pátek 19. srpna 2016

Složité souvislosti - 30. kapitola


Další den bylo 24. Prosince. V Pork Pit nebylo oficiálně otevřeno a personál měl placené volno, jen já se Sophií jsme dodělávaly poslední objednávky na svátky. Taky jsem musela udělat pár nákupů na poslední chvíli, protože jsem pořád neměla vymyšlený dárek pro Owena a tlačil mě čas.
Během vaření a chystání objednávek na donášku jsem očima hlídala hodiny a počítaly hodiny do chvíle, než dorazí můj host. Konečně minula třetí hodina a v následující minutě se otevřely dveře, zazvonil zvonek a dovnitř vešla moje sestra.

Vypadala stejně profesionálně jako vždycky v dlouhém kabátě, džínsech a pevných botách, Na opasku se jí vedle pistole v pouzdře zlatě leskl odznak. Stála ve dveřích, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat dovnitř a co tu vlastně dělá. Jistota chyběla i mě.
Se Sophií jsme se na ni obě podívaly. Trpaslice ke mně obrátila tmavé oči a povzbudivě přikývla
„Budu vzadu“ zabručela Sophia a zmizela za létacími dveřmi, aby nám poskytla trochu soukromí.
Utřela jsem si ruce do zástěry a obešla pult.
„Jsem ráda, že jsi přišla.“
Bria jen pokrčila rameny, možná nevěřila svému hlasu natolik, aby promluvila.
Zamkla jsem přední dveře, aby nás nikdo nerušil a usadili jsme se do jednoho z předních boxů – vlastně do toho samého, kde před pár dny seděli Elektra La Fleur a Jonah McAllister. Už mě to netrápilo, La Fleur byla mrtvá a já jsem byla tady.
„Dáš si něco k jídlu? Nebo k pití?“ zeptala jsem se.
Bria zavrtěla hlavou a podívala se na mě. Nejspíš už to chtěla mít za sebou. To jsem mohla zvládnout. Aspoň jsem v to doufala.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem začala mluvit o tom, co mě už tak dlouho trápilo.
„Včera v noci jsem ti volala, protože se mi o tobě zdálo – o té noci, kdy Mab zavraždila naši matku a Anabellu,“ řekla jsem potichu.
Bria ztuhla, jakoby mi nevěřila. „Měla jsi sen? O mě? O té noci?“
Přikývla jsem. „Zdává se mi o tom poslední dobou často. Ale nejsou to ani tak sny, jako spíš vzpomínky. Včera v noci to bylo o tom, jak jsem tě hledala potom, co jsem svou magií způsobila zhroucení našeho domu. Pamatuju si, jak jsem odhrabávala suť, když jsem se snažila dostat se k naší skrýši pod schody, které spadly se zbytkem domu, a vespod jsem našla jenom krev. Hodně krve.“
Hlas se mi ztišil do šepotu a musela jsem polknout, než jsem dokázala pokračovat. „Vzbudila jsem se s křikem, protože jsem si myslela, že jsi mrtvá, že jsem tě svou magií zabila. Ten sen se mi za ty roky často opakoval.“
V Briiných modrých očích se něco objevilo. Mohla to být vina, ale nevšímala jsem si toho. Pokud to ze sebe nedostanu teď, neodhodlám se to říct už nikdy.
Takže jsem Brie povyprávěla všechno.
Jak jsem posledních sedmnáct let žila v domnění, že je mrtvá, dokud se mi po Fletcherově smrti nedostala složka s informacemi o té noci s Briinou fotografií. Jak jsem bez úspěchu pátrala a jak jsem si nevěděla co počít, když se znenadání objevila v Ashlandu – a k tomu jako nový detektiv v místním policejním sboru. Jak jsem se potýkala s tím, jak jí říct, kdo jsem a pokoušela se jí přitom ochránit před Mab. O všech lidech, které jsem zabila, abych ji udržela v bezpečí.
Taky jsem jí pověděla, proč tehdy musely naše matka a sestra zemřít – protože Mab byla přesvědčená, že zemře rukou jedné ze sester Snowových – té, co má jak magii Ledu, tak Kamene.
„Takže si myslela, že já jsem ty?“ zeptala se Bria „Že já mám oba druhy magie?“
Přikývla jsem. „Podle toho, co se mi podařilo dát dohromady, tak ano.“
„Takže proto mě teď chce nechat odstranit.“ Hlas měla klidný a bezvýrazný. „Protože si myslí, že ji jednoho dne svou magií zabiješ.“
Znovu jsem přikývla.
K mému překvapení Bria zaklonila hlavu a krátce, hořce se zasmála. „ No, aspoň se mi vyplatilo, že jsem byla takový zbabělec.“
„Cože?“
„Tehdy v noci jsem utekla.“ řekla tiše Bria. „Utekla jsem jako malý zbabělec.“
Zarazila jsem se. „Co tím myslíš?“
Bria se zhluboka nadechla. „Když jsi mě tehdy v noci schovala pod schody, strašně jsem se bála zůstat tam sama a potmě. Takže jsem se vrátila do domu, abych tě našla, i když jsi mi řekla, ať zůstanu schovaná. A viděla jsem – viděla jsem, jak tě Mab mučí. Tehdy jsem nevěděla, kdo to je, ale viděla jsem ji a Elliota Slatera, jak ti páskou slepili ruce kolem medailonu a pak se tě na mě vyptávali.“
V tu chvíli se odmlčela Bria.
„A pak – pak jsem slyšela, jak křičíš, když se medailon zahřál a začal se tavit. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem ti pomoct, chtěla jsem ti pomoct magií Ledu, ale byla jsem tak vyděšená, že to nefungovalo. Takže jsem – prostě jsem utekla. Ven z domu, zpátky k naší skrýši. Myslela jsem si, že se to děje, protože jsem tě neposlechla. A že když se vrátím, bude to zase všechno v pořádku. Bylo to hloupé, já vím.“
Vina a znechucení ze sebe samé dodávali jejímu jasnému hlasu hrubý, drsný tón. Vypadalo to, že nejsem jediná, která sebou celé ty roky tahá emocionální zátěž. Z ničeho jsem Briu nevinila. Jediná osoba, která nesla zodpovědnost, byla Mab Monroe. A za to, co nám provedla, zaplatí. Víc, než si představovala.
Bria se na mě nepodívala, tak jsem se naklonila a vzala ji za ruku. Její prsty byly studené jako led.
„Bylo ti osm, Brio, byla jsi ještě moc malá. Nemohla jsi pro mě nic udělat. Nic, co by Mab dokázalo zastavit.“
Pořád hleděla do stolu. „Ty jsi taky byla ještě dítě, Gene – Gin. A podívej se, co jsi dokázala. Neřekla jsi o mě ani slovo. Ani jediné slovo.Vím, jak moc ti Mab ublížila. Slyšela jsem tvůj křik přes všechny ty zdi až na zadní dvorek. Musela jsem si dokonce zacpat uši, abych ho neslyšela.“
Nějakou chvíli jsme obě mlčely, jen jsme tam seděly a dívaly se na naše spojené ruce.
„Co se stalo pak?“ zeptala jsem se nakonec. „Po tom, co jsi  - odešla?“
Bria pokrčila rameny. „Moc si z toho nepamatuju. Pobíhala jsem po domě, zdálo se mi, že celou věčnost a schovávala jsem se před Mabiinými muži. Nakonec jsem se dostala ke schodům, kde jsi mě předtím schovala, ale zahlédli mě tam dva z jejích obrů. Jeden z nich mě chytil a já jsem začala křičet.“
Pamatovala jsem si její výkřik z té noci. Byl to strašný zvuk. Vždycky, když jsem si na něj vzpomněla, mi na kůži vyskočil ledový pot.
„A pak už nevím, co se dělo. Asi za to mohla tvoje magie, protože na nás začaly padat zdi. Jeden z obrů zůstal zavalený.“
To musel být ten, co jsem ho našla u kašny.
„Podařilo se mi se tomu druhému vytrhnout, a utíkala jsem kolem schodů ven z dvorku. Byl pomalejší než já. Viděla jsem, jak na něho padá schodiště. Rozdrtilo ho to.“
Nevesele se na mě usmála. „Vím, že to zní strašně, ale tehdy mě napadlo, že z něho krev vystříkla stejně, jako šťáva z rozmačkaného rajčete. To asi byla ta krev, kterou jsi tam později našla. Byla jeho, ne moje.“
Nebylo to o nic horší než moje běžná Pavoučí práce, ale místo abych jí to řekla, jsem jen krátce kývla hlavou.
„No a pak jsem už jen běžela a běžela hlouběji do lesa, dokud jsem nepadla vyčerpáním. Pak mám všechno tak trochu rozmazané,“ řekla Bria. „Jediné, co si pamatuju, že se o něco později jakoby odnikud vynořil nějaký muž. Moc si ho nepamatuju, jen že měl ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla. Lesklé a třpytivé, jako sklo. Někam mě vzal. Vykoupal mě, nakrmil a ujistil se, že mi nic není. A pak jsem najednou měla nové rodiče. Byli to báječní lidé, Gin. Myslím, že by se ti líbili, ale nebylo to…stejné. Už nikdy to nebylo jako dřív.“
Podívala jsem se na zeď, kde visela zarámovaná fotografie Fletchera Lanea. Byla to zašlá, stará fotka z rybaření. Měla jsem neodbytný pocit, že tím tajemným mužem, o kterém Bria mluvila, byl on.
Zase jednou jsem byla ohromená – jednoduše ohromená. Starý pán tehdy před léty Briu našel? Našel jí náhradní rodiče? Proč? Hledal i mě?
A co bylo důležitější, věděl, že na naši rodinu zaútočila Mab? Byl tam tehdy v noci? Byl tam tehdy jako nájemný vrah, nebo jako jeden z Mabiiných mužů? Ta strašná myšlenka mě zasáhla jako jeden z mých nožů a rozťala mi srdce na dva kusy. Byl starý pán nějakým způsobem zodpovědný za smrt mojí matky a sestry?
Svět se zatřásl a na moment jsem nemohla popadnout dech. Prostě jsem se nedokázala nadechnout---
„Nejsi sama, komu se zdají sny.“ řekla Bria potichu a uťala tak moje chmurné myšlenky. „Včera na tom nádraží, udělala jsem přesně, co jsi chtěla – utíkala jsem. Ale nedokázala jsem přestat přemýšlet o tom, jak jsem se tehdy zachovala. A rozhodla jsem se, že víckrát už utíkat nebudu.“
Odsunula jsem myšlenky na Fletchera a soustředila se na to, o čem Bria mluvila.
„Proto – proto ses vrátila? Protože tě přepadl pocit viny za to, co se tehdy před lety stalo?“
Bria se kousla do rtu a přikývla. „Už jednou jsem se zachovala zbaběle, když mě moje sestra potřebovala. Nechtěla jsem, aby se to opakovalo. Zvlášť když jsi stála proti té arogantní, nafoukané La Fleur. Takže jsem běžela zpátky k těm obrům, co jsi zabila, našla u jednoho z nich zbraň a oběhla ji zezadu. Zrovna jste spolu zápasily a neměla jsem čistou střelnou dráhu. Jenomže potom do tebe začala pouštět proud a ty jsi jí spadla k nohám. Myslela jsem, že tě určitě zabije a prostě jsem to – nezvládla. Proto jsem začala střílet. Jenomže jsem si nezkontrolovala zásobník a došly mi náboje dřív, než jsem ji stihla pořádně trefit.“
„Věř mi,“ řekla jsem procítěně, „byla jsem vděčná i za ty výstřely, které padly. Rozptýlily ji natolik, že jsem mohla udělat, co bylo třeba.“
Bria přikývla a zvedla oči od stolu. „To je tvoje specialita, nebo ne? Protože ty jsi přece Pavouk.“
Hleděla jsem na ni. „Vadí ti to? Skutečnost, že jsem se živila jako nájemný vrah? Že jsem se rozhodla jít po Mab a přinutit ji zaplatit za všechno, co provedla? Za to co udělala nám?“
Bria mlčela, ale na její tváři se jasně zrcadlil vnitřní zápas, kterým procházela. Nenáviděla Mab stejně jako já, jenomže moje sestra byla policistka. Pořád ještě věřila ve věci jako zákon, právo, spravedlnost. Celý svůj dosavadní dospělý život zasvětila boji proti lidem, jako jsem byla já. Nemohla se jen tak vyrovnat se skutečností, že její dlouho ztracená sestra je notorický vrah. A nezáleželo na tom, jak moc jsem si přála, aby se tak stalo.
„Takže je to pravda? Jsi Pavouk?“ zeptala se nakonec.
Přikývla jsem.
„A kolik lidí jsi za ty roky zabila?“
Nechtěla jsem ji od sebe odstrčit, ale ani jsem jí nechtěla lhát. Už ne. Pokrčila jsem rameny. „Už dávno jsem to přestala počítat. A ty to ani nechceš vědět. Ne doopravdy.“
Na chvíli jsme se obě odmlčely.
„A co teď?“ zeptala jsem se. „Dlouho jsme jedna druhou hledaly a obě chceme, aby Mab zaplatila za to, co provedla naší rodině. Takže jak si teď vlastně stojíme?“¨
Bria zaváhala. „Musíš pochopit, že jsem celý svůj dospělý život policistka, Gin. Vychoval mě policajt. Poctivý. Pravidla, postupy, zákon, to všechno pro mě něco znamená. Myslím, že ty to máš jinak.“
Znovu jsem pokrčila rameny. Měla jsem jiné hodnoty, svá vlastní pravidla, ale nemyslela jsem si, že by Bria chtěla slyšet o Pavoukovu cynickém, krvavém náhledu na svět.
„Měla bych tě zatknout a obvinit tě za všechno, co jsi udělala, včetně zabití La Fleur a mužů Mab Monroe, přestože si to zasloužili.“ Řekla Bria. „Jenomže se k tomu nemůžu odhodlat. A nevím proč.“
Její nechuť mě udat, mi aspoň prozatím bude muset stačit.
„No, já vím, co chci.“ Řekla jsem. „Jsi moje sestra, Brio. Chci to, co jsem chtěla vždycky – aby byl mezi námi nějaký vztah. Jsi nějakým způsobem zpátky v mém životě. Chci tě poznat a zjistit, jak moc jsi podobná té malé holčičce, co si pamatuju, s kterou jsem si hrávala a s kterou jsme si užily tolik legrace. Nechceš to taky? Po tom všem, čím jsme si obě prošly? Po všech těch letech, kdy jsme o sobě nevěděly?“
Bria napjatě vydechla. „Přesně tohle jsem chtěla, než jsem zjistila, že jsi Pavouk. Teď už si nejsem jistá.“
Její slova mě nepřekvapila. Podobný rozhovor jsem víceméně očekávala, její nedostatek zájmu mě ale zabolel. Zranilo mě to víc, než bych dokázala popsat. Asi podobně jako moje pochybnosti a váhání zraňovaly Owena. Nikdy si kvůli tomu nestěžoval, ale byla jsem přesvědčená, že Owen ode mě chce něco, co jsem nebyla schopná, nebo připravená mu dát. Stejně jako Bria nebyla připravená dát mi svou lásku a důvěru. Ne teď a možná nikdy. Zase jednou mě dostala ironie téhle situace.
„Potřebuju čas na přemýšlení, Gin,“ řekla Bria a projela si rukou vlasy. „Tím myslím, nejen o tobě. Potom, co jsem včera opustila nádraží, jsem volala Xavierovi a řekla mu, co se stalo. Xavier je můj parťák, proboha, a ví toho o tobě víc než já. Ví, kdo jsi a co děláš. Cítím se…zrazená. Jím, tebou, celou touhle situací. Nemůžu jen tak lusknout prsty a zapomenout na to kým jsem jen proto, že teď vím, kdo jsi ty.“
„Chápu.“ Řekla jsem tiše.
A skutečně jsem ji chápala.
Kdysi dávno, jsem byla malá šťastná holčička s mámou a dvěma sestrami, které ji milovaly. Ale shodou okolností a zásahem osudu se ze mě stala vražedkyně. Byla to volba, kterou jsem přijala a která mi umožnila přežít. Věděla jsem to. Vědomě jsem se tak rozhodla, ale i tak mi trvalo hodně dlouho připustit si, že už nikdy nebudu ta bezstarostná dívka.
A s Briou to bylo taky tak. V mnoha směrech byla moje sestra stejná jako já. Sice věřila v právo a spravedlnost, zatímco já jsem svou důvěru vkládala ve zkrvavené nože, ale hluboko v nitru jsme si byly podobnější, než si byla ochotná připustit. Obě jsme dělaly, co bylo třeba, abychom ochránily lidi, na kterých nám záleželo. Můj způsob byl jen o něco krvavější. Přemýšlela jsem o tom, jestli si je toho Bria vědomá. Doufala jsem, že ano. Doufala jsem v mnohé. Vlastně jsem měla nadějí možná až příliš.
„No, moje pozvání pořád platí.“ Řekla jsem.
Bria se zamračila. „Jaké pozvání?“
„Na zítřejší vánoční večírek v domě Owena Graysona. Byla bych ráda, kdybys přišla.“
Bria okamžitě zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že to je dobrý nápad, Gin. Prostě potřebuju jen nějaký čas na přemýšlení. A ještě nevím, kolik ho bude.“
Přikývla jsem a přijala její rozhodnutí. Koneckonců, byla jsem Pavouk, a moje runa byla symbol trpělivosti. Počkám na Briu – dám jí tolik času, kolik bude potřebovat.
„Dobře, až budeš připravená, najdeš mě tady,“ řekla jsem. „Budu ti ve všech směrech k dispozici.“
Už nezbylo nic, o čem bychom mohly mluvit, ne dnes. Bria vyklouzla z boxu a postavila se na nohy. Udělala jsem to samé a odemkla pro ni dveře.
Položila ruku na kliku připravená odejít, ale ještě se otočila a podívala se na mě.
„Ať už mezi námi stojí všechno špatné, co se za ta léta přihodilo, chci, abys věděla, že jsem ráda, že jsi naživu, Gin.“ Řekla Bria. „Jsem ráda, že žiješ.“
Znělo to, jako by mi dávala sbohem – navždy. Ale dřív, než jsem jí mohla odpovědět, dřív, než jsem jí stihla říct, aby zůstala, otevřela Bria dveře a vyšla do studené noci.

Vzala sebou kus mého dětství a možná i srdce.

15 komentářů:

  1. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...

    OdpovědětVymazat
  4. nejde to useknouttak, abych věděla jestli se spřátelí? No briinino chování mě ani nepřekvapilo, ale měla by si uvědomit, že ne každý může mít růžové dětství a gině odpustit :) sestry by měli držet při sobě v dobrém i zlém, konec konců gin je taky policajt jen nenosí placku a řeší vše podle vlastního usudku :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ještě to má hodně dílů a Bria se objevuje ve všech :-)

      Vymazat
  5. Děkuji moc.. lame se mi pro ne srdce

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat