středa 6. července 2016

Vládci noci - 7. kapitola 1/2


„Jak je na tom?“ zeptal se Cliff se zasmušilou tváří.
Ne moc dobře,“ odpověděla Melanie, vědouc, že mladý upír ocení pravdu.
Tohle Vám udělal on?“ pokynul její pohmožděné tváři a rozseknutému rtu.

Ne. Myslím si, že loket doktora Whetsmana mě udeřil do oka. Jeho nehty mě škrábly po tváři. A jeden ze strážnýchomylem praštil do úst pažbou pistole, když jsem ho chytila za ruku a snažila se ho přimět, aby nestřílel.“
Cliff zaklel a popošel pryč. Krátké, 2,5 centimetrů dlouhé, pahýlovité dredy zakrývaly pokožku jeho hlavy v barvě kávy. Nechal si je narůst teprve nedávno. Přiznal se, že když jimi kroutí, pomáhá mu to zmírnit jeho neklid. Podobně jako mačkání antistresových míčku někdy pomáhá lidem.
Melanie si posmutněle pomyslela, že s nimi vypadal daleko mladší než na dvacet čtyři.
Co Joe?“
„Nemluví.“ Blonďatý upír se od incidentu úplně stáhl.
Cliff přešel zpátky k ní.Myslí si, že se zblázní jako další.“
Nevěděla, co na to říct. Pokud nebude další Joe, pak to bude Cliff.Vincent ještě není vyřízený.“
Se zoufalým zvukem zavrtěl hlavou.
Melanie se dotkla jeho paže.No tak. Stále je s námi. Není zcela ztracen. Kdyby byl, necítil by takové výčitky svědomí.“
„Ty výčitky nezabrání, aby se znovu nezbláznil,“ řekl.Nechci takový být. Nechci
nikomu ublížit.“ Vzal si sáčky s krví, které mu podala.
„Jen se nevzdávej,“ prosila ho. „Ani nevíš, jak velký rozdíl jste způsobili tím, že jste tady, jak hodně nám vaše spolupráce pomohla. Děláme pokroky.“
Přikývl a vyprázdnil sáčky. Jak jí je podával prázdné, ohlédl se přes rameno, jako by něco zaslechl.
Co se děje?“ zeptala se. Poprvé, když to on nebo ostatní párkrát udělali, následovala jeho pohled a čekal, že uvidí něco s nimi v místnosti, ale zkušenost ji naučila, že cokoliv, co slyšel, bylo s největší pravděpodobností v jiné místnosti, případně na jiném patře.
Musíte jít,“ řekl, vzal ji za loket a tlačil ji ke dveřím.
Co je špatně?“
„Jen najděte bezpečnou místnosti, nejlépe tu, která je neprůstřelná, a nehněte se z ní, dokud nebude čistý vzduch.“
„Ale…“
Cliff zabouchal na dveře. Čekal na ozbrojenou stráž venku, až je otevře, a pak ji vystrčil ven na chodbu.Prosím, doktorko. Liptonová. Udělejte, co jsem Vám řekl.“
Těžké dveře se za ní se zazvoněním zavřely. Ačkoli apartmány upírů byly pohodlné a prostorné jako luxusní byty ve vnějším světě, stěny a dveře byly silně vyztužené ocelí a titanem, které nemohli prorazit, kdyby vybuchli vzteky. Stráž byla postavena před každými dveřmi. Vstup vyžadoval elektronický klíč a správný kód.
Strážný zvedl obočí.Všechno v pořádku, doktorko?“
Přikývla.Všechno je v po…“
Bum!
Melanie se skrčila a upustila prázdný sáček krve. Zakryla si uši a rozhlédla se.
Sirény se začaly vřískat, žlutá výstražná světla blikat.
Strážný za ní pevně sevřel 10 mm pistoli, kterou nosil u sebe, a pohnul se do obranného postoje. Očima těkal kolem sebe.
Strážní před Joeovými a Vincentovými dveřmi udělali to samé, stejně jako tomu bylo u půl tuctu strážců, kteří byli shromážděni kolem recepce umístěné před dveřmi výtahu na konci chodby.
Automatická střelba, tlumená vzdáleností, propukla někde jinde v budově. Následovaly výkřiky.
Melaniino srdce v její hrudi začalo bušit. Její dech se zkrátil, jak se skrze ni přehnal strach a zmatek.
Digitální displej nad tlačítkem od výtahu se rozsvítil. Červená čísla v políčku se měnila, jak výtah zahájil svoje klesání z nultého podlaží.
S1.
Melanie polkla. Upíři byli umístěni v posledním podlaží: Suterén 5.
S2.
Stráže, které stály před byty upírů, se shromáždily před Melanie, pak se rozprostřeli po 182 centimetrech dlouhé chodbě.
S3.
Ti na konci chodby, vyzbrojeni plně automatickými zbraněmi, odstoupili od výtahových dveří. Byli v podřepu, chodidla od sebe, zpocené ruce utahovaly sevření na rukojeti jejích zbraní.
S4.
Podívala se na hodinky a cítila, jak se jí zastavilo srdce.
Budu tam během hodiny.
Její oči zalétly k digitálnímu ukazateli na výtahu.
S5.
Cink.
Dveře se pomalu rozevřely.
Tmavá postava se vyřítila z otvoru. Pohybovala se tak rychle, že všechno, co viděla, byla jen šmouha, která vypadala jako stín. Automatická střelba zaútočila na její uši. Byla ohlušující. Zazněly výkřiky. Sádrokarton odlétal ze stěn, jako se výstřely staly nekontrolovatelnými.
Zpanikařená Melanie se vrhla na podlahu a rychle se posunula, dokud neležela tváří dolů na studených dlaždicích s bokem přilepeným k jedné stěně.
Naříkání bolesti vyrazilo ze strážců v blízkosti výtahu, když ti před Melanie zahájili palbu. Výkřiky strachu se vyvalily z laboratoře naproti upířím ubikacím.
„Lanie!“ slyšela vykřiknout svojí kamarádku Lindu. Doktorka Linda Machenová byla jediný další ženský výzkumník, který pracoval s upíry přímo.
Jsem v pohodě!“ zakřičela Melanie nazpět.Zůstaň tam a skryj se!“
Strážný – nevěděla, jestli to byl jeden z konce chodby nebo jeden z trojice před ní – dopadl na zem vedle ní a smýknul sebou o několik metrů. Oči měl zavřené a obličej potlučený.
Ne! Melanie je ještě tam!“ uslyšela Lindu zakřičet těsně předtím, než jeden z mužů v laboratoři zavřel a zapečetil dveře.
Na podlahu dopadla další těla. Úlomek kachličky vyletěl z podlahy před Melanie a sekl jí do čela.
Kulky působily všude kolem ní zmatek.
Sklonila hlavu a přikryla si jí rukama. I kdyby se dostala k jedněm dveřím, zvednout se dost na to, aby máchla svou kartou a zadala kód, by ji zanechalo příliš nápadnou.
Rozhostilo se ticho. Zaznělo zasténání. Někde se zhroutilo tělo na podlahu.
Chvějící se Melanie zvedla hlavu.
Všichni strážní byli sejmuti.
Ve středu chodby stál muž oblečený pouze v černé barvě, s hlavou mírně skloněnou. Kolem jeho nohou byla rozprostřena těla jako okvětní lístky. Černé kalhoty těsně přiléhaly k svalnatým stehnům. Jeho černé tričko se lesklo krví a vystavovalo tucet nebo více děr. Velké, černé boty. Dlouhý, černý kabát.
Jeho široká hruď se rychle zvedala a klesala, když zvedl bradu. Skrz oponu svých sáhodlouhých obsidiánových vlasů, se setkal s jejím pohledem.
Její oči, rozšířené šokem, pálily od toho, jak nemrkala.
Jeho zářily jasně jantarovou.
Její ústa zalapala po dechu.
Jeho rty byly pootevřené jen natolik, aby viděla ostré, smrtící tesáky.
Otočil se, popadl těžký stůl a strčil ho mezi dveře výtahu, aby je podržel otevřené, a zabránil těm ve vyšších patrech, aby použili výtah a zapojili se tak do boje.
Pak uháněl ke dveřím vedoucím na schodiště. Levou rukou popadl kliku zavřených dveří, druhou vytáhl dýku ze svého kabátu, ruku odtáhl a zabodl nůž do dveří s takovou silou, že prošel okrajem i rámem dveří. Totéž udělal s dalšími třemi dýkami, v podstatě přibil dveře, a pak se obrátil a znovu ji přišpendlil na místě svým zářícím pohledem.
„Doktorka Melanie Liptonová?“ zavrčel. Jeho hluboký hlas vibroval skrze ni, stejně jako dříve, když s ním mluvila po telefonu.
Sebastien Newcombe, bývalý upíří vůdce, nesnášen všemi.
A-ano.“ Melanie se vyškrábala na nohy, jak k ní přistupoval dlouhými kroky.
Já jsem Bastien. Jste zraněná?“ zeptal se.
„Ne.“
„Krvácíte.“
„Krvácím?“ natáhla ruce, sklonila bradu a rychle se podívala na své tělo.
Zastavil třicet centimetrů před ní, tyčil se nad ní.
Melanie zapomínání na svou prohlídku a zaklonila hlavu, aby se na něj podívala.
„Vaše čelo,“ řekl.
Zvedla ruku, přejela svými roztřesenými prsty přes své čelo a našla malý řez.Ó. To-to nic není.“
„Kde je Vincent?“
„Lanie?“ slyšela Lindu znovu zavolat.
Nechoď ven!“ zavolala Melanie nazpět.Zůstaň tam, dokud ti neřeknu, že je to bezpečné!“ Ustoupila a vedla Bastiena k Vincentovým dveřím. „Tady. Je tady.“
Ruce se jí třásly, když ve svých kapsách hledala svou kartu. Podívala se na stráže.Jsou…?“
„V bezvědomí, ne mrtví.“
Našla kartu. Máchla jí. Její pohled přejel přes jeho krví nasycený hrudník, jak se přiblížil. „Jste…“
„Jsem v pořádku,“ procedil mezi zuby, jeho dech byl trhaný a ztrápený.
Pokynul k touchpadu.Prosím.“
Vyťukala kód. Nezáleželo na tom, jestli ho viděl. Všechny kódy a zámky boudou změněny po tak obrovském porušení bezpečnosti.
Nenáviděla přemýšlet o tom, jaké další změny by mohly být ustanoveny. Po tomhle by už nemusela mít svou práci. A pokud by ji nějakým zázrakem stále měla, mohli by ji zakázat její bližší kontakt s upíry.
Těžký zámkový mechanismus ve dveřích zarachotil. Bastien strčil do dveří.
Řetězy zarachotily a vrčení se odráželo ve vzduchu uvnitř.
To, co kdysi býval luxusní byt, bylo teď v troskách. Roztříštěný nábytek se válel na podlaze a tvořil duny a závěje proti zdi. Sádrokarton byl posetý dírami po kulkách. Některé zanechaly dost velké díry na to, aby byla vidět silná ocel, kterou zakrýval.
Z hrdla upíra, který se v podřepu šoural k nim, zaburácelo zavrčení. Cinkání kovu doprovázelo každý jeho pohyb.
Vincent s planoucíma zářivě oranžovýma očima na ně vycenil tesáky. Dlouhý, těžký řetěz se táhl ze skoby na stěně k širokému poutu upnutému kolem jeho kotníku. Melanie chtěla protestovat proti zavedení takovéhoto zadržení, ale byl to jediný způsob, jak mu dát volnost pohybu po jeho bytě, a přesto mu zabránit napadnout ji nebo kohokoli dalšího, kteří tam vstoupili, aby mu přinesli jídlo nebo se ho snažili přesvědčit, aby ukončil tuto poslední…
No, nebyla si jistá, jak to nazvat. Psychotickou přestávku? Z toho, co slyšela, byl Vincent v jednu chvíli v pořádku a v tu další zaútočil s rychlostí a zuřivostí těch šílených zombie z filmu 28 dní poté.
Bastien vešel do místnosti a ona si poprvé všimla, že ve středu jeho zad visela katana v pochvě.
Když ho Melanie následovala, nesmrtelný se natáhl, umístil svou velkou, teplou ruku na její bok a posunul ji za něho.
Srdce se jí rozbušilo pod jeho dotekem.
Vincente.“ promluvil Bastien tiše. Ukazoval pouze klid.
Vincent neodpověděl, jen se dál plížil vpřed se zvířecím vrčením.
„Vincente,“ opakoval Bastien trpělivě.
Za chvíli se Vincent ztišil a zastavil se.Bastiene?zeptal se stejnou smutnou nadějí malého, ztraceného dítěte, které se bojí uvěřit, že ho jeho rodiče konečně našli.
„Ano, můj příteli.“ Stres a nepohoda opustily hlas nesmrtelného, nahrazeny vřelostí a klidem.
Melanie vykoukla kolem Bastienovy paže na Vince.
Vincentovy světlé hnědé oči se setkaly s jejími a zaplnily se slzami.Doktorko Liptonová? Já jsem to nechtěl udělat.“
„Já vím,“ ujistila ho.
Nejsem si ani jistý…“ Rozhlédl se po troskách kolem nich, a pak se podíval na Bastiena. „Co jsem udělal? Já…“ Po tváři mu tekla slza.Nezabil jsem nikoho, že ne?“
Bastien se ohlédl na Melanie.
Ne,“ řekla jemně.Doktor Whetsman a několik dalších bylo zraněno, ale nikdo nebyl zabit.“
Vincentovy zmučené oči se obrátily zpátky na Bastiena. Zavrtěl hlavou. „Nechci ubližovat lidem.“
„Já vím, že ne,“ řekl Bastien a vyrazil kupředu.
Přišel jsem sem, abych neubližoval lidem. Myslel jsem si, že mi mohou pomoct.“
„Oni se snaží, Vincente.“
A selhávají, pomyslela si Melanie, jak Vincent prudce objal Bastiena a zabořil svůj obličej do jeho hrudi, ruce sevřel do pěstí v Bastienově kabátu.
Bastien obtočil své paže kolem chlapce, sehnul svou hlavu a zamumlal ujištění do jeho ucha. Ačkoli co by to mohlo být, to nevěděla.
Vincent byl infikován přesně poté, co mu bylo osmnáct let. Se svým chlapeckým obličejem, krátkými, tmavě hnědými vlasy a drobnou postavou vypadal o pár let mladší než na osmnáct. Virusu trvalo pouhé čtyři roky podrýt jeho zdraví a mladého ducha. Dramaticky změnil jeho chování a dohnal ho k tomuto sotva jasně myslícímu cizinci. I kdyby Melanie a její kolegové mohli najít lék nebo nějakou metodu, kterou by mohli zastavit útok viru na mozkovou tkáň, neměli naději, že škoda, která již byla provedena, by mohla být zvrácena.
Bastien byl asi o hlavu vyšší než Vincent. Melanie přemýšlela, když viděla, jak nesmrtelný Vincenta utišuje, jak by ho někdo mohl považovat za brutální, nemilosrdné a – ano – ďábelské monstrum, za které ho označovaly fámy.
Ti dva spolu mluvili v tónech příliš nízkých pro její uši. Většina lidí by si toho nevšimla, ale ona už si na jejich způsoby zvykla. Pak oba odstoupili.
Vincent přesunul svoje sevření a na chvilku se přitiskla k přední straně Bastienova kabátu, jeho tvář zmáčená slzami. Většina toho hrozného napětí a agónie, které se odrážely v jeho tvář, opustily jeho tělo a zanechaly ho více v klidu, než ho viděla za několik měsíců.
Možná, že kdyby si promluvila s Chrisem Reordonem, mohly by se dohodnout častější Bastienovy návštěvy. Jeho přítomnost, zdálo se, hodně pomohla.
Bastien sevřel chlapcova ramena. Byl k Melanie zády, takže nemohla vidět jeho výraz.
Vincent se na něj unaveně usmál úsměvem plným srdcervoucí vděčnosti.Děkuju.“
Bastien naposledy stiskl Vincentova ramena, nechal ruce klesnout k bokům a ucouvl o pár kroků. „Sbohem, příteli.“
Vincentův úsměv se zvětšil.
Vidouc neskrývanou radost v jeho tváři, Melanie cítil pálit slzy ve svých očích.
O zlomek vteřiny později, tak rychle, že by jí to uniklo, kdyby mrkla, Bastien tasil meč a rozmáchl se.
Z jejích rtů vyletěl křik, jak Vincentova hlava opustila jeho ramena a spadla na podlahu. Kolena se mu podlomila a zbytek jeho těla se svalil dolů vedle ní.
Zaplavilo ji zděšení. Násilný třes zcela ovládl její končetiny.
Bastien se obrátil zády k Vincentovi.
Melanie otevřela ústa, aby začala vyvádět a křičet a aby se zeptala, jak to mohl udělat chlapci, který ho považoval za svého přítele… ale pak se zarazila.
Oči nesmrtelného byly zavřené. Výraz velkého utrpení zkřivil jeho hezké rysy. Velké bolesti. Jeho ruka pevněji sevřela rukojeť meče. Rozdrtil ji a pořezal si dlaň. Krev kapala na kovový kryt, pak klouzala dolů po ostří jako karmínový had.
Jeho prsty se narovnaly. Nechal meč s rachotem spadnout na zem.
V chodbě začalo znít bouchání.
Bastienova víčka se zvedla. Jeho zářící jantarové oči se leskly vlhkostí, která přinutila její vlastní slzy přelít se přes její řasy, jak do ní skrze zděšení proniklo porozumění.
Vincent ho o to požádal. Požádal ho, aby ukončil jeho utrpení a zastavil ho od ubližování nebo zabíjení. Aby mu zabránil strávit zbytek jeho věčnosti jako nepříčetný šílenec posedlý násilnými, zvrácenými představami. Připoutaný jako zuřivý pes.
Bušení pokračovalo, nabývalo na hlasitosti, jak bezpečnostní složky prorazily dveře vedoucí na schodiště.
Bastien neutekl, ani se nepřipravil na boj. Jen na ni zíral.
Melanie stála ztuhle na místě. Zírala na něj nazpátek, jak ji zaplavila necitlivost, smutek a cosi jako soucit.
Neříkejte jim, že jste mi volala,“ zašeptal chraptivě. Jeho ohryzek poskočil, jak polkl. „Nechcete být se mnou spojena žádným způsobem.“
„Ale…“
„Byla jste na špatném místě ve špatnou dobu. To je vše. Vyhrožoval jsem Vám a přinutil Vás ty dveře otevřít. Bála jste se o svůj život.“
Boty bušily chodbou. Hodně bot. Přibližovaly se blíž.
Co s ním udělají? S tímto nesmrtelným, kterým opovrhovali a který zranil stráže, protože to byl jediný způsob, jak se mohl dostat ke svému příteli a splnit tak jeho přání?
Otevřela ústa, ale umlčel ji bez promluvení, když zavrtěl hlavou, ty svítící oči se provrtávaly do jejích.
Těla se řinula skrz dveře za ní. Muži oblečení v taktické výstroji do ní naráželi, jak se valili kolem a obklopili Bastiena.
Melanie pokračovala v držení jeho pohledu, dokud ji někdo nevzal za paži a odtáhl ji pryč.
***

19 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  2. wau tak toto som nečakala, že sa Bastien dostane do laboratória takýmto spôsobom, je mi ľúta aj Vincenta :o( len pevne verím, že sa podarí konečne nájsť nejaký ten liek pre upírov :o( ďakujem za ďalšiu kapitolku a už sa neviem dočkať pokračovania :o)))))
    ZITA

    OdpovědětVymazat
  3. Bastien to nemá jednoduché, pokračování bude zajímavé. Děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Pre Bastiena to musí byť veľmi ťažké:-(
    Som zvedavá na pokračovanie a vdaka za preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další podařený kousek příběhu.

    OdpovědětVymazat