středa 13. července 2016

Horkokrevná - 4. kapitola


Tajně a tiše jako zloděj jsem se plížila chodbou ke svému bytu.
Nechtěla jsem, aby mě nachytala Juanita. Byla to moje sousedka a k mému překvapení se rozhodla, že mě obdaruje svým přátelstvím. Neměla jsem odvahu přiznat se jí, že na neurčitou dobu odjedu. Byla to velmi chytrá osůbka. Samozřejmě, že by se začala vyptávat, na mě a na neustále se měnící proud chlapů v mém doprovodu stavěných jako almary. A pak by možná došla k závěru, že loajalita, kterou mi tak velkoryse prokázala, není na místě. Navíc už jsem ji ohrozila i tak dost, když jsem ji požádala, jestli by nedala pozor na můj byt. Podruhé už jsem se této chyby dopustit nechtěla.
Pro nás obě bude bezpečnější, když si ji budu držet dál od těla.

Moje vlčice po mě chňapla. Byla netrpělivá, chtěla, abych se pohybovala rychleji. Už jsem skoro na cestě. Jen to bude pro nás lehčí, když se vyhneme sousedům. Mezi lidmi se tomu říká být rafinovaný a nápaditý. Nevidíš, jak se plížím chodbou místo toho, abych jí prolítla, jak by sis to představovala ty? Když to uděláme po mém, tak budeme skoro neviditelné. Když to uděláme po tvém, ze všech bytů vylezou sousedé, jen aby se podívali, co se zase bude dít.
Moje vlčice zavrčela.
Už dávno překročila bod, kdy byla pouze vzrušená. Byla frustrovaná, a to přes míru. Absolutní prioritou na jejím seznamu bylo nalezení Rourka. Všechno ostatní jí bylo jedno. Ale povinnosti, které jsem měla jako člověk, mi bránily v tom, prostě se sebrat a vyrazit. Nemluvě o skutečnosti, že jsme neměli ani ponětí, kde s hledáním začít, dokud si nepromluvíme s těmi upíry. Kvůli jejich pomoci při hledání Colina Rourka jsem porušila všechna tabu smečky a slibem jsem se zavázala upíří královně. Rourke byl kočičím měničem a mým druhem. Proti vůli svého otce jsem slíbila, že se už brzy vrátím do New Orleansu a prokážu královně laskavost. Co to bude za laskavost, jsem nevěděla. Ale díky tomu byli její dva nejlepší stopaři už od včerejška na cestě. Dnes, jakmile se setmí a oni se probudí, se měli díky svým magickým schopnostem objevit na mém prahu. Měli by nám, mě a mým pomocníkům, ukázat nejrychlejší cestu k Seleně, Měsíční bohyni, po které jsme šli. Kvůli tomuto obchodu jsem toho hodně obětovala.
Už to bylo třicet šest hodin, co jsme upíří královnu opustili. Ale já měla pocit, jakoby to byla věčnost.
Už brzy vyrazíme. Ovládej se. Moje vlčice sice vrčela, ale kontrolu mi zase předala.
Za tu malou chvíli, co jsme spolu s Rourkem strávili, se ve mě něco změnilo. Jeho jasný pohled světlých očí, na jejichž okraji zářil světle zelený kroužek, ovládal celé mé myšlení, stejně jako city. Jeho pach byl jako spletitý vzor, který se vpálil hluboko do mé duše; až bolestivě jsem si byla vědoma každého detailu. Byl to úžasná těžká vůně připomínající koření a hnědou, sladkou melasu, svůdnou jako karamel. Hned jsem měla pocit, jakoby mi jeho vůně právě stoupala do nosu. Vzpomínky na to, jak za mě Rourke bojoval, ochraňoval mě, líbal mě, byly uchvacující. Obrázky se mi míhaly před očima, nepřetržitě, znovu a znovu, jako v nějaké časové smyčce.
Musela jsem ho najít. Při představě, že by mu Selena mohla něco udělat, jedno co, mi okamžitě narostly nehty a proměnily se v dlouhé, ostré drápy dřív, než jsem se stačila ovládnout. Selenu nezabiji jen tak, ale úplně ji zničím, vymažu, zuřila jsem v duchu. Potěšení, které mě při té představě zaplavilo, bylo úžasné. Moje vlčice souhlasně krátce vyštěkla, vycenila zuby a dělala, jako když trhá hrdlo. Máš úplnou pravdu. Nemá proti nám šanci. Cvakla čelistmi. Vím, že jsi byla doteď velmi trpělivá. Kdyby bylo po tvém, vyrazily bychom okamžitě. Ale zůstat bylo správné rozhodnutí. Musíme počkat na upíry. Co se tohoto týče, mi prostě musíš důvěřovat.
Kdo z nás dvou, kdy a jak převezme kontrolu, bylo pole, které jsme ještě pořádně nezmapovaly. Občas to vedlo k nejistotě mezi námi. Po našem prvním opravdovém boji o nadvládu jsem ve své mysli zvedla bariéru, která stále ještě stála. Ale rychle jsem zjistila, že pokud bylo zapotřebí, mohla jsem své vlčici předat kontrolu i tak. Když byla krize zažehnána, zase zůstala pěkně na své straně bariéry. To proroctví jsme nemohly brát na lehkou váhu. Abychom to zvládly, musely jsme fungovat jako dobře sehraný tým. Musely jsme se naučit, se o moc, sílu a znalosti podělit. Bez své vlčice bych tu zatracenou záležitost určitě nepřežila a ona beze mě taky neměla šanci. Musely jsme se setkat někde uprostřed; to byl další, přirozený krok. Přesto jsem ještě nebyla připravena s ní úplně splynout. Ještě se musela hodně učit, aby pochopila, jak se lidé rozhodují. Ve světě smrtelníků jsem mohla být šéfem pouze já. Ale ona to teď momentálně nechtěla akceptovat. Pokud bych jí teď předala kontrolu, jedním skokem z okna už bychom byly venku s jasným cílem – najít Rourka.
Krátký drsný smích prorazil ticho na konci chodby. I když jsem byla hluboko ponořená do svých myšlenek, ten zvuk mě rychle vrátil do reality. Vycházel z mého bytu. Ženský smích.
Zněl velmi charakteristicky.
No, tolik k mé snaze dostat se do mého bytu nepozorovaně. Moje vlčice naštvaně zavyla.
Odevzdaně jsem udělala poslední krok ke dveřím a otevřela.
„Hola, chico!“ výskla Juanita, když jsem vstoupila. Mávala na mě z mé otevřené kuchyně. „Podívej, co jsem přinést já tobě! Já přinést tobě večeři. Jejich bratr Tyler…“ zatřepala rukou jeho směrem; ten se právě povaloval na očividně vypůjčené židli, „mě pustil dovnitř. Říkat, že vy brzy pryč. Babička zase nemocná, ano?“ To byla výmluva, kterou jsme použili naposledy, abychom vysvětlili mé náhlé zmizení.
Vyměnila jsem si pohled se svým dvojčetem. Vypadal pobaveně a velkou lžící do sebe ládoval Juanitino úžasně vypadající a vonící jídlo. Snažila jsem se nevypadat vynervovaně nebo netrpělivě.
„Ano. Bohužel znovu onemocněla. Dnes ráno volali, takže se tam budeme muset rozjet znovu, abychom se… o babičku postarali.“
Zavřela jsem za sebou dveře a prošla stále ještě prázdným bytem až k nim. V obývacím pokoji nebyl od té doby, co má vlčice během naší první přeměny zdemolovala všechno kolem, ani jeden kus nábytku.
„Juanito, opravdu jsi nemusela pro nás zase vařit! Je to od vás neuvěřitelně milé, ale nechceme vám být na obtíž.“
Zatímco jsme byli pryč, tak se jí zalíbilo vykrmovat Dannyho. Jestli se z toho teď měl stát trvalý stav, pak jsme byli v pořádné šlamastice. Pokud by se Juanita v mém bytě začala objevovat pravidelně, určitě by to jejímu zdraví neprospělo.
Aby mě jako obvykle objala na přivítanou, vyběhla na svých vysokých podpatcích z kuchyně a vrhla se na mě. Objetí jsem opětovala. Co jsem taky mohla dělat jiného? Když mě do nosu udeřila vůně jejího květinového parfému, do očí mi vhrkly slzy. Ale pod tím umělým jsem zachytila náznak jejího vlastního pachu a musela jsem se usmát. Eukalyptus a citrón k ní pasovalo víc.
Než jsem se mohla odtáhnout, vlepila mi na tvář pořádnou pusu. Koutkem oka jsem uviděla, jak se ta Tylerova roztáhla od ucha k uchu. Zašklebila jsem se na něj a neslyšně zformovala slova No počkej, chlapečku! Aby zakryl skutečnost, že se málem zalyká smíchy, honem do sebe hodil další várku jídla.
„Oh, není problema udělat jídlo,“ zavrněla Juanita hned vedle mého ucha. „Já těšit se, že můžu pomoct, aby vy zase na nohách. Její život moc complicado, že ano?“ Jedním pohybem ruky obsáhla celý můj prázdný byt.
„Tady to vypadat, jakoby smůla chtít zůstat. Ale můžu vám pomoct. To umět velmi dobře. Pojďte, najezte se!“
„Ehm, dobře,“ odvětila jsem váhavě, zatímco se nahlas ozval můj žaludek – zrádce jeden.
„Děkuji, Juanito. Voní to opravdu báječně.“ To opravdu vonělo, i když jsem vlastně neměla na návštěvy čas. Ten jsem neměla, pokud můžu být upřímná, nikdy, jedno jestli s jídlem nebo bez něj. Vrhla jsem úzkostlivý pohled z okna. Ale venku bylo ještě stále světlo. Můj žaludek se ozval podruhé. Jistě by šlo vyšetřit pár minutek na jídlo. Vlastně jsem neměla na výběr, jak se brzy ukázalo.
„No tak pojďte, chico, ne tak stydlivě. Sbíhat sliny v puse, to já vidět. Kuřátko s mou specialitou. Není nic lepšího, nada.“ Napůl mě postrkovala a napůl tahala s neuvěřitelnou silou k jídelnímu stolu a k obrovské kulaté ploché pánvi s kuřecími stehýnky, párečky a garnáty, které spočívaly v hnízdečku z kořeněné žluté rýže. Do nosu mě udeřila vůně šafránu a má rychlost produkce slin se raketově zvýšila. Pane na nebesích! Znovu mi zakručelo v žaludku.
„Posaďte se, tady, a jezte! Vy pracovat příliš mnoho, žádná pauza. Poslední dobou vy ztratila váhu. Víte, muži mají rádi ženy s masem na kostech. Aby měli něco v rukách.“
Zaklonila hlavu a začala se smát, přitom si přitáhla další židli. Obě židle byly natřené ve veselých barvách, takže očividně pocházely z jejího vlastního bytu. Přinesla jídlo a židle. S efektivitou buldozeru si tato žena proklestila cestu do mého života a vypadalo to tak, že už neměla v úmyslu nechat se vystrnadit. Uvědomila jsem si, že mi ta představa nijak nevadí, což mě dost překvapilo.
Juanitina poslední poznámka vyvolala u Tylera takový záchvat kašle, že se musel bouchnout do prsou.
„Nono, pěkně pomalu a opatrně, bratříčku.“ Zašklebila jsem se a posadila.
„Kuřecí kosti mohou být nebezpečné, když se dostanou do špatného krku.“
Aniž bych se upejpala, naložila jsem si na talíř pořádnou porci paelly. Po prvním soustu jsem protočila oči k nebi. Zatraceně, proč musela mít Marcy vždycky pravdu? Otravná čarodějnice.
„Juanito, chutná to úžasně,“ chválila jsem během žvýkání svou novou přítelkyni. „Prostě nádhera, opravdu!“
„To není problema, chico. Až se vrátíte, tak zase vařit pro vás.“
Užívala jsem si požitek z dalších soust, ale pak jsem pohlédla na hodiny v kuchyni. Upustila jsem lžíce, až zařinčela.
„Proboha!“ zvolala jsem a doufala, že to znělo opravdu přesvědčivě. Necítila jsem se u toho příjemně, ale musela jsem Juanitu dostat z bytu. Neměla jsem na výběr. Museli jsme vyrazit. Já musela vyrazit.
„Vůbec jsem si nevšimla, že je tak pozdě, Tylere.“ Nenápadně jsem hlavou kývla směrem k Juanitě.
„Jestli hned nevyrazíme, propásneme letadlo a babička bude muset být přes noc sama.“
Jak se dalo zbavit někoho, kdo mu přinesl tak úžasné jídlo, aniž by při tom nevypadal jako úplný idiot? To bylo nemožné.
Můj bratr odložil lžíci a vstal. „Jep, bylo by lepší, kdybychom si trochu pospíšili.“
Došel k Juanitě, přátelsky ji objal kolem pasu a vtiskl jí na tvář polibek. Přitom ji cíleně navigoval ke dveřím.
„Juanito, vaše jídlo je jako báseň. Už dlouho jsem neměl ten požitek jíst někde jinde než v restauraci. Až se vrátíme, tak vám to oplatíme. Pak navštívíme my vás a přineseme něco s sebou.“
„Oh, uvádíte mě do rozpaků,“ zavrkala a zbožně hleděla na mého bratra, který ji převyšoval o několik hlav.
„Ale vařit budu já. Příště udělat plno chutňoučkých dobrůtek.“
„To zní skvěle, Juanito,“ pronesl můj bratr a ukázal jí své šarmantní dolíčky.
„Jakmile se vrátíme, dáme vám vědět. Byla byste tak milá a udělala něco pro mě? Pokud byste, co se týče bytu mé sestry, zpozorovala něco podivného, mohla byste zavolat na toto číslo?“
Z náprsní kapsy vytáhl svou vizitku. „Ale musím znovu zdůraznit: prosím, prosím, sama nic nepodnikejte! Nejlepší bude, když vůbec neotevřete dveře, zůstanete pěkně ve svém bytě a zavoláte mi, ano?“
Pohlédla na kartičku, poté vzhlédla k Tylerovi a široce se usmála. Našel přítelkyni na celý život.
„Sí, to já udělat pro vás ráda, Tylere.“ Všechny sykavky zněly tak ostře a každé R bylo nádherně rolované.
„Ale musíte mi slíbit, že vy dát na vaši sestru dobrý pozor. Rozuměl mi? V poslední době se stát hodně zlých věcí. A ještě se stát. Familia se stará o familia, tak to má být. Nenechat ji z očí, slibte mi to, ano?“
„Rozuměl jsem vám úplně přesně, Juanito. A slibuji vám, že dám na Jess dobrý pozor. Dávám vám své slovo, že ji nespustím z očí.“
Z jeho slov mě píchlo u srdce. Připustit, aby mě Tyler a Danny doprovázeli, možná nebyl moc dobrý nápad. Jako pomocníkům jim nebylo dovoleno proměnit se. Dodržení tohoto zákazu museli slíbit před mým otcem, alfou smečky. Kdyby svůj slib porušili, čekal by je přísný trest. Přitom dost riskovali a nebezpečí ohrožení života bylo při setkání s tak mocným protihráčem, jako byla Selena, vysoké. Ale věděla jsem s jistotou, že v tomto bodě nebude s mým bratrem řeč. Takže nemělo smysl ho od jeho úmyslu zrazovat.
Zbývalo mi jediné, a to postarat se, aby se žádnému z nich nic nestalo.
„Měj se, chico. Já se tu o vše postarat, nedělej si starosti.“ Mávla a na rozloučenou mi poslala polibek. Také jsem na ni zamávala.
„A vy dát pozor na cestě. Vaše babička vás potřebovat. Když cesta příliš kamenitá, vy muset zabrat víc. To říkala vždycky moje abuela.“
„Děkuji, Juanito,“ odpověděla jsem, „vezmu si to k srdci!“
Tyler za ní zavřel dveře s pobaveným výrazem ve tváři. Zavrtěl hlavou.
„Takových lidí není mnoho. Ta žena má odvahu a je odhodlaná stát ti věrně po boku. Cítila jsi její sílu a moc?“
„Cítila, ale s obtížemi. Můj nos měl co dělat s tím fréziovým parfémem. A kdo by si pomyslel, že jsi tak šikovný? Podařilo se ti dostat ji z bytu, a to jediným mávnutím. Velmi talentované, opravdu.“
„Ženy na mě letí.“ Tyler se zašklebil. „I u starších dam jako je tvoje sousedka.“
„Hej, starší dáma? Tak stará, jak to u tebe vyznělo, přece není.“
Zasmála jsem se. „Bude jí něco kolem padesáti. Ale když má dobrý den, tak by klidně prošla i jako čtyřicátnice. Mimoto: co myslíš, že myslela tou poznámkou, že se zase stanou zlé věci?“
Tyler se poškrábal na hlavě. „Nemám tušení. Pravděpodobně se odvolávala na všechny ty nešťastné náhody, které tě v poslední době pronásledují; vloupání a neustále nemocná babička, to myslím.“ Ušklíbl se. „Od tvé první proměny se tvůj život změnil v nevypočitatelné tornádo. Čistokrevní lidé v tvém okolí by museli být hluší, slepí a hloupí, kdyby si ničeho nevšimli.“
Zřejmě to byl dobrý nápad, že jsem moc vztahy s čistokrevnými lidmi nepěstovala. Juanita a Ray, co se tohoto týkalo, mi bohatě stačili. Nikomu by se nemělo stát to, co se stalo Rayovi: zakopnout o nás vlkodlaky takovým způsobem, že nám nezbylo nic jiného, než se o něj postarat. Kdyby Juanitu postihl stejný osud, zničilo by mě to.
„Ale upřímně, Jess: Jestli chceš být dobrým vlkem, měla by ses naučit rozeznat v množství pachů každou nuanci, každé nové aroma. Jakmile ucítíš nový pach, uložíš si ho do paměti a přejdeš na další, který je pod ním a pak na další. Pokud to tak dělat nebudeš, budeš vůči ostatním vlkům v nevýhodě. Nebudeš schopná nikoho podle jeho pachu identifikovat a vystopovat.“
Sotva jsem snědla poslední lžíci paelly, vstala jsem a odnesla prázdné talíře směrem k dřezu. Tylerovi jsem odpověděla v myšlenkách: Co se týče toho, být vlkem, se ještě musím hodně učit, co?
Jep, odpověděl. Dorozumívat se s ním tímto způsobem, bylo, jakoby mě někdo hladil pírkem a každé slovo lechtalo. Můžeš být ráda, že jsem tak dobrý učitel, který bude mít čas a trpělivost pracovat s někým, kdo je jako vlk tak netalentovaný, jako jsi ty.
Hřbetem ruky jsem si zakryla ústa a zachichotala se. Nemyslím si, že „netalentovaná“ je slovo, které jsi měl původně na mysli. Spíš jsi chtěl říct „povolána k vyšším cílům“ nebo „prostě fantastická“. Jen silou vůle jsem odolala, abych ten talíř nevylízala dosucha. Místo toho jsem pustila vodu a umyla ho.
Tyler přišel za mnou. To so hodilo, takže jsem mu řekla všechny novinky. S otcem jsme byli toho názoru, že Tyler by měl vědět, co nám poslali tím mailem. Odkaz na proroctví byl sice poslán Devonovi, ale to neznamenalo, že o tom nevědí i další vlkodlaci. Vlci a technologie k sobě moc nepasovali, teda kromě hracích konzol a předimenzovaných plochých obrazovek. Ale Tyler se o proroctví musel dozvědět. Přesto se mi do toho moc nechtělo.
Je všechno připravené na odchod?, zeptala jsem se místo toho.
Ano. Všechno je už přichystané v autě. Prázdnou jednorázovou alobalovou pánev hodil do odpadkového koše. Zády jsem se opřela o okraj pracovní desky a založila si ruce na prsou.
Než vyrazíme, musím ti ještě něco říct. Sdělit mu to pomocí myšlenek mi přišlo jednodušší, jemnější než slova vyřčená nahlas.
Zavřel ledničku, do které právě nakukoval, postavil pytel na odpadky na zem a obrátil se ke mně. To zní vážně. Opřel se o rám dveří.
Devon včera obdržel mysteriózní mail. Obsahoval odkaz na pro nás zajímavé novinky. Nemělo smysl to dál protahovat. Díky tomuto odkazu jsme složili pár dílků skládačky a prozradilo to o mě něco nového. Jde o to, co nebo kdo bych mohla být.
Kdo mu ten mail poslal?
To neví. Data, která posbíral, už nějakou dobu kolují po internetu. Ale mnohem důležitější je, že táta byl u toho taky a část informací mohl potvrdit. Já ale dost dobře nevím, co si o celé té věci mám myslet.
Otec ví, co jsi? Otázka z něj vyšla se zaváháním.
Ano.
Neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou.
Myslí si, že jsem ženská reinkarnace jedné postavy z legend. Jde o znovuzrození a návrat opravdového Lycana, mocného vlka nebo tak nějak, který má zase povstat. Upřímně řečeno jsem všem neporozuměla, a celému tomu moc nevěřím. Takže jak vidíš: mé nadšení se drží v určitých mezích. Informace z internetu nejsou vždy nejspolehlivější. Ale otec zná staré legendy o Y Gwir Lycaeovi. Protože existují určité podobnosti, které ukazují na někoho, kdo je dost zvláštní, věří tomu, že by se tam mohlo mluvit o mně. Každopádně si to teď myslí.
Y Gwir Lyca? Ty?
Ty znáš tu legendu?
Existuje plno variací a některé z nich znám, ano. Když otec svolává jednou ročně radu, sedí ti staří vlci pospolu, pijí a utápí se ve vzpomínkách. Přitom jsem něco pochytil. Jak najednou přišli na to, že by ženský vlkodlak mohl být Y Gwir Lycaem?
Očividně v jeho znění existují určité paralely k proroctví, o kterém jsem mluvila, to, co koluje po internetu. Tak nějak. Nemám tušení, proč se toho chytili. Podle mé interpretace se v tom podivném proroctví myslí nějaká pradávná ženská entita, jejíž prací bylo zničit všechno zlo ve světě nadpřirozených. Nepochopila jsem, jestli se u ní jedná o řadu ničitelek zla, nebo jestli se objevuje pravidelně jednou za tisíc let, aby tady do toho vlila trochu života.
Tyler si rukama prohrábl vlasy a zhluboka se nadechl.
A co si myslíš, že to proroctví znamená?
Myslím, že ten text ponechává příliš mnoho prostoru pro interpretaci. Řekla jsem otci, že se necítím ani trochu jinak než dřív. Nemám pocit, že bych byla někdo jiný, někdo nový. Cítím se tak jako obvykle. Já jsem já.
Tyler se odstrčil od dveřního rámu a dlouhými kroky vyrazil do obývacího pokoje. Šla jsem za ním.
„Věřím, že to znamená, že jsi silná a mocná,“ řekl nahlas.
„Dokážeš si udržet lykanskou formu a bojovat v ní. To každopádně víme z vlastní zkušenosti. A to zase znamená, že je jedno, jestli jsi opravdový Y Gwir Lycae nebo ne, v každém případě jsi lykanka.“
„Tak to souhlasí,“ odpověděla jsem.
„Jess, my všichni jsme potomci lykanů. Byli prvními měniči na Zemi. Nosíme v sobě jejich DNA. Myslím, že jsi prostě schytala celý balíček genetického materiálu najednou. Otcův genetický materiál ti dodal moc a sílu. Jinak by nebyl alfou. Jeho rodová linie sahá hluboko do dávných časů.“
„Hm, to je pravda.“ Nějak jsem netušila, kam tyhle myšlenkové hry povedou. Ale byla jsem vděčná, že Tyler nevyrazil naštvaný z mého bytu a nenechal mě tu prostě jen tak stát. Silný, pro vůdcovství narozený vlk, který stál v hierarchii smečky nade mnou, by nemusel dobře snášet skutečnost, že je nějaká ženská mocnější. Přitom nehrálo roli, jestli jsme nebo nejsme pokrevně příbuzní.
„Zatím tě zvládám sledovat, oukej: My všichni v sobě nosíme lykanské geny, ale u mě jsou dominantní a víc se prosadily. To dává smysl. Ale všechno se tím nevysvětlí.“
„Co to proroctví říká dál?“
„Říká se tam, že mezi nadpřirozenými druhy jsem něco jako nositel práva a spravedlnosti.“
„A to má být jak? Je tam napsané, jak to máš udělat?“
Zasmála jsem se. „Néé, ani slovem a nemám ani ponětí, jak bych toho měla dosáhnout. Proto tu teď stojíme a povídáme si o tom. Abys věděl, že otec a já jsme jednoznačně přesvědčeni, že s tím, že bych měla být příštím alfou nebo něco takového, to nemá nic společného. Tvou pozici ve smečce v žádném případě neohrožuji.“
Tyler byl předurčen k tomu, aby převzal po mém otci vůdcovství. Každý vlk ve smečce to věděl. Zrozen pro to být alfou, bylo něco úplně jiného než být alfou. Alfové byli vůdci smečky, vedoucími osobnostmi, kteří se dokázali prosadit, dominantními vlky, kteří byli agresivní od přírody.
„To vím.“
Spadla mi čelist. „Co tím myslíš, že to víš?“
„Ta věc s pachy, o které jsme mluvili, vzpomínáš si?“
„No ano.“
„Jsem v tom opravdu dobrý.“
„To znamená?“
„Kdyby bylo tvým osudem stát se alfou, už bych to věděl.“
„Co mají pachy společného s tím, kdo bude vůdcem smečky?“
„Otec a James mají ve svém pachu speciální vůni. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil její význam. Těžko se to popisuje. Pachy jsou často velmi mnohovrstevné a vždy jedinečné. Každá vůně má svou vlastní komplexní strukturu s mnoha jemnými vrstvami. Ale vůni v otcově a Jamesově pachu jsem pochopil v okamžiku, když…“
„Když co?“ naléhala jsem na něho.
„Když jsem tuto vůni zachytil ve svém vlastním pachu.“
„Wow, to je hustý,“ řekla jsem.
„Myslíš, že zachytit auru někoho dalšího je zvláštní dar?“
Mnoho nadpřirozených mělo dar navíc, sílu, která byla nad rámec obvyklý pro určitý druh. Jako například dar mého bratra, který uměl běhat dvakrát tak rychleji než jakýkoliv jiný vlk.
„Ne.“ Poškrábal se na krku a chvíli chodil v kruhu, zatímco přemýšlel a hledal slova.
„Myslím, že jsem svůj nos celý život trénoval. Tím jsem používal a dál rozvíjel to, k čemu má předpoklady každý z nás. Svůj čich používáme nedostatečně, protože se všichni příliš spoléháme na naši sílu.“
To byla pravda. „Abych tomu správně rozuměla: Ty si myslíš, že nevoním, jak by měl alfa smečky vonět? Jako co teda, podle tvého názoru, vlastně voním?“
„Pomalu, pomalu! Neřekl jsem, že nevoníš jako vůdce. Řekl jsem, že nevoníš jako alfa. To je rozdíl.“
„Není to ani týden, co jsi mi řekl, že voním nechutně jako holka.“
„Taky že voníš… Máš velmi speciální vůni. Nejdřív jsem si myslel, že je to proto, že jsi žena. Ale teď si tím důvodem nejsem tak jistý. Jen vím, že tvá aura, nebo jak tomu chceš říkat, je velmi výjimečná. Vůni, jako je ta tvoje, jsem ještě nikdy na nikom necítil, ani u čistokrevných lidí ani u nadpřirozených.“
„Že by to byla speciální lykanská značka?“
„Je to možné.“ Tyler se na chvíli ponořil do svých myšlenek.
Koutkem oka jsem pohlédla směrem k oknu a tma venku mě zarazila.
Musela jsem reagovat dost vyděšeně, protože Tylerův pohled okamžitě zamířil k oknu.
„Co se děje?“ chtěl vědět, když jsem se beze slova otočila.

Dlouhými kroky jsem spěchala do ložnice a přes rameno jsem zavolala: „Proboha, už je úplná tma!“

11 komentářů:

  1. Dakujem za dalšiu skvelú kapitolu:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj,moc díky za další kapitolu už se těším na novou Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělou kapitolu.Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat