pátek 5. srpna 2016

Složité souvislosti - 28. kapitola


Když jsem si byla jistá, že Elektra La Fleur už nevstane, nechala jsem magii odeznít.
Místo ní mi celé tělo zaplavila bolest, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Převalila jsem se na záda a odkulila se od ní jak nejdál to, vzhledem k tomu, že jsme byly pořád spoutané, šlo. Žár La Fleuřiny magii pouta oslabil, ale úplně roztavená nebyla. Prsty jsem se otřela o něco měkkého, a když jsem otočila hlavu tím směrem, uviděla jsem bílou orchidej, která měla skončit na mém pomalu chladnoucím těle. Květině se podařilo nějakým zvláštním způsobem zápas přežít. Nádražím zavanul svěží větřík a jemné okvětní plátky se rozechvěly. Otřásla jsem se a odvrátila hlavu.

Ležela jsem zmítaná bolestí na zmrzlém štěrku a sledovala jsem, jak mi z těla stoupá zelený dým. Ještě jsem ale nemohla odpočívat, ne dokud jsem nezjistila, jak je na tom Bria. Dokud jsem neměla jistotu, že moje sestřička ještě žije.
Moje nejistota netrvala dlouho. Zrovna jsem přemáhala nápor bolesti po marném pokusu posadit se, když za mnou zaskřípaly na štěrku kroky. O chvíli později se nade mnou objevila Bria. Obličej měla umazaný od bláta, na kůži několik modřin a oděrek, jak dopadla na zem a vlasy jako vrabčí hnízdo. Oční víčka jí cukala a bylo vidět, jak jí tělem projíždí křeč. Ale jinak vypadala nezraněná.
Vydechla jsem úlevou. Moje sestra přežila další noc a to stálo za všechnu bolest, kterou jsem dnes vytrpěla a která zaplavovala moje tělo v pravidelných vlnách. Zaťala jsem zuby.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.
Upřela pohled na stoupající zelený kouř. Taky jsem to cítila. Ale pro jednou ten pach nespustil záplavu starých vzpomínek. Možná to bylo proto, že moje soupeřka ležela opodál mrtvá.
„Dýchám,“ zakrákala jsem. „A to mi prozatím stačí. Pomoz mi vstát, prosím.“
Bria mi podala ruku a vytáhla mě do sedu. Navzdory mým pokusům ignorovat bolest mi zabralo pár chvil znovu chytit dech. Navíc bylo moje zápěstí pořád připoutané k Elektřinu, a její paže se zvedla zároveň se mnou. Mrtvá váha. V každém slova smyslu. Elektřiny zelené oči hleděly bez ducha k noční obloze. Z ran pořád vytékala krev a okolní vzduch byl plný jejího měděného pachu.
Už mi nezbývalo ani tolik magie, abych vytvořila ledové šperháky a konečně se tak zbavila přítěže mrtvého těla. Jenom jsem tam seděla a tupě zírala na pouta.
„Nech mě, abych ti pomohla.“
Bria musela uhádnout, na co myslím, protože se jí v dlani zablýsklo modré světlo a já jsem cítila povědomou přátelskou magii, která mě ovanula jako chladný větřík a smyla zbytky statické energie, která zůstala po La Fleur. Nějakým způsobem mi ten pocit pomohl lépe snášet bolestivá zranění a úlevou se mi chtělo téměř plakat.
O chvilku později už Bria držela dva ledové šperháky, navlas podobné těm, co jsem udělala předtím já. Dřepla si vedle mě a začala se potýkat s pouty. Zabralo to několik minut a hodně nadávek, ale nakonec v poutech cvaklo a mrtvá váha La Fleuřiny paže zmizela.
Bria si sedla na paty a naklonila se ke mně. Střídavě pozorovala mě a mrtvou vražedkyni opodál. Neviděla jsem jí do očí a nedokázala jsem rozpoznat, na co myslí, nebo mi na tom už dnes večer nezáleželo. Nebo jsem z toho jen měla strach.
„Co uděláš teď?“ zeptala jsem se tiše.
Věděla, na co se ptám – jestli mě míní zatknout a obvinit z vražd Mabiiných mužů a všeho ostatního, co jsem jako Pavouk za poslední roky napáchala.
Bria si vzdychla a prohrábla si rukou vlasy. Mez prsty jí zapraskaly zelené jiskřičky statické elektřiny. Otřásla se a ruku zase spustila. „Zavolám posily a podám hlášení, že mě dnes večer unesla žena, která byla zřejmě najatá vražedkyně.  Že se mě chystala mučit a pak zabít, ale naštěstí zasáhl Pavouk. Že ta žena je mrtvá, ale nevím, co se přesně stalo, protože jsem byla celou dobu zamčená ve vagónu.“
„Takže mě nezatkneš?“ zašeptala jsem.
Bria se na mě podívala a beze slova zavrtěla hlavou. Neptala jsem se jí proč. Pochybovala jsem, že to sama ví. Bylo toho ale mezi námi víc.
„A co bude s námi? Jsme sestry, Brio.“
„Ty jsi… Já jenom… já nemůžu.“ Vzdychla si. „Já nevím, Gene - Gin. Prostě nevím. Potřebuju nějaký čas na přemýšlení. Nejsi přesně to, co jsem čekala, když jsem se vracela do Ashlandu. Nic se nevyvíjelo tak, jak jsem čekala.“
„A co sis myslela, že bude?“
Rty jí zvlnil neveselý úsměv. „Pro začátek jsem si myslela, že obviním Mab Monroe z vraždy naší matky a sestry, a uvidím, jak ji odvádějí v poutech. To se teď ale nestane. Stejně jako dojemné shledání s mou velkou sestrou Genevieve.“
V hlase jsem jí neslyšela žádné zatracení, jen únavu. Stejnou únavu jakou jsem teď cítila já. Ale i tak její slova bolela. Věděla jsem, že moje minulost bude stát mezi námi. Moje schopnosti nás možná dnes večer zachránily, ale také nás od sebe oddělily. Možná navždy.
Právě teď jsem si nepřála nic jiného, než Briu obejmout a ujistit se, že je opravdu v pořádku. Říct jí – ne, slíbit jí – že všechno bude v pořádku, stejně jako když jsme byly malé a ona si rozbila koleno, nebo ztratila svou oblíbenou panenku.
Obě dvě jsme na to teď byly staré a mezi námi leželo tolik nevyřízených záležitostí. Minulost, zjitřené city, všechno, co jsme si navzájem zatím neřekly. Bria se mi zadívala do očí. V jejím pohledu bylo všechno, její šok, moje naděje, a zatím nepřevážilo ani jedno.
Po chvíli vyskočila na nohy a poodešla, aby si zavolala.
Seděla jsem tam, schoulená na studeném štěrku a pomalu jsem rozhýbávala tělo a sčítala rány. Nebyla jsem tak strašně zmlácená jako od Elliota Slatera, ale i tak měly její rány sílu. Na oteklém obličeji mi už naskakovaly modřiny, a ne všechna krev v mých očích byla její. Z rány nad levým obočím mi vytékal tenký pramínek krve a na každém odkrytém kousku kůže jsem měla puchýře a spáleniny.
Pořád jsem ale byla schopná se hýbat, chodit, mluvit, dýchat, takže mě to nijak zvlášť netrápilo. Jo-Jo Deveraux dokázala kromě smrti napravit cokoliv. Sice mě rány proklatě bolely, ale přežiju.
O pár minut později se Bria otočila a podala mi malý telefon, který mačkala v dlani.
„Tady,“ řekla. „Patří La Fleur. Našla jsem ho vzadu v limuzíně. Nechtělo se mi prohlížet kapsy těch mrtvých obrů.“
Ani jsem se jí nemusela ptát proč. Uštědřila jsem jim svými noži takové rány, že kolem bylo víc krve, než zbylo v jejich tělech. Ještě teď jsem slyšela rozrušený šepot štěrkového podloží o násilí a krvavé lázni.
„Myslela jsem, že bys možná chtěla zavolat svému příteli Finneganu Laneovi,“ řekla. „Dřív, než zavolám posily.“
„Díky.“ Odpověděla jsem a vytočila Finnovo číslo.
Po prvním zazvonění to zvedl.
„Kde k čertu jsi?“ zařval mi Fin do ucha. „Všude jsme tě hledali!“
Při zvuku jeho rozčileného hlasu jsem sebou trhla. „Jsem v pořádku. Skončila jsem zase na starém vlakovém nádraží. La Fleur na mě číhala za Pork Pit a rozhodla se mě vzít na malý výlet.“
„No, jen doufám, že jsi ji za to, že ti překazila večerní plány, zabila.“ zavrčel Finn. „A za to, že jsme o tebe měli strach.“
„Zabila. Ale měly jsme společnost. Vzala se mnou i Briu.“
Ticho. Slyšela jsem i přes telefon, jak se Finnovi v hlavě točí kolečka. Věděl, že teď už Bria zná mou utajenou identitu – a ví, čeho všeho jsem schopná.
„A jak ty novinky vzala?“ zeptal se nakonec Finn.
Ohlédla jsem se po své sestře, která se skláněla nad La Fleuřiným tělem a zkoumala rány a můj nůž, který ještě pořád vězel v její hrudi. „No, zatím s křikem neutekla. Předpokládám, že mi to musí stačit.“
„Vydrž,“ řekl Finn. „Za deset minut jsme tam.“
„Bez obav,“ odpověděla jsem. „Nikam se nechystám.“
Zmáčkla jsem tlačítko a podala přístroj zpátky Brie. „Za deset minut je tady. Tvým kolegům to zabere přinejmenším dvacet, takže jestli chceš, klidně jim zavolej.“
Přikývla a natáhla po něm ruku, ale v tom telefon začal zvonit. Přivřela jsem oči. Kromě Finna, s kterým jsem teď domluvila, to mohla být jen jediná osoba.
Takže jsem hovor přijala. „Zdravím, Mab.“
Ticho.
Počkala jsem pár vteřin. Pak bylo jasné, že mi nemíní odpovědět, tak jsem se rozhodla pro jednosměrnou konverzaci.
„La Fleur je mrtvá,“ řekla jsem tím nejveselejším tónem, jakého jsem byla schopná vzhledem k tomu, že jsem dnes večer zažila něco, co se nebezpečně blížilo popravě elektrickým proudem. Dívala jsem se na bezvládné tělo. „A každou vteřinou chladne.“
„Ty!“ Mabiin hlas byl vzteklý a zastřený.
„Já.“ řekla jsem rozverně. „Od té doby, co jsme spolu naposled mluvily, jsi byla dost pilná. Kdy že to bylo? Ach ano, tu noc, co jsem zabila Elliota Slatera v té jeho skromné horské chatičce.“
Další ticho.
Bria na mě hleděla a poslouchala, co říkám. Její ústa se sevřela do tenké linky.
„Musím uznat, že tentokrát jsi mi poskytla rovnocennou soupeřku,“ řekla jsem. „Najmout La Fleur, aby mě zabila, byl zajímavý počin. Ale co naplat, když tvoji vlastní muži neuspěli. Škoda, že jsi vsadila na špatného koně. Zase. Měla bys být opatrná, stává se z toho zvyk, ale stejně to asi brzy ukončím.“
„Tak se ti podařilo zabít La Fleur,“ zavrčela Mab. „A co? Nakonec tě to stejně nezachrání, Pavouku.“
„Nejspíš ne, ale takhle je to aspoň zábavnější.“
Zavěsila jsem a podala telefon Brie. V momentě, kdy se ho dotkla, začal znovu zvonit, ale počkala, dokud nepřestal a pak hned zavolala, aby oznámila svůj únos.
Mezitím jsem sesbírala svoje nože a do štěrku vedle La Fleuřina těla jsem vyryla svoji runu. Sice už věděla, že jsem tam byla, ale chtěla jsem takříkajíc poslat přihrávku na její stranu.
O pár minut později, zrovna když Bria končila svůj hovor, se na vzdálenějším konci nádraží objevila dálková světla auta. Pracně jsem vstala a jen pro jistotu jsem si nachystala do ruky nůž. Pro případ, že by to nebyla kavalérie, ale někdo z Mabiiných lidí. Bria žádnou zbraň neměla, ale sebrala ze země aspoň kus kovové trubky, kterou držela v ruce spuštěnou podél boku. Postavila se vedle mě, přestože se na mě nepodívala.
Na štěrku zaskřípaly pneumatiky a objelo nás velké SUV. Otevřely se dveře a ze strany spolujezdce vystoupil Finn. Čekala jsem, že za volantem bude Sophia Deveraux, ale k mému překvapení se objevil Owen.
Oba muži se k nám rozběhli. Owen zastavil přede mnou a očima mi přejel po těle. Když zjistil, že jsem více méně v jednom kuse, starostlivý výraz v jeho obličeji se poněkud zmírnil.
Zvedla jsem jeden z nožů, které mi dal k vánocům. „Měl bys mi dávat dárky častěji. Tyhle jsou jako malý zázrak.“
Owen zavrtěl hlavou a usmál se na mě.
Finn zaujal praktičtější postoj. Když zjistil, že mi nehrozí bezprostřední nebezpečí, otočil se k Brie.
„Detektive,“ řekl. „Vzhledem k okolnostem vypadáte dnes večer báječně.“
„Lane,“ odpověděla Bria chladně a založila si ruce na prsou. „Jste stejně úlisný jako vždycky.“
Finn se rošťácky zazubil a mrkl na ni. Miloval výzvy, zvlášť když ho objekt jeho zájmu zjevně nesnášel, nebo aspoň když si nechtěla připustit, že ji přitahuje. Protože přese všechno, co se dnes večer stalo, se Brie v tváři objevila jiskřička zájmu a nedokázala ji před Finnem ukrýt. Finn to pochopitelně zaznamenal taky a jeho úsměv tomu odpovídal.
„Musíme zmizet,“ řekla jsem a přerušila jeho pošilhávání po Brie. „Bria už volala posily a oznámila svůj…únos. A záchranu mysteriózním Pavoukem.“
Finn s Owenem střídavě hleděli na mě a na Briu. Moje sestra přešlápla, ale jejich pohledy snesla.
„Policie tu bude každou chvíli,“ řekla klidně. „Takže byste vy tři měli odejít, než změním názor.“
Owen přešel ke mně a opatrně mě vzal kolem ramen,aby mi pomohl do auta. Finn zůstal stát, kde byl. Díval se ze mě na Briu a zpátky a ve tváři měl výraz plný naděje. Zavrtěla jsem hlavou, abych mu řekla, že to mezi námi ještě není vyřešené.
Bria si té výměny všimla a ztuhla. Naše pohledy se znovu setkaly. V očích měla tolik emocí. Šok. Úlevu. Obavy. Únavu. A taky lehký dotek strachu. To poslední mě rozesmutnilo víc, než jsem si dokázala přiznat. Nechtěla jsem, aby se mě moje sestřička bála. Chtěla jsem v jejích očích vidět stejnou naději a touhu, které naplnily moje srdce. Chtěla jsem, aby věděla, že bych jí nikdy, za žádných okolností neublížila. Chtěla jsem, aby mě přijala aspoň na tento krátký moment.
Ať už Bria viděla v mojí tváři cokoliv, nestačilo to, aby to zbořilo zeď mezi námi – zeď, kterou jsem jako Pavouk vystavěla. Cihlu po cihle ze zkrvavených těl.
„Pojď, Gin. Musíme jít.“ řekl Owen.
Jeho paže mě ochranitelsky objímala, jako by mě mohl ubránit před zlomeným srdcem. Na to už ale asi bylo pozdě.
„Potřebuješ, aby se na tebe podívala Jo-Jo,“ pokračoval. „Jsi popálená.“
Jediný, kdo mě teď mohl uzdravit, byla Bria. Ona jediná teď mohla sejmout aspoň malou část z tíhy, kterou jsem cítila na srdci. Moje sestra ale se mnou zjevně nechtěla už nic mít, protože se od mého prosebného, nadějí naplněného pohledu odvrátila.
Nezbývalo mi, než se s jejím rozhodnutím vyrovnat – aspoň pro dnešní večer. Takže jsem kývla a dovolila Owenovi odvést mě k autu. Finn šel za námi.
Bria zůstala stát vedle La Fleuřina těla a sledovala, jak mizíme do noci.


13 komentářů: