úterý 12. července 2016

Falešná identita - 13. kapitola 2. část



To bylo přesně to, čeho jsem se děsila. Vzala jsem si kousek párku z pizzy a strčila si ho do pusy, zatímco jsem udržovala pohled na obrazovce. „To, co se stalo, mě nutí přemýšlet,“ začala jsem a snažila se to logicky vysvětlit. „Život je tak krátký. Rozhodla jsem se pár věcí změnit.“


Devon vypadal, že mi na to skočil. Dívali jsme se na film v tichosti. Ale ani jeden z mých nejoblíbenějších filmů mi nepomohl vypnout vlastní mozek a nemyslet na Yatese.
„Poté, co jsem se rozešla s Ryanem…“ Snažila jsem se znít uvolněně a nechat oči přilepené na obrazovce, kde zrovna Terminátor zabíjel nějakého chlapíka. Cítila jsem ale na sobě Devonův pohled. Jeho rameno se opřelo o mé a jeho teplo se zakouslo do mého těla. „Byl ještě někdo jiný?“
Už jsem se ho na to jednou zeptala, ale teď byl uvolněný a nepodezřívavý – nejlepší čas ho překvapit a vytáhnout z něj nějaké informace. Ne že bych tuto informaci zrovna potřebovala, když už ji vím, ale pokud Devon věděl o té aférce, změnilo by to celou situaci.
Zkrabatil čelo, jakoby o tom hodně přemýšlel. Položila jsem ruku na jeho předloktí; ten dotyk – kůže na kůži – vyslal mi do těla malé chvění. Trhla jsem hlavou a naše oči se setkaly. Vypadal zmateně, jakoby nemohl uvěřit tomu, co vidí.
Strašlivá myšlenka mi najednou vytanula v mysli. Dostala jsem se snad zpátky do svého těla? Ale to tak nemohlo být. Devon nevypadal vyděšeně. Kdyby viděl svou sestru, jak se mění v někoho jiného, jeho tvář by stoprocentně vypadala zcela jinak než jenom zmateně. Přesto se něco stalo. Mým tělem při našem dotyku projela sotva patrná jiskra.
„Takže…byl?“ zeptala jsem se a zrušila tak to ticho. Cítila jsem, jak se mi pod rukou jeho svaly napjaly, a najednou jsem si byla až příliš vědomá toho, že se ho dotýkám. Odtáhla jsem se.
„Nejsem si jistý, jestli ti to mám říct,“ začal opatrně a položil zpět nenačatý plátek pizzy.
On to věděl.
„Můj učitel.“
Zašklebil se. „Jo. Snažil jsem se o tom s tebou mluvit, ale neposlouchalas.“
Devon se naklonil dopředu, dotýkajíc se lokty stehen. „Už to skončilo nebo k tomu…chlápkovi… pořád něco cítíš?“ Málem nazval pana Yatese jiným a zcela nelichotivým jménem, z čehož bych ho nedokázala obviňovat. Celá ta věc mě děsila. Jak hodně to pro něj muselo být hrozné, když tomu musel přihlížet?
„Je konec. Neznám ho už jinak než jako učitele,“ řekla jsem a pro jednou to byla pravda.
Devon mi pozoroval obličej. „Myslíš to vážně?“
„Myslím to vážně. Je to, jako bych k němu nikdy nic necítila.“
Ve tvářích se mu objevily dolíčky. Cítila jsem horkost ve tvářích. Popadl plátek studené pizzy a několika kousnutími ji snědl.
Zastrčila jsem si nohy pod sebe a opřela si hlavu o opěradlo gauče blízko jeho ramene. Voněl po mýdle, čisté kůži a něčem teplejším – možná skořici. Musela jsem přestat naklánět k němu svůj nos. To by vážně dopadlo špatně. Jen jsem si mohla představovat, co by Major udělal, kdyby zjistil, že celá mise ztroskotala na tom, že jsem si chtěla čichat k Devonovi. Co do háje bylo se mnou špatně?
Terminátor našel svůj dočasný konec a mně začala klesat víčka. Spaní znělo jako dobrý plán. Po všem tom těžkém jídle a vzrušujícím dni to nemohlo přijít rychleji.
„Takže ty si skutečně nepamatuješ nic z toho dne, kdy jsi byla napadena?“ vytrhnul mě Devon z mé dřímoty. Trhla jsem hlavou. Na způsobu, jakým se mě zeptal, bylo něco divného.
Koukal se na televizi, ale jeho výraz byl příliš napjatý.
„Ne,“ řekla jsem. „Mám v hlavě velké černé okno.“
Přikývl, avšak svaly na krku se mu viditelně napjaly.
„Proč tolik nenávidíš Ryana?“ vyhrkla jsem.
Ztuhl. „Tak to není. Mně se jenom nelíbilo, jak moc byl majetnický. Byl žárlivý, chtěl všechno kontrolovat a pořád se přes ten rozchod nedostal.“
Na obrazovce se objevily závěrečné titulky, ale já je viděla rozmazaně. To, co bylo pohodlným mlčením, teď bylo tichem jako před bouří, kdy ptáci přestanou zpívat a celá příroda zmlkne.
Postavila jsem se. „Jsem unavená.“
Devon mě nenásledoval; místo toho dál zíral na tmavou obrazovku.
Mé kroky se ozývaly v chodbě. Linda a Ronald by se měli každou chvíli vrátit z jejich večeře. V mém pokoji byla tma – vlastně ne, v Madisonině pokoji byla tma. Déšť bubnoval na okno a vytvářel tak příjemný zvuk oproti tichu, které vládlo dole. Přála jsem si, aby tady se mnou byla Holly a měla ke mně svou plamennou řeč. To bylo něco, na co jsem byla zvyklá
Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Rám zasténal, ale zároveň s ním dovnitř vplul studený vzduch. Milovala jsem čerstvou vůni deště.
Na ulici se pohnul stín. Zvedla jsem hlavu. Dokonce i v dešti ten cizinec s kapucí čekal na jedné straně ulice a zíral do mého okna. Z nočního stolku jsem sebrala telefon a z kabelky pepřový sprej, vklouzla do bot a letěla po schodech dolů. Devon se objevil v hale se zakalenýma očima. Nezastavila jsem se, abych mu to vysvětlila.
Nohy mě nesly ven, kde mi déšť zmáčel vlasy a prosákl oblečením. Cizinec zahnul za roh, když jsem běžela přes náš trávník.
Napínala jsem nohy. Slyšela jsem za sebou Devonovy kroky a jeho zmatený křik, ale to už jsem zahnula za roh a pak za další, dokud jsem se neujistila, že jsem se mu ztratila. Vběhla jsem do lesa u našich sousedů, kde chvíli přede mnou zmizel ten cizinec.
Uslyšela jsem před sebou praskat větvičky, takže jsem věděla, že jsem na správné stopě. Devon to musel vzdát nebo mě ztratil z dohledu, protože jsem ho za sebou neslyšela.
Bez světel z ulice byla tma v lese absolutní. Déšť bubnoval o listy a pod nohama mi praskaly větvičky. Rozhodla jsem se proměnit v někoho jiného, i když měnit se za běhu bylo neuvěřitelně těžké a namáhavé, protože s nohama Madison bych toho cizince nikdy nechytila. Kdo to byl? Byl to ten vrah? A já s ním byla sama v lese. Možná že to zas nebyl můj úplně nejlepší plán.
Známý třes mi projel tělem. Trhání, natahování, kroucení a předělávání. Oblečení se mi natáhlo a prasklo. Párkrát jsem prodlouženýma nohama zakopla, ale s Alekovým tělem jsem byla schopná toho cizince chytit. Vítr mi hučel v uších a na chvíli jsem ztratila směr, když mi zmizel z dohledu.
Něco ve tmě přede mnou zazářilo jako maják. Otočil se, aby zjistil, jestli jsem pořád za ním. Dech se mi zadrhl v krku a já jsem přeskočila spadlý kmen. Les byl pokrytý mlhou a skryl siluetu záhadného člověka.
Vylekalo mě náhle zabzučení v kapse. Noha se mi zachytila o kámen a já letěla dopředu. Dopadla jsem tváří na listí a vyrazila si dech. Klopýtavě jsem se dostala opět na nohy, ale cizinec byl pryč stejně jako mlha. Přes pravidelné bubnování kapek jsem ho už neslyšela.
Vytáhla jsem si mobil z kapsy a uviděla příchozí zprávu od Aleka.
Sejdeme se na autobusové zastávce ve 23.00.
Pohled na hodiny mi odhalil, že bylo 22.55. Alek asi zapomněl, že moje nohy nejsou tak dlouhé jako jeho.
Teď, když se mi vyplavil z těla adrenalin, jsem si uvědomila, jak úzké bylo mé oblečení – naštěstí tepláky a elastické tričko – jak se i mé boty natáhly a jak se mi náramek od hodinek zarývá do kůže. Znovu jsem se vrátila do Madisonina těla. Švy trička byly částečně roztržené a studený vzduch mi foukal na zadek. Třásla jsem se, když jsem se plahočila lesem k zastávce, kořeny a kameny mě tlačily přes tenkou podrážku bot. Mobil mi znovu zavibroval.
Kde jsi?
Ignorovala jsem ho. Po pár minutách se stromy rozestoupily a já byla znovu u našich sousedů. Asfalt byl mnohem lepší než kameny.
Když jsem zahnula za roh k nejbližší zastávce, Alek už tam na mě čekal a poklepával netrpělivě nohou. Jeho oči mě projely od hlavy až k patě. Běžel mi naproti a vzal mě za rameno, až jsem sebou škubla. Nechal bez povšimnutí mé tričko, ale zkontroloval místo, kam jsem se při pádu udeřila. Jeho prsty byly jemné, když mi projížděly ránou. Modřina se mi už začala pomalu vybarvovat. Listy nezměkčily můj pád tak, jak jsem si myslela.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, odstranil mi vlasy z obličeje a položil mi ruce na tváře. Jeho dlaně byly teplé a drsné.
„Jsem v pořádku.“
Pomalu svou ruku sundal. „Co se do háje stalo? Vypadáš, jako bys právě dobojovala s medvědem.“
Náhle jsem se opřela o dopravní značku a snažila se ulevit svým nohám. „Snažila jsem se chytit mého pronásledovatele. Znovu sledoval mé okno.“
V očích se mu zablýskalo. „Neměla jsi ho sledovat. Nemůžeš dělat věci sama! Je to příliš nebezpečné.“
„Kdyby nebylo tvé hloupé textovky, chytila bych ho. Byla jsem tak blízko, než jsi mě vylekal.“

Svaly se mu na čelisti napjaly. „Máme nový vývoj v případu.“

10 komentářů: