čtvrtek 11. srpna 2016

Její anděl strážný - 1. kapitola

Milí čtenáři,
je tady další díl série o andělech, doufám, že si jej užijete.
Přeji příjemné čtení.
Paty

Marcus si protáhl levou paži nad hlavu na polštář jeho manželské postele, zabořil prsty pravé ruky do příliš dlouhých černých vlasů a zíral do inkoustové tmy ložnice. Otevřené okno na levé straně dovolovalo bledému světlu z ulice hodně daleko dolů naplnit pokoj, ale sotva to prořízlo šero, nebyl to ten důvod, proč si kolem půlnoci sundal šerpu.
Dusivý letní den ustoupil vlhké noci, která vůbec neochlazovala, než se objevil úsvit, který předznamenal další nesnesitelné horký den. Lehký vánek se nesl otevřeným oknem, osvěžoval ho, když hladil levou stranu jeho nahého těla. Teplo nebylo jedinou věcí, která ho zbavovala spánku.
Bouchání se objevilo znovu, tentokrát víc naléhavé, a Marcus zatnul zuby, aby zadržel rostoucí podráždění, zaměřil se plně na chodbu před jeho bytem. Ten chlap napadal dveře jeho sousedky skoro dvacet minut, kvůli čemuž Marcus nespal a měl špatnou náladu, která se zhoršovala do touhy natlouct do toho smrtelníka trochu rozumu.
Zhluboka se nadechl, na chvilku to zadržel v marné snaze nabýt znovu kontroly nad náladou, a pak pomalu vydechl. Ten muž vrhl další řetězec bezmocných hrozeb na dveře souseda a Marcusův hněv se ještě vyostřil.
Jeho stříbřitě modré oči sklouzly k digitálním hodinám na nočním stolku. Displej se mu vysmíval nekřesťanskou hodinou, kterou si ten chlap vybral, aby vysílal hořké zklamání nejen k ženě, ale i k celému zbytku bytových bloků. Tři ráno.
Kvůli vlhkosti, která nevypadala, že by slábla, mu nebylo pohodlně a spal jen pár hodin. Nesnášel, když se budil brzo, hlavně když uvízl v pekle zvaném smrtelná říše.
Muž znovu zabušil, otřásl zdí, která vedla k Marcusovi. Pro tu ženu nebyl hrozbou, protože nebyla tak hloupá, aby otevřela, ale i tak to šlo Marcusovi na nervy.
Jeho nálada se zadrhla, když chlap na ni zařval nechutná obvinění.
Všechna lživá.
Marcus znal Amélii celý život, i když ona ho znala jen těchto několik měsíců. Dával na ni pozor a ona byla čistou duší s hrozným neštěstím, když došlo na muže, a ten muž, který na ni klepal, si ji nezasloužil.
Neschopný snášet další urážky, taky cítil Améliin zvyšující se strach skrz stěny, která oddělovala jejich byty, se Marcus zvedl z postele a hodil se do tmavě šedých teplákových spodků. Prošel s lehkostí neosvětleným bytem, neobtěžoval se s rozsvěcením, když procházel kolem nábytku, aniž by ho viděl, a odemkl přední dveře. Trhnutím je otevřel a vkročil do nudné krémové chodby, oči okamžitě zaměřil na smrtelníka, který se opovažoval mu ničit spánek a vyhrožovat Amélii.
Tmavovlasý muž se na něj podíval.
Marcus mu to chladně oplácel.
„Co máš za problém, kámo?“ Prsty toho chlapa se mu po bocích stočily do pěstí. Marcus si ho během vteřiny prohlédl.
Byl ožralý. Toužil po boji. A byl to blázen, jestli si myslel, že by ho kvůli tomuto vzala Amélii zpět. Na povrchu ji tento muž chtěl rozrušit a zranit, ale Marcus mohl prohlédnout pod tu šarádu k bledé naději v jeho srdci, aby byla Amélie znovu jeho.
To Marcus nikdy nedovolí.
„Tebe.“ Marcus se štípl do nosu, třel si z očí spánek a opřel se o zárubeň dveří. Zkřížil si nahé paže na hrudi a nohy v kotnících.
Muž si ho chvíli prohlížel a pak se otočil zpět k Améliiným dveřím.
„Myslím, že bys měl hned odejít.“ Vykročil Marcus, čímž k sobě přivedl jeho pozornost zpátky, takže nemohl na dveře znovu zabušit a znovu zvýšit Améliin strach. „Než se věci vymknou zpod kontroly.“
Chlap se usmál, pobavení se dotklo tmavě hnědých očí.
„A co s tím uděláš? Je to moje přítelkyně… ne tvoje. Vytřel zpátky dovnitř a nestrkej nos do mých věcí, než zešílím.“
Marcus si povzdechl. Chtěl toho muže varovat. Udělal všechno podle knížky. Trpělivost se mu ztenčila, znovu si toho muž prohlédl, viděl tmavé džíny a vytahané tričko, které zakrývalo poloviční tělo od jeho, a jak se mu třásly pěsti, když řval na Améliiny dveře.
Aniž by se obrátil k násilí, nevěděl Marcus, jak přesvědčit toho chlapa, aby odešel. Mohl ho přinutit, ale použít jeho sílu na tak nízkého tvora, bylo podlé a vůbec by ho to nenaučilo lekci v chování k ženám.
Chlap znovu zabušil na dveře, než ho mohl Marcus zastavit, tentokrát dost tvrdě na to, aby bíle zbarvené dřevo pod jeho útokem zaskřípalo, a on uslyšel, jak Amélie zalapala po dechu.
„To je konec.“ Marcus udělal další krok dopředu a chlap se k němu otočil. Marcus se vyhnul jeho pěsti, levou rukou sevřel mužovo zápěstí a skroutil mu ruku za zády. Chlap se předklonil, aby mu rameno nevyskočilo, z Marcuse a zabručel bolestí. Marcus mu zíral na týl.
 „Řekl jsem, abys odešel.“
Muž v jeho sevření bojoval, ale ztuhnul, když se Améliiny dveře na kousek otevřely a ona vykoukla. Marcus na ni zíral, mračil se na slzy, které jí pruhovaly rudé tváře, a strach v šedých očích, a upevnil sevření na paži muže, dokud nevypustil další hluboce uspokojující zamručení.
„Co chceš?“ zašeptala chraplavým a třesoucím se hlasem.
Nebylo Amélii podobné, aby se bála. Marcus ji viděl bojovat tváří v tvář s jejími bývalými bez toho, aby ukázala stopu strachu, ale tento ji vyděsil. Únava zasvítila v šedých očích, zanechala ledové okraje, které tam ještě neviděl.
Pohledem cestovala po Marcusově paži, na moment přetrvávala na jeho nahém hrudníku a pak dosáhla jeho tváře.
„Je mi líto, jestli tě vzbudil.“ Její jemný tón rozpustil něco z jeho vzteku.
Marcus povolil sevření mužova zápěstí, ale držel ho.
„Bez problému. Nemohl jsem stát na kraji a nic neudělat.“
Muž se kroutil dost na to, aby se přes rameno ohlédl na Marcuse a pak otočil hlavu k Amélii.
„Ach, už vím, jak to je. Odkopneš mě a pak přejdeš na dalšího chlapa, co? Nejspíš jsi ho šukala už od chvíle, co se sem nastěhoval. No, jsem si jistý, že pan Svalnatý je skvělý úlovek…“ Vytrhl se z Marcusova sevření a pár kroků klopýtal, než se vyrovnal.
 „Ale já mu tu krásnou tvářičku rozmašíruju.“
Marcus zareagoval instinktivně a švihl levou pěstí proti mužovu útoku. V momentě, kdy to udělal, ucítil, jak mu síla protéká paží, zatlačil tvrději.
Držel se zpátky, aby se vyhnul vážnému zranění smrtelníka, ale teď, když ho Nebe zbavilo jeho nesmrtelné síly, musel udělat opak a dát do toho všechno, co měl.
Vyhnul se mužovu úderu, zatímco pořád tlačil svůj vlastní a udeřil tvrdě pěstí do jeho brady, zalomil mu hlavu na stranu a shodil ho na krémovou stěnu. Muž se odrazil, narazil do tmavého zábradlí naproti a pak zkolaboval do neohrabaného klubka na dřevěné podlaze.
„Sakra.“ Bolest Marcusovi vystřelovala každou kostí vzhůru po ruce k loktu. Opravdu to bolelo.
Muž zasténal a vytáhl se na nohy, Amélie ve dveřích svého bytu zaváhala, vypadala, že se nedokáže rozhodnout, jestli mu má pomoct nebo se držet zpátky. Marcus potřásl rukou a čekal, až se něco stane. Místo okamžitého trestu, který očekával, bylo jen ticho, jak na něj a Amélii ten chlap zíral a pak klopýtal dolů po schodech do dalšího poschodí.
Marcus nepohnutě čekal.
Část z něj nedokázala uvěřit tomu, že udeřil smrtelníka, a ten zbytek, že nebyl potrestán.
Nebe mu omezilo sílu, kdy se podvědomě rozhodl udeřit toho chlapa, nechalo mu jen sílu smrtelníka a taky mu nechalo prostor, aby zaútočil. Úder ho bolel. Třeba to bylo dostatečným trestem. Třeba tohle všechno bylo trestem za jeho přestupky.
Marcus se opřel o zeď a vydechl, svíral si zraněnou ruku u hrudi, přesvědčoval se, že ho Nebe brzo zavolá, aby ho pokáralo. Spáchal akt násilí proti člověku, který mohl být považován za nevinného. Marcus o něm tak ale nesmýšlel. Byl hnusný a krutý, snažil se vyděsit Amélii a zranit ji. Marcus plnil jen svou povinnost tím, že ji ochraňoval.
Otevřel oči a podíval se na místo, kde stála u zábradlí, a dívala se dolů po schodišti, rukama svírala dřevěné zábradlí.
Pohledem putoval dolů po dlouhých, po ramena tmavých vlasech přes fialové negližé, které jen zdůraznilo její smyslné křivky, k báječné délce jejích nohou. Byla tak jemná a čistá. Křehká avšak silná. Teď byl její strach pryč, nechal po sobě jen rozhodnou ženu, kterou byl zvyklý vídat.
Podívala se na něj a jemu padly oči na nahé nohy. Zamračil se na tetování na levém kotníku. Cherubín? Kypré okřídlené dítě bylo usazené těsně nad kotníkem, zíralo na něj zpátky. Usmál se. Takto si myslela, že jeho druh vypadá? Představa, jakou měli lidé o andělech, nemohla být dál od pravdy. Pobavilo ho to, ukradlo mu to jeho bolest a zatlačilo ji do koutku mysli.
Síla se mu vrátila a bolest se odtlačila dál, zanechala po sobě jen jemné pulzování a pohmožděné klouby jako připomínku toho, co udělal.
„Opravdu se za to omlouvám.“ Améliin měkký hlas se mu vkradl do myšlenek, vzhlédl k ní. Přešla k němu chodbou a dívala se na jeho levou ruku. „Měl by sis na to dát nějaký led.“
Marcus si prohlížel rudé klouby. To lidé v takovýchto situacích dělají? V jeho světě měli anděly, kteří měli schopnost vyléčit druhé. Anděl by mu to mohl lehce napravit. I kdyby nemohl žádného najít, rudé značky by byly pryč za míň než den, jeho tělo mělo schopnost hojení, které je rychle smazaly.
„Nechtěl bys zajít na kafe nebo na drink? Aspoň tohle pro tebe můžu udělat za to, že jsi byl můj hrdina.“
Marcus na ni zíral. Kafe bylo platbou za to, že byl hrdina? Už dlouho tu drogu nepoužil, a i když věděl, jaké má kofein na jeho druh sexuálně stimulující efekty, neměl zájem ho pít s Amélií. Kdyby to udělal, nebyl si jistý, co by se mezi nimi stalo, ale určitě by mu bylo trapně.
„Ne, díky,“ řekl, a když vypadala, že potřebuje důvod na jeho odmítnutí, dodal, „drží mě vzhůru.“
I tak nevypadala spokojeně. Přešlápla si, vrhla pohled na své ruce a pak se znovu podívala zpříma do jeho očí.
„A co kdybych ti dala na ty klouby místo toho led?“
Marcus se podíval do nízce osvětleného bytu a pak zpět na ni a zachytil strach v jejích očích, když pohlédla na schodiště.
Bála se, že se ten chlap vrátí a začne ji znovu obtěžovat. Přijal by její nabídku, ale ne proto, že mu pomůže se vyléčit. Půjde s ní, protože viděl, že ten chlap vyhrál a otřásl jí a že ho žádala, aby s ní zůstal na chvilku, protože se bála.
Bylo jeho povinností ji ochraňovat. Dnes večer se jeho povinnost natáhne k trošku bližšímu strážení, než tomu obvykle bylo. Jakmile se usadí a bude v pohodě s tím, že bude znovu sama, odejde.
Přikývl, když se k němu vrátila její pozornost zpět.
Amélie šla do svého bytu, nechala ho v zamyšlení nad tím, co dnes v noci udělal, a nad jeho povinností.
Zasloužila si něco lepšího.
Lepší život.
Kvůli tomu byl tady – aby ji udržel v bezpečí a dával na ni pozor. Aby ji chránil od patolízalů a od něčeho dalšího.
Aby jí dal ten lepší život.
Byl si tím jistý.
Marcus ji následoval do kuchyně, všiml si, že rozložení bytu se lehce od jeho liší, když procházel bledou čtvercovou halou. Nebyla v ní žádná okna jako v jeho, protože ložnice a koupelna lemovaly vnější stěnu naproti něj. Měly všechno obráceně. Díval se otevřenými dveřmi po pravé straně. Ložnici měla vedle jeho a čelo postele bylo u jeho stěny. Spala tak blízko něj, přesto ji nedokázal cítit, když byl v posteli, nemohl ji vycítit na druhé straně. S takovou blízkostí by toho měl být schopen, i když se její signál sníží při spánku. Pohled mu padl na dlouhou krémovou pohovku směřující k televizi na pravé straně obýváku. Polštář obsadil jednu stranu pohovky a smotaná tmavě modrá deka byla na druhé straně.
Spala na gauči?
Podíval se znovu do ložnice, mračil se na uhlazené přikrývky na manželské posteli.
Kvůli tomu ji nemohl cítit, když byl ve své ložnici?
V dobách, kdy ji sledoval z Nebe, spala vždycky ve své posteli. Stalo se něco v nedávné době, co to změnilo? Pokud ano, muselo se to stát v uplynulém měsíci, kdy byl ve smrtelné říši. Když byl tady, nemohl ji sledovat tak jako z Nebe, tam byl schopný použít sílu, aby viděl skrz stěny, kterou měli všichni andělé z jeho divize. Musel ji fyzicky vidět.
Amélie vyšla z místnosti po jeho levici. Odtrhl pohled od ložnice ke koupelně vedle ní a přešel k místnosti s otevřenými dvojitými dveřmi, které vedly do kuchyně. Její malá kuchyně byla světlejší než jeho, skříňky byly z bledého typu dřeva s nerezovými spotřebiči.
Předchozí vlastník jeho bytu považoval za stylové mít tmavou kuchyni. Marcus to považoval za nepraktické. Bylo noční můrou po sobě uklidit, takže se vzdal toho, aby tam jedl, krátce po nastěhování se a uchýlil se k donáškovému a instantnímu jídlu a jedení venku.
Marcus se opřel o kuchyňský pult, v ruce mu pulzovalo. Už to bylo chvíli, co cítil fyzickou bolest. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy cítil bolest, když do něčeho praštil.
Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy s někým bojoval.
Amélie položila červeno bílý kostkovaný ručník na stranu a dala na něj několik kostek ledu. Smotala konce, aby udržela led uvnitř, a pak k němu přešla. Zachvěl se, když ho vzala za ruku, jemně pod ni vklouzla prsty, takže mu přejely po dlani, a zvedla ji. Teplo mu cestovalo vzhůru po paži a tentokrát to nemělo nic společného s bolestí.
Položila balíček s ledem na kloubky, vůbec necítil chlad. Zíral na jejich spojené ruce, naléhavě se snažil rozluštit, jak ho ohřála jen lehkým dotekem, a byl znepokojen tvrdým bušením jeho srdce v hrudi. Podívala se mu do očí, její šedé byly znovu plné tepla, změkčovaly její delikátní rysy a držely jeho pozornost.
„Děkuju.“ Odvrátila se, pohled jí krátce padl na jejich ruce a balíček ledu a pak se setkala s jeho očima. Okamžitě bolest zmizela, odplula s templem jejího doteku a jejího znepokojeného výrazu a on se divil, jaký na něj měla vliv.
Nebylo to skutečné. Nemohlo. Byla jeho povinností a to bylo všechno, čím kdy mohla být. Jakmile splní svou povinnost, požádá nakonec o přeložení a už ji víc neuvidí. Palcem se otřela o jeho a jemu se oheň zatřpytil pod kůží.
„Opravdu je mi líto, že tě vzbudil a že jsi ho musel praštit.“
„Říkal jsem, že to nic nebylo.“ Marcus ho nepotřeboval udeřit. Mohl ho přinutit, aby přestal, ale zareagoval instinktivně, a z nějakého důvodu byl instinkt mu jednu vrazit. Mohl si vzpomenout na milion situací se smrtelníky, kdy byl v nebezpečí, a přinutil je. Proč ne tentokrát?
Odradilo ho to, že toho byla Amélie svědkem?
Nebo bylo ona tím důvodem, proč do něj udeřil?
Byl stravován vztekem, rozzuřený tím, co ten chlap říkal o sobě a Amélii, byl řízený násilím kvůli hrstce slov.
Byl Améliin ochránce. Její strážce.
Nebyl její milenec.
Konečky prstů se pásla na jeho dlani, když mu sundávala led a prohlížela si jeho levou ruku. Zachvění mu projelo po paži a dolů po páteři a lopatky ho svědily. Stáhl od ní ruku a zakroužil rameny, pokoušel se ulevit napětí, které se tam tvořilo.
Křídla chtěla ven.
„Jak jsou na tom?“
Marcusovi vystřelila hlava nahoru, oči okamžitě uzamkl na Amélii. Jeho křídla? Kývla ke kloubkům a v něm se rozlila úleva.
„Fajn,“ řekl nepřítomně a pomalu vydechl, aby zpomalil závodící srdce.
V žádném případě nemohla vědět o jeho křídlech, ale na chvíli měl pocit, že mu četla mysl.
Už to bylo chvíli, co jeho křídla chtěla ven. Po pěti stoletích, kdy žil bez nich, si zvykl na to, že tam nejsou. Bylo divné znovu si na ně zvykat, když vázací kletba začínala mizet před třiceti lety. Většinu toho času byl šťastný, když je mohl dát fyzicky pryč, jako byly teďka. Chtělo to koncentraci, aby zůstaly fuč, ale spotřebovalo to míň energie, než je schovávat před očima lidí spolu se zbrojí, a bylo daleko lehčí se pohybovat ve smrtelných koutech bez toho, aby se musel bát, že náhodou s nimi něco shodí.
„Jsi v pořádku?“ Amélie se k němu sklonila, přerušila mu výhled na jeho klouby a nahradila ho celkově o hodně příjemnou tváří a výstřihem.
Marcus zíral na její boubelatá plná prsa, pulz se mu znovu zvedl a pak odvrátil oči. Ženy neměly žádného studu. Bylo malým zázrakem, že se jeho pán rozhodl, že by mu neměly sloužit. Byly lstivé, manipulativní, taky rozptýlení a byly považovány za zdroj všech hříchů.
„Fajn,“ zopakoval Marcus a vzal si od ní balíček s ledem, položil ho na hřbet ruky, když všechno, co chtěl udělat, bylo ho strčit do kalhot, aby dostal libido pod kontrolu.
Jeho kolegové válečníci ho varovali před ženami, hlavně před takovými jako byla Amélie a on z celého srdce věřil každému slovu, které řekli. Ženy byly nebezpečí. I když on nikdy neznejistí. Amélie byla jeho mise a jeho oddanost patřila pánu, loajalita povinnosti a nic to nezmění.
Jakmile jeho nepříjemná mise skončí, vrátí se do Nebe a požádá o převelení, jak to měl původně v plánu, a přidá se k řadám vojáků, kteří ochraňovali říši Nebes od vetřelců a válek. Bude chránit to, v co věří. Ne v tento smrtelný svět, ale jeho svět.
Nikdy fyzicky nestrážil člověka, ale byl si jistý, že jeho úkol, když se choval jako soused odvedle, byl znamením, že jeho mise postupuje a brzo bude uvolněný.
Nemohl se dočkat, až bude doma.
„Jak se cítíš?“ Marcus sundal led z ruky a položil ho na nerezový dřez vedle něj.
Amélie pokrčila rameny. „Hádám, že líp.“
Nevypadala líp. Ta unavenost byla zpátky v jejích očích, odtáhla teplo a on zjistil, že si přeje, aby ji uklidnil.
„Nepřijde zpátky.“ Jeho slova měla kýžený efekt a ona se na chvilku rozjasnila a pak to znovu zmizelo.
„To nevíš jistě.“ Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Vybrala jsem si je.“
Marcus se otočil a přejel rukou pod studenou vodou, nechal, ať se umyje krev na kloubcích. Když se natáhl pro kohoutek, aby ho zavřel, ucítil Améliiny oči na jeho nahých zádech, zavrtávaly se mu do ramen a na chvilku tam přetrvávaly. Zmíní ty značky, které odhalil, když se k ní nedbale otočil zády?
„Nebude to trvat dlouho a odeženu tě taky.“
Ta slova, tiše promluvená, ho přinutila ohlédnout se přes rameno, zamračení přitáhlo jeho tmavé obočí pevně k sobě.
Klesla pohledem a pak se setkala s jeho s odhodláním, které ho nepřekvapilo. Tohle byla ta Amélie, kterou po tři dekády znal. Silná, schopná čelit čemukoli před sebou, neohrožená.
„Proč to říkáš?“ Marcus se k ní otočil zpět, teď si byl vědomý toho, že byl od pasu nahoru nahý a nejspíš pobízel jakoukoli přitažlivost, kterou k němu nejspíš cítila. Měl si dát tričko, než opustil byt, ale na mysli měl jen jedinou věc – umlčet toho dráždivého parchanta na chodbě, aby mohl spát.
Nebo to bylo čistě proto, aby mohl spát?
Zíral na Amélii, vstřebával její zbarvené tváře, a jak nemohla vydržet jeho pohled.
Myslel jen na to, aby ji ochránil.
Bránil.
„Poslední chlap, který bydlel vedle, odešel jen po několika měsících, co se nastěhoval.“
Marcus věděl, že ten muž byl násilně vystěhován kvůli menší chybě v platbách, které způsobilo Nebe, ale později vyhrál peníze v loterii, které mu dovolily vložit zálohu na jeho dům snů. Ten mladý muž byl lehčím cílem, aby se odstěhoval, aby mohl být Marcus blíž k Amélii.
Ta postarší dáma, která žila na druhé straně Amélie, byla křehká a žila v této budově přes dvacet let, spoléhala se na ty okolo, aby jí pomáhali. Taky měla tvrdý spánek, což znamenalo, že jí Améliini bývalí nevzbudili, když jí přišli klepat na dveře. Max měl uchazeče ve strážcovských řadách, kdyby ten mladý muž dál žil vedle ní, a oni museli odstěhovat tu starou dámu.
„Žiješ sám, že jo?“ V té otázce se ozvalo zachvění.
Marcus přikývl bez přemýšlení a pak zvažoval důsledky své odpovědi, když se Améliiny oči znovu zahřály. Významně zabarvená otázka. Chytře ji využila, aby zjistila jeho dostupnost.
Krátce přemýšlel, že by si vytvořil přítelkyni, aby zničil jakoukoli přitažlivost, kterou k němu možná cítila, takže mohl poklidně pokračovat ve své misi, ale nemohl ta slova dostat ven, když se jí znovu podíval do očí.
Prostor mezi nimi mizel, dokud neměl pocit, že je od ní sotva centimetry. Její měkké dýchání mu naplnilo uši, přitáhlo jeho pozornost ke smyslnému sklonu jejích tmavě růžových rtů. Přejela přes ně špička jazyka, zanechala po sobě vlhkost, lákala ho.
Jak dlouho to bylo, co políbil ženu?
Ne v tomto životě, to bylo jisté.
Marcus od ní odtáhl oči a v tu stejnou chvíli uzavřel emoce. Amélie byla mise. Nemohl připustit, aby to něco zkomplikovalo. Ne, když si nebyl dokonce jistý, proč ji musel ochraňovat.
Nemohl se s ní zaplést.
Musel si udržovat odstup.
Bez ohledu na to, jak to teď vypadalo nemožně.

Bez ohledu na to, jak moc ji chtěl.

17 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, mockrát děkuji za překlad. Hrozně moc se na knížku těším. Díky. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  3. Milujem anjelov :-) vdaka za preklad a neviem sa dočkať pokračovania:-)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad. Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat