neděle 14. srpna 2016

Východ - Otec

Otec


Ten den, kdy Rose přišla domů s novým kabátem, vypadala jinak, jakoby se něco stalo, něco důležitého. Neddy, taky. Oba byli až moc tiší, zamyšlení. Nezdálo se, že by se pohádali. Ptal jsem se Rose, jestli byla vdova Hautzigova krutá nebo ubližující, ale řekla: „Nebylo to horší než normálně,“ a pak rozbalila plášť, aby mi ho ukázala.
Zíral jsem v úžasu na kabát. Nemohl jsem uvěřit, že moje Nyamh, moje Rose, něco takového vytvořila. Měl víc barev a inspirací, než o čem se kdy vdově Hautzigově mohlo snít.
„Tvá větrná růže,“ řekl jsem.
„Ano, otče. Doufám, že ti nevadí, že jsem ji okopírovala.“
„Samozřejmě, že ne. Je to…“ zaváhal jsem, náhle jsem si uvědomil, že má lež tu byla taky. Nevědomky vetkala lež Rose do kabátu.
Znovu jsem se rozmluvil, vyjadřoval jsem svůj obdiv nad jejím uměním. Myslím, že Rose něco vycítila, protože jsem cítil několikrát její zmatený pohled, když se všichni sešli, aby o něm mluvili. Eugenie připravila ten večer speciální jídlo, vyškrábala, co mohla, z naší prázdné spižírny na počest Roseina úspěchu.
Myslím, že ten den, kdy Rose přinesla domů plášť, byl taky tím posledním, kdy naše rodina poznala štěstí. Tehdy jí bylo skoro patnáct, ale už dlouho jsme jen přežívali od té doby, co se narodila. Příležitostně mi přešlo myslí, že naše ‚štěstí‘ bylo ovlivněno lží Roseina narození, ale rychle jsem si vynadal, že jsem pověrčivý stejně jako Eugenie.
Nebyl jsem přesně farmářem. Když jsme se poprvé přestěhovali z Bergenu na farmu, měli jsme štěstí, ale když jsme chudli, moje rozhodnutí ji opustit se pořád zvětšovalo. Na podzim, jak Rose dokončila kabát, jsme sotva přežívali a mé děti znali hlad víc, než jsem někdy dokázal snést.
Jedním z faktorů, které přispěly k naší změně v bohatství, byl Eugéniin bratranec, který sám několikrát upadl, a byl nucen prodat své državy. Naše farma byla odkoupena úspěšným obchodníkem, který žil daleko od nás ve městě Oslo. Bylo to přes měsíc cesty na koni, a proto jsme nikdy toho obchodníka neviděli, ani od něj nikdy přímo neslyšeli. Všechna naše komunikace se skládala ze zpráv od posla obchodníka, od muže jménem Mogens. Náš nájem se hned nezvýšil, ale pomalu po čase se zvedal, a nakonec byl nájem skoro stejný jako to, co jsme vyprodukovali, a nám zůstala jen trocha. Během let odešli naše nejstarší děti z farmy. Nils Erlend se usadil v Danemarku, kde doufal, že se vypracuje, a Selme Eva se provdala za železáře a přestěhovala se s ním do vesnice Njord daleko od nás. Sotva jsme od obou slyšeli.
Ten den, co Rose přinesla domů kabát, jsme obdrželi závěrečný úder. Dopis přišel od Mogense a v něm stálo, že kvůli nedostatku peněz na nájemné se musíme do měsíce vystěhovat.
Kromě bratrance, který původně farmu vlastnil, a Eugeniiny sestry, která emigrovala na Iseland poté, co její manžel dezertoval, nebyl nikdo další žijící z Eugeniiny rodiny. Ani jsme nezvažovali, že bychom zatěžovali dvě nejstarší děti špatnými zprávami, hlavně proto, že oba jen o trochu víc než přežívali. Mohli jsme se obrátit jen na jediné lidi, na mou rodinu.
S těžkým srdcem jsem skládal dopis svému bratru, který vlastnil rodinnou farmu. Nebyl jsem si vůbec jistý, že nás všechny přibere, taky jsme se spolu už několik let nebavili. I kdyby se nad námi slitoval, byla to dlouhá cesta do místa, kde jsem vyrůstal v centru Njordu, bál jsem se, že k tomu ani nebudeme mít prostředky. Už jsme prodali vůz a všechna zbývající zvířata na farmě, abychom pokryli dluh muži, který vlastnil farmu.
Ale když jsem se díval na ty vyzáblé tváře a opotřebované a roztřepené oblečení mé rodiny, věděl jsem, že jiná volba nebyla.
Byly chvíle během těch temných dní, kdy jsem upadal v zoufalství. Věřil jsem, že jsem selhal jako manžel a otec, a byl jsem ponořen do viny, do čeho jsem svou rodinu přivedl. Dokonce jsem zvažoval, že svůj život ukončím.
Tehdy byla Eugenie mou kotvou. Navzdory její pověrčivosti, byla silná a loajální žena, a byla to ona, kdo nás všechny držel pohromadě a naživu na cestě, která byla opravdu pozoruhodná. Nikdy mě nevinila, ani nekritizovala, nebo se vzpírala svému osudu. Nějak se jí podařilo udělat z jedné lžíce dvě a najít způsob, aby nám odřené oblečení sloužilo.
Je taky pravda, že byla schopná přijít se zmučenými důvody založenými na pověrách, proč se naše bohatství tak zle obrátilo. I tak nesla netečně na bedrech tíhu naší bídy a nutila nás pokračovat.
Pak Sára, naše třetí nejstarší, onemocněla.



4 komentáře: