středa 24. srpna 2016

Horkokrevná - 8. kapitola 1/2


Cestu k západnímu břehu jezera, kráteru plněného ledovcem z okolí, jsme hledali celý den. Ale každá, která vypadala, že vede správným směrem, se ukázala jako neprůjezdná.

Nakonec jsme se rozhodli pro štěrkovou cestu, která vypadala nejméně zákeřně a byla víceméně sjízdná. Podle naší supermoderní GPS vedla nejvýše do hor. Takže jsme ji sledovali až na její konec.
Měli jsme zatracené štěstí, že nebyl žádný sníh. Tudy by neprošlo ani to monstrum hummer se sněhovými řetězy. Brázdy, kterým jsme se museli vyhýbat, byly někdy hluboké až jeden a půl metru. Párkrát jsme museli z cesty odtáhnout kmeny stromů, abychom mohli jet dál.
Být silný se ukázalo jako velmi užitečné. Štěrková cesta najednou skončila na okraji borovicového lesa, takové solidní stěny z hustě stojících starých stromů. Stromy se tyčily před námi a jejich koruny se houpaly ve větru. Když jsme byli přinuceni zastavit, slunce už mířilo k horizontu a nebe nad borovicemi se zabarvovalo do oranžova.
Měla jsem příšerný hlad. Byl to dlouhý den a na přestávky nebyl čas.
„Takže to vypadá, že jsme dorazili na konec této osudné cesty.“ Otočila jsem klíčem doleva a motor ztichl. U řízení jsme se střídali, ale já jsem byla za volantem vždy, když chlapci museli z cesty odklízet překážky. „Jen doufám, že je to ta správná cesta, jinak máme fakt smůlu. Zase se odtud vymotat a hledat jinou cestu nahoru by nás stálo příliš mnoho času. Ztratili bychom noční hodiny, ve kterých bychom mohli pomocí upírů najít Seleninu stopu.“
„Musí to být ta správná cesta.“ Tyler otevřel dveře od spolujezdce. „Jet tudy bylo jediné logické rozhodnutí, které jsme mohli udělat.“
„Jsem ráda, že aspoň ty si seš jistý,“ odvětila jsem suše. „Všechny špatné věci jsou tři, ale při čtvrtém pokusu by to mělo klapnout. Teď bychom měli vystoupit a naložit do batohů dostatek zásob než se k nám připojí upíři. Poté by nebylo od věci zavolat otci pomocí satelitního telefonu.“ Abychom se s ním spojili telepaticky, na to jsme byli očividně příliš daleko. Nikdo z nás přesně nevěděl, jak toto duševní spojení vlastně funguje. Jedno bylo ale jasné: Pokud jsme nebyli ve své vlčí podobě, pak bylo spojení použitelné jen na určitou vzdálenost. Ale když jsme byli proměněni, tak spojení s Alfou naskočilo okamžitě. Jen teď momentálně neměl nikdo z nás na proměnu čas. Pokud by tu satelitní spojení nefungovalo, ještě stále jsme se mohli rozhodnout jinak.
Seskočila jsem ze stupátka, šla dozadu a sklopila dveře od nákladního prostoru. Tyler přišel hned za mnou.
„Batohy a zásoby jsou v zelených kontejnerech.“ Natáhl se přese mě a vytáhl obrovský kontejner, jakoby nic nevážil a postavil ho na zem vedle hummera. Můj žaludek zavrčel. Z mezery, kterou Tyler vytvořil, jsem vytáhla chladicí box. Box byl z kovu, absolutně předimenzovaný, určitě něco dle vojenských norem a schopný udržet věci v chladu celý rok. Otevřela jsem víko a nakoukla dovnitř. Byl plný speciálních na protein bohatých jídel a shaků, které byly vhodné pro náš turbometabolismus. Hotová jídla ležela na tlusté vrstvě suchého ledu. Ta se kazila relativně rychle, když už se jednou otevřela. Takže led byl nutnost. Ale ty věci, co se tvářily jako jídlo, jedno jestli teplé nebo studené, prostě to byl hnus. Skrz průhlednou plastovou fólii, do které to bylo zabaleno, to mělo nechutnou podobnost se psím žrádlem z konzervy. Ještě navíc to tak bylo i cítit. Když jsem byla ještě malá, tak jsem to ze zvědavosti ochutnala. Ale nemusela jsem to jíst, abych přežila. Teď to bylo jiné. A teď, když se hlásil můj hladový žaludek a nenasytně se dožadoval přísunu jídla, budu ten blaf muset sníst. Každé jídlo bylo extra sestaveno, aby se pomalu odbourávalo a potlačovalo pocit hladu na dlouhou dobu. Přesto jsem z boxu vylovila proteinový shake, který byl docela chutný a díky suchému ledu také pěkně studený. K hotovým jídlům se odvážím později.
Takže jsem vytáhla shake a víko zaklapla.
Danny se k nám připojil. „Pokud nemáš na tu proteinovou břečku chuť, tak jsem s sebou vzal i jiné chuťovky.“ Sáhl do nákladového prostoru, vylovil velký námořnický vak a otevřel ho. Byl plný sušeného masa, čokoládových tyčinek a pytlíků se slunečnicovými semínky.
„Ty jsi byl vždycky můj absolutně nejoblíbenější vlk.“ Vytáhla jsem pár čokoládových tyčinek a jeden hodila Rayovi, který už také vystoupil. „Na, sněž něco, Rayi. Budeš to potřebovat, aby ses nám nezhroutil. Budeme docela dost šlapat a pár etap bude hodně těžkých.“
Chytil tyčinku ve vzduchu. „Milky Way jako hlavní jídlo?“ Podíval se na čokoládovou tyčinku ve své ruce. „Copak se tu nejdřív neutáboříme?“¨
„Nejsme tu kvůli kempování,“ odpověděla jsem mu. „Jdeme dál, dokud nedosáhneme našeho cíle. Co se týče té tyčinky, můžeš být rád, že jsem ti nenabídla mrtvého králíka. Stejně bys ho musel jíst syrového. Ale kluci se teď nemůžou proměnit a jít na lov a naše jídlo si musíme strategicky rozvrhnout. Vlk, dokonce i v lidské podobě, spálí jen dýcháním desetkrát víc kalorií než ty.“ Ukázala jsem na chladicí box.
„Samozřejmě, že můžeš zkusit tu hotovou břečku, pokud na to máš chuť. Ale určitě ji v sobě neudržíš. Ta věc je přímo kalorický špalek, který se hodí jen k tomu, aby ti ležel v žaludku jako kámen. Buď rád, že Danny přemýšlel a vzal s sebou celý vak těchto skvělých pochoutek. Kromě toho jsou v chladicím boxu proteinové shaky. Takže hlady neumřeš, Rayi.“
Aniž by na mě pohlédl, roztrhl modrý obal od čokoládové tyčinky a zakousl se do ní. Chvíli jen tak tiše žvýkal. Poté vzhlédl a podíval se mi přímo do očí. „Že se vy tři dokážete proměnit ve zvířata, pro mě nedává žádný smysl,“ zabrumlal. „Když už tu takto pobíháte celou věčnost, proč pro to neexistuje žádný důkaz? U policie jsem už osmnáct let a nikdy nekolovala ani fáma o tom, že by nějaké nadpřirozeno existovalo. Teď, když o vás vím, mi přijde, že jste všude. Jak se vám, k čertu, podařilo udržet něco tak rozsáhlého tak dlouho v tajnosti?“
„Důkazů je dost. Jen musíš vědět, kde hledat. Většina lidí vůbec nechce vědět, co se jim děje přímo pod nosem. Copak jsi nečetl žádné pohádky, když jsi byl malý kluk?“ zeptal se Danny. „Před dlouhou dobou byly takzvané pohádky ústním podáním naší historie. Žádné mýty, žádné legendy, žádné ságy – historie. Země byla řídce osídlená planeta, lidé žili v malých sídlech, vesnicích, dvorcích, víc ne. Když žil pod nějakým mostem trol, každý v těchto komunitách o tom věděl a tomu zatracenému mostu se vyhýbal, aby ho trol nesežral. Ale pak přišla doba, kdy počet obyvatelstva prudce vzrostl. Lidé byli oproti nám v početní převaze jeden ku sto. Mnoho nadpřirozených bylo přinuceno se skrývat. Ono stačí jen pár dobře umístěných vidlí a vzbouřený dav a úmysly lidí byly jasné. Nakonec bylo všem nadpřirozeným přikázáno, aby odešli do ilegality. Byla to jediná cesta, jak zabránit válce s lidmi. Od té doby uběhla staletí. Teď už jsme jediní, kteří si na tu dobu pamatují, a jediná stopa po naší historii se nachází ve vašich pohádkových knížkách. Ale jestli stále ještě váháš uvěřit, jestli existujeme nebo ne, bylo by mi potěšením, ti pár věcí ukázat.“ Danny se zašklebil. „Jsem opravdu dobrý v tom, nechat si narůst srst cíleně jen na určitých místech.“
Ray se taky zašklebil. „Tak já jdu a postavím v nějakém rohu na vodu.“ Prudce se obrátil a šel ke stromům a ani jednou se neotočil.
Sklonila jsem se a otevřela kontejner, který Tyler před chvílí vytáhl z auta. „Pustíme se do plnění batohů,“ řekla jsem. „Upíři tu budou za chvíli.“
Spolu s Tylerem a Dannym jsme naplnili batohy vším, co se tam vešlo: Jídlo, voda, oblečení a ostatní nezbytnosti. Hummer nám bude sloužit jako základna, pokud by hledání Seleny trvalo déle. Každý z nás, pokud bylo potřeba, by si mohl připevnit na záda celý chladicí box. Nosit takovou tíhu pro nás nebyl problém. Ale s chladicím boxem na zádech bychom se nemohli dost dobře bránit proti útokům.
Nebe nad námi bylo stále tmavší; slunce se dotýkalo horizontu. Tyler šel do lesa, aby zkontroloval vzduch a prozkoumal cestu. Ray dřepěl na jednom mrtvém kmenu, ponořený do svých myšlenek. Zvedla jsem se z nárazníku, na kterém jsem seděla. Noc právě spolkla poslední zbytek slunečního světla. Upíři tu museli být každým okamžikem. „Danny, už jsi…“
Balík, co jsem držela v ruce, mi vypadl. Při dalším nádechu jsem se zhroutila a najednou jsem byla na kolenou.
Moje vlčice mi v hlavě vrčela a divoce štěkala.
Další…magický útok, vysvětlila jsem jí. Stejný jako ten včera večer. Ale to už věděla. Rudá vlákna ve stále větším a větším počtu ovíjela mou mysl, zatímco vlčice po nich chňapala a trhala je, co nejrychleji to šlo. Moje tělo se zkroutilo křečí, strnulo. Hluboce vyděšená jsem sledovala, jak rudá objímá mé prsty, ruce. Smrtící kouzlo se šířilo jako šarlatově zbarvený břečťan po mých rukách. Tentokrát se to dělo mnohem rychleji než poprvé. Zatraceně, zatraceně, zatraceně. Nemohla jsem se nadechnout. Plíce mi vypovídaly službu. Nade mnou se vznášel zděšený Dannyho obličej. Ležela jsem na zádech?
„Co se to tu, k čertu, děje?“ řval Danny. Pro mě to znělo, jakoby byl pod vodou. Zavřela jsem oči.
Někdo se mnou zatřásl. „Hannon, zatraceně, vzbuď se. Celá rudneš.“
„Držte ji za ruce, přitiskněte ji k zemi!“ rozkázal Tyler. Také jeho hlas zněl podivně vzdáleně a tlumeně. Další křeč. Cítila jsem to, přesto jakoby zamlženě. Moje vlčice vyla. Snažila jsem se zůstat při vědomí, ale rychle jsem ztrácela koncentraci. Vlčice stále rozkousávala rudá vlákna a vrčela u toho. Musíme sdílet naše síly a bojovat proti smrtícímu kouzlu společně. Žádná jiná cesta není. Jedna bez druhé to nedokážeme. Odpověděla mi zavrčením z hloubi hrdla a dál chňapala po vláknech – sama, beze mě.
Smrtící kouzlo tkalo síť, vlákna se křížila přes sebe, pevně jako plátno. Byla jsem si jistá, že až tato síť zahalí celé mé já, tak jsem ztracená. Donutila jsem se doširoka otevřít oči. Ale můj výhled byl zcela ponořen do šarlatově rudé. Musíme spojit své síly. Moje vlčice přestala kousat do vláken a tahat za ně. Konečně se soustředila na mě místo na nepřítele. Začalo mě svrbět ve špičkách prstů. Ne, musíš rozbít pouta mého já! Stejně jako tehdy, když jsme se proměnily do lykanské podoby. Pozorně mě sledovala rudým závojem. Naklonila hlavu na stranu, jakoby se snažila pochopit, co jsem po ní chtěla. Její oči stále těkaly sem a tam a lehce se potácela. Proto mě nedokázala nakrmit svou silou. Tentokrát napadlo Selenino kouzlo i ji. Mutovalo a sílilo. Jestli to kouzlo nezlomíme, zemřeme.
Musela jsem se rozhodnout. Posledním zbytkem sil, co mi zůstal, jsem strhla bariéru mezi mnou a mou vlčicí. V tom samém okamžiku jsme splynuly, staly jsme se jednou. O sekundu později mi narostla srst a tesáky a z mých nehtů se staly ostré, špičaté drápy. Energie mi zaplavila smysly, vystřelila skrz mě jako blesk. Během mrknutí oka se svaly napjaly a vyvinuly se v provazce.
„Co to, k čertu, dělá?“ vřeštěl Ray a odtrhl ruce z mých paží, jakoby dostal zásah bleskem.
„Bojuje proti tomu. To je to, co dělá,“ vysvětlil Danny. „Jdi kousek dál. Mohlo by to být přechodně dost drsné.“
Posledním zbytkem vědomí jsem předala kontrolu své vlčici. Když veškerá naše energie patřila jí, vyrazila ze sebe divoké zavytí a zatímco vyla, cítila jsem, jak otevírám ústa a vlastní zavytí mi málem protrhlo bubínky. Bylo to strašlivé.
„Ach, do prdele!“ Přes vytí, které mě dunělo v uších, nebyl Tylerův vyděšený výkřik skoro vůbec slyšet.
Místo, aby dál chňapala po rudých vláknech, zavřela má vlčice oči a sbírala svou sílu. Okamžitě jsem pochopila, co má v úmyslu. Co nejrychleji jsem ji zásobila veškerou svou energií, co mi ještě zbývala. Musíš si pospíšit. Nemůžu dál; ten útok je na mě moc. Otevřela oči, zvedla čumák a děsivě zavyla. Spolu s vytím z její tlamy vyrazil proud čisté energie a explodoval v mé mysli jako ohňová koule. Moje tělo se svíjelo křečí a cukalo sebou, jako bych byla připojená na defibrilátor. Uvolněná energie probíhala mým tělem v šokových vlnách; bílý žár pohltil rudá vlákna jako nukleární výbuch. Jedna energetická vlna stačila a mé žíly, celé mé tělo a má mysl byly od rudých vláken očištěny. Uvolnění té enormní síly mi dodalo dosud nepoznaný pocit odlehčení.
Otevřela jsem oči.
Byla tma a ležela jsem na zádech.
Z rudého závoje, který mi zamlžil zrak a mysl, nic nezůstalo. Posadila jsem se ve své lykanské podobě, napůl člověk, napůl vlk.
„Proboha Hannon,“ zašeptal Ray chraptivě. Jeho tón prozrazoval bázeň stejně jako odpor. „Co jsi zač?“
„Já jsem lykanka, Rayi.“ Můj hlas zněl, jakoby někdo spláchl kamení do šrotovače v umyvadle. Vzduch mě poškrábal po bolavém hrdle. Danny se odvážil prvního kroku směrem ke mně jako první.

„Tentokrát jsi zrudla úplně celá. To bylo trochu příliš těsné, aby to prošlo jako oukej.“

9 komentářů: