pondělí 29. srpna 2016

Studium jedů - 29. kapitola 3/3


Zatímco jsem čekala na Valeka, přecházela jsem sem a tam po udusané hlíně a snažila se najít způsob, jak zjistit, kde se Mogkanův zdroj síly nachází. Irysina narážka, že potřebuji, aby se stal zázrak, byla příliš slabým označením.

Abych se něčím zaměstnala, zaměřila jsem se na své okolí. Šlapání mnoha nohou vytrhávalo trávu a udusávalo zemi, dokud nebyla hladká jako zrcadlo. Vzpomínala jsem si, jaké to bylo, když jsem tady byla naposled a Reyad mě odvlekl zpátky do sídla, aby mě mohl potrestat za neuposlechnutí příkazu a za to, že jsem vyhrála amulet. Tolik jsem tiskla v ruce svou výhru, až po sobě zanechala značku. Pak jsem jej schovala, aby zůstal z dosahu Reyadových krutých rukou.
Uplynuly dva roky od chvíle, kdy jsem zahrabala svůj amulet. Určitě už jej někdo našel. Jen tak, abych se procvičila, pokusila jsem se použít své magické schopnosti. Navedla jsem své vědomí do země a kroužila po mýtině. Obešla jsem hodně koleček a pomalu se začínala nudit, když jsem náhle pocítila ostré šlehnutí horka. Když jsem pokračovala, pod nohama se mi zase ochladilo. Chodila jsem sem a tam, až horko ucítila znova.
Vytáhla jsem z batohu hák na lezení a začala kopat. Moje úsilí odhalilo kousek látky. Odhodila jsem hák stranou a zabořila do hlíny nehty. Našla jsem jej.
Byl vybledlý a pokrytý hlínou. Stuha, na které visel, byla špinavá a potrhaná. Přitiskla jsem si amulet ve tvaru plamene k hrudi a pocítila zvláštní teplo. Pak jsem jej odložila a s pobrukováním zakryla díru. Snažila jsem se očistit amulet o velikosti dlaně o své kalhoty, pak jsem jej navlíkla na řetízek, na kterém už visel Valekův motýl.
„Není to zrovna nejlepší úkryt. Co říkáš?“ zeptal se Valek.
Vyskočila jsem. Jak dlouho už stál za mnou?
„Hledají tě. Proč jsi utekla?“ zeptal se.
Rychle jsem Valeka zasvětila do událostí ohledně Velitele, Mogkana, továrny a poradců, a doufala, že dospěje ke stejnému závěru jako já.
„Takže, Mogkan využívá Criollo, aby převzal moc nad jejich myslí, ale odkud bere tolik moc?“ zeptal se Valek.
„To nevím. Musíme prohledat sídlo.“
„Tím jsi chtěla říct, musím?“
„Ne, my oba musíme. Vyrostla jsem tam. Znám každou píď.“ Místo, které jsem chtěla prozkoumat jako první, bylo Reyadovo pokusné křídlo. „Kdy začneme?“
„Hned. Máme čtyři hodiny, než zapadne slunce. Co hledáme?“
Když jsem vysvětlovala, že hledáme kruh diamantů nebo nakreslené kolo, Valek svraštil obočí, jako by se chtěl zeptat, jak jsem k těm informacím přišla. Neřekl však nic a zamířil je kasárnám.
Ukryla jsem se venku, zatímco se Valek převlékl do svého černého špehovského obleku. Půjčil mi tmavě zbarvenou tuniku, abych si ji natáhla přes křiklavě rudou uniformu, a nezapálenou lucernu. Můj plášť by byl na pobíhání po chodbách příliš nepraktický, pak jsem jej schovala ve křoví.
Zadní dveře jsme našli blízko části pro služebnictvo. Valek rozsvítil lucernu. Téměř dovřel dvířka, aby ven unikal jen tenký paprsek světla. Uvnitř sídla jsem převzala vedení.
Reyadovy komnaty byly ve východním křídle v přízemí, naproti laboratoře. Patřilo mu celé křídlo a bylo zde spousta dveří, které byly zamčené, když jsem byla pokusnou krysou.
Staré hrůzy mě při pátrání pronásledovaly. Kůže mě svrběla a pálila. Poznávala jsem slabý kyselý zápach strachu smísený s prachem, který rozvířily naše kroky. Byl to můj zápach. Nosila jsem jej jako voňavku kdykoliv mě sem Reyad přitáhl na další test.
Ztěžka jsem dýchala, jak mě vzduch tlačil k zemi a na jazyku jsem cítila chuť krve a popela. Aniž bych si to uvědomila, zakousla jsem se do své ruky. Byl to starý zvyk, který mi pomáhal potlačit pláč.
Prozkoumávali jsme laboratoř tenkým paprskem lucerny a prohlédli se všechny nástroje visící na stěnách nebo položené na stolech. Každý odlesk světla znamenal další nástroj. Tělem mi projížděl otupující chlad, až jsem se musela stáhnout co nejdál od stínů, ve kterých se skrývalo další nářadí. Místnost připomínala spíše mučírnu než místo pro experimenty.
Cítila jsem se jako zvíře uvězněné v pasti na medvědy. Chtěla jsem s křikem prchnout pryč. Proč jsem Valeka přivedla zrovna sem? Brazellovi poradci byli ubytováni ve druhém patře. Mogkanovo diamantové zařízení, pokud něco takového vůbec existovalo, bylo pravděpodobně ukryté někde v blízkosti jeho pokoje, ne tady dole.
Valek nepromluvil od doby, co rozsvítil lucernu. Na chodbě před Reyadovou ložnicí, mě zastavilo mé tělo. Všechny svaly v něm se třásly. Studený pot mi smáčel uniformu. Počkala jsem venku, zatímco Valek šel dovnitř. I odtud jsem mohla vidět temný zlovolný tvar Reyadovy sadstické „hračky“ číhající v truhle v rohu pokoje. Napadlo mě, pokud bych spálila truhlu na popel, přestaly by moje noční můry?
„Ne, dokud tomu budu moci zabránit,“ řekl Reyadův duch, který se objevil vedle mě v chodbě.
Uskočila jsem a vrazila do zdi. Vyjekla jsem dřív, než se mi podařilo zacpat si pusu.
„Myslela jsem si, že jsi nadobro pryč,“ zašeptala jsem.
„Nikdy, Yeleno. Navždy budu s tebou. Moje krev se vsákla do tvé duše. Díky tomu se mě nezbavíš.“
„Já nemám duši,“ řekla jsem bez dechu.
Reyad se zasmál. „Tvá duše zčernala z potoků krve tvých obětí, drahoušku, proto ji nemůžeš vidět. Až zemřeš, tvá duše obtěžkána veškerou krví se vsákne dolů do země, kde bude za tvé hříchy spalována po celou věčnost.“
„To říkáš z vlastní zkušenosti, očividně,“ zašeptala jsem vztekle. Ke konci věty už jsem spíše zasyčela.
Valek vyšel z Reyadova pokoje. Celý pobledlý na mě zíral se zděšeným výrazem. Trvalo to tak dlouho, až mě napadlo, jestli neoněměl. Potom konečně zavřel dveře. Valek prošel kolem ducha, aniž by jej zahlédl, pak se zastavil u dalšího zamčeného pokoje, sklonil hlavu a promnul si čelo.
„Aaa, tady máme někoho, kdo by měl být pronásledován,“ řekl Reyad a bodnul prstem směrem k Valekovi. „Jaká škoda, že nedovolí svým démonům, aby jej trápili, protože vím o jednom mrtvém Králi, který by jej rád sužoval.“ Reyad se na mě podíval. „Jen slabí si pozvou své démony do života. Nemám pravdu?“
 Odmítla jsem Reyadovi dopřát odpověď a následovala jsem Valeka. Pokračovali jsme ve hledání, ale bylo jasné, že kromě laboratoře bylo celé křídlo opuštěné. Zbývaly už jen troje dveře.
Zatímco Valek odemkl dva zámky, Reyad pokračoval. „Můj otec tě brzy pošle za mnou, Yeleno. Nemůžu se dočkat, až spolu strávíme celou věčnost.“ Věnoval mi chlípný pohled a provedl pár neslušných gest.
Ale v tu chvíli už mě žádný duch nezajímal. To, co bylo v místnosti přede mnou, si žádalo mou pozornost. Spousty žen a pár mužů se odtáhlo od světla Valekovy lucerny. Mastné vlasy zakrývaly jejich špinavé tváře. Vyzáblá těla obepínaly špinavé hadry. Nikdo z nich nepromluvil ani nevykřikl. K mému vzrůstajícímu zděšení se přidalo i zjištění, že jsou připoutáni k podlaze. V kruzích. Dva menší kruhy uvnitř velkého byly propojené namalovanými linkami mezi sebou.
Když jsem vstoupila dovnitř, naplno mě zasáhl zápach nemytých těl a lidských exkrementů. Natáhlo mě, tak jsem si zakryla pusu. Valek se pohyboval mezi nimi a kladl jim otázky. Kdo jste? Proč jste tady? Jeho dotazy se setkaly jen s dalším mlčením. Jejich prázdné oči pouze následovaly jeho pohyb.  Zůstali na svých místech a zírali.
Začala jsem rozeznávat některé z umouněných tváří. Žili v sirotčinci stejně jako já. Byli to starší „absolventi“, dívky i chlapci, o kterých jsme si mysleli, že dostali zaměstnání někde v kraji. Vykřikla jsem bolestí, když mi pohled sklouzl k dívce s rezavými vlasy, které byly mdlé a slepené.
Carriny měkké hnědé oči nejevily žádné známky inteligence, když jsem ji popadla za ramena a šeptala její jméno. Z kurážné dívky, o kterou jsem se v sirotčinci starala, se stala bezduchou prázdnou skořápkou ženy.
Moji studenti, řekl Reyad. Jeho hruď se nadmula pýchou, když proletěl doprostřed místnosti. „Ti, co neselhali.“
„Co teď?“ zeptala jsem se Valeka rozechvělým hlasem.
„Budete zatčeni a vsazeni do vězní,“ odpověděl mi Mogkan stojící u vchodu.
Oba jsme se s Valekem otočili současně. Mogkan se tyčil v chodbě, paže založené na hrudi. Mogkan ustoupil zpátky do chodby. Viděla jsem, jak se Valek zastavil těsně za průchodem a zvedl ruce. Sakra, pomyslela jsem si, když jsem mu běžela na pomoc.
Mogkan stál zbaběle za osmi strážci. Špičky ostří jejich mečů čekaly kousíček od Valekovy hrudi.


14 komentářů:

  1. Super, díky za další pokračování. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super, díky za další pokračování. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuju moc za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. moc moc děkuji za překlad, moc jsem se těšila, Valek mi už chyběl :) :)

    OdpovědětVymazat
  6. Super, tak jsem se přeci dočkala pokračování, za které moc děkuji. Lvice

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Holky, díky za všechny komentáře, jsem ráda, že si příběh stále chcete přečíst do konce. Už jen kvůli vám, to prostě musím dopřekládat, abyste věděly, jak to dopadne. Takže díky za motivaci. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za další kousek.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad a těším se na další kapitolu. Bobo.

    OdpovědětVymazat