středa 6. července 2016

Horkokrevná - 3. kapitola


„Haló, Rayi,“ usmála jsem se přátelsky, když jsem vešla do komory, která byla na chodbě naproti naší kanceláři. Vlastně ta maličká místnůstka nepatřila mezi prostory firmy Hannon & Michaels. Ale protože za celá ta léta si ji nikdo jiný nepronajal, prostě jsme ji zabrali. Používali jsme ji, jak už označení komora prozrazovala, především na skladování věcí, které by v kanceláři mohly překážet.“

Krátkým kývnutím jsem pozdravila ostatní dva chlapíky.
„Dobré ráno, drahoušku.“ Danny na mě zamrkal. Jeho živě působící anglický přízvuk trochu odlehčil napjatou atmosféru.
„Jak už sis už určitě všimla, tady tvůj kamarád a já si spolu skvěle rozumíme. Navzájem jsme si vylili srdíčko a přehoupli jsme se do stadia na hranici mužského přátelství, že mám pravdu, kamaráde?“
Ray přimhouřil oči na úzké škvírky. Byla jsem si jistá, že jeho noc s Dannym byla všechno, jen ne příjemná. Pro policajta nemohlo být nic horšího, než padnout do zajetí. Každý policista se to učí na škole a poté ho to naučí ulice: Šance přežít zajetí byla malá až skoro nemožná. Ray byl zkušený policista, takže to věděl moc dobře.
„Velmi vtipné, Danny,“ pronesla jsem. „Přesto nemusíš zajatce zbytečně popichovat.“
„No, vždyť víš: Humor je známkou každého brilantního mozku,“ zaťukal si na čelo a vycenil zuby v úšklebku. „Bez humoru by byl život sledem nekonečně monotónních dní, které bychom protrpěli.“
Kromě toho, že byl Danny děsný vtipálek, ještě ke všemu úžasně vypadal. Vysoké lícní kosti, energická brada, hnědé kudrny, které mu velmi atraktivně padaly přes modrozelené oči a lákaly k tomu, aby mu je někdo odhrnul z čela. Navíc stavba těla jako u profesionálního sportovce; což bylo pro každou ženu neodolatelné lákadlo. Bylo jen dobře, že já osobně dávám přednost spíše hranatějším a neotesanějším typům než byl náš fešný Danny.
Mnohem hranatější. Rourke byl vším, co jsem si v hlavě představovala, když jsem myslela na muže. Jeho vytrénované tělo, pevné svaly, černá tetování, medově plavé vlasy a perfektní třídenní strniště, které zvýrazňovalo jeho bradu. Moje vlčice zavrčela, takovým tím hrdelním, toužebným způsobem. Já vím, já vím. Ale musíme si dát pozor, jinak si bude Danny myslet, že náš pach prosycený feromony je určený pro něj. Takže se drž zpátky, ano?
Snažila jsem se sebrat, což mě stálo docela námahu a pohlédla na druhého vlka v místnosti. Ještě nikdy jsem ho nepotkala. Stál vedle Raye, který momentálně seděl na židli. Díky bohu, roubík, který jsem včera nouzově vyrobila ze svých punčocháčů, zmizel. Místo toho mu teď bránilo v mluvení něco, co vypadalo jako hadr na nádobí. Možná, že bylo načase obstarat si pro výslech zajatců profesionální náčiní. Předměty pro domácnost působily trochu mimo mísu a neodpovídaly vážnosti situace.
„Haló, já jsem Jessica.“
Napřáhla jsem k neznámému vlkovi ruku.
V jeho očích jsem četla rezervovanost a krátce zaváhal. Ale poté mou ruku nakonec uchopil a potřásl si s ní. Prodat vlkům svou maličkost jako přátelskou a umírněnou osobu bylo důležitou strategií v boji proti rokům strachu, který je ovládal.
„Tom Bailey,“ představil se a ruku mi pustil.
„Ráda tě poznávám, Tome. Ale pokud by ti to nevadilo, byla bych ráda, kdybys počkal venku.“
Vrhl pohled na Dannyho. Když ten krátce přikývl, opustil místnost, aniž by se otočil.
„Jeden z tvých chlapců?“ zeptala jsem se Dannyho hned, jak dveře zapadly.
„Ano, jeden z mých nejlepších. Absolutně důvěryhodný.“
„Zíral na mě, jako kdybych byla mimozemšťan se dvěma hlavami.“
„Mimozemšťan? Spíš obdivoval tvou nadpozemskou krásu, nic víc. Mimochodem vypadáš úžasně jako vždy.“
Danny bezstarostně přejel pohledem po celé mé postavě, od hlavy dolů a nazpět, jako kdybychom se sešli na dýchánek a nestáli před rozhodnutím zabít cítící, myslící, lidskou bytost.
„Tvoje figura je jako stvořená pro džíny. Vypadáš v nich k nakousnutí.“
Potlačila jsem úsměv, který mi málem na tváři vyloudil jeho kompliment. Místo toho jsem upřela celou svou pozornost na momentální problém číslo jedna.
„Oukej, Rayi, je čas promluvit si na rovinu.“ Vzala jsem další skládací židli a postavila jsem ji opěradlem dopředu přímo před Raye. Obkročmo jsem se na ni usadila.
„Vypadá to tak, že jsi konečně našel odpověď, po které jsi celé ty roky pátral: Proč dokážu uprchlé zločince tak rychle vystopovat, proč dokážu běžet rychleji než jakýkoliv člověk a proč jsem byla policajtem s nejlepšími instinkty z celého týmu. Ale jak ti určitě neušlo, pokud jsi nezavřel oči a uši, tak to není proto, že bych do sebe házela nějaké drogy nebo jiné svinstvo.“
Rozpřáhla jsem ruce, částečně jako výhružné gesto, částečně proto, že jsem mohla a Ray ne.
„Pravdou je, že jsem se narodila do rodiny vlkodlaků. Ano, správně, opravdoví vlkodlaci. Teprve nedávno jsem se proměnila ve vlčici i já. Ale abych pravdu řekla, není to nic, do čeho bys mohl strkat nos. Vůbec se tě to netýkalo. Měl jsi toho šmejdění a čmuchání nechat. Ale nenechal. A teď jsi tak hluboko ve sračkách, že ti zbývá jediná možnost, jak se z ní vyhrabat. Pokud se jí nechopíš, skončí tvůj život tady v odkládací komoře.“
Při posledních slovech jsem ukázala na podlahu pod našima nohama. Výslechy si vyžadovaly enormní smysl pro dramatično, ale ať jsem zkoušela cokoliv, Raye jsem tím neohromila. Nevěřil mi ani slovo.
Přimhouřil oči a jeho pach se okamžitě změnil. Trvalo to jen vteřinu a místo strachem byl cítit něčím kyselým, minerálním – opravdový vztek.
Ten chlap měl v kalhotách pořádné koule.
Ray měl pod očima tmavé kruhy. Jeho krátké šedé vlasy, které mu normálně trčely na hlavě do všech stran, mu zplihle visely kolem obličeje. Pokud tyto známky neklamaly, tak se minulou noc vůbec nevyspal. To nebylo žádné překvapení. Člověk by předpokládal, že po tom všem, co za posledních čtyřicet osm hodin prožil a viděl, by měl být připravený se vším souhlasit. Prostě podniknout cokoliv, jen aby se z téhle jámy plné smůly dostal ven. Místo toho se obrnil pro další bitvu.
A já jsem se mu, jako protivník, hodila.
Předklonila jsem se víc dopředu, blíž k němu, abych ještě jednou podtrhla, kdo z nás má navrch. Musela jsem ho přesvědčit, že žádná jiná možnost neexistuje a že nemá jinou možnost, než se jí chopit, jinak že zemře.
„Po všem, co jsi viděl, je tvou jedinou šancí, jak přežít, se k nám připojit.“
Mluvila jsem klidným hlasem.
„Pochopil jsi, co jsem říkala? V mém světě je místo i pro čistokrevné lidi. Ale musíš se k nám připojit dobrovolně. Je jen to, nebo smrt, nic mezitím.“
Ray pod roubíkem zavrčel nadávku. Znělo to tlumeně, přesto jsem jí porozuměla. 
„Je jedno, jestli mě považuješ za mrchu. To už máme za sebou. Teď jde jen to, jestli chceš zůstat naživu nebo ne. Moje úžasné charakterové vlastnosti teď nejsou na programu dne, jasné?“
Danny si přitáhl židli blíž k nám. Nožičky zaškrábaly po odřeném linoleu. Úšklebek, který přitom Danny nasadil, byl široký od ucha k uchu. Posadil se obkročmo na židli a lokty se uvolněně opřel o kolena. Po chvíli vyčkávavého ticha začal: „Nakonec by se to mohlo obrátit k lepšímu, ne? Ještě před chvílí jsem vaše šance, pane Harte, že se dožijete příštího východu slunce, odhadoval na minimální až nulové. Takže pořádně napněte ušiska a pozorně poslouchejte tady naši milou lady. Ona totiž vůbec nepřehání. I když náš malý rozhovor z předchozí noci považuji za velmi podnětný, ani na okamžik bych nezaváhal vás hned a tady zabít. Tak to prostě je. Není to nic osobního, chápete? Je to jen obchod.“
Ray si na židli krátce poposedl, zatahal za pouta a bojoval s roubíkem.
Už mě to jeho zmítání nebavilo. Proto jsem se předklonila a šátek, který mu bránil v tom, aby se vyjádřil verbálně, tak jak byl zvyklý, mu vytrhla.
„Hannon,“ zachraptěl, potom se znovu nadechl. „To ti neprojde!“ Znal mě pouze pod jménem Molly Hannon, pseudonymem, pod nímž jsem posledních sedm let žila. „Nemůžeš mě jen tak prostě zabít! Každý policajt bude okamžitě vědět, že jsi...“
„Rayi,“ přerušila jsem ho, „nic si nenalhávej: Projde nám cokoliv, co chceme. Jsme absolutní špičkou v tom, jak skrýt všechno, o čem nechceme, aby ostatní viděli.“
Nemusela jsem mu věšet na nos, že jeho zabití by mi způsobilo větší bolest hlavy, než za co stál. „Měli jsme staletí na to, abychom v tom nasbírali zkušenosti. Pro nás je to hračka.“
„Pokud se mi něco stane, stopy povedou přímo k tobě. Tvůj případ leží otevřený a pro všechny přístupný na mém stole.“ Jeho tvář byla rudá námahou a vztekem. „Jestli mě zabiješ, jakýkoliv druhořadý policajt na to přijde. A ty skončíš za mřížemi a zaplatíš za to doživotím.“
„Já nezaplatím za nic, Rayi.“ Naše tváře se skoro dotýkaly, tak moc jsem se předklonila. Můj hlas se ztišil až k šepotu.
„Až s tebou budeme hotovi, nebudou žádné stopy, které by se daly vysledovat. Nezůstane nic, co by se dalo identifikovat. Ne, chlape, ty zmizíš, jako by ses rozplynul ve vzduchu.“
Hned vedle jeho ucha jsem luskla prsty. Show musela nějak pokračovat.
Ray strnul. „Najdou mou mrtvolu,“ vykoktal ze sebe. „Jsem policista, zatraceně! V takovém případě naši lidé vyšetřují, dokud to nevyřeší.“
Na rtech mi pohrával úsměv. „Ach, opravdu?“ Jak se dalo v jeho případě čekat, musela jsem přikročit k drsnějším metodám. Iris, ve kterých se fialově blýská, normální lidé nemají. Postarala jsem se, aby to viděl. Nic těžkého to nebylo, protože po událostech z dnešního rána jsem byla plná neodbouraného stresu. Moje vlčice číhala hned na okraji mého vědomí. Už ji to čekání nebavilo.
Ray zasyčel, znovu začal tahat za pouta a škubal sebou na židli.
„Přemýšlej o tom, Rayi,“ pokračovala jsem, jakoby se nic nestalo a Rayův lidský svět byl v úplném pořádku.
„Pokud existujeme my, co všechno tam venku ještě číhá? Doufám, že si nemyslíš, že jsme jediní nadpřirození. Pokud se rozhodneš vstoupit do naší smečky, získáš tak pár výhod. Představ si všechny ty informace, které se dozvíš a kolik zločinů bys mohl s naší pomocí vyřešit.“
Ray byl dost inteligentní na to, aby pochopil dosah mých slov. Okamžitě sebou přestal na židli zmítat.
„Přesně tak, Ray. Upíři, čarodějnice, démoni, koboldi, všechno, co tě napadne; to všechno je reálné. Pohádkový svět tvého dětství existuje všude kolem. Mysli na to, co všechno by ses mohl naučit, na všechny ty případy, které zůstaly nevyřešené, protože byly zvláštní. S naší pomocí povýšíš z detektiva na komisaře nebo ředitele, a to dost rychle. Ale pokud mou nabídku neakceptuješ, budu nucena požádat jednu svou přítelkyni, aby tvé tělo spoutala kouzlem. To znamená, že ty už nebudeš ty. No jo, aspoň do té doby, než spočineš bezpečně v hrobě. Ale do té doby, než bude kouzlo zlomeno, budeš jen nějaký bezejmenný mrtvý, nic než John Doe na papíře a nikdo se nikdy nedozví, co se Raymondovi Hartovi přihodilo. Žádná mrtvola, žádné důkazy, žádný případ. Konec, finito, nic.“
Popravdě jsem neměla ani tušení, jestli Marcy, sekretářka firmy Hannon & Michaels, čarodějka a nejlepší přítelkyně mé maličkosti, takové krycí kouzlo vůbec dokáže. Ale znělo to velmi přesvědčivě. Abych tomu dodala na dramatičnosti, udělala jsem rukou gesto napodobující podřezávání krku.
Ray ani nezamrkal.
Nato ho Danny praštil do ramene tak silně, že ho málem shodil i se židlí.
„Pro mě, kamaráde, jsou kletby něco jako záloha. Normálně postupuji mnohem přímočařeji. Však víš: Jsem spíš ten typ, co má rád betonové boty a těžká závaží. Nebo možná nějakou malou sekačku. Ještě jsem neměl to potěšení něco takového použít. Ale sekačky mě prostě vzrušují a lehce se s nimi pracuje. Kromě toho by má zahrada v tuto dobu pořádnou porci hnojiva uvítala.“
Rayův obličej se změnil z červené na rudou. „Nevěřím vám ani slovo,“ vyrazil ze sebe nakonec.
„Nic z těch šíleností nemůže být pravda. Hannon si to právě teď vymyslela, abych se připojil k tomu vašemu bláznivému kultu. Ale já nejsem tak pitomý, abych vám to spolkl, slyšíte! Házejte do sebe ty svoje drogy sami.“
Zavřela jsem oči a stiskla si kořen nosu, abych se uklidnila. Úplně klidně jsem pronesla: „Ray, vždyť jsi viděl Dannyho na vlastní oči. Jak si chceš vysvětlit, že se ti přímo před nosem proměnil člověk na vlka? Na drogách jsi přece nebyl, ne? Nikdy bych tě za ‚junkieho‘ nepovažovala. Ale možná se mýlím. Měl jsi šlehnuto, když jsi viděl Dannyho proměnu?“
„Co?“ zařval Ray vztekle. Děti pod deset let by se z toho zvuku počůraly. „V životě jsem se drog nedotkl!“ Poté se roztřásl. To byla první známka strachu od té doby, co jsme ho zajistili.
„Když se… proměnil… to… to byl nějaký trik, kterým mě chcete oblafnout. Přistihli jste mě, když jsem byl nepozorný. Jen proto jsem na to naletěl.“
Dál už jen mumlal. To byla typická lidská reakce na něco, co si nedokázali vysvětlit. Aspoň ne okamžitě. Rayovi se očividně podařilo celé to pěkně zabalit a zastrčit do nějakého koutku mysli. No a k tomu si jeho mozek musel vymyslet nějakou historku, se kterou se dokázal smířit.
„Šel jsem do apartmánu,“ drmolil dál, „a… a tam byla taková zvláštní obluda… a z toho pohledu jsem se složil. Přesně tak, šokovalo mě to… a složil jsem se…“
Vyhledala jsem Dannyho pohled: „A ty jsi mu náhodou v noci, když jste byli spolu sami, neukázal trochu víc?“
„Néé,“ odpověděl Danny. „Jen jsem mu opakovaně vyhrožoval, že jeho život je teď u konce. Koneckonců jsem nemohl vědět, že ho chceš mít v našich řadách. Myslel jsem, že čím méně toho bude vědět, než ho zabijeme, tak to bude lepší.“
Ray na nás hleděl pichlavým pohledem. Kdyby měl teď pistoli, tak by nás na místě zastřelil.
„Je úplně jedno, co mi chceš všechno ukázat, Hannon. Stejně ti nebudu věřit. Už několik let jsi úplně mimo. Ale monstra neexistují a já do toho vašeho praštěného kultu nevstoupím!“
Přimhouřila jsem oči, až se v jejich hloubce zablýsklo. „Hluboko ve svém srdci víš, že je to pravda. A víš, proč jsem si tak jistá? Protože to můžu cítit.“
Zhluboka jsem se nadechla, abych svým slovům dodala na důrazu.
„Zase jsi otravný jako osina v zadku a všechno nám ztěžuješ,“ povzdechla jsem si.
„Bohužel nemám na žádné hry čas. I když tomu nebudeš věřit: Bylo by mi milejší, kdybych tě zabíjet nemusela. Opravdu. Otravuješ takovým způsobem, že mi na to chybí slova, přesto si podle mého názoru zasloužíš dokonce i ty, abys žil. Když jsem při svém vstupu do policejního sboru přísahala, že budu sloužit a chránit, myslela jsem to vážně. Ale utíká mi čas. Tady jsou mé podmínky k tomu, abys mohl zůstat naživu, a žádné vyjednávání se konat nebude.“
Ray mě propíchl pohledem, ale mlčel.
„Zaprvé: Krví stvrzeným slibem přísaháš smečce věrnost. Tento slib tě k nám zaváže navždy. Když ten slib porušíš, zemřeš. Jako čistokrevný člověk se podřídíš našim zákonům. Využiješ svou pozici u policie v náš prospěch a výměnou za tvou cennou pomoc ti poskytneme naši ochranu. To je férový obchod pro obě strany. Za druhé: Požádáš o volno na jeden rok, aby ses zařadil do naší smečky a zvykl si na způsob našeho života. Toto volno začíná okamžitě. V práci uvedeš jako důvod zdravotní problémy a zmíníš se o stresovém přetížení. To ti budeš věřit každý. Po roce samoty v lesích na severu se z toho zase dostaneš a nikdo nebude mít žádné podezření.“
Rayůr vztek mě zasáhl plnou silou. „Mě to tvé blábolení vůbec nezajímá, Hannon! Nic slibovat nebudu a žádné obskurní rituální přísahy se nezúčastním. Ty a ten tvůj stupidní kult praštěných bláznů mi můžete…“
Rychlostí blesku jsem mu strčila roubík zpátky do úst. Byl tak šokován mou rychlostí, že zmlknul.
Opravdu byl jako osina v zadku.
„No, jak to tak vypadá, tak pochopení není zrovna jeho silnou stránkou,“ konstatoval ‚Danny. „Jestli tě to zajímá: Nabídka, kterou jsi mu dala, byla podle mého názoru docela obstojná. Já bych každopádně neváhal ani okamžik a přijal ji.“
Ray sebou začal zase zmítat a na malý okamžik mě přemohla slabost a byla jsem připravená zlomit mu krk. Všechno by bylo mnohem jednodušší. Bohužel to nebyl můj styl.
„Zatraceně, Rayi, proč musíš být tak zarputilý idiot!“
Naštvaně jsem vyskočila a kopla do židle. Rána, která se ozvala, když narazila do zdi, kde úplně explodovala, byla pěkně hlasitá. Židle se rozpadla na třísky a zeď to taky odnesla.
„Poslouchej, Jess.“ Danny se postavil přede mě.
„Nesmíš si to dávat za vinu.“ Opatrně mi položil ruce na ramena a pohlédl mi do očí, načež je rychle sklopil. V hierarchii smečky jsem stála nad ním. Delší oční kontakt v tak stresové situaci nebyl možný.
„Vidím, jak tě to vnitřně drásá, jak se snažíš vyrovnat se smrtí a smrtelností. To je proto, že ještě stále vidíš svět očima člověka. Ale nech si říct, podle mě ten chlap za ty potíže a frustrace nestojí.“
Lhostejným pohybem ruky Danny ukázal na Raye, který byl od mého výbuchu podivně ztichlý.
„Dnes večer máme na práci něco důležitějšího. Například bychom se konečně měli vydat na cestu, abychom našli toho tvého kocoura.“
Stejně jako můj bratr Tyler, mě bude jako pomocník doprovázet i Danny.
„Do večera už moc času nezbývá. Vím, že jsi doteď moc zkušeností se zabíjením nenasbírala. Proto to vezmu rád za tebe. Budeme to mít rychle za sebou.“
‚Ještě‘ bylo to rozhodující slovo. Zabíjet nevinné by nemělo být jako lusknutí prstů, nemělo by se vyřizovat obratem ruky. To, že jsem teď byla vlčice, mě neopravňovalo k tomu, abych někomu vzala život. Dvacet šest let jsem žila mezi lidmi jako člověk. Nedokázala jsem jen tak najednou někoho zabít – dokonce ani toho mizeru.
„Nezabijeme ho, Danny.“
„Jak prosím?“ Danny tázavě naklonil hlavu.
„Zůstane naživu. Prozatím.“
Pohlédla jsem dolů na Raye. Zarputile mhouřil oči, protože očekával nějaký podraz.
Samozřejmě, že cítil, že teď má navrch. Určitě doufal, že si teď vychutná své vítězství. Protože teď budu muset přiznat, že měl pravdu a my jsme pouze přívrženci nějaké sekty. Bohužel brzy pozná, že nemá co do činění s žádnými bludy. Ne, toto byl opravdový život.
„Je to pravda, Rayi,“ unaveně jsem si povzdychla. Byl to dlouhý, těžký vzdech.
„Zůstaneš naživu a můžeš se těšit na další den, ty bláznivý osle! Odteď patří ta tvoje zatvrzelá prdel mě.“
„Ehm, Jessico?“ ozval se Danny. „Obávám se, že tvůj otec nebude reagovat příliš nadšeně, až se dozví, že jsi toho člověka nechala naživu…“
„To už jsem zařídila. Pokud se mi nepodaří přimět Raye k tomu, aby přísahal mlčenlivost a zavázal se krví, stane se mým majetkem. Pokud tu zůstane beze mě, zemře. Nikdo ze smečky není zvědavý na to, hrát si na jeho chůvu.“
Mohla jsem o to požádat Marcy nebo Nicka, ale to bylo ošidné. Pokud by jim Ray nějakým způsobem utekl a zveřejnil naše tajemství, oba dva by za to zaplatili životem.
„Rozhodla jsem se, že o jeho osudu rozhodnu sama. Patří mně.“
Danny se zatvářil zmateně. Očividně mu dělalo potíže pochopit mé, z jeho pohledu, iracionální myšlení. „Tobě?“
„Půjde s námi,“ vysvětlila jsem.
„Si děláš srandu!“ Danny se začal smát. Výraz, pohled, to všechno prozrazovalo jeho nevíru.
„Při našem hledání se dostaneme na místa, kam se žádný smrtelník nedostane. Tam by stejně brzy zařval. Něco ho zabije, nebo něco horšího. Dobře, horší než být mrtvý, nejde, ale jak to bude bolet, to už jedno není.“
Trhla jsem ramenem. „Tak zařve. Ale nechat ho teď a tady chladnokrevně zabít, to pro mě nepřichází v úvahu.“
Na Dannyho tváři se okamžitě objevil sardonický úšklebek.
„Cokoliv chceš, Jess. Koneckonců ty jsi tady šéf.“
Ostře jsem se nadechla.
„Dej si pozor, Danny,“ varovala jsem ho naštvaně. „Proč to musíš vždycky tak přehánět? Jednoho dne tě ta tvá pusa dovede do neštěstí. Pak můžeš lichotit, jak chceš, už ti nic nepomůže!“
Takto mě titulovat, takto demonstrativně, by mohlo vyvolat vlny tam, kde jsme doufali v klidnější vody. Obzvlášť, když ten pravý šéf byl hned vedle.
Danny se ani nesnažil vypadat, že šlo o přeřeknutí. „Já za to nemůžu. Jsem na tom závislý. Jaký by život byl, kdyby všude panoval klid a pořádek a všechno by bylo bezpečné, čisté a uklizené?“
Na tom něco bylo.
Otočila jsem se a vyrazila ke dveřím.
„Doprovoď Raye domů a zabal mu tašku. Pokud bude jeho dům hlídán, ozvi se a něco vymyslíme. Přijď k mému apartmánu, až budeš hotový. Jak se setmí, opustíme dům. Upíři se k nám připojí hned potom. Buď připravený.“
Když jsem odcházela, ještě jsem slyšela, jak Danny říká Rayovi: „Není důvod tvářit se tak zkroušeně, detektive Harte. Upíři tě hned nezabijí. Oni si rádi se svou kořistí hrají. To znamená, že ty a já, spolu zažijeme ještě spoustu zábavy. No, není to skvělé?“
Vrátila jsem se do kanceláře fy Hannon & Michaels, detektivní kanceláře, kterou jsem vedla se svým kamarádem Nickem Michaelsem. Nick se měnil v lišku a vyrůstal v naší smečkové školce. Protože vlkodlaci si neradi hrají s jinými druhy, okamžitě se z nás stali nejlepší přátelé.
Když jsem vstoupila do přijímací kanceláře, Marcy, naše nebojácná sekretářka a čarodějnice, už stála za svým psacím stolem. Věděla, co se děje hned, jak jsem vešla. Marcy byla zrzka s bujnými křivkami, no prostě čarodějnice. Už dlouho jsem ji obdivovala. Neměla ráda na veřejnosti žádné citové výlevy. Takže jsem se snažila toho vyvarovat.
„Co se děje?“ zeptala se. „Policejní pokec nedopadl dobře? Vypadáš trochu vynervovaně.“
„Přesně tak se cítím: vynervovaně. Máme tu něco k jídlu?“
„Néé, tvoji kumpáni a ty jste tu před hodinou všechno spucovali. V kuchyňce přitom bylo nejméně dvacet plných pytlíků jídla. Co to s vámi, proboha je? Jak má člověk ty vaše žravé útoky stíhat? To přece není normální!“
„Co mám na to říct? Vlci prostě rádi jedí.“ V duchu jsem se ušklíbla. Na svůj rychlejší metabolismus s enormním množstvím přísunu potravin jsem si ještě nezvykla.
V žaludku mi zakručelo, jakoby odpovídal na mé myšlenky.
„Rádi jedí?“ vykřikla Marcy jako ozvěna. „Tobě málem vypadnou oči z důlku pokaždé, když něco jedlého projde dveřmi. Vypadáš jako štěně, co zaboří čumák do misky se žrádlem a nejraději by tam rovnou celý hupsnul!“
Proti tomu se nedalo nic namítat. S mým novými, ostřejšími smysly chutnalo každé jídlo fantasticky. Už jen pomyšlení na cheeseburger ve mě vyvolávalo reakci podobnou orgasmu.
Marcy četla v mé tváři jako v otevřené knize.
„Hned ti objednám něco k jídlu, Godzilo. Ale chvíli potrvá, než to donesou.“
„Nech to být. Stejně jsem na cestě domů. Za dvě minuty nebo tak nějak už budu sedět v autě. Je můj otec ještě tady?“
„Jep. Je ve tvé kanceláři a vyřizuje pár telefonátů.“
„A ten kobold? Zbavili jsme se ho?“
„Koho myslíš? Toho slizkého, bezvědomého chlapíka?“
„Přesně toho.“
„Ten je pryč. Pár velkých silných chlapů ho odneslo. Tvoje banda se s tím nijak nepáře. Maníci, co si ho strčili pod paži, byli stavění jako skříně.“
„Co Nick?“
„Ten musel nutně pryč. Ale říkal, že než odjedeš, ještě se u tebe staví. Máš na něj prý počkat a ne jen tak vyrazit. To jsem ti měla vyřídit.“
„Copak je ještě stále naštvaný, že nemůže s námi?“
„Naštvaný není slovo, které bych použila, abych popsala jeho náladu.“ Perfektně nalakovanými nehty Marcy zaťukala na desku psacího stolu.
„Spíš bych to označila jako ‚zasažený do srdce‘ nebo ‚být úplně na dně‘.“
„Nemůže jít s námi. Nejde to.“
„Já vím.“
„Jeden z nás tu musí zůstat.“
„Protože samozřejmě já nejsem schopna řídit naši firmu sama.“
Zvedla jsem obočí. „Co když by byl zraněn?“ Nick byl pro mě jako bratr, ale nebyl tak silný jako vlk. V našem světě, ve světě měničů, rozhodovalo zvíře o naší síle a stavbě těla. Liška by byla v boji proti mocné bohyni spíš slabinou. Kromě toho se opravdu musel někdo postarat o obchod. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho budu pryč nebo jestli se vůbec vrátím.
„Už to není žádný malý chlapec. To, že jste ho tu jednoduše nechali, zvládne,“ pronesla Marcy, posadila se a začala se probírat papíry, jen aby se vyhnula vysoce emocionálnímu rozhovoru, o kterém jsme obě věděly, že bude následovat. „Dostane se z toho. Někdy.“
Přistoupila jsem ke stolu, opřela se rukama o desku a předklonila se dopředu.
„Jsi čarodějnice, víš to?“
„No jasně, že to vím.“ Ještě stále se neodvážila pohlédnout mi do očí a dál třídila papíry.
„Budeš brečet jako želva, když se nevrátím.“
„Vrátíš se,“ vydechla. Konečně zvedla hlavu a setkala se s mým pohledem. Působila klidně, pohled měla jasný. Ale já jsem dokázala cítit, jak je ve skutečnosti rozrušená.
„Jak si můžeš být tak jistá? Nemáš ani tušení, co mě čeká. Selene by mi mohla bičem plátkovat kůži. Nebo mi s těmi mutantními drápy vytrhnout srdce.“ Něco takového by se té sadistické mrše určitě líbilo.
„Mohla by mě zabít milionem způsobů a ty to víš. Obě dvě se momentálně vyhýbáme něčemu, co je opravdu důležité: Možná, že je to teď a tady poslední příležitost, abychom se spolu rozloučily.“
V podstatě jsem si to nechtěla přiznat, ale měla jsem strach, že už ji nikdy neuvidím, nebo kohokoliv jiného. Ale legrace stranou: Vsadila jsem si na sebe; přesto jsem neměla ponětí, jak to celé dopadne.
„Něco ti prozradím.“ Kývla mi, aby se přiblížila ještě víc, a já jsem jejímu přání vyhověla. Když jsem byla tak blízko, že mi mohla zašeptat do ucha, uslyšela jsem: „Jsou věci, které jsou dané. Já vím, že zůstaneš naživu, protože jsem čarodějnice. Trochu se totiž v budoucnosti vyznám. A víš co?“
„Co?“ zašeptala jsem v odpověď.
„Voda je mokrá.“



11 komentářů:

  1. ahoj,díky za další kapitolu,už se těším na novou Mirka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Super skvelá kapitola:-) vdaka za jej preklad a korektúru,a teším sa na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  5. Super překlad, moc díky za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat