pátek 15. července 2016

Složité souvislosti - 25. kapitola


Asi patnáct minut jsme se proplétali ulicemi jako velký černý brouk, který se snaží dosáhnout svého cíle. Všichni mlčeli, ale obři mě a Briu celou dobu pozorně sledovali, celí žhaví potrestat nás za jakýkoliv projev neposlušnosti.

Teď, když to vypadalo, že už nevyvázneme, o nás La Fleur ztratila zájem. Celý zbytek cesty hleděla z okna a tiše popíjela gin.
S každou další mílí jsem cítila, jak je Bria čím dál tím napjatější. Bylo vidět, jak usilovně promýšlí různé scénáře, jak bychom se mohly zbavit našich věznitelů a uniknout. Několikrát pohledem sjela na dveře limuzíny, jako by zvažovala možnost dostat se přes obra vedle sebe ke dveřím a vyskočit ven.
Přestože jsem oceňovala sestřinu odvahu, sama jsem se s podobnými úvahami neobtěžovala. Pokus o útěk by momentálně byl k ničemu.  Dokud jsme byly vmáčklé vevnitř limuzíny, stačil La Fleur dotyk elektřinou nabitého prstu a bylo by po nás. Nepochybovala jsem o tom, že by bez zaváhání obětovala i oba obry, kteří seděli vedle nás. Cokoliv, pokud by výsledkem byla naše smrt.
Nakonec limuzína zpomalila a zastavila. Obři nás vytáhli z auta a najednou jsem znovu stála na starém vlakovém nádraží. Vůz nás zavezl do samého středu a na všech stranách se táhly koleje. Ucítila jsem pach kouře a ohlédla se přes rameno proti větru.
Zčernalé zhroucené zbytky depa ještě doutnaly. Finn měl pravdu, když říkal, že to byl pořádný požár, protože nezůstalo nic než suť a popel, z kterého trčely pokroucené kusy kovu. Traverzy byla nejspíš moc silné na to, aby se v ohni kompletně roztavily.
Na rtech se mi usadil chladný úsměv. Za poslední dny se mi podařilo aspoň něco udělat správně. Zničila jsem Mabiiny plány na otevření nového nočního klubu a získala jsem tak pro Roslyn Phillips a Nothern Agression minimálně pár měsíců času.
Pak mi pohled padnul na kovové koleje, roztahující se na všechny strany jako hrabivé prsty – kov, který dokázal vést La Fleuřinu elektřinu rychleji, než bych jí já dokázala podříznout krk jedním ze svých nožů. Ještě jsem si pamatovala krutou bolest po zásahu proudem, větší jsem nikdy nezažila. Bylo to horší než bodná nebo střelná rána. Dokonce to bolelo víc než nakládačka od Elliota Slatera.
Úsměv se mi z tváře vytratil. Tohle místo jsem začínala vážně nenávidět.
Elektra nadzvedla obočí. „Obávám se, děvčata, že tady vaše cesta končí.“
„Wow,“ řekla jsem. „Na to jsi přišla sama, nebo ti takové laciné vtipy radí Jonah McAllister?“
Elektra na mě chvíli nevěřícně zírala a pak mě ze všech sil uhodila do obličeje. I když byla drobná, rána stála za to. Horší ale bylo, že kromě síly svalů vložila do rány i magii, takže jsem výboj cítila až v kostech a srdce mi začalo splašeně klopýtat. Zatraceně. Byla silná. Budu muset najít nějaký způsob, jak si udržet její magii od těla.
Pozorně se na mě dívala. Spokojená s tím, jak jsem na její ránu reagovala, kývla hlavou na obry.
„Strčte je zatím do vagónu, než se připravím na našeho speciálního hosta,“ vyštěkla. „A z každé strany vagónu chci někoho mít. Pokud tady dnes večer Pavouk číhá, nesmí se k nim dostat. Jasné?“
Obři přikývli. Včetně řidiče byli celkem čtyři. Zrovna teď ale měli větší strach z La Fleur, než z nepřítomného Pavouka. Musela jsem připustit, že mě to trochu zklamalo. Po tom, co jsem předvedla včera v noci, bych čekala, že ze mě budou mít větší respekt. Rozhodli se ale čelit bezprostřednímu nebezpečí, které momentálně představovala La Fleur. Asi jsem jim to nemohla mít za zlé. I tak jsem dokázala ocenit paradoxní situaci. Kdybych byla sama, s chutí bych se zasmála.
La Fleur neměla nejmenší tušení, že už má Pavouka ve své moci a tak jako tak se v průběhu noci chystala mě a mou sestru zabít.
La Fleur někam zmizela, pravděpodobně si nachystat nějaké mučicí nástroje na Briu a na mě. Dovolila jsem si k ní moc na to, aby se spokojila s prostou exekucí elektrickým proudem. Ne, chtěla, abychom před smrtí co možná nejvíc trpěly. Nebo si jen možná šla pro novou zásobu čerstvých orchidejí, které by pak mohla nechat na našich chladnoucích tělech. Nijak zvlášť na tom nezáleželo. Nechala nás s obry samotné. Chyba číslo dvě. Nikdy nespouštěj oči ze svého terče.
Obři nás odvedli o kus dál k vagónu, ve kterém byla uvězněná Natascha, když jsem ji našla. Bylo to jen dvě noci zpátky? Připadalo mi to jako celá věčnost. Zvlášť když dnešní noc mohla být poslední pro mě i pro Briu.
Obři nás vystrkali po schůdcích do vagónu, který teď byl prázdný. Stolek i s kartami byl pryč, zbyly jen krvavé skvrny na stěnách. Úklid zřejmě nebyl silnou stránkou Mabiiných obrů.
Očima jsem zkontrolovala zadní okno, jestli by se nedalo použít k útěku, ale otvor byl zakrytý dvoupalcovým ocelovým plátem přišroubovaným po stranách. Z vagónu se tím pádem stalo dokonalé vězení. Přes stěny bychom se bez pořádného rámusu nedostaly. Sice jsem chtěla zabít La Fleur, ale Briina záchrana byla přednější, takže jsem nechtěla poutat zbytečnou pozornost.
Obři nás vhodili doprostřed prostoru. Kovová podlaha byla jako led, studila mě i přes pevnou látku kalhot. Teplota už musela klesnout aspoň na deset stupňů pod nulou.
„Zůstaňte, kde jste,“ zavrčel jeden z obrů před tím, než odešli.
Dveře zapadly, ale klapnutí zámku se neozvalo. Hmm.
Bria se pokoušela vyškrábat na nohy, ale já jsem jí položila ruku na paži, abych ji zastavila.
„Počkej.“ Zašeptala jsem. „Ještě chvíli.“
Bria se na mě udiveně podívala, ale udělala, co jsem jí řekla. Deset…dvacet…třicet. Ještě jsem se nedostala k pětačtyřiceti, když obr vstrčil hlavu dovnitř, aby se ujistil, že jsme tam, kde nám řekl. Přesně jak jsem předpokládala.
Spokojený se situací přikývnul a zavřel za sebou dveře. Tentokrát v zámku cvaklo, ale nebyly jsme zamčené úplně, protože zapadnutí západky se neozvalo. Dveře zůstanou zavřené, dokud se neobjeví La Fleur, nebo dokud nevymyslím, jak se přes ně dostat.
„Jak jsi věděla, že se ještě podívá?“ zeptala se tiše Bria.
„Protože se s podezřívavými bastardy potýkám už od svých třinácti,“ zamumlala jsem.
Bria se na mě ještě chvíli dívala a pak začala cloumat svými pouty, aby se je pokusila nějak rozbít. Napadlo mě, že jí řeknu, aby se nenamáhala, ale pak jsem to nechala být. Bude lepší, když se soustředí na pokus o útěk, než kdyby přemýšlela o hrůzách, které pro nás La Fleur chystá. Stejně jsem ale na svou sestru byla pyšná, protože se nevzdala a bojovala.
Zabralo mi jen pár chvil prozkoumat vagón od stropu k podlaze a ke dveřím, za kterými čekal přinejmenším jeden z obrů. Nic zajímavého jsem nenašla. Uvnitř jsme byly jen já s Briou. Obři nebyli natolik hloupí, aby tu nechali nějaký nástroj, který by mohl posloužit při pokusu o útěk. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, než se La Fleur vrátí, ale byla jsem si jistá jednou věcí – ta pouta musí dolů.
Zírala jsem na kov spojující moje ruce. Až na materiál to byla obyčejná želízka. Kdybych tu byla sama, zmrazila bych je svou magií a křehký kov bych roztrhla, jenomže tu se mnou byla Bria, a takové množství magie by sem určitě přivedlo La Fleur. Takže jsem musela být o něco obezřetnější. Kromě toho lehce a tiše bylo vždycky lepší než okázale a hlučně. Za ta léta praxe jsem to měla ověřené.
Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se po své magii Ledu. Znovu mě překvapilo, o kolik to teď bylo snadnější a s jakou silou ke mně magie přišla navzdory nedávné noční ledové koupeli. Moje síla rostla přesně, jak předpovídala Jo-Jo. Doufala jsem, že má pravdu i ve všem ostatním co mi říkala – hlavně o tom, že je moje magii silnější, než kdy u koho viděla.
Protože ji budu potřebovat, abych dokázala vzdorovat Elektře La Fleur a udržela Briu v bezpečí.
Zadržovala jsem magii a nechávala ji unikat jen po troškách, aby se stříbrný kov, z kterého byla pouta, jejím tenkým pramínkem nasytil, a neupoutala při tom ničí nežádanou pozornost.
„Gin?“ zeptala se Bria a přestala cloumat vlastními pouty. „Co to děláš? Ty – ty máš magii?“
Neodpověděla jsem jí, protože jsem se nedokázala naráz soustředit na rozhovor i na manipulaci s magií zároveň. Kov, který mi poutal zápěstí, to dělal mnohem, mnohem těžší. Pokaždé, když už jsem myslela, že se to podaří, pouta tenký pramínek magie absorbovala.
Hleděla jsem na kovové kroužky kolem zápěstí. Takové tenké kousky kovu a přece mě dokázaly odzbrojit přesně tak, jak to La Fleur potřebovala – a to dokonce ani nevěděla, že nějakou magii mám.
Spoustu stejného kovu jsem měla už od dětství zatavenou v dlaních a tu bariéru se v krajní nouzi podařilo překonat. Pouta proti tomu byla maličkostí, nepřipustím, abych kvůli nim zemřela a moje neschopnost stála život i Briu.
Odhodlání mi ale situaci nijak neulehčovalo. Posunula jsem pouta na rukou, jak nejvýš to šlo. Nebylo to o moc, asi jen o dva palce dál od dlaní, zdroje mé magie.
Znovu jsem se pokusila nasměrovat magii správným směrem a ve středu mým pavoučích jizev zazářilo chladné modré světlo. Okamžitě jsem ucítila, jak se pouta probírají k životu a hltavě absorbují magii. Zaťala jsem zuby a soustředila se na to, abych magii odklonila ke špičkám svých prstů, co nejdál od nenasytného kovu.
Fungovalo to.
Od špiček prstů mi začaly růst ledové krystaly a záře se z dlaní přesunula k nim. Byla to maličkost, ale znamenalo to, že získávám nad magií kontrolu. Rychle, dokud jsem měla ještě dost sil, jsem z ledových krystalků vytvořila potřebné nástroje  - dva tenké ledové šperháky.
Když jsem s nimi byla spokojená, nechala jsem magii odplynout, dlouze vydechla a otřela si z čela pot. Takové malé, jednoduché tvary, ale daly mi zabrat víc, než kdy cokoliv jiného.
„Ty máš magii?“ zeptala se Bria s přimhouřenýma očima. „Ledu?“
„Jo,“ odpověděla jsem, zatímco jsem šperháky odemykala svoje pouta. „Stejně jako ty.“
Briu to překvapilo. „Jako já? Jak bys mohla vědět, že mám magii Ledu, Gin? Nikdy jsem ji před tebou nepoužila.“
„Ale ano, použila.“ Řekla jsem tiše.
Na moment jsem se v myšlenkách vrátila do dětství. Když jsme byly děti, Bria si se svou magií strašně ráda hrála. Bavilo ji jen tak, vytvářet ledové květiny a další malé tvary. Byla to její nejoblíbenější zábava. Napadlo mě, jestli to aspoň občas dělá i teď. Byla jsem zvědavá na plno věcí, které se týkaly mé sestry – včetně toho, jak moc ze mě bude zděšená na konci dnešní noci. K čertu, vlastně jen než se dostaneme z tohohle prokletého vagónu.
Podařilo se, v poutech cvaklo a otevřela se. I když jsem si nepřála nic jiného, než si je rychle sundat, a odhodit je, přinutila jsem se odložit je klidně stranou. Vstala jsem a Bria udělala to samé.
„Kde ses to naučila?“ zeptala se zvědavě Bria. „Já bych se s něčím podobným pořádně zapotila.“
„Finn.“ Řekla jsem. „Dokáže odemknout v podstatě cokoliv. Teď ukaž ruce, ať to můžeme dát pryč.“
Poslechla, a po chvíli práce se šperháky povolila i její pouta. Stáhla jsem jí je a strčila je do kapsy spolu s těmi svými. Sice jsem nevěděla, k čemu by mi mohly být dobré, ale už dávno jsem se naučila, že při určité míře improvizace se může téměř z čehokoliv stát smrtící zbraň.
Bria zůstala stát a mnula si zápěstí, aby si v nich obnovila krevní oběh. Nadechla jsem se a srdce se mi sevřelo. Protože přišla chvíle pravdy – ať už jsem na ni byla připravená nebo ne. Nemohla jsem udělat, co bylo potřeba – nemohla jsem si být jistá, že s toho obě vyvázneme bez toho, že si z Briou vyjasníme, kdo jsem.
Bez toho, že jí řeknu, že jsem Pavouk.
„Potřebuju, abys mě vyslechla, Brio.“
Podívala se na mě a pořád si masírovala zápěstí. „Dobře.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Během pár příštích minut se odehrají věci, které se ti nejspíš nebudou moc líbit. Vím, že jsi detektiv, policistka, a že jsi svůj dospělý život zasvětila ochraně lidí. Dnes večer ale potřebuju, abys na to zapomněla. Potřebuju, abys bez váhání a dalších otázek udělala všechno, co ti řeknu. Myslíš, že to zvládneš?“
Bria ztuhla. „O čem to mluvíš, Gin? Máš magii Ledu, jistě, ale co si myslíš, že zmůžeš proti čtyřem obrům? Nebo dokonce La Fleur. Pokud bych ještě měla zbraň, nejspíš bychom se přes obry dostaly dřív, než by si něčeho všimla. Jenomže kromě magie nemáme nic. Sice jsem celkem silná, ale čtyři obry magií nezvládnu. Aspoň ne najednou.“
„Nemusíš. O to se postarám já.“
Jak přemýšlela nad mými slovy, svraštilo se jí obočí. La Fleur se mohla každou vteřinou vrátit, neměly jsme času nazbyt. Rozhodla jsem se, že jí to zjednoduším. Sklonila jsem se, vytáhla z bot nože a zatočila jimi v rukou. Ve vagóny nebylo moc světla, ale Bria si nožů okamžitě všimla a uvědomila si, so znamenají a komu patří.
V očích se jí objevil šok, překvapení a nakonec pochopení.
Nechala jsem jí podívat se na nože ještě jednou a schovala je do rukávů. Vteřiny ubíhaly a moje sestra se na mě dívala, jako by mě viděla poprvé v životě. Jako by si nebyla jistá, že mě chce vidět právě teď.
„Ukaž mi ruce,“ řekla nakonec zastřeným hlasem.
„Brio…“
„Ukaž mi ty zatracené ruce.“ Procedila skrz zaťaté zuby.
Už jsem nemohla couvnout. Bylo pozdě. Věděla to.
Bria věděla, kdo jsem.
Zatajila jsem dech a připravila se na to, co bych v její tváři mohla uvidět. Na strach a znechucení, které se tam skoro jistě objeví. Pomalu jsem směrem k ní natáhla ruce tak, aby mohla vidět moje dlaně – a jizvy v jejich středech.
Malé kroužky s osmi tenkými linkami. Stejná runa, která byla vyrytá na jednom z Briiných prstenů.
Její oči se šokovaně roztáhly a z tváře jí vymizela všechna barva. „Genevieve?“

„Ahoj, sestřičko,“ řekla jsem.

14 komentářů: