středa 10. srpna 2016

Horkokrevná - 7. kapitola 2/2


Přejet hranici nás stálo příliš mnoho času. Sice nás celníci nezastavili na prohlídku auta, ale nechali nás dlouho čekat u okénka a vyptávali se nás na to, jak jsme přišli k takovému velkolepému autu. Tyler měl všechny potřebné papíry v palubní skříňce. Přesto nás úředníci zasypávali otázkami. Po třináctém dotazu ohledně toho nádherného, fantastického vojenského vozidla jsem pohlédla na svého bratra se zdviženým obočím a potichu jsem si postěžovala: „Proč jsi neobstaral nějakého milého průměrného buicka místo tady toho vysoko kalibrovaného křápu?“

Tyler na mě vrhl temný pohled. „Milý a buick nepatří do jedné a té samé věty, sestřičko.“
Teď by se nám tu hodil Nickův přesvědčovací dar. No jasně, že měl Nick skvělý dar, kterým dokázal podle libosti ovlivňovat lidskou mysl, zatímco já se musela spokojit s vládou nad nadpřirozenými – což bylo naprosto nepoužitelné, když si člověk přál spokojený život a dožít se vysokého věku.
„Oukej, a co si myslíš, že tak upíři jedí?“ zeptal se Danny poté, co jsme konečně mohli projet. „Pijí jen krev? Nebo si občas užívají zakousnutí do syrového masa a to celé zalít pořádným lokem vína, co myslíš? Musí to neuvěřitelně nudné, každý den cucat jen krev. Pro mě by to nebylo.“
„Je mi úplně jedno, co upíři jedí,“ odvětil Tyler, zatímco schovával všechny ty papíry zpátky do skříňky. „Každopádně dokud se ode mě drží dál. Tam venku není jiná nadpřirozená společnost, která by byla horší než upíři. Být mrtvý a přesto fungovat i nadále je podobné jako vdechnout mrtvole jiskřičku života. Je to proti všem přírodním zákonům.“
„Víš, že to je to, co vyvolávači mrtvých a nekromanti dělají, že ano?“ řekla jsem a vrhla na něj bokem pohled. „Opravdu mrtvolám vdechují jiskru života a to je jejich hlavní zaměstnání. Myslím, že to je mnohem horší a odpornější než upíři. Však víš, kůže, co se loupe z masa a kostí, visící oční bulvy, celé to vrávorání jako v Noci oživlých mrtvol.“ Ve skutečnosti jsem ještě nikdy oživlou mrtvolu neviděla. Ale můj pohled nemohl být daleko od skutečnosti. Mohli jsme mluvit o štěstí, že je nekromantů tak málo. Když jsem byla malá, tak mi můj otec jednou vyprávěl, že se jedná o prastarý druh magie, který se dnes používá jen velmi zřídka.
„Upíři mají prostě jen jiné magické schopnosti než my, nic víc. Jsou živí svým vlastním způsobem.“
Danny na žádný z našich komentářů nereagoval. Místo toho řekl: „Myslíte, že jim to tam dole ještě funguje, když jsou teď nemrtví?“ nahnul se dopředu. „To je snad ještě horší, než to celé cucání krve. Co je to za život, když si občas člověk nedopřeje nějaké to pořádné šukání?“
Před námi jsem objevila skryté místo, kde bychom mohli asi po deseti kilometrech zastavit. „Nemám ponětí, jestli mají sex, Danny, a je mi to jedno.“
Zabočila jsem s hummerem na úzkou, ale tentokrát zpevněnou cestu. „Měli bychom se soustředit na to, abychom nabrali Raye a naplánovali další kroky. Později můžeš upírům svými otázkami udělat díru do hlavy, jestli tě to baví. Ale jestli to uděláš, tak si dej pozor, ano? Mysli na to, že by se mohli naštvat, když se budeš šťourat v jejich soukromém životě. Eamon vypadá, že by tě spíš vycucal dosucha, než aby ti o sobě prozradil jediný detail.“
Obrátila jsem se na svého bratra. „Stáhni okénko a pokus se zachytit jejich pach.“
Tyler udělal, jak jsem mu řekla a zhluboka se nadechl, zatímco jsme jeli pomalu po úzké cestě.
„Jsou tam venku. Můžu je cítit. Ale z jedoucího auta nedokážu říct, odkud vane vítr.“
„To mi stačí.“ Našla jsem dostatečně velké místo na zaparkování a zastavila jsem. V tom samém okamžiku, kdy jsme při vystupování stoupli na asfalt, asi tři metry od nás přistála jedna postava. Obvyklý zvuk přibližování teď, z tak krátké vzdálenosti, zněl, jakoby stromy zatřásl silný poryv větru.
„Pěkná věc, to létání,“ vyjádřil za mnou Danny své nadšení. „To je podle mě, co se týká vampirismu, rozhodně plus.“
Naomi objímala Raye, protože jí visel bezvládně přes paži. Udělala jsem pár kroků dopředu, když Naomi Raye bez varování pustila, prostě jen tak. Dopadl na asfalt, očividně v bezvědomí.
„Naučit ho bát se očividně zapůsobilo,“ řekla jsem. Věděla jsem, že je naživu, protože jsem ho slyšela dýchat. Ne, že bych očekávala, že by ho zabila. Stejně tak jsem neočekávala, že budu s upíry tak dobře vycházet. Dobře, oukej, s Eamonem to bylo trochu složitější, ale Naomi působila skoro mile.
Alors, lidé jsou slabí.“ Pokrčila rameny. Hluboko v jejích očích se stříbrně zablesklo, jiskra, která utekla do temnoty. „Postarala jsem se o to, aby pochopil, co se děje. Jako přídavek jsem ho upustila.“
Když jsem zareagovala překvapeně, usmála se. „Ale jen na malý okamžik. V lidském čase to bylo jen pár sekund volného pádu. Když jsem ho zase chytila, už byl v bezvědomí.“
Lhostejně pohlédla dolů na nehybného Raye. „Opravdu nechápu, proč se o takového člověka jako jen on staráš. Ale nakonec vydržel při vědomí déle než většina ostatních.“ V jejím zpěvavém francouzském přízvuku se ozvalo něco jako uznání.
„Ray je určitým způsobem něco jako pokusný králík.“ Přistoupila jsem k němu. „Upíři možná přistupují k lidskému životu s menším respektem. Ale já se snažím, pokud to jde, lidi chránit.“
Abych si nelhala sama sobě, musela jsem si přiznat, že zachránit Rayův život bylo nutkání, které jsem cítila hluboko ve svém srdci a nešlo to potlačit. Neměla jsem nad tím kontrolu. Krátce mi hlavou proběhlo proroctví. Ale neměla jsem čas se tím zabývat a uvědomit si své pocity.
„Lidé pro nás nemají velkou cenu.“ Pokrčila svými úzkými rameny; její dlouhé kaštanově hnědé vlasy se pohybovaly ve větru. Díky tomu gestu a pohybu jejích vlasů vypadala o maličko normálněji a trochu méně nadpřirozeně děsivě.
„Málokdy máme potřebu nebo takovou nouzi, abychom je museli zabíjet. Když nechceme, ani si nevšimnou, že jsme tady. Ale jestli občas dojde k úmrtí, tak je nám to jedno.“
Za jiných okolností bych se možná pokusila Naomi připomenout, že i ona byla kdysi člověkem. Ale na to nebyl ten správný okamžik. Kromě toho mi bylo jasné, že už uplynulo příliš mnoho let, než aby tomu ještě přikládala nějaký význam. Taky jsem neměla ani tušení, co bych vůči lidem cítila já, kdybych byla tak stará jako Naomi a to všechno by mě zajímalo už jen z hypotetického hlediska. Možná, že bych také už dávno zapomněla, jaké to bylo, když jsem byla ještě člověkem a lidé by nebyli, stejně jako u upírů, nic než blikající bod na mém radaru.
Ray zasténal.
„No,“ odvětila jsem nakonec, „život tohoto exempláře momentálně k mání není.“ Na zkoušku jsem do něj šťouchla špičkou boty.
„Hej, Rayi, je čas vstávat.“ Několikrát jsem to zopakovala a nakonec jsem s ním trochu zatřásla, abych ho probudila. „No tak, prober se. Musíme pokračovat.“
Ray vyděšeně otevřel oči, celé jeho tělo se napjalo a poté zaťal bojovně pěsti.
Dřepla jsem si k němu. „Jsi teď připraven, jít s námi ochotně? Nebo tě mají upíři vzít na další výlet s volným pádem?“
„Hannon,“ vyrazil ze sebe chraplavě, jako kdyby měl namožené hlasivky z přílišného křiku. „Nemám tušení, jak se vám to podařilo. Každopádně to bylo to nejbláznivější, co jsem kdy zažil.“
„To není odpověď na mou otázku. Chceš tím říct, že jsi připraven jít s námi, aniž bys dělal problémy?“ pozorně jsem ho sledovala. Úplně jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Část jeho osobnosti, která zosobňovala logicky uvažujícího detektiva, bojovala s tou částí, která byla vůči zvláštnostem otevřená. Tuto část svého mozku nepoužil určitě od doby, kdy chodil do školky. Děti měly spíš sklony věřit něčemu nereálnému; jejich mozky byly ještě uzpůsobené tak, aby akceptovaly všechno, co potkaly. Jedno bylo jisté: Ray nechtěl uvěřit. Ale toto stadium už jsme měli za sebou.
„Utíká ti čas. Nemůžeme pokračovat tak, jak doposud, a ty to víš taky. Takže: Rozhodni se.“
Zvedla jsem se.
„Jsi připraven přistoupit na naše podmínky, nebo ne?“
Ray se pomalu posadil a rozhlédl se. Nejdřív jeho pohled narazil na Naomi, poté se vrátil ke mně. „V pořádku, však už jdu,“ řekl a prsty si z vlasů vytřepal prach. „Přijde mi, jakoby mi někdo projel mozek mlýnkem. Ale lidská bytost, která létá bez jakékoliv pomoci, no to je kouzelnický trik, který jsem ještě neviděl.“
Na moment mě fixoval pohledem, poté ho sklonil.
„Ale jestli mi budete něco vnucovat, tak nezaváhám ani okamžik a budu se bránit. To že takoví šílenci jako vy existují, neznamená, že jsem ochoten se přidat!“
„Rayi,“ vyrazila jsem za sebe, poté co jsem si z frustrace odfrkla, „ty mě fakt ničíš! Můžeš bojovat, jasně, kolik chceš a proti komu chceš. Ale vyhrát tento boj nemůžeš. Tu chybu děláš celou dobu: Myslíš, že bys měl proti nám nějakou šanci.“ Netrpělivě jsem ho mávnutím ruky pobídla, aby vstal.
„Až to konečně dostaneš do té své palice, budeš sám sobě vděčný. A stále platí: Buďto se přidáš, nebo jsi mrtvý muž.“
„Dobrý boj je vždycky výhra, Hannon. Jen rození smolaři se o to ani nepokusí.“
„Rayi, jmenuji se Jessica. Není žádný důvod, abys mi říkal celým jménem.“
Mě samotné přišlo, že už je to věčnost, kdy toto jméno mělo se mnou něco společného.
Ray se vyškrábal na nohy. Ale přiletěl Eamon a přistál přímo před námi dřív, než mohl Ray odpovědět. Bylo to fascinující, jak dokázal v letu přistát na místě a ani nezakolísal. Tolik energie – vlastně by to mělo dopadnout špatně. Místo toho tu stál jako olympionik po perfektním přistání. Asfalt se ani nezachvěl. Vypadalo to, jakoby se rychlost v okamžiku jeho dopadu, sama rozplynula.
Fakt cool, to všechno. To se mu muselo nechat.
„Bohyně je v bezprostřední blízkosti,“ prohlásil arogantně jako vždycky. „Cítím její moc. Jestli nás také zachytí, což se může stát kdykoliv, nezůstane na místě a jednoduše nepočká, až zaútočíme. Musíme se pohnout hned a zaútočit jako první.“
Můj pohled sledoval Naomi. Rozhodla jsem se, vyjednávat s dvojčetem, které mi přišlo rozumnější. „Slunce brzy vyjde.  Můžete cestovat za denního světla?“ Podle mě ne, ale musela jsem se ujistit a zeptat se. Možná, že měli s bratrem nějaký dar, o kterém jsem nic nevěděla.
Non,“ odpověděla. Její přízvuk byl mnohem výraznější než Eamonův. Kromě toho do vět ráda vkládala francouzská slovíčka. Možná, že to byl důvod, proč působila mileji a vstřícněji než její bratr.
„Přes den musíme spát. Nejstarší mezi námi jsou schopni sluneční světlo tolerovat. Protože s věkem jsme stále mocnější. Ale já a můj bratr jsme na to příliš mladí.“ Museli být staří více než pět set let, když jsem vzala v úvahu auru moci, která je obestírala. Čím mocnější nadpřirozený byl, o to víc energie ho obklopovalo, což zblízka způsobovalo brnění na kůži. Rourkeho aura byla zatím nejsilnější, jakou jsem kdy vnímala; mít ho ve své blízkosti byl absolutně nádherný pocit, vzrušující jako vášeň. Naproti tomu energie upírů měla v sobě něco napjatého; byla velmi koncentrovaná. Měla působit zastrašujícím dojmem, a to taky dělala. Jestli byl věk pěti set let považován za mládí, jak starý musel být upír, aby dokázal snášet sluneční světlo?
Místo, abych svou otázku vyslovila nahlas, odvětila jsem: „Abychom udrželi tempo, pojedeme i přes den. Jakmile se probudíte, můžete nás dohnat.“
„Pohoří, ke kterému musíte směřovat, je severozápadním směrem.“ Naomi o pár kroků postoupila blíž. „Lemuje velké jezero, které je pětkrát tak velké než všechny ostatní v okolí. Oblast, kde bohyně vyhledala útočiště, je velmi odlehlá. Skalnaté průchody jsou pro lidi nedostupné. Autem budete sledovat štěrkovou cestu až na její konec u západního břehu jezera. Tam vyčkejte příchod noci. Jakmile se probudíme, nebude trvat dlouho, než vás vystopujeme. Jestli je vám život milý, dál se nepouštějte. Cesta do úkrytu bohyně je prošpikována smrtícími pastmi.“
Naomi byla očividně naše stopařka, zatímco její bratr byl schopen vycítit cílovou osobu. „Selene se pojistila proti pohromám všeho druhu.“
„Vy už jste přístup k jejímu úkrytu prozkoumali?“ zeptala jsem se překvapeně. Předpokládala jsem, že minulý den, respektive noc strávili tím, že hledali Seleninu stopu. Jinak by nám nemohli dát informace o tom, jakým směrem se máme vydat. Ale že Selenin úkryt lokalizují tak rychle a precizně, bylo víc, než jsem doufala.
„Předpokládám, že ze vzduchu se dá prohledat mnohem větší plocha.“
Létání byla definitivně schopnost, která nám chyběla. Ale nechat upíry, aby nás tam přenesli, bylo prostě nemožné. My jsme byli čtyři, oni jen dva; kromě toho jsme u sebe měli celé vybavení. Ale i když všechno ostatní pasovalo, oni by byli čtyři a my bychom žádné vybavení nepotřebovali, ještě stále by tu byla jedna nepřekonatelná překážka: Nic na světě by nedokázalo přimět vlka, aby se nechal dobrovolně nést upírem vzduchem. Ani já bych takové riziko nechtěla podstoupit, i když mi Naomi, aspoň do určité míry připadala důvěryhodná. Mezi našimi druhy bylo příliš vzájemné nevraživosti. Dobře, upíří sourozenci nás vlastnoručně nezabijí. Koneckonců to jejich královna potvrdila přísahou. Ale existovalo dost jiných možností, jak tohoto cíle oklikou dosáhnout, aniž by přísahu porušila. Například bychom mohli mít nějakou nehodu. Nechat nás spadnout, abychom se roztříštili na nejbližším skalním útesu, byl nejrychlejší a nejlehčí způsob, jak se nás zbavit jednou provždy. Eamona, to jsem se aspoň domnívala, by to určitě potěšilo. Také nás mohou dovést někam, kam chtějí oni, ale my bychom nechtěli. Spoléhat se při našem pohybu na upíry, bylo velmi riskantní. Postupovat po zemi byla naše jediná šance na přežití.
Naomi odpověděla: „Nedostali jsme se až ke vstupu do její jeskyně, jen jsme se porozhlédli po okolí. Eamon dokáže cítit mnoho druhů magie a čerstvé Seleniny stopy se nacházely všude kolem. Ale i když Eamon dokáže vycítit, že magie je po celém okolí, budeme vědět, s čím máme tu čest, až se tam dostaneme. Selene bezpochyby počítá s tvým příchodem, ale do té doby se bude zabývat svým vězněm. Jestli ukončí jeho život, ty budeš ta pověstná třešnička na dortu.“
Má vlčice zavrčela a poslala mi pohled zakrvácené Seleny. Přesně tak!
„Je ještě jeden důvod, proč jsme nešli blíž,“ vložil se do toho Eamon. „Je tu možnost, že uteče, pokud se bude cítit příliš ohrožená. Nemůžeme riskovat zabití nebo zranění, i kdyby se vyžívala ve svých sadistických hrách. Pokud se bude domnívat, že stojí proti přesile, může svého vězně zabít a utéct.“
„Odkud to víš?“ zeptala jsem se zvědavě. „Z mé zkušenosti jí její ješitnost nakuká, že je neomylná, jedno v jaké oblasti, a stejně tak neporazitelná. Určitě si nebude myslet, že dva mladí upíři, novorozený vlkodlak a jeho pomocníci jsou dost silní na to, aby ji přemohli! Pomyšlení, že bychom mohli mít převahu, ji nanejvýš rozesměje.“
Na okamžik Eamon vypadal, že se cítí nepohodlně. Poté vypjal záda a ramena a znovu nasadil svou arogantní masku. „My už jsme na sebe jednou, ehm…narazili. Proto její zvyklosti trochu znám.“
Danny si odkašlal.
„Narazili? To zní zajímavě, kamaráde,“ zněl pobaveně. „Co jsem se o Seleně doslechl, tak má v těch svých drobných ručkách pěknou sílu a dokáže dát pořádnou ránu. Vypadá to tak, že to můžeš potvrdit.“
„Je bojovnicí, která hledá sobě podobné,“ vysvětlil Eamon ostrým tónem. „Když si nedáš pozor, porazí tě a nechá tě ležet na zemi, abys tam shnil.“
Tento rozhovor nás nikam nedostane. Nečekala jsem, že Eamon Selenu zná, což byl důvod ke zvědavosti, ale momentálně nic víc. Každopádně to byla užitečná informace, kterou bych měla mít na paměti. Vášeň v jeho hlase mi prozradila, že to byl bližší vztah a jeho zaťatý výraz to, že nemělo smysl na něj víc naléhat: Žádné další detaily neprozradí. S otázkou v očích jsem pohlédla na Naomi, která se ale odvrátila. Od ní jsem také nemohla nic čekat. Poté jsem pohlédla na své průvodce.
„Pojedeme zbytek noci a celý zítřejší den. Na západním břehu jezera se při západu slunce zase sejdeme.“
Pokud budeme postupovat bez problémů, měli bychom cestu do hor, aspoň podle mapy, zvládnout dle plánu. „Až tam budeme, budeme plánovat naše další kroky podle toho, co tam najdeme.“
„Aye, Aye, kapitáne,“ Danny energicky zasalutoval.
„Děsně vtipné, hahaha,“ zavrčela jsem.
Zamrkal na mě. Vtipálek. Tyler se vydal k autu.
„Rayi,“ řekla jsem, „vyrážíme. Je na čase, abys dokázal, jak ochotný a připravený jsi.“
Ray mě následoval, ale stále se nedůvěřivě ohlížel přes rameno po upírech. Když došel k autu, otevřel dveře, aniž bych ho k tomu musela vyzývat. Aspoň jeden krok správným směrem.
„Hannon,“ zavrčel, „do jaké šlamastiky ses to jen dostala? A kam se teď vlastně vydáme? O co tu jde?“
„Máme v úmyslu pustit se do křížku s nejzlejší bohyní, kterou jsi kdy potkal. Bude lepší, když se připoutáš.“


10 komentářů: