čtvrtek 18. srpna 2016

Její anděl strážný - 2. kapitola


V momentě, kdy Marcus vkročil zpět do bytu a zavřel dveře, obklopil ho jasný paprsek světla. Křídla se mu rychle objevila, stříbřitě modré peří se zahřívalo, když se jich dotklo světlo, a kalhoty mu nahradila tmavě modrá bederní rouška. Jeho zbroj se objevila jako další. Tmavé kožené boty se mu pomalu tvořily na nohou, následované bohatě modrými kovovými chrániči na ruce a holeně.

Zadní a přední plát se spojily v jedno, ochraňovaly vrchní část těla, tvarovaly se do svalů a napodobovaly tak jeho tělo. Stříbrné lemování jasně zářilo, odráželo oslnivě bílé světlo.
Když světlo vybledlo, obklopil ho stejně světlý pokoj. Marcus se narovnal, mávl křídly, aby dostal peří na své místo, a pak je stáhl za záda. S otráveností zaznamenal, že se mu po bocích neobjevily žádné zbraně. Zdálo se, že ho Nebe na toto setkání nechtělo ozbrojeného.
Rozešel se a jas šedl, odhalil to, co by smrtelníci mohli nazvat čekající místností. Bledý nábytek splýval s bílými stěnami a podlahou, bylo těžké je rozlišit a pro jednou byla místnost prázdná.
Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy musel takto podat zprávu Nebeskému Soudu.
Za normálních okolností tu byli jeho kolegové strážci kvůli obchodu nebo něčemu jinému, jako přenos zadržených nebo hříšníků, nebo podávání zpráv o misích.
V tuto pozdní hodinu kráčel směrem k dvoukřídlým bílým dveřím na druhé straně místnosti, míjel prázdný recepční stolek a křeslo.
Zatlačil na těžké dveře, odhalil stejnou bílou místnost.
Vypadalo to docela jako lidský soud, jenomže všechno bylo bílé. Lavice, kde sedí čekající na vyslyšení, bariéra mezi nimi, prostorem, kde byli soudci a porotci, a lavice obžalovaných byla taky tak moc světlá, že splývaly dohromady, nejmíň po šestisté přemýšlel, proč byla v Nebi všechno tak protivně bledé.
Shlédl na své modré brnění.
Aspoň to mělo barvu.
Ta váha byla skvělá a on toužil máchnout křídly a cítit vítr prořezávat se peřím. Byl tak zaměřený na sebe, že mu uniklo, že nebyl sám, dokud někdo nepromluvil.
„Zpráva, Marcusi.“
Marcus trhl hlavou nahoru, oči zaměřil na svého nadřízeného, muže s krátkými písčitými prameny a tmavýma očima, které v sobě měly sotva nějakou emoci. Teď byly chladné, bez citů, když zíral na Marcuse s kritickým vzduchem kolem sebe.
Marcus k němu klidně přešel, otevřel bílou bránu na opačnou stranou lavici obžalovaných.
V Nebi nebyli žádní právníci. Každý hříšník, zadržený nebo ten, co podává zprávy, se musel postavit sám za sebe. Bylo dokonce vzácné mít porotu. Devadesát procent případů bylo rozhodnuto třemi soudci.
Ti jeho seděli před ním na vyvýšené plošině obklopené propracovaně zakřivenou bílou stěnou, které zobrazovala krásnou řezbu andělů v boji a skrývala jejich těla od prsou dolů.
Dva muži blíž k zadní stěně po stranách jeho nadřízeného tady byli, aby přezkoumali jeho zprávu, a aby se ujistili, že všechno bylo podle pravidel jeho druhu. Byli tu andělé z jiné divize, než byla ta Marcusova a jeho nadřízeného.
Tmavovlasý muž po šéfově levici měl na sobě bílou zbroj lemovanou zlatem a měl čistě bílá křídla, což bylo znakem prostředníka a intervenčního specialisty, a bělovlasý muž po jeho pravici, měl černou zbroj lemovanou zlatem a havraně černá křídla, znamení těch, kteří byli spojeni se smrtí.
Marcusova vlastní barva zbroje a křídel ho označovala za strážce, jedním z andělů, kteří byli zodpovědní za pastýře duší Nebem k soudu a kteří je pak vedli k jejich odpočinku v Nebi, nebo je eskortovali do Pekla. Byli tu dohlížející, kteří měli stejnou zbroj jako on a dokonce frakci armády.
Skousl si jazyk, jak toužil zmínit svou žádost, aby se mohl přidat k armádě, která se mu tvořila uvnitř, a místo toho zasalutoval jeho nadřízenému, sklonil hlavu na pozdrav.
„Budu potrestán?“ řekl Marcus beze stopy strachu.
Nebyl si jistý, jaký je trest za udeření nevinného, ale nemohlo to být horší než to, co si už vytrpěl za jeho hříchy.
„To ještě není rozhodnuto. Shromáždili jsme se tady, abychom si znovu prošli tvůj dnešní čin. Pozdrželi jsme trest, abychom viděli, jestli tvůj čin zplodil pozitivní emocionální odezvu, která by mohla navázat silnější spojení mezi tebou a smrtelnicí.“
Marcus se zamračil. „A proč je potřeba spojení?“
Jeho nadřízený nezaváhal. „Aby ti mohla začít snad věřit.“
Marcus se naklonil dopředu, podíval se přímo do tmavých očí nadřízeného, chtěl v nich spatřit trochu pravdy, nějakou odpověď na tisíce otázek, na které se v minulosti ptal, a oni mu odmítali odpovědět.
„A proč mi musí věřit?“ Marcus věděl, že zatlačil až moc, když temný pohled přešel přes tváře všech mužů.
„Dost otázek, Marcusi. Zprávu.“
Zaskřípal zuby. Vždycky ta stejná odpověď, pokaždé když je zatlačil, aby zjistil víc o své misi. Nesnášel, že zůstával ve tmě skoro stejně tak, jak nenáviděl zůstávat ve smrtelné říši.
„Byl tu problém s exmilencem té ženy. Byl příčinou jejího strachu a emocionálního ublížení. Taky jsem kvůli němu nemohl spát. Vzal jsem na sebe, abych ho odstranil z budovy a odradil ho od opakovaného pokoušení se dostat se zpátky.“
„Takže by ses mohl víc prospat?“ Jeho nadřízený nevypadal ohromeně a ani jeden z dvou andělů vedle něj.
„Ne, aby ta ženu nepřišla k fyzickému zranění.“
„Měl jsi důvod k tomu, aby ses domníval, že se ten muž bude násilně k ní chovat?“
„Bála se. Sledoval jsem ji třicet jedna let. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by se tak bála. Viděl jsem, že ten muž usiluje o ublížení, vzal jsem na sebe, abych se ujistil, že ji nechá na pokoji.“
„Řekl něco ten muž na obranu?“
Marcus se zamračil. Řekl? Obvinil Amélii z mnoha věcí, všechno byly lži. Nic, co ten muž řekl, mu nepřidalo body.
„Ne. Měl v úmyslu ji zranit a vykládal lživá obvinění u jejích dveří.“
„Takže jsi ho udeřil?“
„Ne!“ Marcus se naklonil dopředu. „Tak se to nestalo. Stočil svůj odporný výsměch ke mně a pokusil se mě udeřit.“
„Proč to udělal?“
Jeho nadřízený a ti dva andělé už si byli vědomi toho, co se dnes v noci stalo, tak proč se to z něj pokoušeli vytáhnout? Doufali v to, že ho ztrapní, nebo ho přinutí něco odhalit? Pokud věří, že jim řekne o své přitažlivosti k ní tak to je bude muset zklamat.
„Byl jsem obviněn z toho, že jsem její milenec. Ten muž se rozhodl… poškodit mi tvář… aby naučil mě a tu ženu lekci. Myslím, že mě chtěl pro ni udělat míň atraktivním.“
„Takže jsi ho udeřil?“
„Udělal jsem to, abych sebe a tu ženu chránil, podle mých příkazů. Eliminoval jsem pro ni hrozbu.“
„A je pravda, že přitahuješ tu ženu, jak ten muž věří?“
Marcus prázdně zíral na tři anděly, mysl mu zuřivě běžela zpět dnešními událostmi, když se pokusil vytvořit odpověď na otázku. Přitahoval? Přitahovala ho?
Amélie se na něj určitě dívala s touhou potemnělýma šedýma očima a ty oči setrvávaly na jeho nahé hrudi víc než jednou. Byla jemná k jeho ruce a několikrát během jejich rozhovoru zrudla. Neměl moc zkušeností s ženami a nemohl snadno vyvodit, co její reakce znamenaly, ale vypadalo to pozitivně.
„Nejsem si jistý.“ Vytlačil ze sebe Marcus, v puse a hrdle měl sucho, když zvažoval svou odpověď. Ano. Ano, ta smrtelnice po něm toužila. Nebyl si jistý proč, ale neklamná znamení tam byla.
„Pak bychom tě neměli potrestat.“
Marcus se znovu zamračil. „Proč ne?“
„Protože vyžadujeme, aby ta tvoje ‚hezká tvářička‘ zůstala přitažlivou pro tu ženu, aby se mezi vámi vytvořilo silné pouto.“ Na velitelově tváři byl definitivní úšklebek, i když se nedotkl jeho kamenné tváře.
„Vrátíš se na Zem a budeš pokračovat ve své misi, jak bylo v plánu.“
„Kdy má mise skončí?“ Tentokrát se Marcus nevzdá. Na Zemi se to stávalo kritické a jeho touha splnit svou povinnost se zvýšilo stonásobně po dnešku, kdy byl s Amélií, a stonásobně ještě teď, když jeho nadřízený naznačil, že když přitahoval Amélii, použijí to jako prostředek, aby je sblížili. Potřeboval to ukončit a vrátit se do Nebe. Po tom toužilo jeho srdce.
Jeho srdce to popřelo a představa Amélie mu problikla myslí oblečená ve fialově zbarveném tričku, která podnítila jeho touhu.
Odstrčil ten obraz stranou a zíral na velitele.
„Kdy to skončí?“ vyplivl Marcus nazpět, pískově vlasatý muž se opřel a pozoroval ho nemilosrdnýma očima.
„Až to dokončíš.“
„Co musím udělat, abych toho dosáhl?“
„Buď trpělivý. Všechno ti bude včas odhaleno.“
„Včas,“ odsekl Marcus a sevřel bílé dřevěné zábradlí, které obcházelo lavici, zabořil do něj prsty tak tvrdě, že se mu pohmožděné klouby ohnivě rozhořely. „Vždycky ta stejná odpověď. Jsme unavený z této mise. Žádám vědět, kdy skončí!“
Jeho nadřízený vystřelil na nohy a vzduch v místnosti ztěžkl, vytáhl z ní světlo a zanechal ji šedou.
„Skončí, až ji splníš! Tohle je tvá povinnost, Marcusi, a poslechneš mé rozkazy.“
Marcus zaťal zuby a klesl pohledem, zíral na ruce, které se třásly na zábradlí, viditelný důkaz tlaku na jeho tělo. Horký hustý vzduch z místnosti mu uvízl v hrdle a ukradl mu dech z plic, zanechal ho sápajícího.
Mysl se mu zamlžila, myšlenky plavaly dovnitř a ven a on několikrát zamrkal, bojoval s vědomím. Těžká víčka se mu třásla, kosti ho bolely, když na něj sestoupila tma, síla jeho velitele až příliš intenzivní, aby ji vydržel.
O moment později se zvedla, pokoj se rozsvětlil, když vyprchala, a Marcus nasál tolik potřebný vzduch, když se pouta zmírnila. Tělo se mu třáslo a pevně svíral zábradlí, aby zůstal stát, když mu nohy vyhrožovaly, že dají výpověď.
Marcus si pod nosem zaklel. Neměl ztratit rozvahu. Nikdy takhle předtím nevybouchnul, ale ten tlak žití v lidském světě, být tak blízko Amélii, ho přemáhalo. Čekal přes třicet let, aby jeho mise skončila, a oni mu vždycky dali stejnou odpověď. Byla to jeho povinnost. Musel poslouchat.
Jeho loajalita patřila Nebi, zrozená z víry a přesvědčení, že znali budoucnost a že věděli, k čemu byl každý ze služebníků předurčen, ale když mu zadržovali informace, když ho drželi v nevědomí a očekávali, že bude slepě následovat jejich příkazy bez otázek, zjistil, že jeho víra váhá. Jen chtěl odpovědi.
Nespočetněkrát a v nespočetných situacích to zkoušel, ale pokaždé mu řekli to stejné.
Jeho povinností bylo sledovat Amélii až do určitého bodu. Nikdy mu neřekli o povaze jeho mise, nebo mu nedali žádné další detaily. Pokaždé, kdy si ho přivedli zpět do Nebe, ptali se na stejné otázky a dávali mu stejné odpovědi.
Nebylo důležité, aby takové informace věděl.
Bylo jen důležité, aby poslouchal příkazy.
Tak poslouchal a pokaždé, když od nich odcházel, nesnášel svou misi o něco víc.
Lopatky se mu zachvěly v místě, kde měl křídla. Amélie tam ty značky viděla. Taky je nesnášel. Kdyby nebylo jich, nebyl by v této situaci. Požádal by o přeložení a byl by vojákem. I když to bylo jeho chybou a přijal tuto misi jako trest za hříchy, které spáchal.
„Měl jsi nějaké potíže s křídly, co jsi ve smrtelné říši?“
Ta tiše promluvená slova přišla ne od jeho velitele, ale od tmavovlasého muže po jeho levici. Od prostředníka. Marcus jeho nebo toho druhého anděla neznal, ale poznal z ozdob na jejich brněních, že byli vysoce postavenými, a jasně věděli o jeho problému.
„Jen jedna nehoda a to je všechno.“ Marcus se nedokázal setkat s očima toho muže. Nesnášel o tom s někým mluvit, i se svým nadřízeným a doktory, kteří mu během staletí asistovali, co se mu značky objevily na zádech. Cítil se zranitelně a slabě, zneuctěný.
„Dokážeš si vzpomenout, co jsi v té situaci nebo v čemkoli cítil, co by mohlo způsobit, že by se kletba znovu spustila?“ Ozval se tentokrát jeho nadřízený.
Marcus na něj risknul pohled. Ta obava v tmavých očích ho překvapila a podpořila jeho kuráž a Marcus pomyslel na to, co se stalo naposledy, kdy se jeho křídla odmítla objevit.
Naštěstí byl na zemi a pokoušel se jen vzlétnout, ale vždycky to bylo v koutku jeho mysli, kdykoli letěl.
Jeho křídla byla nepředvídatelná. Nic nemohlo zastavit kletbu od spuštění, když byl uprostřed letu, a poslat ho k pádu na Zem. Netoužil spadnout na zem z velké výšky. Zatímco by ho pád nezabil, určitě by ho nechal v bezvědomí a zranitelného před útoky a určitě by to bolelo.
„Nic zvláštního. Jen jsem chtěl roztáhnout křídla a letět na nějaké nové místo kvůli změně scénáře.“
„Informuj nás, kdyby se cokoli změnilo. Už by to nemělo být dlouho, Marcusi. Tvůj osud čeká.“
Podíval se na hodiny na video přehrávači v zábavní místnosti po jeho pravici a zamračil se na čas. Skoro šest. Přetřel si oči a zamkl přední dveře, pak se znaveně vlekl napříč obývákem a potlačil přitom zívnutí. Když došel ke dveřím ložnice, máchl křídly, byl rád, že je cítí a že jsou stabilní, a pak se zaměřil na to, aby zmizela. Postupně se mu zmenšovala do zad, a když bylo i poslední pírko pryč, značky se zahřály a pak se znovu usadily.
Marcus se neobtěžoval sundat si zbroj. Padl na záda na manželské posteli, užíval si chlad přikrývek na nahé kůži mezi zadním plátem a bederní rouškou a na pažích a stehnech. Jemný vánek proplouval otevřeným oknem, omýval mu hlavu a ramena, přinášel s sebou vůni východu a odnášel něco z jeho rozezlení. Zíral na strop, sledoval, jak se pokoj osvětluje vycházejícím sluncem, mysl mu vířila, ale ne otázky na jeho misi. Zaměřoval se na lopatky a značky.
Když se před pěti staletími objevily, myslel si, že to bylo za hřešení. Tu noc porušil zákon a oddával se medovině, opojnému nápoji, který byl v té době pro anděly zakázaný kvůli své alkoholické povaze. Když chodil s hlavou na pokraji explodování a s rebelujícím břichem, lopatky mu planuly, pálily tak mocně, že měl pocit, jakoby ho někdo značkoval. Pokoušel se vytáhnout křídla, ale selhala.
Když si ho Nebe zavolalo, zjistil Marcus, že to nebyl trest, ale spíš kletba. Doktorům trvalo týdny, aby zjistili, co znamená, a měsíce, že byla nesmazatelná. Značky mu ukradly křídla po pět staletí, nechaly ho jen motat se v Nebi, byl schopný jen povinnosti pozorovatele.
Ten stejný víkend, kdy mu Nebe přidělilo pozorování Amélie, unikla křídla konečně svému vězení. Doktoři prohlašovali, že pouto kletby začínalo časem slábnout, ale že s tím bude mít nejspíš ještě potíže. Byl až příliš pod vlivem myšlenky, že by mohl znovu letět, aby ho zajímaly budoucí incidenty, kdy se mu křídla odmítnou objevit.
Ze začátku jich bylo hodně, jak čas plynul, kletba dál slábla a prostor mezi těmi nehodami se prodlužoval. Během jeho poslední návštěvy doktorský tým prohlásil, že ten problém už dál nebyl v kletbě, ale bylo to spíš psychickou bariérou, kterou si vytvořil. Něco v jeho mysli způsobovalo, že se mu křídla neobjevovala.
Marcus tomu nedokázal uvěřit vzhledem k tomu, že netoužil spadnout z oblohy a narazit na chodník, ale když to vysvětlovali laicky, chápal to o trochu víc. Pokud se bál, že mu křídla zmizí, nebo se neobjeví, když je potřeboval, pak si to mohl způsobit sám. Síla mysli byla děsivá.
Od té doby, pokaždé když letěl, myslel na to, jak báječná jeho křídla byla, a že byl rád, že je má, a opravdu nechtěl, aby zmizela, a že už nad ním neměla kletba moc.
Zdálo se, že to zatím fungovalo.
Byla tu jen jedna nehoda, co přišel do říše smrtelníků, a ten incident, který se stal skoro před třiceti lety, když přišel na Zem, aby zkontroloval Amélii, když se přestěhovala z rodinného domu na vesnici do nového bytu v Londýně ve věku osmnácti let. Nebyl si jistý, co se stalo.
Mysl mu plynula přes nehody, a jak zpravidla jeho nadřízený každou z nich používal, aby ho odrazil od otázek, a zbavil ho téma Améliina osudu. Ten šikovný starý bastard. Jeho velitel byl starobylý z andělského hlediska, zrozen skoro před šesti tisíci lety, i když nevypadal starší než Marcus.
Marcus byl znovuzrozen v době míru před dvěma tisíci lety a dokázal si jen vzpomenout, že jeho předchozí pozice byla také strážce. Většina andělů si po jejich znovuzrození změnila role, kromě pár těch, kteří byli předurčeni ke konkrétním rolím, ale všichni svou minulost zapomněli. Bylo běžné, že si někteří připomínali hlavní body sama sebe, a všichni si ponechávali dřívější vzhled, i když barva křídel se mohla měnit od poslání k poslání.
Marcus si nedokázal vzpomenout, že byl něco jiného než strážce.
Znal anděly, kteří měnili své role, jeden den umřeli jako strážci a druhý den se vzbudili jako posli, nebo asistenti smrti nebo lovců.
Smrt samotná, jménem Apollyon, byla zrozena nespočetněkrát do stejné role, navždy černě okřídlený posel zkázy, výjimečností bylo, že si pamatoval důležité historické okamžiky, kterých se účastnil. A to strašlivé devastace jako povodně, pád civilizace a trest zasazený Sodomě a Gomoře.
Třeba byl Marcus věčně zrozený jako strážce, protože k tomu byl předurčený.
Jen si nebyl jistý, jaký jeho osud byl.
Ale věděl, že to má co dočinění s Amélií a s tím, co se má stát v budoucnosti. Jeho důvod, proč ji udržet v bezpečí. Jakmile se ta událost stane, jeho mise skončí. Jaký byl její osud?
Ať už byl jakýkoli, bylo to dost důležité na to, aby ho Nebe pověřilo dávat na ni pozor, když šla po cestě ke svému osudu. Ne každý smrtelník měl osobního pozorovatele. Většina andělů Vyššího řádu sledovatelů měla tisíce lidí najednou.
Amélie měla svého osobního anděla strážného.
Jeho samého.
Proč?
Marcus si přehodil levou paži přes obličej a zašklebil se, když ho tvrdý chladný chránič předloktí udeřil do nosu, tupá bolest se mu šířila lebkou. Povzdechl si a soustředil se na svou sílu a odstranění zbroje. Ležel nahý na posteli, uvažoval nad tím, co mu a Amélii přinese budoucnost.
Nebe ho nepotrestalo.
Jeho dnešní akce vyplodila u Amélie pozitivní emocionální odpověď.
Nelíbilo se mu to, nebo to, co mu nadřízený naznačil.
Naklonil hlavu napravo a zíral na stěnu, která oddělovala jeho byt od Améliina. Necítil ji v ložnici, což znamenalo, že spala na gauči, příliš daleko, aby ji mohl lehce zacítit.
Přitahoval ji?
Pokud ano, mohl to proti ní použít a vytvořit spojení mezi nimi, které jeho velitel zmínil?
Chtěl, aby jeho mise skončila.
Ale nebyl si jistý, jestli byl ochotný zaplatit daň, kterou vyložil velitel.
Marcus vždycky poslouchal rozkazy a udělal všechno v jeho silách, aby zůstal věrný a loajální služebník svého pána, ale taky byl muž principů, který následoval kodex cti, a využívat Améliiny city k němu bylo špatné. I když se zajímal jen trochu o smrtelníky, nedokázal si ji takovým způsobem polapit podvodem, nebo získat její důvěru manipulací.
Získá její důvěru a spojení s ní, ale ne tak, jak jeho nadřízený nařídil.
Udělá to smrtelným způsobem.
Jen musel zjistit, co to znamená.
Tohle bude potřebovat průzkum.

15 komentářů: