úterý 2. srpna 2016

Falešná identita - 14. kapitola 3. část



Následující víkend jsem se setkala se zbytkem Madisoniny rodiny při barbecue, které organizoval Ronald jako oslavu jejího uzdravení.
Madisonini prarodiče z otcovy strany přijeli jako první i s dárky – čokoláda, peníze a knihy. Přišlo mi špatné od nich cokoliv přijmout, ale stejně jsem to udělala. Dědův smích byl velmi drsný, jako uschlé listy, a cigaretu pokládal jen tehdy, když si zapaloval novou.


Ostrá vůně tobacca se mísila s kouřovou vůní grilovaných steaků. Byl studený, zamračený den, ale to nekazilo náladu. Bylo tam okolo dvaceti lidí, ale v pohodě bychom nakrmili dalších dvacet, alespoň tak mi to připadalo při pohledu na jídelní stůl, a to jsem do toho nepočítala ty steaky na grilu. Přítomni byli všichni Madisonini bratranci a sestřenice, tety a strýčci, kmotři a pratety. Bylo tam tolik hostů, že jsem si nezapamatovala ani polovinu z nich. Naštěstí se mě všichni ptali jenom na to, jestli jsem v pořádku a objali mě, než si zašli pro něco k jídlu. Byla to pořádně hladová parta. Jenom strejda Scott, Ronaldův starší bratr, a jeho žena, teta Cecilie, se nějak ke mně přilepili.
Strejda Scott, který měl knírek zakroucený kolem rtů jako by se neustálé mračil, říkal sprosté vtipy o řádových sestrách a tučňácích, až mi uši červenaly, zatímco teta Cecilie se každému řehtala, jakoby ho slyšela poprvé. Sledování jejich interakce mě nutilo smát se více jim než těm vtipům.
Celý dům byl prosycen smíchem, hovorem, žvýkáním a příležitostným říháním – od strejdy Scotta. Nepamatovala jsem si dobu, kdy bych byla šťastnější. Úsměv jsem měla na tváři neustále, až mě z toho bolely svaly. Vypadal by takto můj život, kdybych byla normální? V tom momentu jsem si přála více než kdykoliv předtím, abych si je mohla udržet, abych byla něčím víc, než podvodnicí ve vypůjčené rodině.
Otočila jsem se s pocitem, že pokud tam budu ještě chvíli, tak se udusím. Zamířila jsem do kuchyně, najít si moment jenom pro sebe, ale místo toho jsem našla Lindu, jak dává polevou na velký máslový koláč. Neslyšela mě vstoupit přes hluk, který přicházel ze zbytku domu, a já se na chvíli zastavila a sledovala, jak roztírá polevu stěrkou. Měla ve tváři malý, šťastný úsměv. Instinktivně se mi prsty sevřely kolem přívěsku růže na krku.
Linda se otočila, pustila stěrku a položila si ruku na srdce. „Dobrý bože, Maddy, vyděsila jsi mě.“
„Promiň, nechtěla jsem. Jen jsem potřebovala…“ hlas se mi vytratil, nebyla jsem si jistá, jak jí říct, že jsem si od její rodiny potřebovala odpočinout. Věnovala mi vědoucí pohled.
„Já vím. Umí člověka udolat,“ řekla, když zvedla koláč a zamířila do jídelny. „Budu za minutku zpátky.“
Zírala jsem z kuchyňského okna a stále svírala ten přívěšek. Uviděla jsem záblesk světlých blonďatých vlasů za plotem. Když udělal krok blíž, uviděla jsem jeho tvář: Phil Faulkner. Vypadal, že se na něco upřeně dívá. Moje okno? Věděla jsem, že bydlí blízko, ale nikdy jsem ho neviděla loudat se v sousedství. Mohl být on tím člověkem, který mě pozoroval? O co mu šlo?
Jeho oči se posunuly dolů ke kuchyňskému oknu, kde si všiml mého pohledu. Něco držel v ruce, ale z mého výhledu jsem nemohla vidět, co to bylo. Náhle se otočil a spěchal pryč. A pak jsem uviděla, co držel: rybářský prut. Zprávy z patologie tvrdily, že oběti byly udušeny drátem. Co když to byl drát z udice?
Přemýšlela jsem, jestli mám nebo nemám jít za ním, když přišel do kuchyně Devon, nesl prázdný talíř. Byl to ten samý, který jsem před pár minutami viděla vrchovatě naplněný steaky a vepřovými žebírky v obývacím pokoji. „Chodí tady hodně lidí rybařit?“
Otevřel lednici a položil na talíř další masa. „Chodí. Jezero je dobré rybářské místo.“
Zamračila jsem se při pohledu na maso. V Devonových tvářích se objevily dolíčky, když viděl, jak zírám, a v očích se mu objevil nezbedný lesk.
„Neříkej mi, že i je chceš opéct,“ řekla jsem a následovala ho do obýváku a pak ven na zahradu, kde se polštářky dýmu vznášely k nebi.
„Táta mě požádal, abych to pro teď vzal za něj,“ řekl Devon a naložil na rošt steaky z talíře. Maso zasyčelo, když se dotklo horkého podkladu a do vzduchu se vznesla nová vůně.
„Ale mamka už vzala do jídelny koláč. Myslela jsem si, že je čas na dezert.“ Myslela jsem tím, že hladová banda už stejně snědla asi půlku krávy.
Devon se otočil ke steakům. „Maddy. Barbecue Chambersových neskončí, dokud nebude upečen a sněden poslední kousek masa.“
Hups. To vypadá jako něco, co bych měla vědět.
„Co se stalo s vlasy strejdy Scotta?“
Devon se ušklíbnul a najednou jsem zase mohla dýchat. „Myslíš jeho vrabčí hnízdo?“
Zasmála jsem se a on taky. Tak moc, že si nevšiml, že jeho ruka je příliš blízko rozpáleného roštu. Otevřela jsem pusu, abych ho varovala, ale bylo pozdě. Ruka mu narazila na mřížku. Vykřikl, pustil kleště, které držel v ruce a zasyčel bolestí.
Žaludek se mi zhoupl. Popáleniny mohou být vážně ošklivé a tohle tak vypadalo. Devon si schoval ruku na hrudník a sklonil se pro kleště, jakoby chtěl dál grilovat. Vypáčila jsem mu je z prstů. „Nech mě se podívat na tvou ruku.“
Otočil se a ustoupil ode mne. „To nic není, Maddy. Ani jsem se toho roštu nedotkl.“
„Nebuď hloupý.“ Chytla jsem ho za paži a přitáhla ruku k sobě. Otáčela jsem jí, ale kůže byl jen trochu zarudlá, jakoby se vůbec nic nestalo.
Odtáhl se a vzal si zpátky kleště a pokračoval v grilování. „Říkal jsem ti, že se nic nestalo. Jen jsem se vyděsil. Sotva jsem se toho dotknul.“
Klamal mě snad můj vlastní zrak? Možná že se skutečně toho grilu nedotkl. Ale přísahala bych, že ano. Viděla jsem ho zkřivit tvář bolestí.
Ronald vystrčil hlavu ze dveří. „Už jsou ty steaky hotové? Strejda Scott se přesunul ke svým vtipům o ovcích. Bylo by super, kdyby zase mohl být umlčen žvýkáním.“
Zvedla jsem obočí na Devona pro vysvětlení. Uculil se. „Neptej se. Věř mi, nechceš to vědět.“
.   .   .   .
Byla skoro půlnoc, když odešel poslední návštěvník. Cítila jsem se vyčerpaná z toho všeho štěstí a vědomí, že to končí. Brzy budu muset opustit tento svět, odejít do temnoty svého života a nechat Lindu a Ronalda, aby zjistili pravdu o smrti jejich dcery.
Jakmile světla zhasla, sešla jsem po schodech a po špičkách vešla do garáže. Použila jsem malou baterku, abych se tam rozhlédla. Pomalu jsem svítila po pracovním stole a kempovacím vybavení. Nebylo tam nic podezřelého – žádné nože, rybářská lana, žádný drát. Projela mnou úleva. Náhle jsem zaslechla za sebou zvuk. „Co tady děláš?“
Otočila jsem se, srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi. Paprsek světla odhalil Devonovo zamračení a on přivřel oči. Sklonila jsem baterku. „Neodpovědělas mi.“
„Nemohla jsem spát a pak jsem myslela, že slyším nějaký hluk a vyděsila se,“ řekla jsem rychle.
Ve výrazu se mu objevila starost. „Měla jsi vzbudit mě nebo taťku. Neměla by ses tu plížit ve tmě,“ zašeptal. Pohlédl ke schodům; hlasy Lindy a Ronalda se nesly z ložnice. Vzbudili jsme je? Myslela jsem si, že už spí.
„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale nechtěla jsem, abyste si dělali starosti. Už tak se cítím jako přítěž.“

Objala jsem Devona, opírala si hlavu o jeho hrudník, nejistá, jestli je to sesterské gesto. Jeho paže mě objaly. Šlo z něj teplo a síla a voněl jako kůže, bavlna a pohodlí. Zabořila jsem nos do jeho trička a doufala, že si toho nevšimne. Věděla jsem nade vší pochybnost, že on není tím zabijákem, bez ohledu na to, co říkají ostatní.

9 komentářů:

  1. Dekuji! Moc strašně moc. Nemůžu se dočkat dalsi kapitoli! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Katuš, moc díky za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Devon se nějak rychle hojí, nebo si to špatně vysvětluji?
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat