středa 31. srpna 2016

Východ - Neddy

Neddy


Viděl jsem před sebou rozmazanou bílou.
„Rose!“ zakřičel jsem. „Počkej! Rose…“ Volal jsem dál, jak jsem běžel, dokud mě krk nebolel. Ale nějak se mi dařilo neztratit bílou z dohledu, museli zpomalit, protože jsem je doháněl.
Pak jsem si uvědomil, že se medvěd zastavil úplně.
Měsíc svítil jasně a já je zřetelně viděl. Rose v modrých šatech, sedící na zádech masivní bestii. Sama vypadala nejistě, jakoby chtěla najít cestu dolů, ale nemohla. Nemohlo to být jako slézání z koně. Medvěd náhle poklekl a Rose podařilo nešikovně sklouznout.
Rose pokusně pohnula směrem ke mně, několikrát se ohlédla přes rameno. „Vybrala jsem si, Neddy,“ řekla. „Je to správná věc.“
Chtěl jsem ji popadnout, zanést ji zpět domů do bezpečí, ale udělal jsem jen to, že jsem byl tiše. Řekl jsem: „Tady máš,“ a natáhl čtyři kousky kabátu. „Sepnul jsem ho. Můžeš ho sešít později. Ať už pravda nebo lež, ale na cestě bude zima.“
Vzala si ode mě roztrhaný plášť a dala si ho kolem ramen. „Díky, Neddy.“
„Ještě jedna věc,“ řekl jsem. A rychle vyhrkl příběh o bílém medvědovi, který ji zachránil v rokli, když byla malá. „Pokud to udělal,“ končil jsem nepřesvědčivě, „pak ti určitě neublíží.“ Věřil jsem, že ta slova říkám jen proto, abych se spíš sám sebe ujistil, než ji.
Naklonila se a objala mě. Dlouho jsme se drželi. Pak se odtrhla a lehce přešla k bílému medvědu.
Znovu jsem sledoval, jak si ji zvedl na záda.
A pak byli pryč.

Konec I. knihy

6 komentářů: