středa 24. srpna 2016

Východ - Neddy

Neddy


Byl skoro soumrak, když jsme dokončili plot. Popřál jsem Torskovi dobrou noc a na chvilku jsem se díval, jak se ten velký muž šourá pryč. Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem, co by řekl, kdybych mu pověděl, že do našeho velkého pokoje přišel bílý medvěd a žádal, aby si mohl vzít Rose výměnou za Sářino zdraví a lehčí život. Dokázal jsem si Torskův výraz představit, jemný zmatek; pak by se usmál a řekl: „Jeden z vašich příběhů, že, Mistře Nede?“
Znělo to jako vyprávění mumlané u krbu publiku s vykulenýma očima dětí jedné zimní noci. Jeden z nejstarších příběhů o Lokim přeměněného v bílého medvěda vyprávěl o tom, jak požadoval život panny, aby si mohli koupit věčné štěstí pro Midgard, zem lidí. To se ve skutečném světě ale nedělo. I když jsem staré pohádky miloval, vlastně jsem nechtěl, aby tu byla mluvící zvířata a tajemné požadavky za rozbouřených nocí. Takové věci se hodily do vyprávění a taky tam měly i zůstat.
Během těch šesti dnů jsem se tvrdě snažil přesvědčit, že se to nestalo. Že jsme nějak kolektivně snili. Tak to bylo. Nebyla to cizí představa, než to, co se vlastně v naší velké místnosti událo.
Ale věděl jsem, že se to stalo. A že se další den medvěd vrátí.
I když jsme spolu o samotě nemluvili od té noci, sledoval jsem Rose a měl jsem podezření, že měla v plánu jít s bílým medvědem. Pomyšlení na to, že by odešla, mě naplnilo nepředstavitelnou bolestí, a já si přísahal, že ji nepustím – bez ohledu na cokoli.
Jak jsem zahnul za zatáčku k naší farmě, byl jsem překvapený, že mi jde Rose naproti. Vzduch byl chladný a všiml jsem si, že svůj plášť nesla místo toho, aby ho měla na sobě. Pocítil jsem záchvěv paniky. Když se přiblížila, viděl jsem, že byla hrozně bledá a v očích měla divokost. Nejdřív jsem si pomyslel, že brečela, ale neviděl jsem stopy slz.
„Rose, co je? Co se stalo?“ dotazoval jsem se a bál, že se Sáře možná přihoršilo.
Rose se na mě podivně dívala, jakoby se mi z tváře pokoušela něco vyčíst.
Náhle vzala plášť do dlaní, jako to udělala tehdy, co se zdálo před dlouhou dobou, a roztáhla ho. To odpoledne byla zima a chladno a vítr nechystal plášť tak jako předtím. Opatrně ho roztáhla po zemi a znovu ke mně vzhlédla.
„Rose?“
Pořád nepromluvila.
„Třeseš se. Proč si nedáš na sebe kabát?“
„Věděl jsi to?“ zeptala se vyšším hlasem než normálně.
„Věděl co?“
„O té lži? ‚Lži o Roseině narození.‘ Ta lež tady.“ Zabodla prst do kabátu.
Zíral jsem na ni zmateně.
„Ta lež, Neddy. Byla jsem narozená kvůli Elise. Východ. Ale já jsem Nyamh.“ Řekla vyzývavě jméno.
Pořád jsem nechápal, i když některé záblesky pravdy mi začínaly svítat.
„Jsem sever, Neddy, ne východ. Pravý sever.“ A poklekla a ukázala na bílý oblak na severu větrné růže v kabátu. „Bílý medvěd severu,“ řekla.
Takže tu pravdu nakonec zjistila. Pravdu, kterou jsem už po dlouhou dobu hádal.
Vyčetla mi to z tváře. „Věděl jsi to. Že ano, Neddy?“
Na moment jsem byl zticha. Pak jsem přikývl. Viděl jsem jí v očích slzy, pak je vztekle odmrkala.
„Alespoň… jsem to opravdu nevěděl,“ řekl jsem rychle. „Hádal jsem.“
„Proč jsi nic neřekl?“
„Protože… to byl jen odhad, a já…“ Jak jsem mohl vysvětlit, že jsem to chtěl stejně jako matka? Nechtěl jsem, aby byla Rose sever, pokud to znamenalo, že půjde pryč.
Oči jí náhle vzplály. „Nepoznávám tě, nikoho z vás.“ A k mé hrůze popadla plášť, použila zuby a udělala první díru, divoce ho roztrhla na dvě části. Pak vzala každou ze dvou polovin a znovu je roztrhla.
„Sever, jih, východ, západ,“ pronášela, „koho miluješ nejvíc?...“ Hodila zbytky pláště na mě a odcházela.
Zvedl jsem roztržené kousky a následoval ji.
„Rosie!“ zavolal jsem. „Prosím počkej.“
Zpomalila. Dal jsem jí ruku na rameno. „Omlouvám se. Myslel jsem si, že se pletu. Nedokázal jsem si představit, že by matka a otec o takovéto věci lhali.“
Otočila se a já si ji k sobě přitáhl, držel jsem ji blízko. Divoce se třásla tak, že jsem si sundal svůj vlastní kabát a obtočil ho kolem ní. „Je to v pořádku,“ zamumlal jsem. Postupně se třásla míň.
Pak ke mně vzhlédla a řekla: „Mám v úmyslu jít s bílým medvědem, Neddy.“
„Ne,“ řekl jsem ostře. „Nemůžeš.“
„Nerozmyslím si to,“ řekla jsem. „Třeba to byl vždycky můj osud.“ Ukázala na hlavní místo kabátu, který jsem nesl. Byl to úsek s designem bílého medvěda.
Zíral jsem na bílý obrys. „Nesmíš jít,“ řekl jsem. „Otec to nedovolí,“ dodal jsem poněkud nepřesvědčivě.
„Nemůže mě zastavit.“
„Prosím nerozhoduj se hned, Rose. Ještě ne. Možná Sáře bude ráno líp.“
Rose byla zticha a pak přikývla. „Budu o tom přemýšlet. Ale výměnou za to mi musíš slíbit, Neddy, že neřekneš otci, že jsem zjistila pravdu. Ani mu neřekneš o tom, že mám v úmyslu jít s bílým medvědem.“
Chytil jsem se těchto malých kousků naděje a přikývl.

Když jsme se vrátili, byla skoro doba večeře a všichni byli zaneprázdnění. Nikdo si nevšiml, že má Rose můj kabát a že já nesl čtyři kusy jejího kabátu. Tiše jsem nabídl Rose hromadu tkaniny, ale ona zavrtěla hlavou, podala mi můj kabát a šla pomoct s večeří. Nebyl jsem si jistý, co dalšího dělat, tak jsem strčil cáry do kapes kabátu.
Ten večer otec prolomil ticho o bílém medvědovi.
„Zítřek bude probíhat tak jak vždycky,“ řekl, „ale večer jen já zůstanu, abych dal medvědovi odpověď. Zbytek půjde na sousedovu Torskovu farmu. Nějaký důvod si vymyslíme, třeba opravovat práci, kterou musím dělat jenom sám, práce, která by rušila Sáru. A všichni zůstanete u Torska, dokud si pro vás nepřijdu.“
Několik hlasů promluvilo najednou, měli námitky proti tomuto plánu. Matka jasně cítila, že by s Rose měla zůstat s otcem, když přijde medvěd. A my jsme s Willemem trvali na tom, že bychom měli být tady v případě, že by se zvíře pokusilo zaútočit.
Pak promluvila Rose tichým, pevným hlasem. „Musím zůstat s tebou, tati.“
„Ne,“ řekl otec svým vlastním pevným hlasem. „To nedovolím.“
„Bílý medvěd možná ode mě bude požadovat odpověď.“
„Má pravdu, Arne,“ vložila se do toho matka.
„Ne,“ řekl znovu.
Rose se nadechla, barevné skvrny měla ve tvářích. „Pokud tu nebudu, když bílý medvěd přijde,“ řekla klidně, „není možné, že půjde k sousedovi Torskovi, což ho vloží také do nebezpečí?“
Otec zavrtěl hlavou, ale viděla jsem pochybnosti v jeho očích. Na několik chvil bylo ticho a pak nakonec řekl: „No, dobře. Můžeš zůstat.“
„Nech mě tady taky, otče,“ řekl jsem rychle.
Stroze přikývl. Zajímalo by mě, jestli se otec taky bál toho, co Rose možná udělá, a chtěl, abychom tu oba zůstali, abychom ji zastavili, kdyby mělo dojít na nejhorší.
„Přinejmenším se musíš vyzbrojit,“ řekl můj bratr Willem.
Otec souhlasně přikývl. „I když popravdě nevěřím, že by nám medvěd ublížil,“ řekl. „Ani si nemyslím, že by si násilím vzal Rose. Pokud by to byl jeho úmysl, udělal by to hned při první návštěvě.“
Pozorně jsem sledoval Rose, hlavně, když otec řekl, že s ním musí zůstat, aby dala medvědovi odpověď. Nikdy jsem nezažil, aby Rose lhala, hlavně ne otci. To ve mně vzplanulo naději, že si to rozmyslela a nepůjde s bílým medvědem. Ale pak jsem si vzpomněl na lež, kterou řekl otec Rose, a její vztek a už jsem si nebyl jistý ničím.


4 komentáře: