neděle 26. června 2016

Východ - Otec

Otec

„Řekni mi něco o Elise,“ prosila Rose.

Domníval jsem se, že to bylo přirozené, i když jsem se v určité chvíli bál, že Eugenia o Elise mluvila až moc a dělala z ní jakýsi ideál, se kterým se Rose nikdy nebude schopna měřit. Ale nemusel jsem mít strach. Rose byla od začátku svá. Nikdy se u ní neprojevily známky snahy změnit svou povahu, aby potěšila matku – či někoho jiného.
Jednou mě přiměla Elise nakreslit. Její žádost mě překvapila, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem chápal tu zvědavost. Přiznávám, že jsem na tom malém obrázku strávil příliš času, ale myslím, že se mi to dílo povedlo a Eugenia také. Přineslo mnoho dobrých vzpomínek.
Když jsem výkres ukázal Rose, nemohl jsem rozpoznat, co si zpočátku myslela. Jen ho velmi pečlivě studovala dlouhou dobu. Použil jsem své malé zásoby barev, ale jediná otázka, jakou mi Rose položila, směřovala na Elisiny vlasy: „Je to správná barva, otče?“ Řekl jsem, že ano, že je velmi podobná, a Rose se naklonila a položila pramen vlastních kaštanových vlasů vedle žluté.
„S Neddym jsme jediní, kdo nemají žluté vlasy,“ řekla věcně.
Přikývl jsem. „Otec tvé matky měl tvou barvu vlasů. To odtud je s Neddym máte.“
„Ten, který se plavil na lodích?“
„Ano.“
Usmála se mně. A pak se mě zeptala, jako to dělala často, jestli může vidět její větrnou růžici, tu, co jsem pro ni navrhl. Krátce po narození našeho prvního dítěte, Nilse Erlenda, jsem navrhl jedinečnou růžici jen pro něj. A i když jsem nevěřil v tu báchorku o porodním směru, musím přiznat, že jsem z ní použil obrázku k návrhu větrné růžice. Design té Nilse Erlenda mimo jiné obsahoval stoupajícího bílého rybáka obecného,(ptáka, jehož domovem byly nejsevernější země) a účetní knihu s perem k připisování účtů.
Totéž jsem udělal pro každé naše narozené dítě. Rose, která milovala zkoumání své kresby, sledovala linie prsty. Vždy jsem byl maličko nesvůj, když to dělala, vydšený z toho, že její bystré malé očka uvidí tu lež. Pro můj vlastní pohled byla do očí bijící a z toho jsem byl smutný. Zkazil jsem krásu toho, co by jinak byla rozhodně ta nejlepší ze všech větrných růžicí, které jsem kdy navrhl.
Několikrát v pozdních nocích, když děti spali a nehrozilo nebezpečí, že by nás zaslechli, jsem to nadhodil Eugenii. Tu lež.
„Nemyslíš si, že by pro Rose bylo lepší, kdyby znala pravdu o jejím porodu? Je ještě mladá, tak by to pro ni bylo méně…“ odmlčel jsem se, „…méně bolestivé.“
„Nevím, o čem to mluvíš, Arne.“
A opravdu netušila.
Už neviděla pravdu. Úplně ji vymazala ze své mysli. A pak mě napadlo, jestli nebyla trochu pomatená – brann om hode, jak říkali starým jazykem. Vskutku ta klidná jistota, s níž prohlásila, že Rose bude východně narozené dítě, mě nutila pochybovat o vlastním rozumu. Možná by se to nikdy nestalo. Ale samozřejmě, že ano.
Byl to měsíc, než měla Eugenie ležet, co jsme šli do Askoyského lesa, abychom hledali bylinky. Snažili jsme se to dělat společně každých čtrnáct dní, návyk začal někdy po přesunu na farmu. Byl to způsob, jak strávit pár klidných hodin spolu, které by nebyly přerušované dětským křikem nebo otázkami. Když byly děti malé, navrhla naše sousedka Torskova žena, že je bude hlídat, zatímco budeme pryč, ale teď jsme mohli nechat Nilse Erlenda a Selmu Evu, ty nejstarší dva, aby hlídali.
Eugeniino těhotenství bylo bez komplikací s výjimkou mimořádného hýbání dítěte. Eugenie přísahala, že si dítě vzalo do hlavy, že prozkoumá každý koutek její dělohy. Jedno ráno po probdělé noci obzvlášť pro Eugenii, jsem jí řekl: „Tohle dítě se bude natahovat pro mapy dřív, jak pro matčino mléko.“
Okamžitě jsem svých slov litoval, protože Eugenie našpulila rty a řekla: „Východně narození nejsou objevitelé.“ Trochu jsem se po jejích slovech zachvěl předtuchou. Eugenie si byla tak jistá, že se dítě narodí na východ. Bylo to, jako kdyby pokoušela osud.
Ten den, kdy jsme odešli na bylinky, bylo zataženo. Eugenie se horlivě snažila najít lopuch stejně jako kopretiny. Zrovna přešla ke kytici lopuchu a sklonila se, aby ho zvedla, když lehce zavrávorala. „Aaaach.“
„Znovu dítě koplo?“ zeptal jsem se.
„Jako by se pokoušelo prokopat si cestu ven,“ stěžovala si, jak se pomalu narovnávala.
Ona se musí naučit trpělivosti,“ odpověděla se zazubením. „Aspoň musí vydržet další čtyři týdny.“
Nebe tiše zaburácelo.
Vzhlédl jsem a pravil: „Radši bychom měli zamířit zpátky. Ty mraky ze severu vypadají černě.“
Eugenie přikývla a přesunula se ke košíku. Ale než k němu mohla dojít, předklonila se a svírala si rukama břicho. Její dlouhý výkřik přehlušil zahřmění nebe. Eugenie klesla k zemi, tvář měla zkroucenou bolestí.
V mžiku jsem jí byl po boku a pokoušel se udržet hlas klidný. „Půjdeme zpátky, jakmile bolest pomine.“
Eugenia zavrtěla hlavou. „Ne,“ vypískla přes zuby. „Už se to děje. Rychle.“
„Ale já ne…“
„Porodíš ho, Arne,“ řekla.
Pomáhal jsem u ostatních porodů a nebál se toho. Ale nad hlavami se nám co chvíli prolomí bouřka a já měl obavy. Jak jsem se pokoušel udělat Eugenii co největší pohodlí, mumlal jsem tiché modlitby.
Byla teď v hlubokých porodních bolestech a návalových křicích, které se odrážely Askoyským lesem.
V jednu chvíli se jí oči otevřely a ona se zpanikařeně rozhlédla. „Slunce, kde je slunce?“ mumlala, pak spadla zpět do protáhlého zasténání. Možná jsem matně zaregistroval, že se Eugenie bojí o porodním směru, ale ať už jsem myslel na cokoli, šlo mi to rovnou z hlavy ven, když jsem si uvědomil, že jsem se díval na paty malých nožiček.
Dítě, šlo ven špatnou cestou.
Dutá panika si začala propalovat cestu ke spodu žaludku. Zavřel jsem oči a tvrdě přemýšlel. Co dělala porodní bába, když šlo dítě ven špatně? Nějaké bylinky, hádám… položil jsem ruku na Eugeniino břicho a zaměřil myšlenky na nenarozené dítě. „Otoč se, dítě,“ zašeptal jsem, snažil jsem se, aby dítě poslouchalo. Ale nic se nestalo.
„Eugenie,“ řekl jsem jí tiše do ucha, „dítě jde špatnou stranou. Budu muset pro pomoc.“
„Ne!“ vykřikla Eugenie. „Už jde ven.“ Oči se jí potulovaly po setmělé obloze, kterou mohla vidět skrz stromy, jak hledala slunce. „Kde je?… jaký směr, Arne?“
Cítil jsem obrovskou tíhu ve zmatených emocích. Bylo pro mě nepochopitelné, že když byl její život a život našeho dítěte v tak velkém nebezpečí, mohla myslet jenom na své proklaté pověry. Pak jsem si pomyslel, že třeba opravdu nechápe nebezpečí, ve kterém s dítětem jsou.
„Nedokážu to sám udělat, Eugenie,“ řekl jsem. „Potřebujeme…“
„Slunce…“ bylo všechno, co Eugenie řekla, jen bělmo očí se jí objevovalo.
Náhle se to pod mýma rukama zvedla.
Eugenii unikl výkřik a zvedl jí tělo, lehce ji otočil na pravou stranu. Velké kapky deště jí začaly kropit tvář.
V úžasu jsem se díval na vrcholek hlavičky dítěte. Nějak se přetočilo. Byl to opravdu zázrak.
Dalších několik minut si nepamatuju.
Pak: „Zatlač!“ zakřičel jsem na Eugenii.
A najednou jsem svíral uzlíček dítěte. Bylo malé a rudé a vrásčité s masou tmavých vlasů. Holčička. Déšť omýval svraštělou tvář. Eugenie natáhla ruce a já jí do nich rychle vložil naše dítě.
Mumlala měkká slova vítání znovu a znovu a líbala sevřené oči a pěstičky.
Zatímco to dělala, světlo proniklo skrz větve nad námi a Eugenia pohlédla vzhůru. A náhle její mokrá, rudá tvář zbledla a úsměv jí opadl. Vzhlédl jsem, abych viděl, co viděla, a spatřil neočekávanou mlhu se sluncem v pozadí. Nádhera, pomyslel jsem si, a pro mě to bylo dobré znamení. Déšť pořád lehce padal.
„Sever,“ zalapala nevěřícně po dechu.
Pak jsem pochopil. A skoro se nahlas zasmál úlevou.
„Je narozená na sever, že? Ach, no, muselo to být předurčené…“
„Ne!“ zařvala na mě. „Není to severně narozené dítě. Nebude to severské dítě.“
„Eugenie, no tak. Není nic v nepořádku se severním dítětem. Možná jsou temperamentní. A kromě toho to není nic jiného než pověra.“
„Je to Ebba.“
Zmateně jsem přikývl. „To je hezké jméno, Ebba. Takže jsi přestala s pojmenování dětí po směrech?“
„Byla jsem čelem k východu, když porod začal.“
Vzpomínal jsem. Nebe bylo potemnělé; v žádném případě nemohla Eugenie říct, jakým byla směrem.
„Je to východní dítě a její jméno je Ebba,“ řekla vzdorovitě.
Pomalu jsem přikývl, cítil jsem víření neklidu.
„Nenechám ji zemřít,“ zašeptala.
Zemřít? Pomyslel jsem si a pak se vzpomněl na předpověď skjebne-soke. Smrt ledem a sněhem.
„A, Arne, nikdy nic živé duši neřekneš.“
„Říct co, Eugenie?“
„Že je cokoli jiného než východně narozená. A ona je východní dítě.“ V bledé, mokré tváři jí oči divoce hořely.
Položil jsem jí ruku na zacuchané vlasy. „Chce to čas o tom popřemýšlet, Eugenie,“ řekl jsem.
„Ne.“ Její hlas byl neúprosný. „Je to Ebba Rose, kvůli růžici v kompasu, protože je moje poslední,“ řekla pevně Eugenie s očima zaměřenýma na mně. „Slib mi to, Arne. Nikdy to neřekneš živoucí duši.“
Váhal jsem. Nakonec jsem řekl. „Slibuju,“ protože jsem nedokázal snést to neštěstí za těma očima.
Pak se usmála a sklonila tvář znovu k dítěti, s láskou k ní promlouvala.
Později jsem jí dítě vzal, aby si mola na chvíli odpočinout, než jsme šli zpět na faru. Lehce jsem přejížděl prstem po koncích kaštanově hnědých vlásků mé dcery. Vlasy byly vlhké a chladné a já si prohlížel její pomačkanou tvářičku, něco mě napadlo, nezvaná, nečekaná. Nyamh, zrozena z duhy. Neslyšel jsem to před dlouhou dobou v básni? V jedné z Neddových básní? Ať už to bylo odkudkoli, ctil jsem dohodu s Eugenii, ale v srdci jsem své dceři říkal Nyamh.
Když jsem psal do rodinné knihy začátek dní mého osmého dítěte, napsal jsem Ebba Rose. A když jsem kreslil větrnou růžici, stejně jako pro svých sedm dalších dětí, její byla ta nejsložitější a lehce by byla ta nejkrásnější, kdyby nebyla lží. Něco divného mnou prošlo, když jsem kreslil, a skoro bez vědomí jsem kreslil také pravdu. Ale bylo to tam jen pro ty, kdo pravdu vidět chtěli.
Bylo to tajemství a tak to taky zůstalo až do té katastrofické noci, kdy k našim dveřím přišel bílý medvěd.


9 komentářů: