středa 27. července 2016

Horkokrevná - 6. kapitola


Upíří sourozenci Eamon a Naomi stáli na malém kopečku za parkovištěm jako sochy. Jejich bílé tváře se v temnotě leskly, jako kdyby na nich měli emajlové masky. Blížili se k nám naprosto synchronně. Přitom působili stejně tak sebevědomě jako ostražitě. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak upíři dokáží hledět ostražitě a nedůvěřivě. V dvojitém balení to nešlo přehlédnout: ten stejný oblouk skepticky zvednutých obočí, to samé nakrčené čelo, stejný pohled. Ale to bylo logické. Být přinucen plnit rozkazy své královny jako malý poslušný upíří vojáček a ještě přitom muset spolupracovat s vlkodlaky, to se jim určitě nelíbilo. Nezbylo jim nic jiného, než poslechnout rozkaz, nebo zemřít pod drápy a tesáky a tentokrát definitivně. Zatímco se k nám blížili, cítila jsem, jak se James vedle mě napnul. Danny, Tyler a Nick se postavili v půlkruhu za mnou. Bylo to proti přírodě, když spolu měli vlci a upíři spolupracovat. Vlci a upíři byli nepřáteli už celou věčnost, jejich nepřátelství sahalo tak daleko do minulosti, že o tom nebyly žádné ústní ani písemné záznamy. Kdyby upíří královna ode mě něco nutně nepotřebovala, určitě bychom se tu dnes v noci nesešli. Má vlčice na to měla stejný názor jako James. S každým krokem, kterým se upíři přibližovali, se její nepokoj stupňoval.

Dnes nejsou naši nepřátelé. Musíme s nimi vyjít. Nemáme žádnou jinou možnost.
Mávala ocasem a bez ustání vrčela. Možná, že nebylo od věci počítat s nepříjemnostmi ze strany upírů už dopředu. Mysli na to: Jsou vázáni slibem jejich královny. Určitě nebudou riskovat Eudoxin hněv; pokud jim ovšem nedáme důvod, aby na nás zaútočili. Moje vlčice se nechtěla nechat přesvědčit.
Nebyla jsem si jistá, jestli tomu sama věřím. Sourozenci na sobě měli džíny a stejný pletený svetr. To překonalo dokonce i ten gothický outfit, ve kterém jsme je viděli naposledy. Nevěděla jsem, co vypadalo hrozivěji: jestli když byli vyparádění do krajek nebo když vystupovali úplně normálně jako teď. To, co jsem o upírech věděla, by se vešlo na list papíru – popsaný tlustou fixou. Většinou byly staré mýty pravdivé. Takové aspoň byly moje zkušenosti, které jsem během pár krátkých setkání nasbírala. Věděla jsem, že dokáží létat; tohle skrýt by bylo opravdu těžké. Ale jak to dělali, to bylo pořád velkým tajemstvím. Pak tu byly fámy, že mají hypnotické schopnosti, kterými dokáží manipulovat s lidmi. Jejich srdce nebila: To jsem věděla z vlastní zkušenosti. Koneckonců jsem byla v sále plném upírů a kromě mého vlastního tam nebyl slyšet žádný tlukot. Přes den spí a pijí krev. Šlo je zabít, stejně jako vlky, pokud se jim usekla hlava. Tímto způsobem jim můj otec obvykle dopřál opravdovou smrt. Jestli je dokáže zničit oheň, to jsem s jistotou nevěděla. I upíři měli zvláštní schopnosti jako my vlci. Sourozenecký pár uměl očividně sledovat stopu lépe než ostatní upíři, proto nám je dala královna k dispozici. Jinak byli pro mě upíři hádankou. Vůbec jsem se nedivila, že svá tajemství, stejně jako my ostatní, před jinými nadpřirozenými druhy pečlivě skrývali. Čím víc bychom o sobě prozradili, tím bychom byli zranitelnější.
„Haló.“ Naomi se zastavila těsně přede mnou. Její hlas měl lehký, měkce znějící francouzský přízvuk: ‚H‘ v haló bylo jakoby spolknuté. „Dorazili jsme.“
„Ano, váš příchod byl prvotřídní, opravdu. Já jsem Jessica.“ Ruku jsem jí na pozdrav nepodala. Instinkt mi napovídal, že upíři nemají rádi, když se jich někdo dotýká. Kromě toho mě představa, jak se dotýkám jejich strašidelně studené kůže, nijak nenadchla.
„Toto jsou mí společníci.“ Ukázala jsem na kluky za mnou.
„Bohyně, kterou hledáme, se zdržuje na severu,“ pronesl Eamon stoickým hlasem a postavil se hned vedle své sestry. Oba dva si byli neuvěřitelně podobní. Oba měli vysoké lící kosti, velké tmavé oči a oříškově hnědé vlasy. Eamon je měl dlouhé po ramena, Naomi sahaly až do půli zad. Věčnost si je našla ve věku kolem dvacítky a ta desetiletí, možná i staletí se na jejich pleti podepsalo, takže ji měli světlou a průsvitnou jako porcelán.
„V pořádku, takže vyrážíme na sever,“ odpověděla jsem a přikývla. „To pro začátek nebude žádný problém.“ Na severu od Minnesoty byla Kanada. Eamon by taky mohl říct, že máme jet do Konga. Mým uším zněla Kanada mnohem lépe. Kromě toho jsme už předtím vycházeli z toho, že Selena nebude od místa, kde jsme se naposledy setkali, daleko. Vždyť s sebou musela táhnout naštvaného kočkodlaka a Rourke se určitě nevzdal bez boje. Bohyně měly schopnost létat, ale byla časově omezená. Každopádně jsem byla ráda, že svou kořist odvlekla na sever a ne na jih.
„Mademoiselle, buďte si jistá, že na této cestě, nebude nic, co by nebylo těžké,“ poznamenal Eamon ostře. „Měsíční bohyně je mocná nadpřirozená bytost. Navíc je velice obávanou bojovnicí. Budeme se moci považovat za šťastlivce, pokud z toho vyvázneme živí.“
Na krku se mi postavily všechny chloupky. Ó jé, upír-chytrolín! Doufejme, že ho to nebude držet celou cestu. „Nemluvila jsem o tom, že bude jednoduché ji porazit, Monsieur. Pouze jsem konstatovala, že nebude problém jet autem směrem na sever, což bychom opravdu měli udělat.“
Oba upíři na mě bez hnutí zírali. U upíra to znamenalo, že nebyl vidět ani náznak nějaké emoce, jejich pohled byl prázdný, mimika strnulá. Bylo to strašidelné. Sourozenci vypadali, jakoby byli vytesaní z kamene.
No tak dobře. „Oukej, konec kecání. Je na čase vyrazit.“ Úmyslně jsem ukončila rozhovor tím, že jsem se odvrátila a obešla Hummera. Ve své hlavě jsem slyšela, jak moje vlčice kňučí. Konečně se vyrazí. Otevřela jsem dveře na straně řidiče a vyhoupla jsem se na stupátko. Nikdo kromě mě se nepohnul. Vlci se nemínili hnout, dokud to neudělali upíři. Takže jsem stála na stupátku, pohlédla jsem přes střechu na nehnuté postavy a odkašlala si.
„Plán zní následovně: Jedeme směrem na sever,“ vysvětlila jsem. Letmo mě napadlo, kde budou upíři přes den spát. Ale to nebyl můj problém.
„Pokud bude u vás něco nového, co by vyžadovalo změnu plánu, dejte nám znamení. Pokud budeme mít problém, zastavíme na kraji silnice. Co vy na to?“
„To zní přijatelně,“ odpověděl Eamon. „Budeme na vás čekat na konci cesty.“ Bez jakéhokoliv upozornění vystřelili jako projektily k nebi, a to tak rychle, že je nebylo možné očima sledovat. Skoro.
„No, to bylo trochu nejasné, co? ‚Budeme vás čekat‘ zní na můj vkus jako něco z nějakého levného hororu.“ Danny se pohnul směrem k autu a vyšplhal se na zadní sedadlo vedle ještě stále bezvědomého Raye.
„Ti upíři jsou fakt strašidelní. I když ta maličká měla moc pěknou figuru, se štíhlým pasem a tak. Viděla jsi její oči, jak se v nich zablýsklo stříbro?“
„Jasně, jen ty dokážeš najít i na upírech něco milého.“ Aniž by si stěžoval, posadil se Tyler na místo spolujezdce. Každopádně jsem chtěla řídit já. Na to, abych nečinně seděla vedle svého bratra, který by řídil, jsem byla příliš neklidná, a proto se mi ulevilo, že se kvůli tomu nemusíme dohadovat.
„Mě dnes přišli ještě víc jako zplozenci pekla,“ pokračoval. „Jejich tváře měli barvu vybělených, starých kostí a byli cítit trochu jako plíseň. Ti se na veřejnosti v žádném případě ukazovat nemůžou. Kdybych byl člověk a zahlédl je jen koutkem oka, okamžitě bych začal utíkat jako o život.“
„Nemyslím si, že se odvažují mezi lidi zas tak často, když vezmeme v úvahu, že mají ve zvyku se doma oblékat do pumpek, šatů s korzety a vycpávaných sukní.“ Zavřela jsem dveře, což se vzhledem k velikosti auta ukázalo jako namáhavé a nastartovala. Monstrum zařvalo jako letadlo těsně před startem.
„Vlastně mě překvapilo, že nám královna dala ty dva k dispozici tak ochotně. Pokud budeme tak těsně spolupracovat, je prakticky jisté, že odkryjeme některá jejich tajemství. To ji bude určitě něco stát. Slyšela jsem zvěsti, že upíři dokáží zhypnotizovat bez mrknutí oka sál plný lidí. Docela ráda bych věděla, co je na tom pravdy.“
„A není pravdou, že oni vůbec mrkat nemusí?“ vložil se do toho Danny. „Když je člověk mrtvý, tak už se nemusí starat o vlhkost očí, no ne? Z toho důvodu už nemají zapotřebí mrkat.“
Když jsem ve zpětném zrcátku uviděla Dannyho sardonický úšklebek, zvedla jsem jedno obočí. „Nemůžeš toho nechat?“
„Ale jistě.“
Stáhla jsem dolů okénko. James a Nick stáli na okraji parkoviště. „Jamesi, prosím, řekni mému otci, že mu během cesty zavolám,“ křikla jsem na ně.
„Nicku a ty se, prosím, postarej o kancelářskou práci, zatímco budu pryč. Marcy to sama nezvládne a klidně mě před ní cituj.“
„To v žádném případě!“ Nick se zašklebil. „Hlavně dávej pozor, aby ses v pořádku vrátila, Jess. To myslím vážně!“
James přistoupil k autu. „Buď opatrná a pořádně se kryj, jasné, Jessico? Bude to pekelná jízda porazit bohyni.“
Vlkodlaci opravdu nebyli žádná sentimentální sebranka. Ale jejich starost o nás jsem dokázala vycítit.
„Použij všechny prostředky, abys ten boj vyhrála.“
„Přesně to mám v úmyslu,“ odvětila jsem. „Pro otce a pro tebe platí to samé, ano? Vypořádat se s jihem nebude ani o trochu lehčí než můj úkol. Doufám, že je Martin Reedman připraven kooperovat a rozhodne se k nám připojit. Ale jestli ne, doufám, že ho rychle a s konečnou platností přinutíte se nám podřídit.“
„Vždyť nevyráží úplně sama, Ire,“ vložil se do toho Tyler, který se přese mě naklonil blíž k Jamesovi.
„Nemáme v úmyslu ji nechat ve štychu. Vrátíme se. Ještě stále mi dlužíš sto babek a buď si jistý, že je z tebe dostanu.“
Bodlo mě u srdce a na chvíli jsem přestala dýchat. Poslední, kdo Jamese v mé přítomnosti nazval Irem, byl Rourke, krátce před bitkou v baru, kde jsme se poprvé potkali. Tyler tuto přezdívku předtím ještě nikdy nepoužil.
James odstoupil od auta a zvedl ruku na pozdrav, zatímco jsem pomalu vyjela z parkovacího místa. Nick nás sledoval s vážným výrazem v očích a taky zamával. Jakmile jsme se rozjeli, všechno jelo jak po drátku.
Dokud se neprobudil Ray.

„Drž už tu svou zatracenou hubu!“ zařval Danny už počtvrté. „Jinak už brzy nebudeš jen v bezvědomí! Jestli okamžitě nepřestaneš do mě kopat, tak tě o hlavu zkrátím!“
Už byla skoro půlnoc a blížili jsme se ke kanadské hranici. Rozhodli jsme se, že větší část cesty pojedeme po dálnici a jela jsem dost rychle.
Ale teď už bylo načase z hlavní silnice sjet. Očividně jsem podcenila, jaký dopad bude mít naše rozhodnutí dostat naštvaného amerického policajta přes hranice. Ray odmítal spolupracovat a o slušném chování nemohla být ani řeč. Bohužel bylo nepravděpodobné, že by se kanadská pohraniční stráž skutečností, že na našem zadním sedadle našla člověka v bezvědomí, bavila. Zneškodnit pár lidských celníků by určitě nebyl problém. Ale bezpečnostní kamery by celou tu legraci zdokumentovaly. Na hranici nebyla ani skulinka, kudy by se dalo proklouznout. Frustrovaně jsem bouchla do volantu, ale ne moc silně. Koneckonců jsem neměla v úmyslu něco rozbít. Očividně jsem se pomalu učila svou sílu ovládat.
Neudělat do něčeho každých pět minut díru nebo něco rozložit na kousky se u mě momentálně vyvinulo na zvláštní formu umění.
Asi před hodinou se Ray probral z bezvědomí. Okamžitě začal vyvádět a zuřit. Neustále zezadu kopal do opěradla mého sedadla, až mu Danny začal vyhrožovat, že mu ty nohy amputuje loveckým nožem. Přitom mu tím nožem máchal pod nosem a potom si s ním ostentativně vyčistil nehty. Nato Ray přestal kopat do sedadla, ale bohužel nepřestal křičet do roubíku. Velký rozdíl to nebyl. Rayův křik nás všechny dováděl k šílenství. Ale pokud ho znovu nepošleme do krajiny snů, neexistovalo nic, co by mu v tom bránilo.
Že jsem ho vzala s sebou, toho už jsem litovala teď a lítost mi bolestivě pulsovala za spánky. Musela jsem ztratit rozum. Jinak bych si určitě nenalhávala, že bych mohla chlapa, jako byl Ray jednoduše unést, i když to bylo jen proto, abych zachránila ten jeho mizerný život.
Hummer měl nejnovější typ navigace, která byla integrována do palubovky. Vrhla jsem na ni pohled a na nejbližší odbočce jsem zahnula na nezpevněnou silnici, která vedla pryč od dálnice.
„Jeden špatný pohyb, jakmile vystoupíme z auta a ten idiot je mrtvý, Jess,“ vrčel můj bratr na vedlejším sedadle. „Netuším, proč se s ním máme otravovat. V žádném případě není jeho život cennější než ten náš. Jestli ohrozí náš úkol, je po něm. Je to jasné?“
Ray sebou začal na zadním sedadle mlátit. „ChaichAach… oche…“
„Jasné.“ Ve vysoké rychlosti jsem dupla na brzdy a strhla volant doprava. Prolétli jsme úzkou mezerou mezi dvěma stromy. Zadek těžkého terénního vozidla sebou cuknul a opsal něco jako oblouk; poté kola opět získala kontakt se zemí. Dostala jsem Hummera pod kontrolu a hnala jsem ho křovím. Hned na to jsme se přehoupli přes zarostlou cestu jako na nějaké motokrosové dráze. Všechny krámy v kufru létaly sem a tam. Znělo to, jakoby se měl Hummer při nejbližší příležitosti rozsypat na šroubečky.
Tyler se chytil madla na dveřích auta. „Co to, k čertu, vyvádíš? Něco jsem propásl?“ křičel. „Kam to jedeš?“
Nebyla tu žádná světla. Byla tu úplná tma. Auto přeskočilo malý kopeček a vystřelili jsme na mýtinu, přičemž jsme málem kolidovali se skupinkou borovic. Svou špatnou náladu jsem podtrhla tím, že jsem v poslední sekundě šlápla na brzdu, dost tvrdě na to, aby nás to hodilo do bezpečnostních pásů. Poté jsem nastavila automatiku na parkování.
„Nic jsi nepropásl,“ řekla jsem otočená k bratrovi. „Jde jen o to, postarat se o věci, než se nám vymknou z rukou.“
„Měl jsem řídit já,“ zavrčel Tyler. „Holky reagují při řízení vždycky tak emocionálně.“
„Emocionálně, jo?“ vyštěkla jsem. „Hádej, kdo je na zadním sedadle najednou zticha. Moje zásluha, jenom moje.“ Prstem jsem si zaťukala na prsa. Než se k tomu stačil Tyler vyjádřit, udělalo to venku před autem zase Vuš!, a přímo před chladičem Hummera se objevily dvě postavy. Jejich bledé tváře se odrážely od dálkových světel, což upířím sourozencům dodávalo duchařský vzhled.
„Ti neztrácí čas, co?“ Danny se na svém sedadle předklonil. „To viseli někde nad námi a čekali na to, až někde zastavíme a zeptáme se na cestu?“
Neměla jsem ani tušení, jak nás upíři dokázali sledovat. Ale že mohli svištět vzduchem přímo nad autem, to mě nenapadlo. Myslela jsem, že letěli k našemu zlověstnému ‚konci cesty‘ a pomalu se začínali naštvaně ptát sami sebe, kde jsme zůstali trčet. Jestli by u nás došlo k problému, jako právě teď, netrvalo by dlouho, než by si toho všimli. Ale tak rychle jsem je nečekala.
Ale když už tu byli, v hlavě mi vzklíčila myšlenka. Opravdu bych je mohla využít ve svůj prospěch.
Když jsem se otočila k Rayovi, na rtech se mi objevil malý, škodolibý úsměv.
Naštěstí šokem oněměl. Ale ten výraz na jeho tváři, když zíral na bytosti, které se objevily před našimi reflektory, byl k nezaplacení. Ještě nikdy jsem neviděla, že by Ray ztratil řeč. Ještě nikdy ho nic tak nevyvedlo z míry. Ale stačil k tomu jediný pohled na párek upírů ve vší jejich kráse. Úplně jsem mohla vidět, jak se mu v jeho nevěřícím mozečku protáčejí kolečka.
„Víš ty co, Rayi?“ Když na mě s nedůvěrou pohlédl, přimhouřil oči.
„Myslím, že se ti dostane jedinečné příležitosti k cestování, o jaké se ti ani nesnilo.“


9 komentářů: