úterý 19. července 2016

Falešná identita - 14. kapitola 1. část



Ahojte,

moc děkuji za všechny komentáře a podporu, co mi posíláte. Jsem velmi ráda, že se Vám příběh líbí, snad to bude tak i nadále. 
Momentálně jsem mimo internet (kapitola je přednastavená), takže pokud budete mít na mě jakýkoliv dotaz, tak určitě neodpovím dřív, než v srpnu.
Užívejte si prázdnin a dovolených.
Vaše Katuš



„Co tím myslíš?“ zašeptala jsem.
„Patologové z FEA zkoumali Madisonino tělo a objevili zvětšení – “
„Byla nemocná?“
„Ne. Těhotná.“
„Je otcem Yates?“ zeptala jsem se.
„To nevíme. Ale nebyla moc dlouho. Patologové odhadují, že mohla být tak ve čtvrtém až pátém týdnu. Je docela možné, že si toho Madison ještě ani nebyla vědomá.“
Zakousla se do mě podivná jistota. „Ne. Ona to věděla.“ Alek zvedl obočí a já pokračovala. „Myslím si, že to byl ten důvod, proč se měla ten den sejít s Yatesem u jezera. Řekl, že si s ním chtěla promluvit.“
„Takže si myslíš, že mu to chtěla říct?“
Odmlčela jsem se. Yates se choval zvláštně, když jsem se ho ptala na důvod jejich setkání. „Nejsem si jistá. Možná o jejím těhotenství věděl. Možná chtěli prodiskutovat možnosti.“
„Hádám, že Yates chtěl, aby podstoupila potrat,“ řekl Alek.
„Zeptám se ho na to. Snad to z něj dokážu dostat.“
„Nechci, abys s ním byla znovu o samotě.“
„Najdu si ho zítra ve škole. Budu předstírat, že jsem si náhle na to těhotenství vzpomněla.“
Alek se zamračil. „Dobře, ale je toho tady víc.“
Víc?
„Diskutoval jsem s Majorem a shodli jsme se na tom, že kromě Yatese je naším dalším hlavním podezřelým Devon.“
„Devon? Děláš si ze mě srandu?“
„Dneska, když měl být na tréninku, jsem ho viděl plížit se kolem míst, kde byla nalezena dvě těla. Nevím, co přesně tam dělal, ale rozhodně tam něco hledal.“
„Ale proč by se vracel na místo činu? Možná, že se jen snaží vyřešit ten případ. Nakonec to jeho sestru napadli. Nebo se tam šel jenom proběhnout.“
„Nebyl tam, aby si zaběhal, a já si nemyslím, že by tam něco vyšetřoval. Šel přesně na místa, kde byla ta těla nalezena. Co by tam mohl najít, když to místo policie už několikrát prohledala?“ Odmlčel se. „Někteří vrazi se vrací na místo, kde spáchali vraždu, protože je to nakopne. Je to jako nucení. A co je důležitější, ví přesně, kde bylo Madisonino tělo nalezeno. Policie to místo nikdy neodhalila.“
Že by byl Devon s dolíčky ve tvářích vrahem?
„To je směšné. Devon svou sestru miluje.“ Nemohla jsem si pomoci, musela jsem ho bránit.
Alekovy oči se zúžily. „Nemají se ti dostat pod kůži. Ani Devon nebo zbytek Chambersovy rodiny nebo kdokoliv z Madisoniných přátel. Tohle je práce. Nemáš se do toho emocionálně zaplést.“
Byla jsem z toho tak unavená. Otočila jsem se, moje svaly byly těžké a bolavé.
„Nikdy nezůstávej sama s Devonem nebo Yatesem. Myslím to vážně, Tess.“
„Ani jsi mi neřekl, proč by Devon ty lidi zabíjel. Nemá motiv.“
„Zjistíme ho, ale do té doby buď na pozoru.“
Nebyla jsem snad vždycky? Unaveně jsem přikývla, otočila se a šla zpátky domů. O dvě minuty později jsem dorazila ke dveřím a viděla, jak do ulice zatáčí auto. Linda a Ronald.
Naštěstí jsem byla schopná vklouznout dovnitř, než si mě všimli. Ale v hale mě odchytil Devon.
„Co to zatraceně bylo?“ zasyčel. Z očí mu sršely blesky a já ucítila záblesk nervozity. Ale náhle jeho zuřivost zmizela, nahrazená jemností a starostlivost. „Běž do pokoje, než se naši dostanou dovnitř. Vypadáš jako by ses s někým poprala. Když tě takhle uvidí, budou vyděšení.“ Zavrtěl hlavou. „Pořád mi ale dlužíš vysvětlení, Madison.“
Spěchala jsem do pokoje, když se přední dveře otevřely. Svlékla jsem si mokré oblečení a strčila je do skříně. Zítra s ním něco udělám, ale teď jsem se potřebovala vyspat.
Zamkla jsem dveře, prsty jsem měla zmrzlé z deště. Raději bezpečně než pak litovat.
Co když Devon nebyl na tom místě kvůli důkazu? Co když měl Alek pravdu? V hlavě se mi ukázal obrázek Devonova úsměvu, očí projasněných smíchem a dolíčky, a já si náhle připadala provinile, že jsem vůbec Aleka poslouchala. Ryan, Yates nebo Phil s jeho divnýma očima byli mnohem více podezřelí.  Snad dokážu zjistit proč.
.   .   .   .
Druhý den během oběda jsem si to nakráčela přímo do Yatesovy třídy bez klepání. Prudce se obrátil, připraven vyhubovat nevychovanci, ale kárající výraz zmizel, když mě uviděl.
„Neměla bys tady být. Pokud nás někdo uvidí – “ nedokončil větu. Obešel svůj stůl, ale neudělal nic, aby mě vystrnadil z místnosti.
„V minulosti ti to nevadilo.“
Tvář se mu zkroutila, jakoby si přál, aby se to nikdy nestalo, nebo mi to prostě nechtěl připomínat. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. V žaludku mi to vířilo jako klubko hadů, ale přinutila jsem se nedat to znát.
„Co chceš?“
„Věděl jsi o mém těhotenství?“
Z obličeje mu zmizela barva. Zadní část jeho stehen udeřila o hranu stolu a pak si na ni pomalu sednul. Nedokázala jsem říct, jestli byl šokován těhotenstvím nebo tím, že jsem o něm věděla. „Ty… ty … jsi těhotná?“
Možná jsem se mýlila, ale měla jsem pocit, jakoby tam chtěl doplnit slovíčko „pořád“.
„Byla jsem.“ Zjemnila jsem hlas. „Díky tomu útoku jsem potratila.“
V jeho očích se objevila úleva a on se ji ani nepokoušel zakrýt. Neřekl, že je mu to líto.
„Věděl jsi to? Bylo to těhotenství důvodem, proč jsme se tehdy u jezera měli setkat? Chtěl jsi o něm se mnou mluvit?“
Postavil se. „Nevěděl jsem to.“
Zírala jsem na něj a přála si, abych mu mohla vniknout do hlavy. „Nevěřím ti.“
Ramena se mu uvolnila. „Já nelžu. Já – den před naším naplánovaným setkáním ses zmínila, že máš zpožděné měsíčky.“ Najednou pokračoval rychleji než obvykle. „Ale já si nedělal starosti. Myslel jsem si, že to je normální pro dívku tvého věku. Nebylo to až tak zpožděné, ani jsem nevěděl, že sis dělala těhotenský test.“ Oči mu cestovaly po místnosti, ruce zatnuté v pěst a v podpaží se mu objevily první známky potu. Ale to nebyl důkaz lži. Každý kluk, který by se dozvěděl, že přivedl do jiného stavu svou tajnou přítelkyni, by se určitě potil.
„Ale věděl jsi, že byla ta možnost. Těhotenství by ti věci značně zkomplikovalo. Lidi by začali přemýšlet, kdo je otec.“
„Vždyť nevím, jestli to dítě bylo moje.“
Projel mnou vztek. „Co se mi tu snažíš říct? Myslíš si, že jsem tě podváděla?“
 „Podváděla jsi Ryana. Co si mám myslet? Není žádný důkaz.“  Měl pravdu. Madison podváděla Ryana, ale způsob, jakým se snažil obvinit svou studentku, mě fakt naštval.
„Máš pravdu. Důkaz byl zničen, když jsem téměř umřela,“ řekla jsem potichu.
Polknul a zahleděl se na zem. „Řekla si o tom někomu?“
„Ne.“
Ale co když to věděl Devon? Nebo možná doktorka Hansen? Co když k ní Madison šla, aby se jí na těhotenství zeptala? Yates by pak doktorku mohl zabít, aby ji umlčel.
Školní zvonek zazvonil – zbývalo pět minut, než začne vyučování – a Yates vydechl. Otočila jsem se, abych odešla, ale chytil mě za ruku. „Toto je pro nás nová šance. S manželkou jsme začali chodit do manželské poradny. Měli bychom nechat minulost minulostí. Jen si představ, co by si o tobě lidé povídali, kdyby se o nás dozvěděli.“
Nemohla jsem uvěřit, že snaží přinutit Madison, aby se cítila vinná a ohrožovat její pověst. Znechuceně jsem ho setřásla a odkráčela z místnosti. Nikdo mi nevěnoval pozornost, když jsem spěchala pryč.  Můj mozek se snažil odstranit vzpomínky na to, co se právě stalo, když mi Ryan vstoupil do cesty.
„Potřebujeme si promluvit,“ řekl. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna teď mám na další těžkou konverzaci, ale přikývla jsem.

„Pojďme někam do soukromí,“ řekl Ryan a otočil se na patě. Na konci chodby udělala Francesca takový obličej, že by se za něj nemusela stydět ani Kate. Hodila po mě ďábelským pohledem, když jsem ho následovala; brzy budou po škole létat drby.

9 komentářů: