pátek 26. srpna 2016

Složité souvislosti - 31. kapitola


Tu noc jsem nemohla spát. Částečně kvůli Brie a tomu, co jsme si řekly, ale hlavně kvůli tomu, co mi Bria řekla o muži se zelenýma očima, který ji našel v lese potom, co utekla od našeho zhrouceného domu.
Takže jsem se vyhrabala z postele a zamířila dolů, do Fletcherovy kanceláře.

Rozsvítila jsem a zůstala stát ve dveřích. Hleděla jsem do místnosti před sebou. V kanceláři byl vždycky nepořádek, všude se povalovaly složky, papíry a pera, od poškrábané desky stolu přes knihovny a dvě kartotéky po stranách dveří.  Údajně v tom byl nějaký systém, ale mě se ho nikdy nepodařilo odhalit. Fletcher vždycky prohlašoval, že takhle na dveřích nepotřebuje zámek, protože kdyby se tam někdo vloupal, stejně by brzy vzdal pokus najít to, o co by mu šlo. La Fleuřinu složku jsem našla jen díky tomu, že byla uložená na svém místě v kartotéce.
I když už byl Fletcher pár měsíců po smrti, zatím jsem se neodhodlala v jeho kanceláři uklidit. Nějaká moje část nejspíš chtěla všechno zachovat tak, jak to tam on nechal, v naději, že ho to přivede zpět. Dokonce i vzduch byl pořád cítit jako by tam pořád byl. Po koření, octu a cukru smíchaných dohromady.
Jenomže starý pán se nevrátí a já jsem potřebovala odpovědi. Takže jsem se nadechla, vešla dovnitř a začala se probírat hromadami papírů.
O hodinu později už jsem to chtěla vzdát přesně, jak to Fletcher předvídal. Protože jsem nic nenašla. Žádné složky, žádné papíry, žádné vodítko k tomu, proč Fletcher Briu zachránil a v první řadě jak vůbec věděl, že se ocitla v nebezpečí. Další tajemství, které přede mnou skrýval a teď, když už byl pryč, jsem pochybovala, že na svoje otázky najdu odpovědi.
Unavená a znechucená jsem se otočila ke dveřím. Natáhla jsem se, abych zhasla světla, když jsem cosi zahlédla v knihovně. Podívala jsem se blíž a uviděla jsem křišťálové těžítko, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla. Samozřejmě, ve Fletcherově kanceláři jsem předtím, než zemřel, netrávila moc času. Zvědavě jsem přešla ke knihovně a zjistila, že těžítko je vytvarované do kroužku s osmi tenkými linkami.
Runa. Moje runa.
Ale opravdový šok obsahovala složka pod těžítkem.
Stejně jako všechny ostatní byla z hnědého papíru, což ji dělalo prakticky neviditelnou s ohledem na jí podobné v knihovně a kartotékách. Vypadala, jako by si ji tam Fletcher odložil a zapomněl na ni, ale byla jsem si jistá, že je to jinak. Těžítko ve tvaru pavoučí runy mi to jen potvrzovalo. Fletcher ji tam nechal schválně, abych ji našla. Byla to moje chyba, že jsem se zatím neobtěžovala kancelář prohledat.
Ruce se mi trochu třásly, když jsem složku vytahovala. Nahoře bylo Fletcherovým rukopisem napsáno stříbrným inkoustem – pro Gin. Chvíli jsem se jen dívala, pak jsem se usadila za stůl a pustila se do čtení.
Všechno tam bylo. Napsáno černé na bílém. Všechno, co Fletcher zjistil o naší rodině. Plány našeho domu se všemi vchody a nezabezpečenými okny, všechny přípravy na práci, na kterou si ho Mab najala. Na vyvraždění celé naší rodiny.
Četla jsem napsaná slova a v duchu jsem slyšela Fletcherův hlas, který mi všechno trpělivě vysvětloval.
Začalo to jako každá jiná zakázka, psal. Měl jsem zabít vaši matku, Eiru Snow a tebe a tvé sestry nechat nezraněné. To bych udělal. Jenomže Mab změnila názor a chtěla, abych zabil i vás tři. Víš, že tenhle typ práce jsem nikdy nedělal.
„Žádné děti.“ Zašeptala jsem do tiché kanceláře. „Nikdy.“
Byla to součást kodexu, který mě starý pán učil dodržovat – a podle kterého žil a pracoval. A nejspíš i důvod, proč se Bria dožila dospělosti.
Pokračovala jsem ve čtení - bylo tam toho víc – mnohem víc. Fletcher to všechno uspořádal. Jak přes svoje prostředníky dal Mab vědět, že děti nezabíjí, a že si má najmout někoho jiného. Jak mu pak vyhrožovala a poslala na něj svoje gorily, zatímco ona sama se ujala špinavé práce s vyvražděním naší rodiny.
Dokonce i přesto, že jsem byl chladnokrevný vrah, jsem nesnesl, aby se staly obětí nevinné děti. Takže jsem se to pokusil zastavit. Četla jsem Fletcherova slova. Zdrželi mě ale Mabiini muži a než jsem se dostal na místo, bylo už pozdě. Dům byl v plamenech, zborcený a Mab byla pryč. Našel jsem ale stopy vedoucí do lesa a věděl jsem, že někdo přežil. Příští ráno jsem našel Briu jak bloudí po lese a blouzní o tom, jak utekla a jak jsou její matka a sestry mrtvé. Odvedl jsem ji a schoval do té doby, než jsem pro ni našel novou rodinu.
Myslel jsem si, že jsi mrtvá, Gin, dokud jsem tě za pár týdnů nenašel schovávat se v uličce za Pork Pit. Co bylo pak, už víš.
Pro Briu jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl – a pro tebe taky, Gin. Držet vás od sebe, byl jediný způsob jak zajistit, abyste byly v bezpečí před Mab. Dát vám čas, abyste dospěly, čas, abych z tebe mohl vycvičit Pavouka, naučit tě bránit se a pomoct ti nakonec porazit Mab.
Doufám, že to víš, že to chápeš a že mi jednoho dne odpustíš.
„Vím, že jsi udělal to, co jsi považoval za nejlepší, Fletchere,“ zašeptala jsem. „Vím, že to tak bylo.“
Bylo tam toho ještě víc, ale slzy v očích mi další slova zamlžily. Dnes večer už jsem toho nebyla schopná přečíst víc. Zavřela jsem složku, položila si hlavu na stůl a hleděla na těžítko ve tvaru pavučiny, dokud nad horami nevyšlo slunce.
Další den – na Boží hod – jsme se všichni sešli u Owena.
Já, Finn, sestry Deverauxovy, které sebou vzaly i Vinnieho a Natashu. Namačkali jsme se do obývacího pokoje k oslavě ještě s Evou a jejími dvěma hosty, nejlepší kamarádkou Violet a jejím dědečkem Warrenem T. Foxem. Přišli i Xavier s Roslyn a její sestrou Lisou a neteří Catherine.
Všichni pili můj speciální vánoční punč, třásli u uší s dárky, smáli se a povídali si.
Chyběla jen moje sestra Bria.
Od našeho včerejšího rozhovoru v Pork Pit jsem o ní neslyšela. Xavier si mě vzal stranou a řekl mi, že si dnes vzala službu, aby nějaký další kolega mohl strávit vánoce s rodinou. Mohla jsem mu říct, že Bria má taky rodinu, stačilo, kdyby si ti uvědomila, ale udržela jsem jazyk za zuby. Nebylo potřeba kazit Xavierovi den.
Dopoledne jsem strávila v kuchyni a připravila oběd, na který by mohla být každá jižanská hospodyně hrdá. Sladkokyselou brusinkovou omáčku, grilovanou zeleninu, našlehanou bramborovou kaši se spoustou rozpuštěného pravého másla, zakysanou smetanu s kousky čedaru a jako zlatý hřeb programu obrovskou šunku s krásně hnědou kůrkou. A samozřejmě taky dezerty. Udělala jsem pro všechny nadýchané ovocné koláče, borůvkové řezy s vanilkovou zmrzlinou a sladké křupavé čokoládové sušenky. Když byli všichni nakrmení, zůstala jsem s nádobím v kuchyni.
Sice jsem nebyla zrovna sdílná, když přišlo na city, a nedokázala jsem svým přátelům říct, jak moc je mám ráda, ale za to jsem jim uvařila jídlo, na jaké budou ještě dlouho vzpomínat.
Zatímco ostatní po jídle otvírali dárky, zůstala jsem v kuchyni a myla nádobí. Nejnadšenější z dárků byly samozřejmě Roslynina neteř Catherine a Natasha. Holčičky trhaly papír a sotva se na krásně zabalené balíčky podívaly, jak spěchaly, aby se podívaly dovnitř. Z obývacího pokoje se linuly zvuky trhaného papíru a pískání hraček.
„Tyhle jsou poslední,“ řekl Owen a naskládal do dřezu sadu talířů. „Mám utírat?“
Otřela jsem si ruce do utěrky a otočila k němu. „Můžeš, ale napřed si otevři svůj dárek.“
Owen nadzvedl obočí. „Dárek? A pro mě?“
„Ano, pro tebe.“
Naklonila jsem se nad pracovní desku a podala mu dárek, který jsem pro něj ráno připravila. V červenobíle pruhovaném papíře byla zabalená malá krabička, která vypadala jako kazeta na šperky.
Owen ji vzal a opatrně s ní zachrastil u ucha, ale žádný hluk se zevnitř neozval.
„Myslel sis, že ti to usnadním?“ zeptala jsem se škádlivě.
Rošťácky se usmál. „Mám svoje naděje.“
„Tak jen do toho, otevři to.“
Owen s krabičkou ještě jednou zatřásl, než po vzoru Catherine a Natashi roztrhl papír, aby se dostal dovnitř, zvědavý, co najde uvnitř malé kazety.
Konečně ji otevřel, vytáhnul její obsah a podržel ho přede mnou. „Klíč?“
„Musím uznat, že není zdaleka tak krásný, jako ty nože, co jsi mi dal,“ řekla jsem. „Ale posledních pár dní jsem měla napilno.“
Owen na mě hleděl svýma fialkovýma očima. „A od čeho ten klíč je?“
Od mého srdce, protože jsi mi dokázal, že jsi ho hoden. Na to jsem myslela a to jedna moje část chtěla říct. Ale neřekla jsem to. Neměla jsem moc zkušeností se vztahy, ale věděla jsem, že na taková slova je ještě brzy. Zvlášť když jsem pořád ještě zpracovávala zmatené, hřejivé pocity, které ve mně Owen vyvolával a s které jsem stejně jako jeho musela zvládnout.
„Je od Fletcherova domu,“ řekla jsem. „Mého domu. Napadlo mě, že jsi tam za tu dobu, co jsme spolu, ještě nebyl. Myslela jsem, že by ses chtěl třeba občas stavit. Kdykoliv budeš chtít.“
„Rozumím.“
Dívala jsem se na Owena, a přemýšlela jsem, jestli to stačí, jestli jsem mu neměla dát něco tradičnějšího – jako třeba vánoční vázanku, nebo svetr s jelenem.
Pak se na mě podíval a tvář měl rozzářenou širokým úsměvem, a já jsem věděla, že jsem se rozhodla správně „Jen jedna otázka. Pokusíš se mě zabít, jak to nejspíš máš ve zvyku s nezvanými hosty? Protože bych nerad, kdyby moje první návštěva dopadla špatně.“
„Ještě si to rozmyslím, ale možná bych u tebe mohla udělat výjimku,“ odpověděla jsem škádlivě.
Owen se zasmál, přitáhnul mě k sobě a naše rty se setkaly v dlouhém spalujícím polibku, který mě nutil přát si, aby už večírek skončil a my zůstali o samotě—
Ode dveří se ozval zvonek. Jeho zvuk se rozléhal celým domem.
Vylekaně jsem se od Owena odtrhla a podívala se tím směrem, než se moje oči vrátily k jeho.
Přikývnul, aby mi naznačil, že bych tam měla jít. Oba jsme věděli, že to může být jen jeden člověk.  Poslední z těch, co byli pozvaní.
Došla jsem ke dveřím, zatajila dech a otevřela je.
Stála tam. Tváře zčervenalé prosincovým chladem a kolem ní se líně snášely těžké sněhové vločky. Detektiv Bria Coolidge. Moje mladší sestřička. Měla na sobě svůj obvyklý dlouhý kabát a v ruce měla zabalený balíček zhruba stejné velikosti, jaký ode mě před chvílí dostal Owen.
„Gene – Gin.“
„Brio.“
Chvíli jsme tam stály a dívaly se jedna na druhou, než jsem si vzpomněla na své dobré způsoby a ustoupila.
„Pojď dál.“
Bria zaváhala, ale pak vešla dovnitř. Rychle jsem za námi zavřela dveře, aby si to nemohla rozmyslet a odejít. Tlumeně k nám doléhal smích a hudba z obývacího pokoje. Ticho mezi námi zaplnily tóny písničky I´ll be Home for Christmas.

Pro zájemce J
I'll be home for Christmas                         Na vánoce budu doma
You can count on me                                  počítej se mnou
Please have snow and mistletoe              prosím měj sníh i jmelí
And presents on the tree                           a dárky pod stromek

Christmas Eve will find me                        štědrý den mě najde tam,
Where the love light gleams                     kde světlo lásky září
I'll be home for Christmas                         na vánoce budu doma
If only in my dreams                                   I kdyby jen ve snech

Bria zůstala stát v předsíni a v modrých očích se jí zračila nejistota.
Zatajila dech stejně jako já před chvílí. „Tady,“ řekla a podávala mi dárek. „To je pro tebe.“
Vzala jsem si od ní krabičku. „Chvíli počkej, taky pro tebe něco mám.“
Šla jsem do kuchyně a vzala další speciální dárek, který jsem dnes vzala sebou a vrátila se do předsíně k Brie. Stála pořád na tom samém místě, nepohnula se ani o kousek, byla jako zamrzlá, jakoby se bála pohnout, jakoby jí i ten nejmenší pohyb mohl nějak ublížit.
Podala jsem jí zabalenou hranatou krabici a ona si jí ode mě vzala. Stála jsme tam a hleděla na zabalené dárky ve svých rukách.
„No,“ řekla jsem přiškrceně, „asi bychom to měly otevřít.“
Bria se skřípavě zasmála. „Většinou se to tak dělá.“
Obě jsme se pustily do rozbalování. Bria byla asi nervóznější a spěchala víc než já, protože se k svému dárku dostala jako první. Otevřela krabici a vytáhla sněžítko, které se mi podařilo na poslední chvíli včera koupit. Stihla jsem to, ještě než zavřeli, do jednoho nákupního centra pak jsem zbytek večera věnovala přípravě na vánoční hostinu.
Bria zvedla křišťálovou kouli a vevnitř zavířily sněhové vločky nad dvěma dívkami sedícími na okraji kašny v nádherné zahradě.
„Když jsem to viděla, vzpomněla jsem si na tebe,“ řekla jsem. „Na nás. Pamatuješ – pamatuješ si na dvorek, kde jsme si hrávaly?“
Kousla se do rtu a přikývla. „Pamatuju.“
Chvíli jsme obě mlčely ztracené ve vzpomínkách. Dobrých i špatných.
„Je krásné,“ řekla Bria. „Děkuju. Jak jsi ale věděla, že se mi líbí sněžítka?“
Zaváhala jsem. „Viděla jsem jich několik u tebe doma. Tehdy, když tě napadl Elliot Slater.“
„Když ses tam objevila a zachránila mě před ním.“ dokončila.
Přikývla jsem.
Bria se na mě podívala. „Víš, nikdy jsem ti za to nepoděkovala. Kdyby ses tam tehdy neukázala, Slater by mě zabil.“
Pokrčila jsem rameny. „Udělala jsem jen to, to by udělal každý.“
„Ne,“ řekla Bria. „Udělal jsi to, co by udělala sestra. Dnes jsem si to uvědomila.  Teď si, prosím, otevři svůj dárek.“
Chvíli jsem váhala, než jsem otevřela malou krabičku, kterou mi dala. Vevnitř ležel malý šperk. Jednoduchý prsten ze stříbrného kovu s vyrytou pavoučí runou. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to jeden ze tří prstenů, které nosila Bria na levém prsteníku.
Můj prsten.
„Nemůžu si ho vzít,“ řekla jsem. „Je tvůj. Vždycky ho nosíš, nikdy jsem tě bez něj neviděla.“
Bria zavrtěla hlavou. „Vlastně není můj. Je tvůj. Nechala jsem si ho i spolu s těmi dvěma dalšími udělat ten den, kdy jsem dokončila policejní akademii. Nosila jsem ho, aby mi tě připomínal, abych nezapomněla na slib, že se jednoho dne vrátím do Ashlandu a najdu způsob, jak přinutit Mab zaplatit za to, že mi vás - s mámou a s Anabellou sebrala. Ty jsi teď ale tady se mnou, takže už ho nepotřebuju. Chci, aby sis ho vzala. Prosím, Gin?“
Nemohla jsem udělat nic jiného, než si prsten nasadit. K mému překvapení mi perfektně seděl.
„No,“ ozvala se po chvíli znovu s nejistým pohledem v očích Bria, „měla bych jít. Vypadá to, že by ses měla vrátit na večírek.“
Otočila se ke dveřím, ale chytila jsem ji za paži. Pokusila jsem se nevnímat, jak se při mém dotyku napjala. Čas. Připomněla jsem sama sobě. Bude to chtít nějaký čas.
„Zůstaň,“ řekla jsem „Prosím. Hodně by to pro mě znamenalo.“
Bria zaváhala, ale za chvíli přikývla. Sundala si kabát a pověsila ho na věšák k ostatním. Pak jsme společně, rameno u ramene, aniž bychom se skutečně dotýkaly, šly k obývacímu pokuji. Když jsme vešly dovnitř, ostatní hosté přestali mluvit. Všichni věděli, co pro mě Briina přítomnost znamená.
„Haló, všichni“ řekla jsem nahlas, „seznamte se s mou sestrou Briou.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak se všichni pohnuli najednou a halasně přivítali Briu do naší malé rodiny. Navždy.
Ustoupila jsem, a nechala jsem ostatní, aby si s Briou promluvili. Postupně se pozdravila se všemi. S Roslyn, Xavierem, sestrami Deverauxovými, Violet a Warrenem, Volgovými. Nějakou chvíli to trvalo, ale trpělivě jsem čekala a jen se dívala. Nakonec jí ostatní dopřáli trochu prostoru a ona se stáhla do rohu, nejspíš aby nabrala trochu sil, než se vrhne zpátky do vřavy.
A to byla příležitost pro Finengana Lanea. Přiblížil se k ní a uhlazeným hlasem prohodil „Zdá se, že se poslední dobou často potkáváme.“
Bria se na něj chladně podívala. „Nemusíte na mě být milý jenom proto, že jste Ginin nevlastní bratr.“
„To jistě ne, i když si dokážu představit, že by to pro Gin bylo daleko jednodušší, pokud bychom se spolu aspoň pokusili vycházet.“
Bria si odfrkla, nezdálo se, že by Finnovi skočila na návnadu.
Místo, aby se urazil, se Finn jenom usmál. „Vy mi to asi neusnadníte, že ne?“
Bria přivřela oči, ale v pohledu se jí znovu objevila jiskřička zájmu. Ať už byla ochotná si to připustit, nebo ne, Finn ji přitahoval. „Ne, mám pocit, že jste ten druh muže, který je zvyklý dostávat všechno zadarmo, zvlášť pokud jde o ženy. Aspoň se to o vás říká.“
Finn si přitiskl ruku na srdce. „Ach, detektive, vy mě zraňujete.“
Bria jen protočila panenky.
„V tomhle případě mám ale výhodu, že na mé straně stojí tradice.“ Řekl Finn s širokým úsměvem na rtech.
„O čem to mluvíte?“ zamračila se Bria.
Finn ukázal na kytici jmelí, která jim visela nad hlavami. Zabralo to jen vteřinu, než si Bria uvědomila, co to znamená, a co se Finn chystá udělat.
Dřív než mohla začít odporovat, nebo o krok ustoupit, ji vzal Finn do náruče, zaklonil ji a hlasitě ji políbil.
Mou sestru to natolik překvapilo, že ani neodporovala. Ne, že by se o nějaký odpor vůbec chtěla pokoušet.
Protože po chvilce se její ruce usadila na Finnových širokých ramenech. Prsty měla zaťaté do jeho svalů a nedokázala jsem říct, jestli je to proto, aby ho odstrčila nebo si ho přitáhla. Co se Finna týkalo, líbal ji s nasazením a tiskl ji k sobě tak, jako ještě nikdy žádnou jinou ženu netiskl.
„To by mohlo být zajímavé, “ zašeptal mi do ucha Owenův hlas. „Co myslíš?“
Finn s Briou se od sebe odtrhli, ale pořád se objímali a oba ztěžka dýchali. Finn postavil Briu zpátky na nohy a věnoval jí další úsměv, ale tvář měl zamyšlenou, jako by měl pocit, že si ten polibek užil víc, než čekal. Jakoby v něm vzbudil víc pocitů, než čekal – možná víc, než mu bylo příjemné.
Bria se na něj zamračila a otočila se od něj, ale já jsem zahlédla, jak jí rty zvlnil téměř triumfální úsměv.
„Myslím, že Finn konečně narazil na pořádnou výzvu,“ řekla jsem.
Owen mě vzal do náruče a já jsem si položila hlavu na jeho hruď.
„Šťastné a veselé, Gin,“ zašeptal.
Byly ale šťastné? Sice se mi podařilo odvrátit hrozbu, kterou představovala Elektra La Fleur, ale o to větší úkol přede mnou stál – zneškodnit Mab Monroe. Dokud bude živel Ohně naživu, nikdo z nás nebude v bezpečí, přestože to právě teď tak vypadalo.
Pak jsem se podívala na své přátele a Briu, která byla konečně zpátky v mém životě. Všichni se smáli, byli v teple, šťastní a milovaní. Tenhle den, v tuhle chvíli bylo všechno perfektní a já jsem věděla, že nic víc si nemůžu přát. Dnes si užiju všechno štěstí, které můžu mít. A zítra, zítra začnu plánovat, jak se postavit Mab -  a zbavit se jí jednou pro vždy.
„Šťastné a veselé, Owene.“ Odpověděla jsem tiše.
A takové opravdu byly.


18 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem. Pekna kapitola.VV

    OdpovědětVymazat
  6. Áááá, konečně je čekání u konce. Tak strašně se těším až váš překlad přečtu. Tahle autorka zatím nezklamala, a to už je u x-tého pokračování tedy co říct. Strašně moc děkuji. Tolik práce a já to slupnu na posezení. Vyhlašuji konečně "čtecí den". Vlastně večer. To v lepším případě. Když se zadaří, budu číst do rána. A mí hošíci budou mít pozdní oběd. V horším případě "čtecí víkend." Bože, ať po mně nikdo nic nechce, jinak se budu šklebit a vrčet. Vlastně vyhlašuji "stop všem požadavkům. Nepremávam." Děkuji moc, jste holky zlaté skvělé. Zdena

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za nádherný překlad. I za čas, který jste mu věnovali. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za úžasný preklad a teším sa na ďalšiu časť. :)

    OdpovědětVymazat