pátek 29. července 2016

Složité souvislosti - 27. kapitola


La Fleur se zaklonila a mrštila po mě zelenou koulí. Už se nezdržovala. Teď, když si byla jistá, že jsem Pavouk, mě chtěla dostat na první pokus. To od ní bylo prozřetelné.
Útok jsem ale čekala. Vrhla jsem se dopředu, udělala kotoul a jedním plynulým pohybem znovu vyskočila na nohy. Blesk mi proletěl nad hlavou a zmizel ve tmě. Setrvačností jsem se dostala k La Fleur na dosah a udělala dva rychlé výpady svými noži ve snaze všechno co nejrychleji ukončit.

Jenomže byla stejně jako já připravená a chytila mě za zápěstí, Chvíli jsme tak stály a přetlačovaly se. Ona se snažila odvrátit nože od svého těla a já naopak je do ní zabořit. Obě jsme byly silné a odhodlané a ani jedna z nás neměla skutečnou výhodu, aspoň zatím. Pak se Elektra pokusila situaci zvrátit ve svůj prospěch.
Usmála se a v očích se jí zeleně zablesklo.
Podařilo se mi obrnit tělo magií Kamene jen zlomek vteřiny předtím, než použila svoje ruce jako vodiče a zasáhla mě elektrickým výbojem.
Nebylo to poprvé, co jsem schytala takový magický zásah. Před pár měsíci jsem byla v podobné situaci s Alexis James, živlem Vzduchu, která dokázala svou silou stáhnout člověka za živa z kůže. Vlastně přesně to provedla Fletcherovi, a o totéž se pokusila se mnou při našem střetu ve starém kamenolomu. Jenomže Alexis James ani zdaleka nebyla tak silná jako Elektra La Fleur.
Cítila jsem každou částečku její neuvěřitelné síly, které se snažila proniknout mou kamennou ulitou. A přestože jsem dokázala zabránit tomu, aby pronikla skrz, nedokázala jsem nic udělat s bolestí, kterou jsem blokovat nedokázala. A bolelo to proklatě moc. Šoky projížděly mým tělem, jako bych se dotýkala odizolovaného drátu pod proudem.
Vesta, která velkou část magie absorbovala, byla čím dál tím těžší a silně se zahřívala. Nedokázala ale pojmout tolik energie, aby to zabránilo dalším a dalším bolestivým výkřikům, které se mi draly na rty.
Elektra nakonec samozřejmě zaznamenala mou magii, už jen kvůli tomu, kolik jsem jí musela použít, abych se ubránila jejímu útoku. Jen abych se dokázala nadechnout. Jen abych uchránila svoje srdce před zástavou a kůži před seškvařením.
„Ale, ale, někdo tady ovládá magii,“ zabručela si. „Další překvapení. Ale ani tohle tě nezachrání, Pavouku. Přede mnou tě nezachrání vůbec nic.“
Pak mě jednou rukou pustila a vrazila mi pěst do obličeje.
A to byla ta příslovečná poslední kapka. Zapotácela jsem se a jeden nůž mi vyklouznul z ruky. Moje křečí zkroucené nohy sebou škubaly stejně jako u jednoho z obrů, co jsem předtím zabila. Svezla jsem se dolů a dopadla na jedno koleno. Elektra La Fleur dál útočila. Jedna, druhá, třetí rána. Přesné, tvrdé údery, při jakých praskají kosti s elektrickým šokem jako bonusem. Při první ráně jsem přišla o nůž, druhá šla na žaludek a třetí do čelisti. Moje soustředění na magii Kamene povolovalo.
Při každém úderu jí z pěstí vyskakovaly zelené jiskřičky a po třetím úderu už jsem dál nedokázala magii udržet.
Na moment jsem před očima neměla nic jiného než žhavou zelenou pulzující kouli La Fleuřiny magie a v uších mi zněl můj vlastní křik, když mě výboj zasáhl a šok procházel celým mým tělem až do posledního nervu. Jedna za druhou mnou projížděly vlny křeče, až jsem se konečně zhroutila k zemi. Kdyby uhodila ještě jednou, nepřežila bych.
Jenomže La Fleur, místo aby mě dorazila, si mě přestala všímat, a co víc, nechala odplynout svou magii. Její třetí chyba. Když máte oběť na kolenou, nepřestávejte, dokud není úplně mrtvá.
„Už ti došla magie Kamene? Ts, ts, ts.“ Elektra zamlaskla jazykem a obkroužila mě. „Zklamala jsi mě, Pavouku. Zklamala.“
Byla jsem příliš zaneprázdněná získávání kontroly nad svými křečí zkroucenými končetinami, než abych jí něco odsekla. Dokázala jsem ale sáhnout si rukou na záda a sevřít necitlivými prsty kousek kovu.
„Netuším, kolik toho o mě víš, Gin, nebo Pavouku, nebo jakkoliv si chceš říkat,“ mluvila La Fleur, zatímco kolem mě kroužila. „Na rozdíl od tebe k zabíjení nepoužívám zbraně. Je to tak…obyčejné. Tak obvyklé. Nemyslíš? Dávám přednost magii. Je to tak mnohem osobnější. A navíc ta světelná show kolem toho. Ale počítám, že to už ti došlo.“
„Jo, nemohla jsem si nevšimnout,“ zachraptěla jsem.
Elektra se usmála a zastrčila ruku do kapsy zeleného kabátu, který měla ještě na sobě. Bylo mi jasné, co tam hledá. Ta mrcha byla přesvědčená, že už vyhrála. Víc mýlit se ani nemohla.
Samozřejmě, vytáhla z kapsy bílou orchidej. Nebylo mi jasné, jak ji mohla během zápasu udržet nepomačkanou, protože byla pořád stejně bílá, krásná a neporušená, jako když jsem ji viděla poprvé. Možná používala svou magii a napřímila okvětní lístky do požadovaného tvaru. Nijak zvlášť na tom nezáleželo. Sevřela jsem ruku za zády kolem chladného kovu připravená vyrazit –
Prásk, prásk, prásk
Elektra při zvuku okamžitě zareagovala a vrhla se k zemi, aby unikla kulkám brázdícím vzduch. Stejně, jako bych to udělala já. Bílá orchidej jí vyklouzla z ruky a snášela se krouživými pohyby k zemi jako helikoptéra.
Vystrčila jsem hlavu a uviděla Briu jak stojí asi padesát stop opodál v klasickém střeleckém postoji. Mojí sestře se někde cestou podařilo získat zbraň. Nemohla jsem popřít skutečnost, že ji ráda vidím, přestože jsem jí řekla, ať odsud co nejrychleji zmizí.
Bria se k nám blížila se zbraní namířenou na La Fleur, která využila setrvačnosti a odvalila se dozadu do podřepu. Na rameni zeleného kabátu se jí pomalu rozšiřovala tmavá skvrna. Bria ji musela jednou z ran zasáhnout.
Moje sestra ještě neskončila. Přestože byla La Fleur ještě v pohybu, namířila jí na hruď a zmáčkla spoušť.
Cvak.
Nic. Zásobník byl prázdný. Další důvod, proč jsem nerada používala střelné zbraně. Na můj vkus vždycky došly náboje moc brzy.
Bria zaklela, odhodila prázdnou zbraň, sáhla rukou za záda a vytáhla nůž, který jsem jí předtím dala. Zaváhala a pak nůž hodila po La Fleur, která mezitím vyrazila proti ní. K Briinu i mému překvapení ji skutečně zasáhla. La Fleur uhnula stranou, ale nůž ji zasáhnul do ramene – stejného, které předtím provrtala kulka.
Místo aby vykřikla bolestí se ale La Fleur zasmála, a v jejím hlase bylo slyšet praskání statické elektřiny. Zatím nebyla ani vážně zraněná. V rukou jí ožily další zelené blesky, kterými mrštila po Brie.
Moje sestra vytřeštila oči. Vrhla se stranou, ale výboje zasáhly zem, na které stála. Blesky se rozběhly po kovových kolejnicích přímo k ní. O vteřinu později se nocí rozlehl její výkřik a tělo mojí sestry se sesunulo k zemi. Ještě pár vteřin kolem ní přeskakovaly jiskry a pak se vytratily do noci. Bez dechu, se srdcem až v krku jsem to sledovala.
„No tak, vstávej,“ šeptala jsem, „no tak,“
Bria zůstávala nehybná.
Měla jsem pocit, že mám srdce rozervané na kusy a netoužila jsem po ničem jiném, než vykřičet svou bolest. Zatím to ale nešlo. Ne, dokud je La Fleur naživu.
Když se ujistila, že se Bria nehýbe, obrátila se zpátky ke mně. Cestou si z ramene vytáhla nůž, stejně jako to kdysi udělal její bratr, když jsem ho zranila. Upustila ho jen tři palce od mé levé ruky.
Čtvrtá a konečná chyba, která ji už doopravdy bude stát život. Nikdy a za žádných okolností neměla nechat nůž Pavoukovi nadosah.
„Och, Gin, tak to vypadá, že si detektiv Coolidge nevzala tvoji radu k srdci a byla tak hloupá, aby se vrátila a pokusila se tě zachránit.“
Usmála se na mě a zelené oči jí ve tmě svítily jako kočce. Byla spokojená sama se sebou.
„Ani jsem si nemyslela, že taková malá rána bude stačit, aby se detektiv odporoučela, ale aspoň se už za ní nebudu muset honit. Mab bude spokojené, až jí řeknu, že jsem vás obě zabila. Během jediné noci. A ujistím se, že za Pavouka dostanu extra bonus--“
V tu chvíli jsem zaútočila.
Levou rukou, ve které mi ještě pořád brnělo, jsem chňapla po noži na zemi a vrazila ho až po rukojeť do její boty. Přišpendlila jsem jí nohu k zemi. Elektra zasyčela bolestí a svezla se na zem vedle mě a sáhla po noži. Vytáhla ho a chtěla ho obrátit proti mně, ale já jsem jí ho vyrazila z ruky.
Pravou rukou jsem v kapse nahmátla želízka a rychlým pohybem jsem ji k sobě za paži připoutala. Elektra znovu zasyčela, tentokrát překvapeně a pokusila se rukou ucuknout. Pozdě. Byla připoutaná k mému levému zápěstí.
„O co se to k čertu--“ vyštěkla.
„Došla jsem k jednoduchému závěru,“ zavrčela jsem jí do tváře. „Nemusím přežít, abych vyhrála. Bude mi stačit vědomí, že jsi taky mrtvá.“
Elektra vztekle zaječela a vrhla po mě všechno, co jí ještě zbývalo. Veškeré zelené světlo, všechnu svou sílu, celý svůj magický potenciál. Pouta kolem zápěstí něco z magie absorbovala, ale ne dost. Nebyla nejmenší šance, že by mě ochránila moje vesta. Teď už ne. Protože teď se La Fleur odhodlala ke konečnému výpadu a veškerá její pozornost a síla byly soustředěné jen na mě.
Místo abych k obraně použila magii Kamene, sáhla jsem nyní po své Ledové síle, nechala jsem ji proudit svými žilami stejně, jako když jsem si vytvářela kamennou skořápku, výsledek byl ale překvapivě jiný.
Byla jsem chladná na dotek a kůže mi úplně znecitlivěla. O Elektřině magii jsem přemýšlela už od té doby, co mě poprvé naplno zasáhla na starém nádraží. O tom, jak moc to bolelo, když jsem k obraně použila magii Kamene. Dnes večer se to stalo znovu. Díky bolesti se jí podařilo dostat přes mou kamennou skořápku a ublížit mi, takže mi bylo jasné, že s magií Kamene už toho moc nezmůžu.
Možná díky tomu, že se mi za pomoci magie Ledu podařilo překonat pouta z magického kovu, jsem začala přemýšlet o tom, co mi řekla Jo-Jo. O tom, co jsem podvědomě udělala, když jsem spadla do řeky. Jak jsem se obalila ledem, abych odizolovala svoje tělo. Tehdy jsem necítila nic, dokonce ani do morku kostí pronikající chlad a odumírání mého těla.
Zásahy Elektřinou magií jednoduše tolik bolely, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na agónii, kterou mi její šoky způsobovaly. Jak po jejích výbojích moje buňky jedna za druhou odumíraly. Rozhodla jsem se proto vyzkoušet magii Ledu, díky které jsem nic necítila.
Bylo to těžší, ale fungovalo to.
Nic jsem necítila. Ani chlad, ani elektrické šoky, znovu a znovu procházející mým tělem. Ach ano, vidění se mi rozostřilo a před očima jsem měla stejný zelený závoj jako předtím, protože Elektřiny blesky se míhaly kolem a svítily jako vánoční stromek, ale nakonec vyčerpala všechno.
Neodvažovala jsem se nechat magii Ledu odplynout. Nevěděla jsem, jaké škody se jí na mém těle podařilo způsobit, jak moc jsem popálená. Bylo mi to jedno. Záleželo jen na tom, abych ji udržela zaměstnanou, aby nemohla ještě víc ublížit Brie. Na ničem jiném mi už nezáleželo.
Zatímco kolem mě létaly její blesky, používala proti mně Elektra i pěsti. Znovu a znovu mě po celém těle zasypávala ranami, ale přes ledovou krustu jsem nepocítila ani jednu.
Ale i tak jsem musela něco podniknout. Dříve nebo později zásobu své magie vyčerpám a nevěděla jsem, jak na tom v tu chvíli bude La Fleur. Odtlačila jsem ji, jak nejdál to šlo, převalila jsem se a stáhla Elektru s sebou. Očima jsem zachytila nějaké světlo tak jsem se podívala dolů směrem k němu. Střed mojí levé dlaně světélkoval úplně stejně jako tehdy v uhelném dole, když se mi konečně podařilo překonat bariéru, kterou představoval kov zatavený v mých dlaních. Sunula jsem se k mému cíli – noži, který jsem předtím odkopla z Elektřina dosahu, mému poslednímu. Jediný problém byl, že jsem naprosto nic necítila. Bylo to, jako bych se probíjela hustou mlhou, nebo shora pozorovala snahu někoho jiného.
K čertu s tím.
Potřebovala jsem ten nůž, a dostanu ho, ať už svoje tělo ovládám nebo ne. Pohledem jsem nutila svoje prsty k pohybu a silou vůle je přiměla obtočit se kolem rukojeti nože.
Podařilo se mi to.
Přestože jsem prsty necítila a sotva s nimi pohnula, první poslechnul palec a ostatní prsty ho pomalu, jeden za druhým následovaly. Celou tu dobu mě Elektra zpracovávala svými pěstmi. Údery na mou hlavu a záda jen pršely. Ignorovala jsem rány stejně, jako pes ignoruje dorážející mouchu. Elektra právě teď nebyla důležitá, záleželo mi jen na tom, abych v ruce držela nůž.
O dvacet nekonečných, agónií naplněných vteřin později jsem držela nůž v dlani. Možná to byla jen má představa, ale v tu chvíli bych přísahala, že mi tam okamžitě přimrznul.
Mezitím na mě Elektra pořád útočila pěstmi i posledními zbytky magie. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na konečný úder.
Překulila jsem se a vrazila jí nůž do boku.
Nebyl to perfektní zásah, k mým nejlepším se ani neblížil. Fletcher by jen smutně zakroutil hlavou, ale svůj účel splnil. Nadělal dost škody a já jsem věděla, že jsem udělala, co bylo v mých momentálních silách.
To, že jsem necítila, neznamenalo, že neslyším – třeba Elektřin vzteklý řev.
Rány v rameni a na noze ji příliš nezpomalily, ale nože v břiše si nemohla nevšimnout, zvlášť když jsem ho zarazila, jak nejhlouběji to šlo…poprvé jsem v jejím hlase zaslechla opravdovou, nefalšovanou bolest.
A co bylo důležitější, přestala kontrolovat svou magii. Zelené blesky se vytratily, změnily se v pouhé jiskry, které po chvilce pohasly. Ublížila jsem jí. I když jsem sotva ovládala vlastní prsty, nůž jsem vytáhla a bodla znovu.
A tentokrát jsem zasáhla srdce.
Elektra naposled vykřikla. Její tělo sebou několikrát škublo, stejně jako moje, když jím projížděly její elektrické šoky. Objevil se poslední zelený záblesk a projel našimi těly do země. Elektřin poslední výdech. Přestala se bránit.
Pořád jsme k sobě byly připoutané, já jsem ležela na ní a hleděla dolů na její bledou tvář.
„Víš ty co, Elektro?“ zakrákorala jsem svými ztuhlými ledovými rty. „Měla jsi mě zabít, když jsi měla příležitost. Stejně jako tvůj bratr. Díky tvé aroganci jste teď oba mrtví.“
Nevěděla jsem, jestli mě slyší, ale v očích jí v tu chvíli uhasla poslední zelená jiskřička a ona zůstala bez hnutí ležet.

13 komentářů: