úterý 16. srpna 2016

Falešná identita - 15. kapitola 2. část



Kino bylo prázdné, takže jsme byli v první řadě s báječným výhledem. Alek položil popkorn mezi nás. Nebyla jsem si jistá, jestli to je kvůli tomu, abychom se k sobě nedostali příliš blízko nebo prostě proto, abych lépe dosáhla. Rozhodla jsem se řídit druhou možností.


Dávali Mimozemšťana.
Viděla jsem to nesčetněkrát a byla jsem proto ráda, že nebudeme muset sledovat nic příliš romantického. Znala jsem ten film i pozpátku, ale stejně jsem se rozklepala, když si mimozemšťan našel první oběť.
„Zdá, se že se tohoto filmu nikdy nenabažíme,“ smál se Alek.
Pětkrát jsme ho shlédli spolu. „Vážně. Pokaždé, když ho vidím, miluju ho o to víc. Někdy chvíli trvá, než člověk ohodnotí každý detail filmu. Čím častěji to vidíš, tím víc se ti to líbí,“ řekla jsem. Podívala jsem se na něj. Jeho oči byly tak intenzivní. Ve tmě zářily.
„To znělo hloupě,“ řekla jsem omluvně.
Nezasmál se, dokonce ani náznak úsměvu, jen na mě zíral.
„Není to hloupé. Máš absolutní pravdu.“ Vzal si plnou hrst popkornu, ale nesnědl ji, jen ji držel v dlani. „Pamatuješ si tu dobu, kdy jsme na to spolu koukali poprvé?“
Přikývla jsem. Samozřejmě, že si to pamatuji. Ve FEA jsem žila jen pár týdnů a zkoušela už po stopadesáté páté volat mamce. Bála jsem se, že se jí něco špatného stalo, protože jsem se s ní nemohla spojit, ale ten den to zvedla. Byla jsem tak šťastná a cítila úlevu, dychtila jsem jí vyprávět o své nové škole, novém pokoji, nové kamarádce Holly, než mě utnula v polovině věty a řekla mi, ať jí už nikdy nevolám. V ten den se ve mně něco roztříštilo, byl to pocit, který jsem nikdy nikomu nebyla schopná sdělit. Schovala jsem se v budově s bazénem za košem s mokrými ručníky, sama ve tmě a oči mi křičely bolestí. Tak mě našel Alek.
Sedl si na vlhkou podlahu vedle mě a nechal mě plakat mu do trička. Sotva jsem ho znala, ale v jeho přítomnosti jsem se cítila pohodlně. Později, když jsem se trochu uklidnila, mi pověděl příběh, jak ho jeho rodiče opustili v nákupním centru během vánočních prázdnin, když mu bylo jen pět let. Řekl mi, že ta bolest se časem zmírnila, čas utlumil vzpomínky a zacelil rány. Řekl, že chápe, jak se cítím, a že je to v pořádku cítit se tak. Potom jsme spolu koukali na ty všechny mimozemské filmy až do rána.
„To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, jak moc tě chci udržet v bezpečí,“ řekl. „Bylo to poprvé, co jsem potkal někoho, kdo mě chápal. Nikdo mi nerozumí tak jako ty.“
Přestala jsem dýchat a donutila jsem se spolknout kus popkornu, co jsem měla v puse. Byl zázrak, že mi neuvízl v hrdle. Oči mu zamrkaly směrem ke mně a já jsem viděla poprvé po dlouhé době, že byly bezbranné.
Natáhl se, palcem mi přejel po tváři, kde jsem měla uvolněný pramen vlasů. Pod jeho dotekem mi kůže hořela a to horko mi klesalo až do břicha. Prsty se mu zastavily, nejisté. Olízla jsem si rty, jeho pohled ten pohyb zachytil a svaly v čelisti odpověděly. Viděla jsem ten boj v jeho výrazu, cítila váhání v jeho dotyku. Odtáhne se? Vzduch byl nedýchatelný, ale já už stejně skoro nedýchala. Vlasy měl stejně tmavé jako noc kolem nás.
Ruka mu stále spočívala na mé tváři, ale pomalu se začala posunovat dolů přes hrdlo až ke klíční kosti. Palcem mi začal malovat malé kroužky na kůži.
Něco v jeho výrazu se změnilo, jakoby prohrál boj, a začal se naklánět dopředu, když se sáček s popkornem převrátil a vysypal tak obsah po celé zemi. Ani jeden z nás neudělal žádný pohyb, aby ho začal sbírat. A náhle mezi námi nebyl žádný prostor. Oči mu cestovaly k mým rtům a pak, prostě jen tak, uzavřel mezeru. Jeho rty byly na mých, nejprve měkké a zkoumající, ale jakmile jsem se trochu osmělila, tak byly dožadující se a pevné. Projela jsem mu rukou vlasy až dozadu na záda a cítila jeho svaly pod prsty. Bylo to tak dobré; líbání s ním bylo správné.
Prsty mi přejížděl přes uši, krk a hrudní koš. Jeho dotek ve mně zanechával oheň. Náhle ze mě vyšel zvláštní zvuk – něco mezi zaskučením a zasténáním – a jeho ruce se mi dostaly pod tričko a škrábaly mě do břicha. Jeho kůže byla horká jako láva a kdekoliv se mě dotkla, tam jsem měla husí kůži.
Alek líbal mě. Mé skutečné já – ne podvodníka, ne Madison, ani falešnou verzi Kate.
„Tess,“ zašeptal mi do ucha a krku. Polibky ztratily zuřivost. Srdce se mi zpomalilo. Zabořil tvář do prostoru mezi mé rameno a krk. Poslouchala jsem naše nerovnoměrné dýchání a já svou ruku položila na tu jeho, která mi spočívala na hrudním koši. Jeho ruce byly tak velké, že téměř zakryly celý můj hrudník. Hádala jsem, že cítí tlukot mého srdce.
„Tak dlouho jsem to chtěl udělat,“ zamumlal proti mému krku.
Uvnitř mého těla vytryskl ohňostroj štěstí. Řekl tu jedinou věc, kterou jsem od něj tak dlouho chtěla slyšet. Slabý hlas v mé hlavě se chtěl zeptat: „Tak proč si to do háje dřív neudělal?“ ale věděla, kam by nás to zavedlo a já jsem tam nechtěla – ještě ne. Znovu mě políbil na klíční kost, než se v sedadle narovnal. Vlasy měl, jak jsem si s uspokojením všimla, důkladně rozcuchané mými prsty a rty měl z líbání opuchlé.
Pronikavý zvuk zvonění mě naprosto vyděsil. Alek zašmátral v kapse pro mobil a protočil oči, když se podíval na obrazovku. Bylo tam napsáno „MÁMA“. Myslela jsem si, že Alek neviděl své rodiče od doby, kdy přišel do FEA.
„Co chceš?“ Jakmile jsem uslyšela jeho tón, uvědomila jsem si, jak hloupá jsem byla. Samozřejmě, že to nebyla jeho skutečná máma. Byla to Summers, jeho falešná máma pro misi. „Pro pána, Summers, zníš jako moje chůva.“ Nemohla jsem slyšet její odpověď, ale muselo to být opravdu něco urážlivého, protože se Alek zašklebil. Chtěla jsem se natáhnout a dotknout se ho, jen abych se ujistila, že nesním, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi líbání dalo oprávnění se ho dotýkat.
Jeho výraz se napjal při něčem, co řekla. „Okej. Řekni mu, že brzy budu doma.“ Ukončil hovor.
„Nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být Summers mateřský typ,“ řekla jsem.
„To není, věř mi. Není šťastná, pokud nemá komu rozkazovat a navíc se bojí, že prozradím naše krytí, protože se nechovám jako hodný chlapec. Major se tam před pár minutami ukázal. Zřejmě chce se mnou mluvit.“ Vypadal zvědavě.
Dotkla jsem se jeho tváře, pod prsty jsem cítila strniště. „To bude v pořádku.“ Bez přemýšlení jsem se naklonila a políbila ho na rty. Na jeden srdce zastavující moment jsem si myslela, že se odtáhne, ale pak mě jeho ruce objaly.
„Musím tě dostat domů,“ řekl Alek po chvíli. „Můžeš se přeměnit?“
Snažila jsem se na sedadle uvolnit a zavřela jsem oči, silně si vědomá Alekova pohledu. Natáhla jsem se po své Variaci a snažila se ji vyvolat.
Nic.
„Ty to zvládneš.“ Alekův hlas byl klidný a plný důvěry a já to náhle ucítila. Klid a sebejistotu. Bylo to jako by do mě jeho slova pronikla a smyla všechny pochyby a strach.
V prstech u nohou mi začal třes, plazil se po mém těle a za pár sekund bylo po všem.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
Usmál se. „Zvládlas to.“

Nemohla jsem odporovat. Naklonila jsem se a znovu ho políbila. Nikdy už jsem s tím nechtěl přestat.

9 komentářů: