úterý 23. srpna 2016

Falešná identita - 16. kapitola



Následující ráno byl Devon ráno cestou do školy potichu. Byla jsem vyčerpaná. Neodvažovala jsem se celou noc spát, vyděšená, že bych se zase mohla vrátit do vlastního těla. I on vypadal, že toho moc nenaspal, jakoby ho něco tížilo.


„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Můj hlas byl hlasitý v tichu auta a Devon zkoprněl překvapením, jakoby zapomněl, že tam jsem taky.
„Proč se ptáš?“
„Vypadáš napjatě,“ řekla jsem a sledovala jeho reakci.
„Moc jsem se nevyspal.“ Pak, jakoby někdo zmáčkl vypínač, mi věnoval úsměv, který vnitřek prosvětlil. „Nedělej si starosti, Maddy.“
Vjeli jsme na parkoviště, kde už na mě čekala Ana. Devon vyskočil z auta dřív, než jsem se ho mohla zeptat na cokoliv dalšího. Jeho chování rozhodně nepomáhalo potlačit moji zvědavost. Rozhodně však bylo něco špatně. Ana se k nám přiblížila, když jsem se vypotácela z auta, ale to už Devon mířil přímo ke škole. Vypadalo to, jako by mu hořelo za patami.
„Co se stalo? Vypadáš až podezřele šťastně,“ řekla Ana.
V mém žaludku explodovali motýlci, když jsem pomyslela na to, že Aleka zase uvidím.
Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem jenom šťastná.“
„Prostě? Měla jsi snad další rande s Alekem? Vždyť jsi mi neřekla nic ani o tom minulém! Co to s vámi je, lidi? Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Zasloužím si to vědět!“
„Brzy ti o tom řeknu. Slibuji. Teď jsem rozrušená, jsem trochu mimo z toho dnešního testu.“ To samozřejmě byla lež. Ale možná bych jí mohla říct o tom polibku. Pokud se s Alekem dáme dohromady, celá škola to stejně zjistí. Přemýšlela jsem, jestli by se vážně rozešel s Kate. Řekl by jí o našich polibcích?
Podívala jsem se na parkoviště pro učitele, kde se Yates hrabal v kufru svého auta. „Dej mi vteřinku,“ řekla jsem Aně, když jsem natáhla krk, abych získala lepší výhled. Kolem kufru měl rozházeno několik věcí – tenisky, tenisová raketa, pár knih – ale oči se mi zastavily na velké láhvi dezinfekce. Potřeboval snad zakrýt nějaké důkazy?
Otočila jsem se a odspěchala pryč. Musím si o tom promluvit s Alekem. Ana mě doběhla a srovnala se mnou krok, když jsme kráčely do školy vstříc naší první hodině. Alek ještě nebyl na svém místě, ale stejně ještě zbývalo pár minut do začátku hodiny. Paní Coleman vplula do místnosti. Její šaty, s vysokým límečkem a se vzorem křiklavých květin by pravděpodobně byly považovány v některých zemích za zločin.
„Ta má rozhodně osobitý styl,“ zašeptala Ana. Zasmála jsem se, ale smích jsem změnila v kašel, když se na mě upřely učitelčiny naštvané oči. Myšlenky se mi vrátily k Yatesovi. Důkazů proti němu bylo dost. Měl s Madison aférku, v době útoku byl u jezera a jejím zmizením by rozhodně hodně získal. Bylo to ale až příliš jednoduché. Musím přijít na to, proč by měl zabíjet ty ostatní.
Zvonek zazvonil ve chvíli, kdy Alek vstoupil do třídy. Narovnala jsem se a snažila se zachytit jeho pohled. On si však sedl na místo, aniž by se na mě podíval.
Pohlédla jsem na něj přes rameno, zatímco paní Coleman začala něco škrábat na tabuli. Zaměstnával se zkoumáním učebnic a svých poznámek, ale nakonec neměl jinou možnost, než se na mě podívat.
Ať už včera mezi námi došlo k čemukoliv, bylo to zapomenuto. Jeho výraz byl kamenný, oči tvrdé a bez emocí. Spodní ret se mi roztřásl. Výraz na jeho tváři se zjemnil. Byla tam lítost, smíšená s něčím jako vina a soucit. Nechtěla jsem být součástí ani jednoho.
Poslouchala jsem paní Coleman, předstírala zájem, kývala hlavou ve správných momentech, smála se, když se to očekávalo a zapisovala si poznámky. Ale uvnitř jsem byla prázdná. V momentě, kdy hodina skončila, vyskočila jsem ze židle, hodila si batoh přes rameno a vyběhla ze třídy. Možná jsem měla počkat na Anu, ale nemohla jsem riskovat, že se potkám s Alekem, když jsem věděla, že mě jeho slova zraní.
Na palcích u nohou náhle začalo vlnění a mnou projela panika. Ne teď. Ne tady.
Pustila jsem batoh na zem – se zaduněním dopadl na zem, ale nemohla jsem to teď řešit. Sprintovala jsem, skoro jsem se nedotýkala nohama země, jak jsem je nutila k větší a větší rychlosti. Chodby se začaly plnit, když studenti vycházeli z tříd. Někteří z nich se zastavili, jak na mě zírali. Vrazila jsem do nich, vytlačila jsem se z cesty a ignorovala jejich nadávky.
Vlnění se dotklo lýtek. Slyšela jsem někoho, jak volá mé jméno.
Vyletěla jsem hlavními dveřmi ven. Venku jsem ještě zvýšila rychlost, až mě píchalo v boku a plíce nestíhaly. Vlnící se had dosáhl stehen a pokračoval dál.
Za chvíli budu ve vlastním těle. Uprostřed školního pozemku. A každý, kdo by se podíval z okna, by měl na to skvělý výhled.
Vlnění se změnilo ve chvění a já málem upadla. V poslední chvíli jsem se stihla chytit stromu. Opřela jsem si čelo o drsný povrch kmene, zhluboka se nadechla a snažila se získat kontrolu nad svým tělem. Prsty se mi pevně sevřely okolo kmene. Ostré konce se mi zaryly do dlaní a pořezaly mě. Vlnění přestalo někde okolo hrudníku a pomalu začalo klesat. Dýchání se mi zpomalilo. Povolila jsem sevřené dlaně a postavila se rovně.
Na cestě se ozvaly kroky. Nebyly to Aniny podpatky, ale dlouhé jisté kroky. Byl blízko. Cítila jsem jeho přítomnost přímo za mnou.
Připravila jsem se na slova, která nevyhnutelně přijdou.
„Potřebujeme si promluvit, řekl Alek tichým hlasem. „Nevím, co se to včera se mnou dělo. Je mi to líto.“
Věděl, že by se mě neměl dotknout, ale byl tak blízko, že jsem cítila jeho vodu po holení.
„Je ti to líto?“ zašeptala jsem. Slova byla roztřesená. Ne proto, že bych se chystala plakat. To už jsem měla za sebou. Tentokrát jsem se třásla vztekem. Vztek z toho, že si se mnou hrál, že ignoroval ty měsíce napětí, potom mě políbil a pak se tvářil, že se nic nestalo. Vztek na Majora, že nás nutil spolu pracovat, ačkoliv věděl, že mezi námi něco je. Ale hlavně jsem byla naštvaná na sebe, že jsem byla tak slabá a hloupá.
Obrátila jsem se, abych mu čelila. „Takže jsi prostě změnil názor ze dne na den a já to mám prostě přijmout jen tak, co?“ luskla jsem prsty. Jak mi to mohl udělat? Řekl mi přece, že mě chtěl už dávno políbit. Řekl, že mu nikdo nerozumí tak jako já. Lhal mi snad?
„Já…“ zavrtěl hlavou. „Ztratil jsem kontrolu a to se už nesmí nikdy stát. Mluvil jsem s Majorem – “
„Tys to řekl Majorovi?!“ Myslela jsem si, že to, co se mezi námi stalo, bylo něco posvátného.
„Ne, on už to věděl. Nebylo to tak těžké uhádnout, když jsem byl venku o půlnoci. Ale na tom stejně nezáleží.“ Zhluboka se nadechnul. „Musíš zapomenout na to, co se včera stalo. Ohrozilo by to misi.“ Jeho tón byl tak kontrolovaný, tak zcela bez emocí, že jsem přemýšlela, že to pro něj asi vážně nic neznamená. Jak mohl své emoce jen tak zapnout a vypnout, když já jsem kompletně ztrácela kontrolu? „Nemělo se to stát, byla to chyba.“
Ty jsi chyba. To bylo to, co říkal. Po všem, čím jsme si prošli, jsem si nemyslela, že zrovna on mě dokáže tak zranit.
„Ano,“ řekla jsem ostře. „Máš pravdu. Byla to chyba.“ Odmítala jsem se na něj podívat a prošla kolem něj, ale on se natáhl a dotkl se mého ramena. Já ho ale odstrčila. „Už se mě nikdy nedotýkej.“ Chtěla jsem ho nenávidět, ale i teď pohled do jeho očí ve mně cosi rozehřál.
Vrátil ruku k tělu. „Je mi to moc líto.“ Než jsem se dostala z doslechu, uslyšela jsem slova, o kterých jsem si byla jistá, že nejsou pro mě. „Víc, než kdy budeš vůbec vědět.“
Uvnitř školy byly chodby už vylidněné. Další hodina měla pomalu začít a já se pořád třásla plná emocí. Vůbec jsem netušila, kde mám hledat svůj batoh. Nebyl na místě, kde jsem ho pustila.
Kráčela jsem ke své skříňce a snažila se uvolnit sevřené hrdlo. Rozhodně nebudu plakat. Ne tady, ne teď a určitě ne kvůli němu. On si mé slzy nezaslouží.
Otevřela jsem skříňku a opřela si čelo o její dveře.
„Vzal jsem ti věci.“
Ten hlas zněl povědomě. Otočila jsem hlavu tím směrem bez ohledu na to, jak moc naštvaně budu vypadat. Přede mnou stál Phil Faulkner a držel můj batoh. Sledoval mě? Viděl mě s Alekem? Vzala jsem si batoh s úsečným „díky“. Věděla jsem, že bych měla říct víc, ale to poslední, na co jsem teď měla náladu, byl nějaký rozhovor.

„Co se stalo?“ Jeho oči – ta divná vodová barva – byly trochu příliš zvídavé, jeho výraz trochu moc soucitný. Něco s ním nebylo v pořádku. Pořád mě sledoval, vždycky postával poblíž. Jeho ruka se natáhla směrem k mé, ale pak ji nechal zase klesnout. Snažila jsem se ustoupit, ale narazila jsem do zdi. Prošla jsem kolem něj a snažila se ho nedotknout. „Opravdu už potřebuji jít do třídy, ale ještě jednou díky moc.“

10 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za kapitolu :-) příběh je podle mě úžasný a moc se těším na další kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mohla bych se prosí ještě zeptat kolik má tato kniha kapitol? :-) Děkuji

      Vymazat
    2. Ahoj, jsem velmi ráda, že se Ti kniha líbí, už mám u sebe i druhý díl, kdybyste měli po této knize chuť na pokračování, tak můžu pokračovat (i když jsem ho zatím nečetla). Jinak Bell pode mnou má pravdu, kapitol je 26, takže se už pomaloučku polehoučku blížíme k velkému fináááááále.... :)

      Vymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. nejde mi to nějak hodit jako odpověď, tak to dám sem

    KAPITOLEK je 26 ( pokud jsem se nepřehlédla)

    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat