úterý 9. srpna 2016

Falešná identita - 15. kapitola 1. část



Vyklouzla jsem ze šatů, pustila sprchu a vkročila pod proud vody. Po celém těle mi naskočila husí kůže a na jeden úžasný moment jsem přestala myslet. Ale pak to začalo. Nejprve v prstech na nohou, pak v lýtkách a stehnech. Kůže se mi vlnila, měnila a natahovala; kosti se posunuly, zlomily a přemístily. Šokovaně jsem ztuhla. Třes pokračoval nahoru, až se přelil přese mě. Byla to přeměna bez mé vůle – tohle se nemělo stát. Ne teď, ne nikdy.


Snažila jsem se to zastavit. Snažila jsem se, aby se mé tělo podřídilo mým příkazům. Kůže se jen lehce zavlnila, jako kdyby byly pod jejím povrchem broučci. To nebylo normální. Nikdy předtím se to nestalo.
Popadla jsem ručník, vylezla ze sprchového koutu a zakopla, protože moje nohy byly najednou o pár palců kratší. Dopadla jsem na kolena, což mi poslalo do mozku impulzy bolesti. Rychle jsem natáhla ruce před sebe. Třásla jsem se, a to mi poslalo novou vlnu řetězové reakce do těla, a kůže mi zbledla.
Chytila jsem se umyvadla a postavila na nohy. Dívala jsem se do zrcadla a viděla svůj odraz. Tvář se mi měnila, pomalu se formovala. Pořád to byla Madisonina tvář, ale byly v ní oči, které se pomalu se měnily na tyrkysové. V jedné chvíli vypadaly jako oči sibiřského huskyho – dvoubarevné oči. Rty se mi zkroutily, ofina se prodloužila a zbarvila do kaštanově hnědé. To se mi dělo. Mohla jsem to vidět, mohla jsem to cítit, ale nemohla jsem to zastavit.
Zavřela jsem oči a odmítala věřit tomu, co jsem viděla. Proč to nepřestávalo? Vlnění, trhání, natahování, a pak bylo po všem. Najednou jsem se dívala na svůj odraz. Už jsem nebyla ta, kterou jsem ukazovala, ta, na kterou jsem si zvykla.
Pihovatý nos, kaštanové lokny a tyrkysové oči. Madison byla pryč.
Zachvěla jsem se. Pode mnou byla kaluž vody, která mi odkapávala z těla a vlasů. Cítila jsem se stejně vyčerpaná, jako bych právě uběhla maraton. I kdyby mě teď tělo zase poslouchalo, pochybovala jsem, že bych našla sílu změnit se do Maddy.
Uslyšela jsem kroky, které šly nahoru po schodech. Vyrazila jsem ke dveřím a rychle je zamkla.
„Maddy? Je všechno v pořádku?“
Dusila jsem se panikou. Otočila jsem kohoutkem a zoufale doufala, že zvuk tekoucí vody vyžene Lindu od mých dveří. Přitiskla jsem se ke zdi vedle toalety, co nejdál ode dveří.
„Maddy?“
Pokud jí odpovím, uvědomí si, že to není hlas její dcery. Co mám teď dělat?
Kroky se zastavily přede dveřmi. „Maddy?“ zaklepala. „Maddy, zlato, jsi v pořádku?“ Neodejde, dokud ji neujistím.
Odkašlala jsem si a snažila se znít jako Madison. „Jenom se osprchuju, než si půjdu lehnout. Jsem v pořádku.“ Nebyla to moc dobrá imitace, ale snad to zvuk vody trochu zakryje.
„Jsi si jistá?“ Slyšela jsem v jejím hlase zájem. Pokusila se otevřít dveře, ale byly zamčené.
„Jasně, jen si dávám sprchu. Nestrachuj se, mami.“
Slovo „mami“ vyklouzlo z mých rtů tak snadno, až jsem se vylekala.
„Nesprchovala ses už předtím?“
Mysli, Tesso, mysli.
„Začala jsem, ale uslyšela jsem telefon, tak jsem se šla podívat, kdo mi píše.“
Na druhé straně dveří bylo chvíli ticho. „A kdo to byl?“
„Ana.“
Prostě běž pryč, pomyslela jsem si. Prosím.
„Okej. Probuď mě, kdybys něco potřebovala.“
Chvíli ještě počkala, než odešla. Čekala jsem, než se všichni uloží do postele. Jakmile jsem si byla jistá, že okolo nikdo není, utíkala jsem do svého pokoje a zamkla se. Odraz mé tváře na mě zíral ze zrcadla na dveřích. Pod očima jsem měla kruhy. Prsty jsem přejela po svém krku bez jizvy. Už jsem si na ni zvykla.
Potřebovala jsem se změnit v Madison. Zavřela jsem oči a snažila se znovu vyvolat to vlnění, ale nic jsem necítila, ani tu nejslabší vlnku. Kapky potu se smíchaly s kapkami z vlasů a vsákly se mi do ručníku kolem těla.
.   .   .   .
Vyčerpaně jsem klesla na kolena, pořád jsem byla Tessa. Byla půlnoc. Snažila jsem se přeměnit už téměř hodinu.
Tápala jsem rukou po telefonu a zmáčkla rychlé vytáčení na Aleka. Zvedl to po druhém zazvonění.
„Hmmm?“ Jeho hlas byl ospalý a vyvolal mi po páteři lehký třes. „Tess?“
Pokusila jsem se promluvit, ale slova mi uvízla v krku.
„Tess, co se děje?“ Jeho hlas zněl najednou starostlivě.
„Ztrácím to, Aleku. Nemůžu se zpátky přeměnit. Nevím, co mám dělat.“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila se trochu kontrolovat.
„Uklidni se. Řekni mi to znovu a tentokrát pomalu, prosím.“
„Já – už nejsem Madison. Tělo se mi proměnilo do mojí podoby a nemůžu se vrátit zpátky. Nevím, co mám dělat. Co když ztrácím schopnost Variace?“
V pozadí jsem slyšela šustot, jak se Alek hrabal z postele.
„Kde jsi?“
„Jsem zamčená ve svém pokoji. Linda se trochu starala, ale teď už všichni spí.“
„Zůstaň, kde jsi. Budu tam za pár minut.“ Další šustění. Pravděpodobně se oblékal.
„Můžu sešplhat z okna.“
„Počkej, až u něj budu. Ujistím se, že si nezlomíš krk.“
Než jsem mu mohla nabídnout nějakou vtipnou odpověď, zavěsil. Držela jsem mobil na hrudi. Bude to trvat tak deset minut, než se sem dostane.
Podívala jsem se na své chvějící se tělo a uvědomila si, že jsem pořád ještě zabalená jen v ručníku. Popadla jsem nějaké oblečení ze šatníku a vklouzla do něho. Oblečení mi bylo těsné, lépe sedělo Madisonině drobné postavě.
Zazvonil mi telefon – Alek. Informace, abych otevřela okno. Když do mě narazil studený vzduch, vyrazila se mi husí kůže. Alek čekal dole, oblečený v černé. Vyškrábala jsem se na okno a chytla se okenní římsy. Pomalu jsem se předklonila.
„Skoč,“ řekl a já to udělala.
S lehkostí mě chytil. Ucítila jsem jeho vůni a dovolila své tváři spočinout na jeho hrudi. Nepostavil mě hned na zem, ale já si nehodlala stěžovat. V jeho náruči jsem mohla zůstat napořád.
„Máš mokré vlasy. Chytíš zápal plic, pokud tě nedostaneme z té zimy,“ řekl a krátce mě stiskl, než mě postavil na zem. Přísahala bych, že si přičichl k mým vlasům. Někdy jsem si nebyla jistá, co je skutečné a co je jen mé přání. Někdy jsem to nechtěla vědět.
Drželi jsme se ve stínech, když jsme spěchali k autu, které měl zaparkované za rohem. Okna v sousedově domě byla tmavá. Zřejmě lidé v Livingstonu nebyli zvyklí dlouho ponocovat. Tiše jsme zavřeli dveře od auta a já si vzala pás, zatímco Alek startoval. Doufala jsem, že budou všichni v domě spát a nikdo z Chambersových si nevšimne, že jsem byla pryč. I když by nemohlo být nic horšího, než kdyby mě našli jako Tessu.
Alek mě přelétl očima. „Znovu mi prosím řekni, co se stalo.“
Když jsem opakovala příběh, každé slovo jakoby mě vysávalo. Tiše zvážil má slova, než odpověděl.
„Proč se to stalo? Proč jsi ztratila kontrolu?“
Na to mohlo existovat několik odpovědí. Emoce. Stres. Rozptýlení. Protože jsem ho nemohla dostat z hlavy. Nebo možná proto, že jsem byla šťastnější v životě a těle někoho jiného, než kdy dřív. Nebo možná to byl strach z toho, že ještě nemáme žádné vodítko k našemu vrahovi. Ten seznam mohl pokračovat dál a dál.
„Já nevím. Možná že to je tlakem,“ řekla jsem nakonec.
„To se může stát komukoliv,“ odpověděl. „Nedělej si starosti, vedeš si dobře.“ Doufala jsem, že tma v autě skryje fakt, že se červenám. Nechtěla jsem, aby Alek věděl, co jsem chtěla udělat, na co jsem díky jeho slovům myslela. „Za městem je kino, kam se může i s auty.“
Slyšela jsem o tom místě mluvit holky, ale z jejich řeči nebylo zřejmé, že by ten film byl bůhvíjaká zábava. Mohlo by to být pěkně otravné. Ale slyšela jsem samu sebe, jak souhlasím.
Alek zastavil u budky se vstupenkami, kde seděl postarší muž na židli u zdi. Vypadal dost starý, aby ještě bojoval ve 2. světové, odkud také měl jizvy na rukou. Byl strašně hubený. Brada mu spočívala na hrudi a jemně si pochrupoval. Trávil takhle všechny noci?

Alek musel dvakrát klepat na okno, než se starý muž vzbudil. A ještě chvíli mu to trvalo, než se probudil natolik, aby nás mohl obsloužit. Alek zaplatil vstupenky a velkou mísu popkornu – znovu ohřátého a trochu starého. Než se autem rozvoněla vůně másla, Alek objel parkoviště a našel dobré místo. Cítila jsem, jak mi napětí vyprchává z těla.

7 komentářů: