středa 10. srpna 2016

Vládci noci - 9. kapitola 1/2


„Pěkné video. Máš ho z YouTube?“
Montrose Keegan zaskřípal zuby. Zrovna strávil hodinu informováním svého hostitele o událostech posledních několika let a ukázal mu videozáznam upíří bitvy s Rolandem a Sárou.
Emrysova reakce nenaplnila Keeganova očekávání.

Neměl by Emrys po zjištění, že upíři existují, viset na Keeganově každém slově? Blahopřát mu za genialitu a odvahu, kterou prokázal při plnění svého výzkumu? Poslouchat s údivem? Být ohromen vším, čeho Keegan dosáhl svým objevením nejen upírů, ale nové rasy lidí?
Protože nebyl. Pokud něco, tak se Emrys zdál být pobaven, jako by to všechno byl vtip.
Ne,“ řekl Keegan, restartoval video, které právě přehrál na svém notebooku.Říkal jsem ti, že to jeden z upírů natáčel svým mobilním telefonem. Ten uprostřed se zářícíma jantarovýma očima je nesmrtelný. Ostatní jsou upíři. Ta žena,“ – počkal, až fotoaparát mobilního telefonu přejede doleva, aby zachytil malou, temnou postavu – „je Rolandův Druhý.“ „Nemám zájem investovat do tvého filmového projektu nebo cokoliv to je, co ty–“
Tohle není fikce!“ vyhrkl Montrose, jak z něj hněv dostával to nejhorší.Tohle je skutečný videozáznam upírů! Podívej se na jejich zářící oči!
„Můj syn má program, který přidává takovéto efekty do hudebních videí jeho kapely. Vlastně bys měl navštívit jeho YouTube kanál a naučit se nějaké tipy. Je to velmi špatně osvětlené. Nemohu ani rozeznat jejich rysy.“
„Proč mi to nechceš věřit? Řekl jsem ti, co se stalo mému bratrovi a čeho jsem se snažil dosáhnout od chvíle, kdy byl infikován. Řekl jsem ti o nesmrtelných. Nabízím ti přístup k mým materiálům z výzkumu a poznámkám z laboratoře.“
„Montrosi, nejsem si jistý, čeho chceš tím vším dosáhnout. Ale pokud by upíři existovali, my bychom to věděli.“
Když Montrose začal protestovat, Emrys pozvedl ruku, aby ho umlčel.
„Široká veřejnost by to možná nevěděla, ale my ano.“
Ještě jednou. Říkal jsem ti: Nesmrtelní zašli do krajnosti, aby tohle všechno zůstalo tajemstvím. Nechtějí, aby kdokoli věděl o upírech, protože pak by byli odhaleni.“
„Nesmrtelní,“ zopakoval Emrys skepticky. „Alternativní rasa bytostí, která nějakým způsobem také unikla naší pozornosti.“
„Ano.“ Proč se choval jako úplný kokot? Ti dva spolu studovali na vysoké škole, poflakovali se a jako dědictví se připojili k stejnému bratrstvu. Skutečnost, že Emrys kdysi pracoval ve vojenském programu chemických zbraní (nebo se tím aspoň vychloubal), by ho neměla přimět, aby zpochybňoval Montroseovu práci nebo pochyboval o její platnosti.
Ani se na můj výzkum nepodíváš?“ zeptal se zoufale. Teď, když byl John Florek zabit se, jediná další osoba, kterou mohl Montrose požádat o pomoc, byla jeho bývalá přítelkyně. A za ní opravdu jít nechtěl.
Nebo by měl? Sakra, určitě to nemohlo být horší než tohle.
Výzkum může být vykonstruovaný,“ poznamenal Emrys suše, ten blahosklonný bastard.Laboratorní výsledky mohou být padělané. Chce to něco víc, abys mě přesvědčil.“
„Ale to video... Pohybují se tak rychle, až se rozmazávají.“
„Rychlost videa lze měnit pomocí programu.“
Ale ty stromy se pohybují normální rychlostí!
„Pokud vím, mohl jsi ty muže nahrát, jak bojují před zeleným plátnem, zrychlit to, a poté tam vložit normální pozadí.“
Já nic z toho udělat neumím! Já jsem vědec! Doktor! Poslední čtyři roky jsem strávil pohřbený v mé laboratoři! Nepracoval jsem jako zkurvený filmař!
Emrys pokrčil rameny. „Neviděl jsem tě léta. Jak mám vědět, jak jsi ten čas strávil?“
Montrose se zvedl a začal přecházet Emrysovou pracovnou. „Jejich oči září a mají tesáky.“
„To samé mohlo být řečeno o mém synovi před dvěma lety na Halloween. Osobně jsem pochyboval o bezpečnosti kontaktních čoček, které zářily ve tmě, ale on je chtěl, a já mám tendenci toho chlapce příliš moc rozmazlovat.“
„Co bude potřeba, abych tě přesvědčil?“ dožadoval se. Johna nebylo zdaleka tak těžké přesvědčit. Zahlédnutí Montroseova zajímavějšího výzkumu a videa, jak Caseymu vyrůstají tesáky a jak vyprazdňuje sáček s krví, bylo vše, co bylo potřeba, aby ho do toho zatáhnul. Čas se krátil. Dennis se každým dnem stával více nepředvídatelným. Pokud mu Montrose nedá výsledky, které požadoval...
No, nechtěl skončit jako John, že ne?
Přiveď mi živý subjekt.“
Montrose se zarazil.Chceš živého upíra?“ Prohnalo se jím vzrušení. To mohl udělat.
A jedno z vašich takzvaných nesmrtelných.“
To… nemohl.
Emrys zvedl výsměšně obočí.Proč to váhání?“
„Můžu ti přivést upíra. Dennis pověřil další dva, aby se mnou pracovali. Ale nesmrtelní jsou silnější a houževnatější než upíři. Už téměř dva roky bez úspěchu se snažím, aby se mi jeden dostal do rukou.“
Emrys se opřel a usrkával svou skotskou.V čem se zdá být problém?“
„Bez ohledu na to, kolik upírů na ně nasadíme, nesmrtelní z toho stále vyjdou jako vítězové. Nic, jak se zdá, je nevyvede z konceptu. Jsou prostě… mnohem silnější.“
Emrys odložil své pití stranou a vstal.Počkej tady.“
Montrose ho pozoroval odejít z místnosti, a pak sledoval láhev skotské. Emrys mu nenabídl, když bez ohlášení dorazil na jeho práh. Jen si nalil a následně dělal, co nejvíce mohl, aby se jeho starý přítel svíjel.
Nebo žadonil.
Sakra, pokud bylo žebrání potřeba k tomu, aby mu pomohl, Montrose to udělá. Lepší prosit Emryse o pomoc, než se vrátit k Dennisovi s prázdnýma rukama.
Emrys znovu vstoupil do místnosti. Před tím, než se mohl Montrose rozhodnout, zda riskovat či neriskovat nalít si pití. V jedné ruce nesl kovový kufřík, vybavený velmi technologicky špičkovými zámky, který vypadal, jako kdyby mohl přežít jaderný výbuch.
Emrys položil kufřík dolů na odkládací stolek, který odděloval dvě křesla, směrem od Montrose.
Zvědavý Montrose se znovu posadil na své místo a čekal, zatímco Emrys zadával bezpečnostní kód.
Zaznělo pípnutí, následované kliknutím. Emrys otevřel kufřík a otočil jej směrem k Montroseovi.To by ti mělo pomoci k dosažení tvého cíle.“
Montrose se podíval na jeho obsah, a pak na Emryse.
Co Emrys věděl a on ne?
***
Marcuse omývala horká voda a všude kolem něj stoupala pára. Rány, které se ještě neuzdravily, štípaly při kontaktu s vodou, jako kdyby je někdo znovu zasadil. Krev, lepkavá nebo pokrytá krustou, změkla a zkapalněla. Táhla se dolů po jeho těle jako barva následující umělcův štětec.
Marcus se opřel rukama o kachlíčkovanou zeď a sklonil hlavu pod proudící sprchu. Jeho dlouhé vlasy se pod tím útokem narovnaly a visely v hladkém, lesknoucím se závěsu.
Tlak vody prudce klesl. Teplota vody se změnila z vařící na teplou. Nad sebou Marcus uslyšel cinknutí kovových kroužků, jak Ami vstoupila do sprchy ve své osobní koupelně a zatáhla sprchový závěs.
Otočil kohoutek s teplou vodou, dokud ho téměř nevypnul, chtěl, aby Ami měla tolik teplé vody, kolik bude potřebovat. Kromě toho, studenější voda mu udělá dobře. Jeho tělo bolelo potřebou pádit nahoru, připojit se k ní ve sprše a přejíždět rukama po jejím lesknoucím se těle.
Zaúpěl.
Cesta domů od Rolanda byla z těch tichých. Vibrovalo mezi nimi očekávání, které přetrvávalo, dokud nepřijeli domů. Pak stáli ve vstupní hale a zírali na sebe.
Marcusem se propalovala touha, jak k němu Ami vzhlédla s plachým pozváním. Ale její ramena se svěsila únavou, její tvář byla potřísněná krví, a… potřeboval znát rozsah jejího vztahu se Sethem, než zváží, jestli posune věci dále.
I když to Ami nevěděla, po celou dobu, co se k sobě tiskli na pohovce, Roland výřečně promlouval do Marcusova ucha (s trochou nadsázky – šeptal svá slova dostatečně potichu, aby si toho lidé nevšimli) a ptal se Marcuse, proč se dotýká Sethovy ženy.
Ty jseš opravdu sebevražedný bastard, že jo? dožadoval se hrubě. Vlastně jsem pro tebe začal vidět nějakou naději, ale… kdokoli tak hloupý, aby chytil zadek Sethovy ženy, si musí přát umřít. A ona je Sethova žena. Pokaždé, když vidím ty dva pohromadě, jsou nerozluční.
Marcus byl schopen Rolanda blokovat, zatímco Ami ovinula své nohy kolem něj a rozpálila jeho krev svými polibky.
Nyní však se tato slova vrátila a nepřestávala na něj dorážet.
Natáhl se pro mýdlo a napěnil hebkou žínku.
Když už nic jiného, tak představa Ami ovinuté kolem Setha uspěla v zchlazení jeho vzrušení a zbavila ho erekce, kterou vystavoval na odiv od té doby, kdy se její rty dotkly jeho. Jen myšlenka na to přiměla jeho vnitřnosti se sevřít a jeho prsty sbalit se do pěstí, které chtěl vsadit do Sethovy tváře.
Což by nejspíš byla poslední věc, kterou by kdy viděl, pokud by na to přišlo. Neměl žádné iluze o tom, kdo z nich by v boji vyhrál.
Ami si nahoře začala pobrukovat. Marcus se usmál, a pak sebou trhl, jak si vydrhl jednu ze svých ran příliš tvrdě.
Roland se musel mýlit. Ami by ho nepolíbila tak, jak ho políbila, kdyby byla Sethova žena, za kterou ji Roland vytrvale označoval. Dokonce i Seth přiznal, že za žádnou cenu neuměla lhát. A to, aby před ním udržela vztah se Sethem v tajnosti, by byla jedna neuvěřitelně obrovská lež.
Tlak vody se najednou zvýšil, jak Ami vypnula svou sprchu. Kovové kroužky zazvonily.
Nepředstavuj si ji nahou. Nepředstavuj si ji nahou. Nepředstavuj si, jak hladí své bledé, vypracované, dokonalé tělo jedním z těch načechraných, bílých ručníků.
A, jen tak, byl znovu tvrdý.
Marcus s povzdechem vypnul teplou vodu a přijal mrazivý chlad.
Po pěti minutách takovéhoto mučení, se osušil a zakryl své chladné tělo tmavě šedým tričkem, párem černých tepláků a ponožek.
Strávil dalších pár minut rozčesáním svých zacuchaných dlouhých vlasů, které nechal jen tak uschnout. Trvalo by zatraceně dlouho vysušit je fénem.
Možná je ostříhá na krátko, jako to nosí Roland. Určitě by s nimi byly menší potíže.
Nechal si je dorůst do této délky – dokonce si nechal narůst i vousy, které oholil před několika lety – kvůli Bethany.
Marcus položil hřeben na pult a zastavil se.
Bolest, která vždy doprovázela vzpomínky na Bethany, se podstatně utlumila.
Zamračil se. Říká to o něm něco? Něco negativního?
Všem ostatním se zřejmě zdálo osm let oplakávání Bethaniny ztráty jako nepřiměřeně dlouhá doba, ale jemu připadala krátká s ohledem na to, že ji miloval po osm století.
Jedna z věcí, které ho tolik trápila, když přišlo na Ami, byla ta, že se obával, že by k ní mohl začít cítit to, co cítil k Bethany. Možná i víc. Konec konců s Bethany nedošlo k opětování jeho citů. Nebyla zde žádná reálná šance stavět na těchto citech, znát se navzájem více jako muž a žena než jen jako přátelé. Vůbec žádná intimita. Ani jeden jediný polibek.
Ami…
Ami zcela ovládla Marcusovu mysl. Pokud by ji nechal, mohla by pro něj být vším. I jeho zkázou. Protože nebyla obdařená a nemohla se stát nesmrtelnou. Ztratil by ji.
Vždy se to vrátilo k tomuto faktu.
Ztratil by ji, stejně jako ztratil Bethany. Jenže ztratit Ami by bylo horší. Znal její polibky. Její doteky. Její nevinné zkoumání.
A zdála se být nevinná, navzdory skutečnosti, že vypadala, že jí bude něco mezi dvaceti a dvaceti čtyřmi lety.
Marcus uvažoval, jestli se Roland cítil takhle rozervaný se Sárou. Jestli se k ní chtěl dostat, co nejblíže to šlo a současně běžet daleko a rychle opačným směrem.
Marcus opustil svou suterénní ložnici a po schodech zamířil nahoru. Ačkoli sám sebe nazýval největším bláznem pod sluncem, všiml si, že jeho zasmušilé myšlenky mizí, jak ho každý krok nesl blíž k Ami.
Hňupe,“ zamumlal.
Ale nemohl si pomoct. Užíval si strávený čas s ní. Když došel k podestě, otevřel dveře do přízemí. Nemohl zastavit široký úsměv, který se roztáhl přes jeho obličej.
Ami na něj čekala na chodbě. Přecházela sem a tam. Stejně jako on, nechala své vlasy uschnout jen tak, a pouze je sčesala z obličeje. Konečky se už začaly zesvětlovat a stočily se do kudrliny, která se vznášela ve vánku, který vytvořily její pohyby.
Její malé bosé nohy kráčely po bambusové podlaze s fascinujícím nelidským tichem. Její oblečení odráželo jeho: tmavé tepláky, které byly usazeny nízko na jejích bocích a ladící tričko, které objímalo štíhlý pas a plná prsa, která se houpala s každým krokem navzdory podprsence, jejíž obrys mohl zahlédnout pod hebkou bavlnou.
Jakmile ho uviděla, Ami poskočila kupředu.Konečně!“ Popadla ho za ruku a vyrazila chodbou směrem k přední části domu.
Marcus se usmál, když ho táhla spolu s ní.
Ne, prostě nikdy nevěděl, co udělá příště.
Jeho žaludek se zatřepotal, když se jejich dlaně spojily a ona propletla svoje jemné prsty s jeho, připomenuvši mu, jak se cítil jako chlapec, když se plížil do stínů, aby sdílel svůj první polibek s kovářovou dcerou.
Pospěš si,“ pobízela ho, „než odejde.“
On? Kdo sakra byl on?
Marcus vyslal své smysly pátrat, když s ním zabočila za roh a táhla ho ke kuchyni. Jeho uši na jeho pozemcích nezaregistrovaly žádného upíra, nesmrtelného nebo člověka.
Vedla ho do kuchyně ke dřezu. Její sladká vůně, bez parfémů, odvedla jeho pozornost, když ho přitáhla ke svému boku.
Tam,“ řekla a ukázala ven z okna.
Marcus se předklonil a zadíval se do noci. Jako většina nesmrtelných, žil stranou od ostatních na relativně izolovaném místě. Žádné blízcí sousedé. Pouze pole a les.
Roky, které strávil v domě vedle Bethany v typickém, předměstském sousedství střední třídy v Houstonu, v Texasu, byly – až na čas, který strávil s ní – celkem mizerné.
Život mezi lidmi, které chránil, vždycky takový nebyl. Ale v posledních desetiletích se lidé stali hlučnými a velmi bezohlednými. Osvojili si narcistický postoj: naser-si-budu-si-dělat-cokoliv-chci-kdykoli-chci-a-pokud-se-ti-to-nelíbí-můžeš-mi-políbit-prdel. Po celé hodiny si pouštějí si na plné pecky hudbu ve svých garážích, na svých zadních terasách a ve svých domovech. A z jejich aut a kamionů, když jedou kolem, jim pokaždé duní absurdně hlasitá hudba. Byl to útok na smysly, který zvedal krevní tlak, narušoval klid lidem, kteří ještě věřili v obyčejnou zdvořilost, a byl fyzicky bolestivý, někdy až mučivě, pro přecitlivělý sluch nesmrtelných.
Těch několik statečných (nebo šílených) nesmrtelných, kteří žili ve městech a na předměstích, někdy museli utratit desítky tisíce dolarů, aby své domovy učinili zvukotěsnými jen proto, aby docílili nějaké úrovně klidu.
Naštěstí, Marcus už tento konkrétní problém neměl. Byl obklopen přírodou spíše než lidmi.
Vedle něj se Ami předklonila a rozsvítila venkovní světla nainstalovaná čistě pro její užitek.
Marcus bez nich viděl jasně a důkladně prohledal dvorek, hledaje predátora jakéhokoliv druhu.

Stromy na dvoře byly samy o sobě mladé, vysazené na louce, když byl jeho dům před osmi lety postaven. Za nimi se toho mohlo schovat málo. Nic se nepohybovalo v mnohem větších a hustších stromech, které tvořily podkovu kolem dvora a domu. Žádné postavy nečíhaly na zadní terase, hledajíce vchod.

14 komentářů: