středa 27. července 2016

Východ - Rose

Rose



První věc, kterou jsem na stavu vdovy Hautzigovy udělala, byl ubrus. Na tkanině byl jednoduchý design sobů, a já na něj byla absurdně hrdá. Mým dalším projektem byla šála pro matku a šátky pro mé tři sestry. Pak jsem udělala bundu pro Neddyho a kalhoty otci.
Poslední věc, kterou jsem udělala na stavu, byla pro mě. Plášť. Zabralo mi to skoro půl roku, abych ho dokončila. Bylo to během doby, kdy šly věci na farmě z kopce.
Otec mi řekl, že špatné štěstí začalo rokem, kdy jsem se narodila. Ječná žeň selhávala následovaná neobvykle drsnou zimou, která zabila naši největší svini. Od té pohromy, kdy byly zničeny naše ovocné stromy, nemoci zasahovaly drůbež, a to ani nezmiňuju srdce lámající sérii selhání ječmene. V létě, kdy jsem pracovala na kabátu, bylo toho jen málo, co jsem musela dělat, takže nevypadalo správně nahánět liščí houby pro vdovu Hautzigovu; taky nebylo moc času na tkaní kromě věcí, které byly striktně nutné. Pracovali jsme tvrdě, abychom nehladověli. A na spřádání nebyla žádná extra vlna.
Dlouho jsem žebrala o vlnu na vyšívání. Našla jsem ji uvízlou na plotech a kůře stromů. Ale opravdu toho nebylo dost a jen díky otci jsem byla schopná dokončit můj plášť. Přinesl mi vlnu, chumáč, který shromáždil od sousedů a trval na tom, abych si vzala pauzu od práce s hledáním lišek se Snurrim.
Jazyk vdovy Hautzigovy se vyostřil během let. Byla nesoucitná vůči naší chudobě, někdy byla otevřeně krutá, dělala škaredé poznámky vůči farmářským schopnostem mého otce. Přestala bych tam chodit, kdybych už skoro neměla dokončený kabát. Byl to nejlepší kousek, který jsem kdy udělala. Jak se náš život na farmě zhoršoval a zhoršoval, myslela jsem si dokonce, že ho možná prodám, abych přinesla těžce potřebované peníze, ale otec o tom nechtěl slyšet. Řekl, že mi ten kabát patří. Navrhl, že prodáme další věc, kterou udělám.

Jako prvnímu jsem ten kabát ukázala Neddymu. Potkala jsem se s ním, když jsem šla domů od vdovy Hautzigovy, s materiálem složeným v mé náruči. Byl to slunečný den, s čilým foukajícím podzimním větříkem, a já se cítila trochu bez dechu, iracionálně vzrušená věcí, kterou jsem nesla.
Okamžitě to věděl. A usmál se svým drahým, pomalým úsměvem. „Ukaž mi ho,“ řekl jednoduše.
Začala jsem kabát rozbalovat a pak s ním netrpělivě zatřepala. Vítr ho zachytil a on letěl mezi námi. Pak s plesknutím přistál na Neddyho tváři a oba jsme se začali smát. Vzal za konec a já pevně popadl ten svůj. Položili jsme kabát a Neddy uviděl poprvé vzorování.
„Větrná růže,“ řekl, pak si to uvědomil, „tvá větrná růže.“
Přikývla jsem. „Myslíš si, že se to otci bude líbit?“
„Samozřejmě. Je to nádherné.“
Znovu jsem se zasmála. Nemohla jsem si pomoct, věděla jsem, že má pravdu.
„Podívej,“ řekla jsem, stáhla plášť dolů a ukázala Neddymu, aby si lehl na trávu. „Teď se nikdy neztratím bez ohledu na to, jak daleko se ztratím.“ Rychle jsem pohlédla na slunce, stáhla si boty a s ponožkami na nohou jsem si lehla do středu pláště. „Vidíš, já jsem střelka kompasu,“ vysvětlím hrdě.
„Nasaď si ho,“ naléhal Neddy. Vzal mi plášť a dal mi ho ke krku.
Látka byla teplá a pevná a pěkná kolem mě.
„Královně sedí,“ řekl Neddy, zvedl konce a předstíral, že je můj sluha. Smála jsem se, vzpomněla jsem si, jak jsme hrávali hru jako děti; byla jsem královna Rose a on byl můj oddaný čaroděj nebo zeman nebo učitel, cokoli si ten den přál hrát.
Pak pustil plášť a vítr ho znovu popadl. Neddy se ho několikrát pokoušel chytit a oba jsme se smáli, dokud nám slzy netekly.
Tehdy jsem spatřila bílého medvěda. S Neddym jsme stáli nedaleko hustého shluku bílých stromů a já ho viděla skrz ně. Viděla jsem jeho oči a dokázala jsem chabě rozeznat rozmazanou bílou srst skrz větve. Dívali jsme se sobě do očí, co se zdálo jako dlouhá doba. Neddy pořád pokračoval s královnou Rose, ale hlas se vytrácel a já si byla vědoma jen těch černých očí.

Měla jsem být vyděšená, když bylo velké divoké zvíře ani ne padesát kroků od nás, ale nebyla jsem.

7 komentářů: