pátek 12. srpna 2016

Složité souvislosti - 29. kapitola


Owen mě naložil na přední sedadlo auta a odvezl mě k Jo-Jo. Jakmile jsme dorazili, Finn odjel vlastním Aston Martinem zpátky na staré nádraží, aby z diskrétní vzdálenosti dal pozor na Briu a zjistil, jak policie a Mab Monroe zareagují na poslední Pavoukův útok. Chtěla jsem, aby byl někdo poblíž pro případ, že by se věci nevyvíjely tak, jak Bria očekávala. Pokud by došlo k nejhoršímu, byl Finn připravený zasáhnout a dostat odtamtud moji sestru třeba i proti její vůli.

Owen mě ovinul paží a pomohl mi po třech schůdcích na Jo-Joinu dřevěnou verandu. Dřív, než mohl použít masivní klepadlo, chytila jsem ho za ruku, zaklonila hlavu a podívala se na něho.
„Nemusel jsi s Finnem chodit,“ řekla jsem mu.
Owen na mě shlédnul a jeho fialkové oči zářily v pološeru jako ametysty.
„Ale musel, Gin. Protože mi na tobě záleží. A to hodně.“
Nepoužil to slovo na M, ale v jeho hlase bylo něco, co mi říkalo, že na něj myslel. Možná mu Eva řekla, že by to bylo příliš a moc brzo. Při té myšlence jsem se usmála.
„Ušel mi nějaký vtip?“ zamumlal.
„Ale ne, to jen tak.“
Jeho paže mě sevřela pevněji a teplo jeho těla proniklo až ke mně. Bylo to příjemné. Chvíli jsem tam jen stála a žasla nad zájmem v jeho výrazu. Nevěděla jsem jak, kdy, nebo proč se to stalo, ale Owenovi na mě opravdu záleželo, i s noži od krve a vším ostatním kolem. Dokazoval mi to v posledních dnech pořád znova a znova, ale právě teď jsem si dovolila uvěřit v něj – a v nás.
„Neexistuje nic, co bych mohla udělat, co by tě přinutilo odejít, že ne?“ zašeptala jsem.
Owen se na mě uličnicky ušklíbnul. „Konečně ti to došlo?“
Přikývla jsem.
Jeho úsměv se prohloubil „No to ti to trvalo.“
Ještě chvíli jsme stáli na verandě a objímali se, než mi Owen pomohl dovnitř, do Jo-Joina salónu, kde už Jo-Jo spolu se Sophií čekaly.
Jako už mnohokrát jsem se usadila v červeném křesílku, Jo-Jo zvedla ruce a místností se rozlila její magie Vzduchu. Z nějakého důvodu už mi nevadila tolik jako předtím. Jistě, pořád jsem jí vnímala jako tisíce ostrých jehliček, ale nemusela jsem při tom zatínat zuby a jizvy v dlaních mě také tolik nepálily.
Možná moje nervová zakončení byla popálená víc, než jsem si uvědomovala, nebo jsem po šocích, které jsem dnes večer utržila, už nebyla schopná další bolest vnímat. La Fleur sice byla mrtvá, ale její magii si budu pamatovat navždy, přidala na moji duši další jizvu k těm, které už tam byly, za všechny lidi, které jsem zabila, jako třeba Alexis James, Tobiase Dawsona, nebo Elliota Slatera.
„Tak,“ řekla Jo-Jo asi po třech dalších minutách a spustila ruce dolů. „Hotovo.“
„Už?“ zeptala jsem se udiveně, čekala jsem, že dát mě zase do pořádku jí zabere daleko víc času. „To je všechno?“
Trpaslice pokrčila rameny. „Nebyla jsi na tom tak špatně jako jindy. Ty spáleniny byly ošklivé, ale nebyly moc hluboké.“
Strnula jsem překvapením. „Jak je to možné, vždyť La Fleur po mě celou dobu metala elektrické výboje. Myslela jsem, že mě zabije.“
„A ty jsi použila magii Ledu, abys je odvrátila,“ řekla Jo-Jo s pohledem upřeným do mých očí. Možná jí ze začátku pár zásahů vyšlo, ale brzo jsi přišla na to, jak její magii blokovat. Pořád ti říkám, že jsi silná, drahoušku. Kdy mi to konečně uvěříš?“
Pro jednou jsem se při jejích slovech nekroutila rozpaky. Místo toho jsem o nich přemýšlela. Možná, až se mi podaří zabít Mab Monroe a budu pořád naživu, pak možná Jo-Jo uvěřím o mojí magii. Jenomže jsem toho měla ještě hodně před sebou, než se s Mab pustím do posledního tance. Dnes večer jsem jen byla šťastná, že mě moje dnešní soupeřka už neohrožuje.
O hodinu později jsme s Owenem a sestrami Deverauxovými seděli v kuchyni a Vinnie s Nataschou klidně spali o poschodí výš. Nevěděli, že mě Owen přivezl a já jsem nechtěla, aby je Jo-Jo vzbudila. Potřebovali si odpočinout.
Jo-Jo nám právě nalévala horký cider, když se ve dveřích objevil Finn. Samozřejmě ciderem pohrdnul a nalil si místo něj šálek kávy.
„Tak jak to šlo?“ zeptala jsem se. „Je Bria v pořádku?“
„Vlastně jsem byl překvapený,“ řekl Finn, který se opíral o kuchyňský pult a upíjel ze svého šálku kávy. „Policie kupodivu dorazila brzy, zrovna když jsem se vrátil. Nedali si načas jako obvykle. Každopádně, světla blikala, zbraně byly venku, motali se všude kolem a hledali důkazy … Bria s nimi dlouho mluvila, ukázala jim těla, všechno podle zvyklostí.“
  „Ukázala se Mab?“ zeptala jsem se.
Finn přikývnul. „Přijela asi hodinu potom, co Bria zavolala posily. Protože se to odehrálo na jejím pozemku, nechali ji podívat se na těla. Koneckonců obři byli zaměstnanci jejího bezpečnostního oddělení.“ Rukama jsem objala hrnek s ciderem. „A co udělala pak?“
Finn pokrčil rameny. „Celkem nic. Chvíli se tam potloukala a pak odjela. Bria byla pořád ve společnosti ostatních detektivů, takže na ni Mab nemohla. Aspoň pokud nechtěla na veřejnosti zabít přibližně dvacet dalších policistů a kupu novinářů celých žhavých udělat s Briou rozhovor, aby se dozvěděli něco o tom, jak Pavouk zachránil policistku.“
„Myslíš, že Mab znovu půjde po Brie?“ zeptal se Owen.
Nechala jsem si to projít hlavou. „Možné to je. Ale nebude to hned. Mab se potřebuje vzpamatovat. Postihlo ji poslední dobou hodně ztrát a utržila několik porážek v řadě. Nepřekvapilo by mě, kdyby se proti ní po dnešním večeru obrátili její vlastní lidé. A ostatní žraloci z podsvětí, jako třeba Phillip Kincaid, zvětří krev ve vodě a budou chtít využít situace. Mab bude muset posílit obranu a pak teprve se bude moct o něco pokusit. Myslím, že se mi podařilo pro Briu získat přinejmenším trochu času.“
Byla jsem odhodlaná zaútočit na Mab dřív, než udělá další krok – za každou cenu.
Už bylo pozdě a necítila jsem se na jízdu autem domů, takže jsem zbytek noci strávila u Jo-Jo ve stejné ložnici, ve které jsem se před pouhým dnem probudila. Byla jsem z událostí dnešního dne vyčerpaná, ale únava nestačila na to, aby ode mě odehnala sny…
Probojovat se přes trosky, které zbyly z našeho domu, mi trvalo déle, než jsem čekala. Všude hořely malé ohýnky, z popraskaných trubek tryskaly gejzíry vody, zem byla pokrytá rozbitým sklem a pozůstatky nábytku. Z uvolněných drátů sršely modré a žluté jiskry.
Pořád jsem nedokázala uvěřit, že jsem to způsobila svou magií. Že jsem dokázala svým bolestivým a vzteklým křikem přivodit kolaps domu. Lezla jsem přes hromady trosek, jak nejrychleji to šlo, a nevšímala jsem si střepů, které se zabodávaly do mých bosých nohou a kruté bolesti v dlaních, kde chladnul kov zatavený do masa. Zastavila jsem jen na tak dlouho, abych ze své noční košile utrhla pruh látky, namočila ho do vody a obalila si jím dlaně, ale pořád mnou při každém úderu srdce projela vlna pulzující bolesti. Ale i přes tu strašnou bolest jsem byla odhodlaná najít Briu a jít – někam. Jen se dostat pryč. Dřív, než nás ta žena najde a obě zabije.
Konečně jsem vyklopýtala přes kuchyň na zadní dvorek se zahrádkou. Ještě před hodinou to bylo krásné místo s kvetoucími rostlinami a živým plotem kolem zurčící kašny. Část domu ale na kašnu spadla a zbyly z ní jen kusy kamenů a prach.
A nebylo to to nejhorší, co jsem viděla. Zpod trosek trčela lidská paže a kolem ní se rozlévala po šedém mramoru karmínová skvrna.
Zastavila jsem a podívala se na paži. Ať už tam uvíznul kdokoliv, musel být mrtvý, přestože z prstů ještě odkapávala krev. Uvědomila jsem si, že to je moje vina. Že jsem svou magií někoho zabila, i když jsem to neměla v úmyslu. Sevřel se mi žaludek a na moment jsem měla pocit, že budu zvracet. Nakonec jsem ale žluč polkla a pohnula se dál. Pocit viny si nechám na později. Teď jsem musela najít Briu.
Protáhla jsem se kolem hromady trosek, co zbyla z kašny a krvácející ruky, do zadní části dvorku, kde byly schody do patra domu. Pod schody jsme měly s Briou svoji skrýš. Před pár měsíci jsme si tam odtáhly stolek, židle, Briin domek pro panenky a pár dek, aby bylo místo pohodlnější. Byl to také můj oblíbený úkryt, když jsme s Briou hrály na schovávanou, protože ji nikdy nenapadlo se tam podívat. Koneckonců, bylo jí teprve osm.
Když jsem viděla, co živel Ohně udělala s mámou a Anabellou, vytáhla jsem Briu z postele, schovala ji pod schody a řekla jí, aby tam zůstala, dokud se pro ni nevrátím. O naší skrýši nikdo mimo rodinu nevěděl a nikdo ji tam nebude hledat. Aspoň jsem si to myslela, dokud jsem neuslyšela sestřin křik.
Oběhla jsem další hromadu trosek a otevřel se mi výhled na schody.  Podívala jsem se a srdce se mi v hrudi proměnilo v kus ledu.
Protože místo schodů a naší skrýše pod nimi jsem uviděla jen hromadu kamení.
„Brio?“ zašeptala jsem.
Neodpověděla.
„Brio!“ Můj hlas teď byl ostřejší, hlasitější s náznakem paniky.
Vrhla jsem se k suti a začala v ní hrabat, zkoušela jsem si najít cestu mezi kameny k Brie, která pod nimi byla nejspíš uvězněná. Kameny byly ale moc těžké na to, abych s nimi dokázala pohnout. Mohla jsem udělat jen jedno. Vstala jsem, otřela si slzy a soustředila se na svou magii stejně, jako když jsem byla předtím připoutaná k židli.
Jeden po druhém kameny pukaly a uvolňovaly mi cestu. Nestarala jsem se o úlomky, které mě zraňovaly a po tvářích a rukou mi kromě slz stékaly i pramínky krve.
Konečně jsem byla tam, kam jsem se chtěla dostat, ale namísto mé usmívající se sestry tam na mě čekala jen krvavá skvrna.
Krev. Tolik krve
Příliš mnoho na to, aby byl ten, z koho vytekla ještě naživu.
Bria byla mrtvá. Schovala jsem ji tady, aby byla v bezpečí před živlem Ohně a jejími muži. A nespíš, byla – dokud jsem nepoužila svou magii, neztratila nad ní kontrolu a bez přemýšlení nezničila všechno kolem sebe. Mohla jsem za to, že se náš dům zhroutil – přímo na moji malou sestřičku.
Zabila jsem magií vlastní sestru.
Podlomila se mi kolena a s křikem jsem dopadla na hromadu kamení.
Bria byla mrtvá…mrtvá… a já jsem ji zabila---
Probudila jsem se s tichým výkřikem pokrytá studeným potem. Na okamžik jsem byla znovu v troskách našeho domu a pomalu si uvědomovala, že v zoufalé snaze zachránit svou sestru, jsem ji vlastně zabila. Bylo to tak intenzivní a čerstvé, jakoby se to právě stalo.
A pak jsem si vzpomněla, kdo jsem a kde jsem. Že jsem v bezpečí, stejně jako Bria.
Hlava mi dopadla zpátky na polštář a natočila se k nočnímu stolku a odloženému telefonu. Natáhla jsem se po něm. Myslela jsem na to, jak jsem ji tehdy ztratila a jak jsem celé ty roky sebou vláčela pocit viny za její údajnou smrt. Podruhé ji neztratím, i kdyby mě to mělo stát cokoliv a trvat jakkoliv dlouho.
Telefon třikrát zazvonil, než to zvedla.
„Haló?“ ozval se její navzdory pozdní hodině čilý hlas.
Chvíli jsem hledala slova, jako pokaždé, když jsem s ní mluvila. Zatajila jsem dech a přinutila se promluvit.
„To jsem já, Gin,“ řekla jsem nakonec. „Můžeme si promluvit?“

13 komentářů: