pátek 1. července 2016

Složité souvislosti - 23. kapitola


Noc jsem strávila u Owena. Tentokrát jsem ale ráno nevyklouzla bez rozloučení, než jsem odešla do Pork Pit, vzbudila jsem ho na třetí kolo. Celý den jsem pak strávila obvyklou prací v restauraci.
Nebo aspoň natolik obvyklou, jak mi dovolovalo očekávání nezvané návštěvy, se kterou jsme se měly v úmyslu vzájemně zabít.

Vzhledem k tomu, že La Fleur naposled téměř uspěla, jsem přijala mimořádná bezpečnostní opatření. Větší, než jsem mívala ve zvyku, nebyla jsem hloupá. Konec konců, Fletcher mě nenaučil podceňovat protivníka.
 Pod zástěrou a objemným svetrem jsem měla jednu z mnoha ochranných vest a na obvyklých místech Owenův úžasný vánoční dárek. Dva nože v rukávech, dva v botách a jeden na zádech.
Ráno, ještě než jsem otevřela, jsem dvakrát celou restauraci prošla. Prohlédla jsem si pozorně interiér ze všech úhlů a přemýšlela jsem, jak bych na to šla já, kdybych chtěla zabít někoho ze zaměstnanců. Jak se nejlíp dostat dovnitř, jak proniknout k oběti, jakou zbraň použít. Uvažovala jsem nad všemi těmi věcmi, které musí mít nájemný vrah promyšlené, ještě než se ke své oběti přiblíží. Nad věcmi, které pro mě byly stejně přirozené, jako dýchání.
Přestože Mab chtěla, aby to vypadalo jako nehoda, vážně jsem pochybovala, že se La Fleur vzdá možnosti použít svou magii. K čertu, pochybovala jsem i o tom, že se to bude snažit udělat nenápadně. Představovala jsem si, jak La Fleur nakráčí dovnitř hlavním vchodem, usmaží mě svým zeleným bleskem, v poklidu stejnou cestou odejde a za sebou nechá jen mou zčernalou doutnající mrtvolu. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Někdy je přímý útok tím nejlepším způsobem, jak dosáhnout cíle.
Doufala jsem, že si vybere chvíli, kdy bude restaurace prázdná. Vedlejší ztráty bylo něco, čemu jsem se jako profesionální vrah vždycky snažila vyhnout. Můžete si říkat, že jsem sentimentální blázen, ale nechtěla jsem nějaké rodince pokazit Vánoce jen proto, že se mamka ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě.
Když jsem si promyslela všechny pravděpodobné scénáře, otočila jsem ceduli na dveřích na OTEVŘENO.
Teď už nezbývalo než počkat, až se La Fleur objeví.
A pak začne tanec.
Den plynul v poklidu. Nebo aspoň tak v klidu, jak to bylo v tuhle roční dobu možné. Celý den jsme se Sophií krájely, vařily, servírovaly a chystaly objednávky na donášku a na vánoční večírky, kterých neubývalo, i když do štědrého večera zbýval už jen jeden den. Normálně jsem kromě sezení u kasy vypomáhala servírkám a s mytím nádobí, ale dnes jsem celý den strávila v kuchyni. CatalinaVasquez a ostatní servírky se musely celý den ohánět samy.
Finn se ukázal kolem páté odpoledne. Jako obvykle na sobě měl na míru šitý oblek. Tentokrát ve vánočně zelené s červenobíle pruhovanou kravatou, které by na každém jiném vypadaly směšně. V momentě, kdy se usadil na svém oblíbeném místě, mu už Sophia nalévala šálek cikorkové kávy. Usmála se na něj a poplácala ho po ruce. Finn se na ni zakřenil a mrknul jedním okem. Dokonce ani věčně zasmušilá drsná Sophia nebyla vůči jeho šarmu imunní.
Konečně začalo objednávek ubývat a se Sophií jsme byly se vším hotové. Personál se vzadu celý den střídal na přestávkách, tak jsem se rozhodla, že si taky jednu vezmu a promluvím si s Finnem o tom, co je v Ashlandu nového.
„Nějaké novinky?“ zeptala jsem se ho a položila před něj talíř s pár kousky dýňového koláče, který jsem ráno upekla.
Finn si pochopitelně napřed dal koláč a teprve pak se namáhal s odpovědí. „Nic zvláštního jsem neslyšel. Mab je pořád zašitá u sebe doma a La Fleur má za úkol v co nejkratší možné době najít a zabít Pavouka.“
„To není nic nového.“
„Jak říkáš,“ souhlasil Finn.
„A co ostatní?“ O sebe jsem se postarat dokázala, ale zranitelní byli i všichni ostatní, zvlášť když byla v celé věci zainteresovaná La Fleur.
„Jsou v pořádku. Vinnie a Natasha zůstali u Jo-Jo, a Roslyn s Xavierem si hlídají záda. Xavier kromě toho dává v práci pozor i na Briu.“ řekl Finn. „Zatím se kolem salónu, Roslynina domu, policejní stanice ani Nothern Aggression nepotulují žádní Mabiini muži. Všude je klid.“
Přikývla jsem. „Aspoň zatím.“
Pochybovala jsem, že tak zůstane i po setmění. Ale až se Elektra La Fleur ukáže, já budu připravená.
Za celé odpoledne ani začátkem večera se nic zvláštního nepřihodilo. Ani to nejmenší. Do restaurace nezavítal nikdo, kdo by vypadal, že tam nepatří. Žádné podivné telefonáty, žádné podezřelé objednávky na donášku, nic.
Finn odešel zjistit, jestli jeho kontakty nevyčenichaly něco nového. Domluvili jsme se, že se sejdeme později u Jo-Jo, abychom probrali, co s Vinniem a Natashou, protože ti dva se u ní doma nemohli schovávat na věky.
„La Fleur?“ zeptala se Sophia, zatímco utírala pult.
Ostatní personál už odešel, takže jsme tam zůstaly jen samy dvě. Podívala jsem se z okna, ale od té doby, co jsem se před dvěma minutami podívala naposled, se nic nezměnilo. Kolem pořád procházeli lidé sem a tam, i když už jejich proud podstatně prořídl. Teď měli kolemjdoucí nosy zabořené do límců svých kabátů a spěchali, co to jen šlo, pryč z prosincového chladu.
Obrátila jsem se k Sophii a pokrčila rameny. „Vypadá to, že už se neukáže. Asi má plné ruce práce s hledáním Pavouka a na Gin Blanco jí už nezbývá čas.“
Sophia něco zabručela a vrátila se k utírání. Nevypadalo to, že by sem měl ještě někdo přijít, tak jsem začala připravovat restauraci na noc. Vypnula jsem fritézu, sporák a uložila zbylé potraviny do ledničky – všechno jako obvykle.
Když jsem byla se vším hotová, popadla jsem pytel s odpadky, otevřela zadní dveře a vyšla do uličky za Pork Pit.
Praskání elektřiny ve vzduchu mi okamžitě prozradilo, že je tam.
Cítila jsem, jak z Elektry La Fleur proudí magie jako voda z kohoutku. Někteří živlové to tak měli – magie z nich permanentně vyzařovala, i když svou sílu vědomě nepoužívali. Jen z nich neustále prosakovala. To byl taky důvod, proč jsem vždycky v Mabiině přítomnosti cítila horké jehličky zabodávající se do mé kůže. Vyzařovala z ní magie úplně stejně jako teď z La Fleur.
A i kdybych její magii nevnímala, moje vlastní magie Kamene by mi prozradila, že je v zadní uličce něco špatně. Místo obvyklých tichých bručivých zvuků se od cihel ve zdi linuly ostré varovné tóny. Kameny něco vyrušilo z jejich klidu, a já jsem přesně věděla, co to bylo – zvrácené, šokující úmysly číhající vražedkyně.
Přejela jsem očima temnou uličku. Popelnice, zeď budovy s prasklinou, ve které jsem se jako dítě schovávala. Skvrny od oleje a jiných tekutin se na zemi leskly jako černý lak. Musela jsem ale La Fleur přiznat, že dokázala být neviditelná stejně jako já, protože jsem ji ve stínech nedokázala okamžitě najít. Ale věděla jsem, že tam je, a byla jsem na ni víc než připravená.
Naházela jsem pytle s odpadky do popelnice a napohled bezstarostně jsem přirazila kovové víko, ale když jsem se otočila, připravená vrátit se do teplé náruče restaurace, byla tam. Stála za mnou v ústí temné uličky.
Elektra La Fleur.
Měla na sobě ten stejný tmavozelený kabát, jako když přišla do Pork Pit, černé kalhoty a boty na jehlových podpatcích. Zřejmě její pracovní oděv. La Fleur dávala přednost o něco barevnějšímu oblečení než já, asi proto, že svoje oběti zabíjela elektrickým proudem na dálku, a nehrozilo jí, že si ho zašpiní od krve. Jako vždycky ji tmavé vlasy držela sponka se smaragdy a na krku vytetovaná bílá orchidej zářila do šera.
Široce se na mě usmála, jako bychom na sebe narazily během nákupu v obchodním centru. „Pamatujete si na mě, Gin?“
„Jak bych mohla zapomenout?“ zamumlala jsem s rukama spuštěnýma podél boků, kolena pokrčená, s váhou přenesenou na špičky, připravená na to, co přijde.
La Fleur si evidentně myslela, že bych měla být překvapená, když se za mnou vynořila jakoby odnikud. Možná doufala, že začnu ječet, utíkat, nebo něco podobně hloupého, protože její rudé rty se zklamaně stočily dolů. Patrně jsem jí zkazila legraci.
„Nezdá se, že by vás překvapilo, že mě vidíte,“ řekla nakonec.
Pokrčila jsem rameny. „ Jonah McAllister mě nenávidí, čekala jsem, že dřív nebo později za mnou pošle někoho, jako jste vy.“
Mohla jsem s ní hrát její malou hru, mohla jsem předstírat, že jsem jen ubohá majitelka malé restaurace, nevinná bezbranná žena s prořízlými ústy, která se zapletla s nesprávnými lidmi. Byla jsem ale unavená ze všeho toho skrývání a utíkání. Před Elektrou La Fleur, Jonahem McAllisterem a ze všeho nejvíc před Mab Monroe.
Elektra nadzvedla obočí. „Někoho jako já?“
„Nájemného vraha,“ upřesnila jsem. „To přece děláte, ne? Zabíjíte lidi?“
Přivřela oči, naklonila hlavu na stranu a pozorně si mě prohlížela. „Přesně tak. Ale co mě překvapuje je, jak o tom může někdo jako vy něco vědět.“
Nebyla první, kdo mi položil podobnou otázku. Nikoho nikdy nenapadlo, že by někdo jako já, Gin Blanco, mohla být obávaný Pavouk. Vypadala jsem jako taková jednoduchá, příjemná, hezká dívka – zdálky. Zblízka tu iluzi dokázal, kromě jiného, rozbít chlad v mých šedých očích.
Znovu jsem pokrčila rameny. „Provozuju restauraci. Ledacos zaslechnu. Říká se, že jste nejnovější poskok Mab Monroe.“
V očích se jí objevil vztek. „Já nejsem ničí poskok.“
Nakrčila jsem obočí, překvapená tím nenadálým výbuchem emocí, zvlášť když až doteď jsem ji viděla vždy jen arogantní a ledově klidnou. „Opravdu? Mě to tak ale připadá. Stojíte tady v zimě, ve špinavé uličce, připravená za pár šupů na něčí rozkaz zabíjet. To mi připadá jako dostatečně přesná definice poskoka.“
Stála tam a přemýšlela o mých slovech. „Vlastně, máte pravdu. Jenom si nechávám platit o hodně víc, než nějaký podřadný poskok.“
Elektra se tlumeně zasmála. Živelná síla kolem ní praskala a duněla, jako elektrický kostelní zvon. Přinutilo mě to pevně stisknout zuby a tichý hlas v mé hlavě spustil známou píseň. Nepřítel, nepřítel, nepřítel. Nebo mě v permanentním napětí udržoval jen pocit přítomnosti její magie a praskání statické energie na kůži -  stejně jako vědomí reálné možnosti, že její přímý útok nezvládnu. Navzdory tomu, co mi říkala Jo-Jo. Navzdory tomu, kolik magie Kamene a Ledu v sobě mám.
„Víte, že jste mnohem zajímavější než bych čekala, Gin? Nebo je to Jen? Nejsem si tak úplně jistá. Možná je to trochu výstřední, ale ráda znám jména lidí, které se chystám zabít.“
„Gin. Jako ten alkohol.“ odpověděla jsem jako obvykle.
„Ach. Díky za vyjasnění.“
Stály jsme tam v šeru a dívaly se jedna na druhou. Elektra zvedla ruku a začala si prstem poklepávat na horní ret, jako by přemýšlela o něčem důležitém. Zelené praskající jiskry kolem ní poletovaly jako světlušky. Ani se nenamáhala zakrýt svou sílu. Arogantní mrcha. Ani na chvíli ji nenapadlo, že bych mohla také mít nějakou magickou moc. Velmi lajdácký přístup.
„Musím říct, že mě překvapuje, že nevoláte o pomoc a nesnažíte se utéct, Gin. Ne, že by vám to k něčemu bylo.“ Kývla na někoho za mými zády. „Pro případ, že byste byla rychlejší, než vypadáte, jsem si sebou přivedla pár přátel.“
Ohlédla jsem se. Samozřejmě, v ústí uličky stáli tři obři a blokovali mi únikovou cestu. Stáli uvolněně, stejně jako já s rukama spuštěnýma podél boků. Takže i kdyby mě la Fleur svým bleskem minula, Mabiini muži se postarají, abych neunikla. Musela jsem ocenit její prozíravost. Počítala skoro se vším – uniklo jí jen jedno. Že jsem stejně nebezpečná a smrtící jako ona.
„Je dobré, být připravená,“ opáčila jsem a obrátila se zpátky k La Fleur. „Nikdy se nedá předem říct, jaké nepředvídatelné okolnosti se během tohohle druhu práce mohou objevit.“
Elektře se v očích zamyšleně zablýsklo. „To zní, jako byste s tímhle druhem věcí měla nějaké zkušenosti.“
„Neřekla bych doslova zkušenosti,“ řekla jsem. „I když se zdá, že se stává pravidlem, že skončím samá modřina.“
Elektra se usmála. „Ach ano, Jonah mi říkal o té nakládačce od Elliota Slatera před pár týdny. Škoda, že jsem u toho nemohla být. I když, kdybych byla na Slaterově místě, tak už bys odtamtud neodešla. Mimochodem, jaký je to pocit? Být Jonahova malá děvka, vydaná mu na milost a nemilost? Vědět, že on je ten důvod, že tvůj život skončí tady na zemi té špinavé zaplivané uličky?“
Zhoupla jsem se na patách s rukama za zády, jako bych o něčem přemýšlela. Využila jsem příležitosti a stiskla v dlani nůž – jeden z těch, co pro mě Owen vyrobil. Přejela jsem palcem po rukojeti, přes místo, kde Owen vyrazil do kovu mou runu. Chladná, těžká zbraň mi se známým, uklidňujícím pocitem spočinula v dlani. Dnes ještě výraznějším, protože to byl dárek od Owena, jeho způsob, jak mi pomoct vypořádat se s La Fleur.
„Vlastně, o tom, jaké to je, být Jonahova malá děvka, víš asi víc než já,“ řekla jsem. „Já s ním na rozdíl od tebe nespím. Jaké to je, se před ním ohnout a nechat si všechno líbit? Nebo musíš všechno odedřít sama? Protože z něj mám pocit, že v posteli bude líný bastard.“
La Fleur v očích kromě magie zajiskřil i vztek. „Já si od nikoho nic líbit nenechám, ty děvko. Dělám si, co chci a kdy chci.“
Znovu jsem pokrčila rameny. „Říkej si, co chceš, nedokážu si představit, proč jinak by ses od něj nechávala ošoustat. Ach, počkej, zapomněla jsem. Vždyť to přece poskoci dělávají. Dělají to, co se jim řekne. Osobně bych si přinejmenším řekla aspoň o víc peněz. Ale zjevně mám vyšší standarty.“
Elektřin obličej zůstal při mých výpadech nehybný, ale zelené jiskry se objevily i kolem jejích rukou. Měly stejnou barvu, jako krutý lesk v jejích očích. Nedokázala se ovládnout. Dostala jsem se jí pod kůži a rozzuřila ji. Jen jsem doufala, že dost na to, aby mi to přineslo nějakou výhodu.
„Víš, Gin, mohla jsi zemřít rychle a poměrně bezbolestně,“ řekla příjemným, lehkým tónem, jako bychom se nezávazně bavily o počasí. „Ale teď to bude bolet.“
„Jen do toho, děvko.“ Řekla jsem a sáhla po dalším noži.
Chladné zášť v mém hlase ji překvapila, ale ne natolik, aby ji to přimělo přehodnotit její záměry. Zvedla ruku, zelené světlo zintensivnělo a malé jiskry se seskupily do koule.
I na tu vzdálenost jsem cítila sílu její živelné magie.
Jen jsem doufala, že jí svou vlastní silou dokážu čelit.
Natáhla jsem se po své magii, abych ze své kůže vytvořila kamennou skořápku, a zpevnila své tělo, aby bylo stejně nepropustné jako kamenné zdi kolem. Ale dřív, než po mě mohla La Fleur mrštit svou magií, se stalo něco divného. Otevřely se zadní dveře Pork Pit.
A z nich do tmavé uličky vyšla detektivka Bria Coolidge.


12 komentářů: