl a pak k ní přešel.
„Co tu děláš, ženo?“ Řekl jsem drsným hlasem. „Je Sára…?“
Dívala se na mě, pak záporně zakroutila hlavou. Udělala krok stranou a šla za Rose. „Dcero,“ řekla, „nechci tě ztratit. Vždycky jsem se tě snažila držet si na blízku. Ale musíš jít s bílým medvědem.“
„Eugenie!“ zařval jsem.
„Využiješ všechny své smysly a východní cviky. A nebudeš pro nás navěky ztracená. Vím to.“ Vzala Rose za ruku, když mluvila.
Rose zbledla. Stoupla si. Pak záměrně vytáhla ruku z Eugeniiny a udělala krok od ní.
„,Východní‘?“ zašeptala Rose. „,Východní‘…“ řekla znovu hlasitěji a vrtěla při tom hlavou. „Ne, ne ,východní,‘ matko. Severní?“ Její poslední slovo naplnilo pokoj.
Pak byl ve dveřích bílý medvěd. A než se mohl kdokoli z nás pohnout, přešla Rose k němu. Natáhla se za velký dřevěný kufr, který stál u dveří, a vytáhla malý batoh. Musela si ho tam už dřív schovat.
„Půjde s tebou,“ řekla Rose medvědovi, a já nevěřícně sledoval, jak se zableskly medvědovy velké tlapy a Rose byla náhle obkročmo na jeho zádech, jakoby měla nějakého velkého koně.
Bílý medvěd se otočil a zmizel ve dveřích.
Neddy vykřikl a běžel za nimi, při tom popadl kabát.
Vyběhl jsem za nimi taky, ale Eugenie mi zablokovala cestu.
„Musí jít. Je to její směr. Její volba.“
Podíval jsem se na Eugenii. Pak z ní na prázdné dveře. Ztratil jsem všechno, co mi bylo drahé. A už to nezískám zpět.

4 komentáře: