středa 29. června 2016

Východ - Královna Trolů

Královna Trollů


Stalo se to během mé první cesty do zelených zemí. Ta radost, která, jak se zdá, mi ukradla dech navěky. A to vědomí, že to musím mít, jinak zahynu.
Byl to chlapec. Hrál si s ostatními dětmi. S kulatým červeným míčem, kterým házeli tam a zpět. Smáli se. On a ostatní děti odešly, pak se vrátil, aby našel ten míč, sám. Sladký, náhodný zázrak. Mohla jsem to tak chtít díky mému umění, ale bylo až moc oslněné, nemyslící.
Jeho zrak musel být lepší než většiny měkokožců, kvůli tomu že mě viděl. Nebo to bylo spíš díky mému umění, které jsme použila skoro bez vědomí, chtěla jsem, aby mě viděl.
Přeběhl ke mně. Jeho tvář byla cizí se stočenými rty nahoru, jak ukazoval zuby, a měl jasně tyrkysové oči. Natáhl ruku s balonem a řekl: „Nechtěla by sis zahrát?“
Takto to začalo, ten divný dech ztrácející pocit. To chtění.
A tak jsem si ho vzala. Ne pak, ten den. Ale později.
Vztek mého otce byl obrovský. Řekl, že jsem porušila všechny zákony našich lidí, ty nejstarší, ta nejvíc závazná přikázání.
Pokoušela jsem se mu vysvětlit způsob, jakým jsem to udělala, takže nikdo z lidí nevěděl, že jsem si ho vzala. Bylo to velmi chytré, geniální. Ale nebylo to dost a můj otec vrhl kouzlo. Vázací. A s podmínkami.
Nesnášela jsem to, ale nemohla jsem to změnit. Můj otec byl pořád silnější než já. Nemohl být zrušen. I teď nemohl.

Podmínky byly určeny jako trest za to, že jsem porušila ty nejstarší zákony, ale můj otec taky do toho pro mě vpletl možnost, po které jsem toužila. A jakmile se podmínky naplní, bude to měkokožčí dítě moje. Navěky.




7 komentářů: