pátek 22. července 2016

Složité souvislosti - 26. kapitola


„Genevieve,“ zašeptala znovu Bria. Zakymácela se, jako by na ni šly mdloby. Světlé vlasy se jí při tom pohybu zaleskly.
Zašoupala jsem nohama. „Vlastně, teď dávám přednost Gin.“

„Genevieve Snow,“ opakovala, jakoby mě ani neslyšela. „Ty jsi Genevieve Snow. Ty jsi… moje sestra.“
„Z masa a kostí,“ řekla jsem zlehka.
„A taky Pavouk.“  Najednou byl její hlas tvrdý, chladný a plochý. Znovu se zakymácela a znovu se narovnala.
„To taky.“
Obě jsme se odmlčely. Bria se přesunula na druhou stranu vagonu, k místu, kde se krčila předtím Natascha. Jako by nesnesla představu, že by měla stát v mé blízkosti. Možná to tak bylo, když si teď uvědomila, jak moc jsem si během let ušpinila ruce od krve.
„Takže ty jsi ta žena, co v tichosti likviduje lidi Mab Monroe,“ řekla Bria hluše. „Všechny ty muže, co zemřeli během posledních pár týdnů. A taky Elliota Slatera a jeho ochranku tam v té chatě. Kolik jich už bylo? Od té doby, co jsi s tím začala? Nebo aspoň od té doby, co jsem ve městě? Tucet? Dva?“
Obvinění v jejím hlase mě zabolelo víc, než kdyby mi dala facku, ale přinutila jsem se zůstat v klidu, chladná a odtažitá přesně tak, jak mě to naučil Fletcher Lane. Přežiju to, stejně jako všechny ostatní nepříjemnosti, které mě během let potkaly.  I když ztratím svou sestru  -znovu.
Pokrčila jsem rameny.
„Už dávno jsem to přestala počítat.“
„Proč?“ zeptala se. „Proč je všechny zabíjíš? Proč jsi… co jsi?“
Věděla jsem, že na tyhle otázky dojde, až Bria konečně zjistí, že jsem Pavouk. Jenomže pravda byla příliš komplikovaná na to, abych se pustila do odpovědí – přinejmenším dnes večer. Ani jsem nedokázala potlačit bolest, s kterou se lámalo srdce, když jsem viděla její šokovaný výraz plný odporu, když jsi uvědomila, kdo jsem. Že její dlouho ztracená sestra je úkladný, chladnokrevný vrah. Možná to byl jen nesplnitelný sen, ale přála jsem si, aby mě Bria přijala takovou, jaká jsem. Stejně jako Owen. Jenomže při pohledu do jejích ledově modrých očí jsem věděla, že se asi nikdy nestane.
Nebyl čas cítit se ublíženě. Dumat a babrat se ve změti emocí, které mezi námi byly. Nebyl čas oddávat se sentimentálním snům a zmařeným nadějím. Teď záleželo jen na přežití – a zabití La Fleur dřív, než řekne Mab, že nás má tady a ve své moci.
Přestože jsem byla tvrdá a houževnatá, stejně jsem se jen chtěla posadit k Brie a všechno jí vysvětlit, žadonit, aby mě měla ráda stejně, jako jsem měla já ráda ji. Stejně jako vždycky, přinutila jsem se znovu se zatvrdit. Nechala jsem převládnout mou chladnou drsnou černou část, která mi pomohla všechno překonat – vyvraždění rodiny, život na ulicích Jižního města, změnu na chladnokrevného vraha a všechny ty strašné krvavé věci, které jsem za svůj život spáchala, jen abych přežila.
„Podívej,“ řekla jsem, „vím, že si musíme o spoustě věcí promluvit, ale teď na to není vhodná chvíle. Musíme se odsud dostat dřív, než se vrátí La Fleur. Nebo aspoň ty.“
„A ty co?“ zeptala se Bria chladně. „Zůstaneš tady a zabiješ ji?“
„Tak nějak,“ odsekla jsem.
Moje sestra se na mě nepřátelsky podívala. Evidentně ji moje brutální upřímnost nedojímala. To nebylo dobré. Protože jsem toho jako dítě nevytrpěla tolik jen proto, abych ji teď a tady uprostřed chladné prosincové noci nechala zemřít.
Proto jsem sáhla dozadu a vytáhla zpoza opasku třetí nůž a vydala se přes vagón k ní. Bria se napjala, jako by si myslela, že chystám zbraň použít na ni. To mě zabolelo ještě víc než to, co doteď řekla nebo udělala. Možná jsem byla monstrum, ale rozhodně ne tenhle typ monstra. A nikdy se jím ani nestanu. To by měla vědět. Prostě měla.
Přinutila jsem se od těch bolestných pocitů oprostit a soustředila se na svoje odhodlání dostat se odsud – za každou cenu, Moje sestra se na mě překvapeně podívala, když jsem jí nůž podala střenkou napřed.
„Použila jsi někdy nůž?“ zeptala jsem se.
Ještě chvíli na mě hleděla a pak zavrtěla hlavou. „Tak jako ty ne.“
Přikývla jsem. Přesně to jsem čekala, což znamenalo, že všechno bude na mě. Možná to tak bude i lepší.
„Dobře, pokud půjde všechno podle plánu, ani nebudeš muset,“ řekla jsem. „Ale stejně je lepší u sebe nějakou zbraň mít, takže si ho vezmi.“
Bria zírala na nůž v mé ruce jako by to byl jedovatý had, který ji může každou chvíli uštknout.
„Vezmi si ten nůž,“ řekla jsem důrazně. „La Fleur se může každou chvíli vrátit. Nemáme čas se o tom dohadovat.“
Ještě chvíli váhala, a pak vzala chladnou zbraň z mé ruky. Opatrně, aby se naše prsty nedotkly. Srdce se mi sevřelo, ale ignorovala jsem to stejně jako většinu ostatních pocitů, které mě občas přepadaly.
„Dobře,“ řekla jsem. „uděláme přesně tohle:“
Zabralo to sotva dvě minuty řvaní a bušení na dveře, než obr, který stál na stráži, otevřel dveře vagónu. Zrovna včas. Už mě začínalo z toho křiku bolet v krku a napadlo mě, že obr venku musí být asi hluchý, což by poněkud zkomplikovalo situaci. Pokud by se dveře neotevřely, přišel by na řadu plán B, který zahrnoval použití značného množství magie Ledu na zmrazení a rozbití okenní tabulky.
Když už jsem to chtěla vzdát, ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely.
Obr mi na to skočil. Moc chytrý asi nebyl, ale já jsem si nijak zvlášť nestěžovala. Ne dnes večer, když jsem potřebovala každý kousek štěstí, který byl k dispozici. Potřebovala jsem, aby mi štěstěna, ta vrtkavá děvka, byla aspoň dneska nakloněná.
Když se dveře se skřípáním otevřely, kývly jsme s Briou na sebe. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na to, co mělo přijít.
„Pusťte mě odtud!“ zakřičela jsem a vrhla se proti obrovi ve dveřích dolů na štěrkem vysypanou zem. „Ta ženská je šílená.  Má u sebe nůž!“
Obr, který se mě pokoušel zadržet, obrátil svou pozornost k Brie, která stála uprostřed vozu s lesknoucím se nožem v ruce.
Neměl šanci. Než si rozmyslel, co udělá, tak jsem k němu přiskočila, popadla ho za vlasy, zvrátila mu hlavu a podřízla krk. Rychle jsem otočila hlavou, aby mě proud jeho krve nezasáhnul do očí a neoslepil mě.
Jeden z kola ven, tři zbývali.
Obr se dusil, kašlal a na mém obličeji a šatech přibývaly krvavé skvrny. Ruce si přitiskl na ránu na krku, aby se pokusil proud krve zastavit, ale už bylo pozdě. Klesl na kolena a zhroutil se mezi pražce naskládané u vagónu.
Vzhlédla jsem k Brie, která pozorovala umírajícího obra. Ve tváři měla šokovaný a znechucený výraz, ale zrovna teď jsem neměla čas se jejími pocity, nebo tím, co si o mně myslí, zabývat. I když jsem si byla celkem jistá, že to nebylo nic hezkého.
Zbylí tři obři pochopitelně zaslechli hluk zápasu a smrtelné chroptění svého přítele. Všichni do jednoho opustili svá stanoviště a přišli zkontrolovat situaci. Sevřela jsem nůž v ruce a vyběhla do leva v ústrety prvnímu z nich.
Raz, dva, tři.
Udělala jsem dva hluboké zářezy do jeho hrudníku. Zabořila jsem čepel tak hluboko, jak jen to šlo. Obr zařval bolestí a vyrazil proti mně, ale já jsem uskočila a nakopla ho do kolena, které při nárazu s ostrým prasknutím povolilo.
Obr se svezl dolů a já jsem mu taky podřízla krk. Smáčela mě další krev, ale ignorovala jsem to. Znovu jsem uskočila, tentokrát abych se vyhnula padajícímu tělu a otočila jsem se, abych čelila dalšímu nebezpečí.
Třetí obr – ten co hlídal vzadu za vagonem – se rozhodl také pro tento směr. Při pohledu na kolegovo tělo se zarazil.
„Co se to tu k čertu-“
Poslední slova, která kdy vyslovil. Vyskočila jsem na záda umírajícího obra, použila jeho tělo jako odrazový můstek a vrazila třetímu muži nůž do srdce. Pokusil se mě odrazit pěstí, ale už to byl jen slabý úder. Lehce jsem ho odrazila, vytrhla nůž z jeho hrudníku a ponořila ho o něco níž do břicha a strčila do něj ramenem.
Útok ho překvapil, vykřikl a zapotácel se směrem ode mě. Nohy mu na štěrku podklouzly. Chvíli ochable mával rukama a pak se se zasténáním svezl na zem ke svým kamarádům.
A už zbýval jen jeden. Otočila jsem ses směrem k poslednímu obrovi, který předtím řídil limuzínu a měl hlídku na nejvzdálenějším konci vagónu. Byl o něco chytřejší, než jeho kolegové, protože se ke mně bezhlavě nevrhnul, místo toho šmátral pod sakem po zbrani.
Rozběhla jsem se k němu, ale byl rychlejší.
Vytáhnul pistoli, namířil a vypálil.
Prásk! Prásk!
Zvuk se rozlehnul kolem, a jestli do teď La Fleur nic nezaslechla, tak tohle jí uniknout nemohlo.
Obr mířil přesně. Obě rány mě zasáhly do hrudi. Kdybych neměla pod svetrem neprůstřelnou vestu, tak by mě nejspíš zabily. Po zásahu jsem srovnala krok a znovu vyrazila proti obrovi. Zaváhal, přemýšlel, jak je to možné, že pořád stojím na nohou.
To zaváhání ho stálo život.
V měsíčním světle se zableskl můj nůž a o chvíli později se připojil ke svým mrtvým kamarádům na zemi.
Když jsem se ujistila, že obři už nepředstavují žádnou hrozbu, vrátila jsem se k vagónu. Bria pořád stála vevnitř a šokovaně se dívala na mrtvá těla, která se povalovala na zemi jako prázdné plechovky od piva.
Přehodila jsem si nože do jedné ruky a druhou natáhla směrem k Brie. „Pojď, musíme se odsud dostat.“
Bria chvíli hleděla na moje zkrvavené prsty, pak zatřásla hlavou. Sehnula se a chytila se mé ruky. Pomohla jsem jí dolů a vedla ji podél kolejí pryč.
Jenomže zapraskání statické energie ve vzduchu mi prozradilo, že už je pozdě.
Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla La Fleur, která stála ve dveřích vedlejšího vagónu, necelých padesát stop od nás. Naše pohledy se střetly, a jí se na tváři objevil úsměv.
„Běž,“ řekla jsem Brie.
Moje sestra stála vedle mě, tiskla můj nůž v ruce a nebyla si jistá, co má udělat. Jestli má zůstat a čelit se mnou nebezpečí, nebo utéct, schovat se ve tmě, najít telefon a zavolat Finnovi, jak jsem to po ní chtěla, když jsme náš útěk plánovaly.
La Fleur seskočila na zem a rozběhla se naším směrem se zeleným bleskem připraveným v ruce.
Chytila jsem Briu za kabát a přitáhla ji k sobě, takže se naše obličeje ocitly jen kousek od sebe. Hleděly jsme si do očí. Nechala jsem ji zahlédnout chladné hlubiny, které se v mém pohledu ukrývaly. Černočerné zlo, zvrácenost a tvrdost, protože to teď byla jediná možnost jak ji zachránit – i když jsem si uvědomovala, že mě možná bude už na věky nenávidět. Za její život to ale stálo. Všechno, čím jsem si kvůli ní prošla, za to stálo.
„Běž,“ řekla jsem důrazně. „Utíkej jako o život, protože o něj jde. Pokud se přese mě dostane, a budeš ještě tady, je po tobě. Umřeš. Slyšíš, Brio? Běž a neohlížej se. Ať jsem to všechno neděla zbytečně. Nebo tě, sestřičko, zabiju vlastnoručně. Rozumíš?“
Zatřásla jsem s ní a odstrčila ji od sebe. Bria na mě ještě chvíli hleděla s výrazem plným zhnusení, ve kterém už nezbylo místo na nic jiného. Krok za krokem ode mě začala couvat – zrovna teď se bála víc mě, než čehokoliv jiného.
To málo, co zbylo z mého zlomeného srdce, se v tu chvíli rozpadlo na kousky.
Moje tvrdá slova ale měla požadovaný efekt, protože se Bria otočila a spěšně zmizela ve tmě. Neohlédla se. To bylo jen dobře, nechtěla jsem, aby to udělala.
Aspoň jsem si to říkala, i když jsem tomu ve skutečnosti nevěřila.
Na štěrku zaskřípaly kroky. Přinutila jsem se přestat myslet na Briu a soustředit se na akutnější problém – jak zabít Elektru La Fleur dřív, než se to podaří jí. Elektra byla bohužel chytřejší než obři, nebo byla prostě jen mnohem arogantnější. Každopádně nepokračovala v chůzi až ke mně, zastavila asi deset stop opodál. Očima přejela po mrtvých obrech na zemi a pak obrátila pohled ke mně a nožům v mých rukou.
„No, Gin,“ řekla klidně, „musím připustit, že jsi osoba plná překvapení. Nebo dáváš přednost svému druhému jménu… Pavouku?“
Pokrčila jsem rameny. „Nijak mi na tom nezáleží, stejně nepřežiješ, abys o tom někomu řekla.“
Moje hrozba ji navzdory mým zakrváceným nožům a šatům nevyděsila. Zasmála se. Zvuk jejího smíchu mě nutil skřípat zuby. Opravdu si užiju, když ten zvuk navždy utichne.
Cítila jsem, jak La Fleur hromadí svou magii. Vstávaly mi při tom chloupky na rukou a vzadu na krku. Znovu jsem byla ohromená jejím magickým potencionálem, ale přinutila jsem se přestat na to myslet. Zabývat se tím byla jistá cesta k rychlému konci. Slabiny, musím se soustředit na její slabiny, ne na její sílu.
Elektra zvedla ruku a setřela si slzu z koutku oka. Přinutila jsem jí brečet smíchy. Škoda, že s její smrtí to bude těžší.
„Těší mě, že svůj nadcházející konec bereš s takovým humorem,“ řekla jsem „i když v tomhle případě smích nebude nejlepší medicína. Tobě už nepomůže vůbec nic.“
Elektra se na mě usmála. „Jsi pěkně sebejistá. Ale to byl i můj bratr. Těsně před tím, než jsi ho zabila.“
Přivřela jsem oči. „Kdo byl k čertu tvůj bratr?“
Elektra naklonila hlavu na stranu. Komukoliv jinému by se její postoj jevil jako uvolněný a plný sebedůvěry, ale já jsem postřehla napětí v jejím obličeji a chladnou kalkulaci v pohledu. Hledala slabiny, stejně jako já. Čekala na správný moment, kdy zaútočí svou magií. Sevřela jsem nože pevněji.
„Asi ho budeš znát spíš jako Zmiji,“ řekla, „nebo možná Bruta. Měl hodně jmen.“¨
Ve složce s informacemi, které o ní Fletcher shromáždil stálo, že Elektra pochází z rodiny nájemných vrahů. Dokonce tam byla zmínka o bratrovi. Jen mě nenapadlo, že by to mohl být Brutus, alias Zmije, s kterým jsem se před pár měsíci střetla. Před očima se mi vynořila jeho podoba a vzpomněla jsem si i na jeho tetování – hada obtočeného kolem krku jako odkaz na jeho profesionální jméno. Teď, když jsem věděla po čem se dívat, mi bylo jasné, že provedení bylo podobné jako u Elektřiny orchideje.
„To tetování na krku,“ řekla jsem. „Mělo mě to napadnout. Věděla jsem, že už jsem ho někde viděla.“
Lehce pokrčila rameny. „Rodinná tradice. Všichni nějaké máme. Naši rodiče rozhodli, že Brutus bude Zmije, i když já jsem byla starší a to jméno jsem chtěla. Oni si ale mysleli, že je to spíš mužský symbol. Byli to staromódní sexisté.“
Dala jsem si to všechno dohromady. „Takže takhle to je? To je tvoje tajná motivace? Vzala jsi tuhle práci, protože jsi chtěla pomstít svého bratra? Mohl si za svou smrt sám, podrazil mě, takže dostal přesně to, co si zasloužil.“
Elektra se znovu skřípavě zasmála. „Ale no tak. Je mi úplně jedno, že jsi zabila Bruta. Nic pro mě neznamenal. Musím ale uznat, že své práci rozuměl, takže jsem jen byla zvědavá, kdo a jak ho zabil. Vždycky mezi námi panovala rivalita. Sledovali jsme, kdo má víc zářezů, kdo měl těžší cíl, kdo získá vyšší honorář. Takže když se v Ashlandu objevila tahle prácička, napadlo mě, že si Brutova vraha otestuju. Proč nezískat skalp proslulého Pavouka? Tak jsme teď tady.“
„Tak jsme teď tady,“ zopakovala jsem tiše.
Pozorovaly jsme jedna druhou. Ani jedna z nás neodvrátila pohled, nehnuly jsme ani svalem. Dokonce jsme snad ani nedýchaly. Právě teď jsme byly jako dva pistolníci připravení tasit v pravé poledne na opuštěné prašné ulici. Odejde jen jedna z nás a já jsem byla rozhodnutá, že to budu já.
„No,“ řekla Elektra lehce, „předpokládám, že můžeme přejít k věci. Ještě než se detektiv dostane moc daleko. Nechce se mi ji složitě hledat a honit. Nesnáším běh, zvlášť v botách na podpatku.“
Neexistoval způsob, jak by se mohla přese mě dostat. Nepřipustím, aby se byť jen jediným prstem dotkla mojí sestry. Bylo mi jedno, co mě to bude stát.
„Jen do toho, ty děvko.“ Zavrčela jsem.
Elektra La Fleur se jen usmála a v ruce jí ožil zelený blesk.
A pak jsme se pustily do tance.

15 komentářů: