středa 6. července 2016

Východ - Needy

Needy



Rose byla jiná než my.
Její oči nebyly modré jako naše, ale zarážející fialové, které vypadaly pod různým světlem černě. Byla malá a podsaditá s lesklými vlasy kaštanové bravy. Moje vlasy byly stejně tak hnědé, ale zbytek naší rodiny je měl světlé, všichni jsme byli dlouhonozí a vysocí – všichni kromě Rose. Navzdory jejím krátkým nohou, se jí podařilo běhat rychleji, než komukoli z nás.
Taky byla jiná v různých věcech. Byla hlučnější, víc nezávislá.
„Rose má svůj vlastní názor,“ řekl by otec. Říkal, že byla znovuzrozením matčina pradědečka, objevitele. Ale matka nesouhlasila, říkala, že Rose měla jen trochu divoký začátek a usadí se, jak kázalo její pravé východní jméno, jak vyroste. Vždycky poukazovala na Roseinu lásku k šití a tkaní jako důkaz své teorie. „Zájmy východně narozených, pokud je někdy uvidím,“ říkala rozhodně. „Usadí se. Uvidíš.“ Nebyl jsem si tak jistý.
Bylo to kvůli Rose a jejím krátkým, rychle se pohybujícím nohám, kdy jsem se poprvé naučil, jak rychle a lehce můžete ztratit někoho, koho nejvíc milujete. Druhá báseň, kterou jsem napsal, byla o ztrátě Rose. Byla to neohrabaná námaha, těžce ovlivněna legendární básnickou verzí bědování Freyae, kdy se jí Odur ztratil; těžce jsem se spoléhal na frázi kruté vody. Rose byly v té době dva roky a mně bylo šest.
Matka pekla a zbytek nás byl rozházený okolo, dělali jsme domácí práce kolem farmy. Rose si ráno pospávala, nebo aspoň tak si to myslela matka. Když ji šla zkontrolovat, zjistila, že byla malá postýlka Rose prázdná. Volala Roseino jméno a začala prohledávat dům. Nenašla ji, vyšla ven a její křik zesílil a stal se víc zběsilým. Brzo jsme ji všichni hledali.
Roztáhli jsme se, každý zamířil na opačnou stranu od domu. Já, protože jsem byl nejmladší, jsem byl vyslán na severovýchod, zdálo se to jako ten nejmíň pravděpodobný směr, kterým šla; byla tam stará skála, kterou nemohlo dvouleté dítě přelézt.
Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Na zemi byl sníh, i když den nebyl ledově chladný, když jsem došel ke skalní stěně, lezl jsem nahoru (s obtížemi) a posadil se nahoře, rozhlížel jsem se. Znal jsem svou malou sestřičku dost na to, abych věděl, že vždycky udělala to, co rodiče nejmíň čekali. Skalní stěna sousedila s malým paloučkem, který se postupně zvětšoval do kopce. Přesně za tímto kopcem ležel o mnohem větší, skalnatější útes a na druhé straně byl prudký pokles s propastí s bazénem vody na dně.
Neviděl jsem žádné stopy po Rose na malém paloučku, a ani na kopci. Ale s náhlou nervozitou jsem běžel přes oboje a pak vylezl na skalní útes. Když jsem dorazil až na vrchol, shlédl jsem dolů. Vedle bazénku stál obrovský bílý medvěd. Rose mu bezvládně visela z tlamy a z obou srčela voda.
Tvor otočil hlavu směrem ke mně a pak začal lézt po skále za mnou. Nepohnutě jsem stál, zmrazený strachem. Viděl jsem, že ten bílý medvěd nese Rose za oblečení – za stočený chumáč za jejím týlem – jako matka, co nosí koťata. Zvíře se zastavilo, co by kamenem dohodil, ode mne a jemně položilo Rose na zem. Zrovna když se otočil, zachytil jsem pohled medvědích očí. Takový výraz nemělo žádné zvíře, se kterým jsem se dřív setkal. Byl to výraz nesmírného smutku.
Rychle jsem poklekl vedle Rose. Poslouchal jsem její hrudník a zjistil, že stabilně dýchá, ale byla bledá a nehýbala se, a na tvářích a kolenech měla viditelné škrábance. Oči se jí otevřely a usmála se. „Neddy,“ řekla šťastně, jak mi obtočila ruce kolem krku.
Zvedl jsem ji a nesl domů. Řekl jsem rodičům, kde jsem ji našel, ale nic o medvědovi. Nevím proč. Nejspíš jsem si myslel, že mi to nikdo z rodiny neuvěří, že si budou myslet, že je příběh vymyšlený. Ale to nebyl ten důvod. Něco na tom medvědovi bylo, co mě děsilo, něco, co překonalo jeho velikost a prchlivost, a já nad tím nechtěl přemýšlet, natož o tom mluvit.
Nějak Rose vyšplhala přes kamennou zeď, přešla přes louku, přelezla jak menší kopec, tak skalní útes, pak uklouzla a sklouzla na druhou stranu do ledové vody rokle. Otec si myslel, že z té vody musela Rose sama vylézt. Ale věděl jsem, že to byl ten medvěd, který ji vytáhl z bazénu, a že jí to nejspíš zachránilo život. Nejspíš by se utopila, kdyby ji medvěd nezachránil.
Rose si nepamatovala na medvěda. Nejsem si tak docela jistý, jestli ho vůbec viděla.

A já to nikdy nikomu neřekl.

6 komentářů: