středa 17. srpna 2016

Východ - Neddy

Neddy

Když Sára onemocněla, viděl jsem, jak strach vešel do matky. Do této doby byla klidná a v pohodě. Ale věděl jsem, že si vzpomněla ona (a otec) na Elisinu smrt.
V domě nás žilo pět. Já, Rose, Sára, Sonja a Willem.
Čekali jsme, až uslyšíme od bratra otce, který byl naší jedinou nadějí. Ale bylo jasné, že i kdyby souhlasil, že nás k sobě vezme, nebudeme schopni cesty, ne, když byla Sára tak nemocná.
Naštěstí nám náš soused Torks nabídl dočasný domov, takže jsme nebyli bez střechy nad hlavou, když nás přišel majitel pozemku vystěhovat. Ale i Torks byl tvrdě zasažen počasím, i když aspoň vlastnil svou farmu. A věděli jsme, že nemůže namáhat jeho skromné prostředky tím, že zůstaneme až příliš dlouho.
Já se rozhodnul za sebe, jako můj nejstarší bratr, Nils, odejdu z domu a budu si hledat svůj způsob přežití. Pak pošlu všechno, co vydělám, zpět rodině. Můj dlouhodobý sen o tom, že jednoho dne půjdu studovat do velkého města, se rozplynul.
Matka byla neustále u Sáry, byla naprosto lhostejná vůči jejímu vlastnímu pohodlí a zdraví. Otec chodil jako v mlze kolem farmy, vypadal, jakoby o dvacet let zestárl. Měli jsme něco málo přes čtrnáct dní, než budeme muset opustit farmu.
Zima udeřila ten podzim brzo. Tohle byla poslední kapka v sérii hrozných porážek. Byli jsme napadeni brzkým blizardem, před poslední sklizní jsme sesbírali všechno (co tam vůbec zbylo). Myslím, že tehdy jsme byli otupení, dokonce i duch chyběl nad naříkáním nad naším neštěstím. Několik dní se oteplilo dost na to, aby se sníh rozpustil, ale škoda byla napáchána. To, co následovalo poté, bylo typické podzimní počasí – postupující bouřlivé a chladné bouřky.
Stalo se to právě během takové bouře v noci, kdy jsme se choulili kolem krbu, když jsme uslyšeli škrábající zvuk zpoza předních dveří. Matka byla nejdál ve velké místnosti, seděla u Sáry, která zrovna upadla do neklidného spánku.
Ten zvuk se ozval znovu a poté, co jsem si vyměnil pohled s otcem, jsem přešel ke dveřím a zvědavě je na škvírku otevřel, přemýšlel jsem, kdo by to v takové noci mohl být.
Všechno, co jsem viděl, byla bílá srst, než se dveře rozevřely dokořán. Udělal jsem krok vzad a něco velkého a mokrého se o mě otřelo.
Otočil jsem se a zíral na velkého bílého medvěda stojícího uprostřed velkého pokoje.
Vítr zavyl, chrlil dovnitř studený déšť, ale my si toho nebyli vědomi.
„Zavři dveře.“ Byl to masivní, podivný hlas. A i když to vypadalo nemožně, věděl jsem, že ten hlas pochází od bílého medvěda.
Moje sestra Sonja se zakymácela a vypadala, že snad omdlí. Rychle jsem k ní přešel a dal jí ruku kolem ramen. Třásla se.
Rose přešla ke dveřím a zavřela.
Byl jako sen, hleděl jsem na ohromné zvíře, které vstoupilo do našeho domu. Stálo na všech čtyřech, bylo stejně velké jako já a voda z něj kapala na dřevěnou podlahu. A já si pamatoval na vodu kapající z bílé srsti před dlouhou dobou.
Hádal jsem od chvíle, co se o mě otřel, že to byl ten stejný bílý medvěd, kterého jsem viděl jako dítě. Ten, který zachránil mou sestru Rose. Pokud jsem o tom pochyboval, rozptýlilo se to, když jsem se podíval do těch černých očí. Byl to ten stejný medvěd. Naplnila mě hrozná předtucha.
Rozhlédl se po pokoji, díval se z jednoho na druhého. Nejdéle se jeho oči zdržely na Rose. Pak se otočil k otci.
„Pokud mi dáš svou nejmladší dceru…“ Děsivý obrovský hlas se odrážel v místnosti. Mluvil pomalu, zastavoval se mezi jednotlivými slovy, jakoby pro něj bylo mluvení obtížné, skoro bolestivé. „Pak ta, která leží blízko smrti, bude znovu v pořádku. A vy nebude už déle chudí, ale bohatí, a budete žít v pohodlí a s lehkostí.“
Ticho, které naplnilo pokoj, bylo přerušované jen zvuky bouře zvenčí a příležitostným praskotem z ohniště.
Bílý medvěd znovu promluvil. „Pokud mi dáte vaši nejmladší dceru, pak ta, která leží blízko smrti, bude…“ A opakoval ta slova, která řekl předtím, znovu se stejnou bolestivou pomalostí.
Matka se zvedla ze svého místa vedle Sářiny postele. „Bude Sáře dobře?“ řekla skoro v zašeptání. Oči jí hořely zoufalou nadějí.
„Ano.“ Bylo to zavrčení.
„Jak?“
„Pokud mi dáte vaši nejmladší dceru, pak ta, která leží blízko smrti…“ A vypadal, že se to chystá říct znovu.
Ale otec ho zastavil. Vypadal jako někdo, kdo právě shromáždil svůj důvtip po ráně. „Dost,“ řekl hlasitě. „Neměl bys mít Rose. Nebo nikoho z nás.“
Bílý medvěd se otočil k otci a pak zhoupl hlavou Roseiným směrem. „Nerozhodujte se hned,“ řekl a tentokrát promluvil přímo k ní. „Vrátím se za sedm dní. Pak vyslyším vaši odpověď.“
Otočil se a šel ke dveřím. A i když jsem viděl, jak je Rose bezpečně zavřela, vypadalo to, že se dveře otevřely na vlastní popud, a medvěd jimi prošel a zmizel do noci.
Otec rychle přešel ke dveřím a s bouchnutím je zavřel.
Všichni jsme byli ohromení a potichu. Kdyby nebylo velké louže vody uprostřed místnosti, kde stál medvěd, pomyslel jsem si, tak by kromě matky a Rose tomu nikdy nevěřil.
„Arne,“ řekla matka.
„Otče,“ ozval se Rosein hlas.
Promluvili ve stejnou dobu, ale otec zavrtěl hlavou.
„Už o tom nebudeme dál mluvit,“ řekl hlubokým hlasem s nebezpečným nesmiřitelným tónem. „Je to šílenství a čarodějnictví a my toho nebudeme součástí. Ani za žádné divoké sliby nebo záruky bohatství.“
„Ale Arne,“ promluvila má matka. „Pomysli na naši Sáru…“
„Ne!“ zahřměl. Nedokážu si vzpomenout, kdy otec na matku zvýšil hlas. Bylo to skoro stejně tak šokující, jako mluvení s bílým medvědem.
Matka s bílou a napjatou tváří řekla: „Ale musíme ctít jeho žádost. Pokud to neuděláme, přinese nám to největší nepřízeň osudu a neštěstí.“
„Eugenie,“ řekl otec, jeho tvář byla napnutá vztekem, „už o tom nebudeme mluvit. Běž za Sárou. Chladný vzduch jí může udělat líp.“
A matka poslechla, ale navzdory děsivému vzteku otce, bylo v jejích očích nadějné světlo a já věděl, že to tak nenechá.
Šel jsem Sonji pro šál, protože se třásla, a pak jsem přešel k Rose. Usadila se do křesla u ohně a já se posadil vedle ní. Nechvěla se, i když její kůže byla chladná na dotek, když jsem ji vzal za ruku. A ona měla v očích taky výraz, který mě vyděsil. Nebyla to naděje, ale vzrušení, které se mísily se stopou zmatení a strachu.
„Co to může znamenat, Neddy?“ řekla v úžasu.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Když jsem byl mladší, matka mi vyprávěla příběh o zvířatech, která mohla mluvit. Nevěřil jsem jí, ne doopravdy, ale teď…“
Zůstal jsem zticha.
„Viděl jsi, jak mu srst zářila?“
„Byla mokrá od deště,“ řekl jsem zamyšleně.
„Bílý medvěd,“ vydechla. „Stejný jako ten, kterého jsem měla jako imaginární společnost, když jsem byla dítě.“
Naklonil jsem se, abych strčil do ohně.
„A viděl jsi jeho oči? Ach, Neddy, nemyslíš si, že to byl ten stejný medvěd, kterého jsem tehdy viděla? Myslím, že to je on.“ Zavrtěl jsem hlavou, z nějakého důvodu jsem ji chtěl od toho nápadu odradit. Ale pak přišel otec a přerušil nás. „Pořád tu jsou talířky na uklizení a myslím, že bychom měli jít všichni do postele.“
Oba jsme si hned stoupli. Pak vzal otec Rose za ruku. „Nenechám žádnou divokou bestii, aby si tě vzala, Rose,“ řekl jí. „To víš. Vždycky tě budu držet v bezpečí.“
„Ale otče, co Sára?“
„Postaráme se o ni. Uzdraví se.“
Rose zavrtěla hlavou. „Měli bychom poslechnout…“
„Ne,“ přerušil ji otec rozhodně.
Později, když jsme se chystali do postelí, Rose zašeptala. „Proč mě bílý medvěd chce, Neddy?“

Zavrtěl jsem hlavou. Nemohl jsem hádat, kromě toho, že jsem si byl nějak jistý, že s tím má co dočinění smutek v očích zvířete. Nějaká velká potřeba.

6 komentářů:

  1. Diky za preklad. Konecne sa to trocha pohlo 😍

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem pekne za super preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. No páni. Moc děkuji za další krásnou kapitolu. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat