sobota 18. června 2016

Vládce bouří - 6. kapitola


„Je pravda, že zástupcem upírů je čarodějka?“ zajímal se hotelový ředitel.
Tiago se poškrábal na bradě a chvíli přemýšlel, že zalže, ale momentálně ho zajímal pouze přerušený rozhovor s Niniane. „Ano, je to pravda,“ odpověděl.

Výraz ředitele odrážel směsici úžasu a fascinace. Kdyby byl Tiago schopen soucitu, možná že by mu bylo Hughese líto. Jeho vysoce luxusní hotel byl během několika dní zavalen politikařením Starých Ras.
Zamračil se. Proč se ho Niniane chtěla za každou cenu zbavit? A proč byl on stejně tak zarputile rozhodnutý zůstat?
Právě chtěl Hughesovi zavřít dveře před nosem, když se otevřely dveře od vedlejšího apartmánu. Žena v uniformě vstrčila servírovací stolek do chodby a otočila ho směrem k Tiagovi. Jen myšlenka na to, jak málo toho Niniane v poslední době snědla, mu zabránila prásknout dveřmi, aby mohl pokračovat v jejich hádce. Povzdechl si a místo toho je otevřel dokořán.
V obývacím pokoji chyběla jak Niniane, tak nákupní tašky a dveře do ložnice byly zavřené. Tiago odklidil laptop ze stolu, aby mohl Hughes naservírovat snídani. Ředitel pomohl pokojské nachystat stůl. Pohledy lidí kmitaly mezi ním, zavřenými dveřmi do ložnice a rozloženými zbraněmi na konferenčním stolku.
Tiago se poškrábal na temeni a odolal nutkání popocházet sem a tam. Hráli si s tím prostíráním, jako by se jednalo o nějaký rituál. Položili na stůl bílý ubrus a na to postavili malou vázu s čerstvými květinami. Ne přímo do středu, ale trochu bokem. Jako by na tom záleželo? Nepotřebovali nic jiného, než tam dát talíře, příbory a jídlo. Kromě toho byli příliš pomalí. Možná doufali, že se setkají s Její Zarputilostí. Zaskřípal zuby.
Dveře od ložnice se otevřely. Niniane měla na sobě broskvově zbarvené domácí oblečení s rozepnutým horním dílem, volné capri kalhoty a nové pantoflíčky, které vypadaly jak elegantně, tak i pohodlně. Barva jí zdůraznila jemnou, bledou pokožku ve tváři, ale nejvíc vynikly její tmavě šedé oči, zatímco střih lichotil její postavě.
Tiago v sobě pocítil vlnu škodolibosti. Kriticky si ji prohlédl. Vlastně vypadala směšně. Její nosík ukazoval lehce nahoru. Tvář měla příliš hranatou, oči příliš velké, rty příliš plné. Měla pihy a dlouhé uši se jí na konci špičatěly. Jak mohly všechny ty věci dohromady vypadat tak zatraceně sexy? Co to z ní vyzařovalo a tančilo vzduchem? Bylo to jako odraz slunečního světla na hladině a nedalo se to ani chytit, ani udržet. Prostě to byla Niniane.
Když vstoupila do místnosti, tváře Hughese a ženy se rozjasnily. Rozpačitě se uklonili, ale s opravdovým respektem. Tiago právě osobně zažíval, jakým způsobem Niniane působila na lidi. Sledoval, jak Niniane v přítomnosti dalších lidí rozkvetla. Vyrazila k nim s nataženýma rukama, aby je objala jako dlouho ztracené přátele. Pochválila květiny a zeptala se na Hughesovy děti - Kdo by si to pomyslel? On určitě ne. Dozvěděla se, že žena se jmenuje Esperanza, je vášnivou zahradnicí a miluje květiny. Hughes Niniane přisunul židli a ona, když si sedla, mu poděkovala.
Její chování bylo zcela přirozené. Byla noční můrou každého osobního Strážce – slavná žena s šarmem, která měla ráda lidi a oni ji za to zbožňovali.
Tiago zaťal ruce v pěst. On lidi nemiloval. Koneckonců, kdyby nebyli lidé tak otravní, tak by nebyl věčně ve válce. Chtěl Hughese praštit do tváře, protože jí podržel židli dřív, než to napadlo jeho. Chtěl těmto lidem roztřískat hlavy a vyhodit je z apartmánu, nejlépe oknem. Chtěl Niniane vyprovokovat a sledovat jak vypění a potom chtěl toho zajíčka povalit na zem, pohřbít ji pod svým tělem a ukázat jí, kdo je tu šéfem. Raději se odvrátil.
Rozhostilo se ticho. „Tiago? Nechceš se ke mně připojit?“ zeptala se po chvíli Niniane.Svaly na krku se mu napjaly. Zněla, jako by se před ním měla na pozoru.
Správně, měla by.
Donutil své tělo se uvolnit a pomalu a se obrátil. Niniane na něj valila oči a lidé byli cítit nervozitou. Ať už se snažil chovat sebelíp, jejich instinkt jim říkal, že je dravec. Takže se raději ani nesnažil. Když došel ke stolu a posadil, skoro neznatelně se stáhli.
„Děkuji,“ řekl úsečně.
Hughes Esperanze nařídil, aby uklidila v kuchyni a uvařila čerstvou kávu. Mezitím posbíral prázdné šálky a následoval ji.
„Nevím, co to s tebou, k čertu, je,“ zamumlala Niniane, zatímco hleděla do lesklého poklopu na talíři. „Možná, že je to nějaký genový defekt a nemůžeš za to. Ale ať je to cokoliv, kovboji, musíš zařadit zpátečku, jinak...“
Ruce mu vystřelily vpřed. Jednou se opřel o stůl a druhou ji chytil za zátylek. Zároveň se předklonil a přitiskl své rty na její. Ucítil, jak se lekla. Její měkká, krásná ústa se pod jeho nátlakem otevřela. Vrazil dovnitř jazyk a nebylo v tom nic sladkého nebo romantického. Bylo to dravé dobývání a tišil tak touhu, která ho trápila a pomalu přiváděla k šílenství.
Zvedla ruce a položila je po stranách jeho obličeje. Pohybovala rty, jako by protestovala proti polibku nebo ho opětovala. Nebo obojí. Zhluboka se nadechl a odtáhl.
Mrkala na něj omámenýma očima a zašeptala: „Jsi přírodní katastrofa.“
„A ty mě připravíš o poslední nerv,“ zavrčel. Zvedl poklop z talíře a práskl s ním vedle. „Buď zticha a najez se, vílo!“
Pustil ji a opřel se na své židli dozadu. Poté se vrhl na steak a hromadu míchaných vajíček.
Poslední nerv? No, ona už o něj přišla. Niniane upřeně zírala do svého talíře. Lokty se opírala o stůl a ruce si tiskla k ústům. Samozřejmě, že svůj slib dodržel. Čerstvé jahody a tající šlehačka trůnily na voňavých palačinkách. Na dalším talíři byla míchaná vajíčka a dva plátky křupavé slaniny.
Na chvíli nevěděla, jestli to má sníst nebo mu to hodit do obličeje, ale poté ji přemohl nápor hladu. Mozek už nedokázal myslet na nic jiného. Vrhla se na svou snídani a znovu se nadechla, až když byly oba talíře úplně prázdné. Mezitím Esperanza přinesla čerstvou kávu a vodu s ledem a citronem. Poté společně s Hughesem odešla.
Kdyby Niniane napadla nějaká výmluva, aby ti dva s nimi ještě zůstali, využila by ji. Opřela se zády o opěradlo a oběma rukama svírala šálek. Zírala do voňavé, horké tekutiny, jen aby se na toho bláznivého wyra, který seděl naproti ní, nemusela koukat.
Ale koutkem oka ho pozorovala. Založil si ruce na prsou a houpal se na židli. Jako většina wyrů-válečníků měl z práce s meči a jinými zbraněmi obrovské svaly na prsou a pažích. Jeho natažené nohy nebraly konce. Skrčila pod stolem ty svoje, aby tak zabránila jakémukoliv kontaktu.
Předstírala, že usrkává kávu, když se jí najednou zježily chloupky na krku. Zatímco tíha jeho magické energie ležela v pokoji jako blížící se hromobití, Tiago se na ni zpod nakrčeného obočí mračil.
„Při všech těch sračkách, které se teď na mě navršily a se kterými se musím poprat,“ poznamenala chladně, „zaujímáš první místo.“
„Takže ty věříš, že se se mnou musíš poprat,“ odvětil.  Hedvábný zvuk jeho hlasu ji pohladil po zádech, zatímco se hladina nebezpečí v místnosti prudce zvýšila. „Můžeš to zkusit.“
Zvedla hlavu a pohlédla mu do očí – a pak viděla samu sebe, jak natahuje ruku, sklenici s vodou bere za stonek a její obsah mu chrstá do obličeje.
Voda mu stékala po tváři dolů na krk. Jeho židle přistála na všech čtyřech nohách, v očích mu křižovaly blesky. Když se jediným ladným pohybem postavil, vstala a ustoupila od stolu.
Od dveří se ozvala rána. Když se rána opakovala, Tiago se se zuřivým výrazem v obličeji otočil. Niniane toho okamžitě využila a rozběhla se směrem k ložnici. Následovalo ji jeho tiché vrčení. „Zatraceně, Tricks! Jen tak dál, můžeš zkusit utíkat! Však uvidíš, co z toho budeš mít!“
Zamračila se. Snažila se utéct? Do pekla, ne! Vyběhla z ložnice do kuchyně, otočila kohoutkem, vytáhla všechny hrnky a sklenice ze skříně, naplnila je vodou a vyskládala na kuchyňskou desku.
Už toho měla dost. A ne jen trochu, ale pořádně.
Zhruba před týdnem, ještě předtím, než opustila New York, vlákala Tiaga do pasti, aby mu dala pohlavek a seřvala ho, protože jí sprostě nadával. Během těch posledních let v New Yorku – přesněji řečeno posledních dvě stě let – se z nich stali skoro přátelé. A pak, úplně ze dne na den už od něj slyšela jen zatraceně, Tricks nebo Tricks, zatraceně. Když nakonec vypěnila, měl ještě tu drzost vysmát se jí do obličeje a nazvat ji cukříkem.
Komandoval ji. Choval se jako ten největší mizera. Byl nezdvořilý, hrubý (dobře, oukej, s tím moc problém neměla). Vůbec neposlouchal, co povídá. Řekla jedno slovo a on odešel, jako by tam nebyla. Normálním, rozumným lidem naháněl strach a bez dovolení se jí hrubě dotýkal. A možná, že jeho drsná, dominantní sexualita, bylo přesně to, co způsobovalo, že se jí kolena roztékala a srdce bušilo, ale to mu v žádném případě nedávalo právo...

V mezičase Tiago došel ke dveřím a otevřel je. Skutečnost, že nedával pozor, takže ještě před zaklepáním neslyšel, že se někdo blíží ke dveřím, ho rozzuřila ještě víc. Ta zatracená víla ho celého rozhodila a ničila všechny jeho pečlivě cvičené instinkty.
Před dveřmi stála Cameron Rogersová, která právě zvedala ruku, aby znovu zaklepala. „Co?“ vyštěkl.
Policistka nechala ruku klesnout a zírala na něj. Na její tváři se najednou objevilo napětí. „Ehh,“ řekla, když si odkašlala. „Jste nějak mokrý, Strážce.“
„Polibte si,“ zavrčel na ni a rukama si otřel vodu z obličeje. „Co chcete?“
Policistce zacukaly koutky úst, ale rychle se ovládla. „Radní Severanová by chtěla co nejdříve mluvit s Její Výsostí. Jeden z jejích sluhů trval na tom, že zprávu přinese osobně.“
Kašlal na sluhu. Tiago a Cameron v tomhle byli zajedno; na toto poschodí neměl přístup nikdo, kdo nebyl na seznamu, který odsouhlasili. „Řekněte Severanové, že je Její Výsost indisponovaná. Ozveme se, jakmile to bude možné.“
Rogersová zvedla své nazrzlé obočí.
„Jste si jistý, že to nechcete říct radní sám?“
„Momentálně mám plné ruce práce,“ zamumlal. Práskl dveřmi a naštval se ještě víc, když uslyšel, jak se Rogersová směje.
Niniane slyšela celý rozhovor. Krátce na to se ve vstupu do kuchyně objevila jeho arogantní, obrovská silueta.
Zavřela kohoutek, chytla první sklenici a s rozmachem mu hodila její obsah do tváře.
Ani se nepohnul, vypadal jako velká socha vytesaná ze svalů a kostí. Ve vzduchu mezi nimi pulsovalo něco nebezpečného. Srdce jí zběsile bušilo. „To jsi neudělala,“ řekl konverzačním tónem. „Nikdo není takový sebevrah.“
„Nemůžeš mi nic udělat. Slíbil jsi, že mě budeš chránit a jsem zraněná.“ Uchopila další sklenici a vyklopila vodu jeho směrem. „Jak se jmenuji, ty mizero?“
Naklonil hlavu na stranu, rukama se opřel v bok a jen na ni zíral. V jeho obsidiánově zbarvených očích se zablesklo zvláštní světlo.
„Mé jméno,“ procedila skrz zuby. Na řadu přišla další sklenice vody. „Znáš ho. Už jsem ti ho několikrát opakovala. Legrační je, že to není žádné Tricks, zatraceně! A jestli by tě někdy napadlo zkrátit ho na Ninny, TAK TI UKOUSNU NOS.“
Jeho široká ramena sebou cukla. „Doma v New Yorku jsi mi nabídla jiné oslovení. Jak to bylo? Ó ano! Zatraceně, madam.“
„Neopovažuj se mi smát!“ vykřikla. Sáhla po další sklenici. Najednou byl za ní, mokrou hrudí se jí tiskl k zádům.  Rukama ji uchopil za zápěstí. „Dámo, odstupte od toho umyvadla!“ řekl přidušeně.
Držela sklenici vší silou, zatímco se jí snažil rozevřít prsty. Voda vystříkla ven a zamokřila jí ruce a následně podlahu. „To je poslední,“ zasyčela. „Musím ti ji hodit do obličeje.“
Mokrou tvář jí zabořil do vlasů. Už se nemohl udržet. Bez jakýchkoliv vyhlídek na úspěch se pokoušela vysvobodit z jeho sevření, když vybuchl smíchy. „Myslím, že nemáš v mozku jediný záhyb, který by nebyl bláznivý,“ podařilo se mu vyhrknout po chvíli.
„Nemyslím si, že zrovna ty můžeš mluvit o příčetnosti,“ vyjela na něj. Rozhořčeně postavila sklenici na kuchyňský stůl. Celý její obsah vyšplíchl. „A jen pro případ, že bys mě chtěl poplácat po hlavě a ještě jednou mě nazvat cukříkem, měl bys vědět, že mám ještě stále všechny své zbraně otrávené.“
Uvolnil její zápěstí, otočil ji k sobě a zády přitiskl ke kuchyňské desce. Jeho promočené tričko zanechalo na jejím domácím oblečení mokré fleky. Když se její smyslné tělo obrátilo k němu, třpyt v očích se mu vytratil. „Oh, nechci tě poplácat po hlavě, vílo,“ řekl hlubokým vrčivým hlasem, který ji celou rozvibroval. „Chci se milovat s tvými ústy.“
Jmenovaným ústům poklesla spodní čelist a z těla jí unikl všechen vzduch. Nemohla uvěřit, co právě slyšela. „Ty – ty co?“
Když ji zvedl a dlouhými kroky došel do ložnice, svět se povážlivě naklonil. Posadil ji na postel. Kolenem se opřel vedle ní, zápěstí jí jednou rukou přimáčkl nad hlavou a najednou byla na zádech, ani nevěděla jak.
Pohledem putovala po jeho těle, od silných, nekonečně dlouhých nohou přes úzké boky, štíhlý trup až po svalnatou hruď. Sklonil hlavu a ústy se otřel o citlivou kůži jejích pootevřených rtů. Pak vyřkl slova, která pronikla až k jádru její duše. „Řekl jsem, že se chci milovat s tvými ústy, nejdřív jazykem,“ olízl jí spodní ret, „poté prsty a pak svým penisem. Možná, že to tě konečně umlčí.“
„Takhle se mnou nemůžeš mluvit,“ zakňučela. Byl děsný, absolutně necivilizovaný. Musela v hlavě najít páčku, kterou by to zrádné vzrušení mohla vypnout. Začala kroutit zápěstími, aby se uvolnila ze sevření jeho dlouhých prstů, kterými ji bez problémů držel.
„Proč ne?“ Ostré bílé zuby jí okusovaly spodní ret. „Líbí se ti to?“
Líbí? Líbit se byl zcela nepřiměřený výraz pro to, jak na něj reagovala. Jeho syrová smyslnost jí bičovala tělem silou orkánu. Zneklidněně a trochu se strachem sebou kroutila jako úhoř, zatímco jí žhavým pohledem klouzal po těle.
„Říkal jsi, že je ti to líto. Hned poté, cos mě políbil,“ řekla. Neměla v úmyslu znít tak bez dechu a vyčítavě.
„Do pekla, ano. Je mi to líto. Ale ne, že jsem tě políbil. Málem jsem tě zaživa snědl, zatímco ty jsi byla zraněná, unavená a měla jsi horečkou. Neměl jsem tušení, že dokážu být takový zákeřný a egoistický mizera,“ řekl. Druhou rukou jí vklouzl pod volné tričko a jemně ji položil přes žebra tam, kde měla bodnou ránu. „Jak se cítíš, vílo? Bolí to?“
Starost na jeho tváři byla opravdová. Zhluboka se nadechla, povzdechla si a zase roztála o kousek víc. „Ano. Ale když jsem opatrná, není to tak hrozné.“
„Budeme opatrní,“ zamumlal. „Co horečka?“
Zakroutila hlavou.
„Sytá a odpočatá?“
Přikývla, hypnotizovaná temnou magickou energií, kterou ji obklopil, i výrazem v jeho orlí tváři.
„Tak mě polib,“ zašeptal. Položil jí ruku na záda a pomalu s ní sjížděl až k bokům.
Byl Pánem blesků a na jeho výzvu se jí tělem prohnala elektrizující vlna. Skončila v klíně, kde vyvolala hladovou touhu. Pod dotykem jeho rtů našpulila pusu. „Proč bych takového zákeřného, egoistického mizeru měla líbat?“
Hleděl na ni a ušklíbl se. „Protože mě máš ráda,“ odpověděl hlubokým hlasem. „Protože hluboko ve svém nitru víš, že to bude skvělé.“
Ne, hluboko ve svém nitru věděla, že to bude hříšné, zlé a s největší pravděpodobností to nejhorší, co mohla právě teď udělat. Už teď se toužila o něj opřít a spolehnout se na něj. Líbat ho a připoutat se k němu emocionálně ještě víc nebylo nic jiného než sebevražda. Připadala si jako gambler, který se svou týdenní mzdou v kapse běží do nejbližšího kasina.
Ale on byl tady, nespoutaný a neochočený, klečel nad ní jako lev připravený zaútočit. Dech jí ztěžkl.
Ach, k čertu! pomyslela si. Jako by byla známá tím, že se řídí zdravým rozumem!
Naklonila hlavu na stranu a lehkými doteky rtů polaskala kontury jeho smyslných úst.
Ať už čekala cokoliv, tohle ne. Zvláštní, ale skutečnost, že se k němu tulí z vlastní vůle a sama ho políbila, ukonejšila tu nevypočitatelnou, brutální bouři, která v něm vřela už od snídaně. Polibek se proměnil na sladké, jemné zkoumání, zatímco se Tiago oddával jejím dotekům.
Když se utišila bouře i v jejím nitru, zamumlala něco nesrozumitelného. Zrychlil se jí srdeční tep. Tělem jí proběhla vlna touhy. Přiměl ji pootevřít ústa a provedl invazi jazykem, která se jí, jak zjistila, líbila. Když jí uvolnil zápěstí, hladila ho po pažích až nahoru k ramenům. Rukou, kterou ji hladil na boku, jí sáhl mezi nohy a zmáčkl sladce bolestivé místečko.
Když strnula, zvedl hlavu a zašeptal: „Ššš, to je v pořádku. Jsi zraněná a my nebudeme dělat nic, co by to zhoršilo. Prostě se uvolni!“
Pohlédla na něj. Jeho oči byly jako tmavý kotel plný erotického žáru. Svou tvrdou pěst otřel o její střed a sklonil hlavu. Znovu se zmocnil jejích rtů, tentokrát drsněji, zatímco jí hladil přes oblečení po poštěváčku. Zamumlala něco nesrozumitelného a nechala své prsty putovat po křivkách jeho pevného těla. S pocitem, že se v ní něco roztrhlo, uchopila oběma rukama tvrdý důkaz jeho vzrušení, který se mu tlačil proti zapínání riflí. Zasyčel jí do úst a přitlačil pánev proti jejímu doteku.
„Zatraceně,“ zašeptal chraplavě a rty klouzal po jejím krku. „Jsi jako horké hedvábí.“
Zasmála se a lehce stiskla. Znovu zasyčel a jazykem jí olízl klíční kost, zatímco ji i nadále hladil tam dole. Spirála její touhy stoupala do výšky. Sklonil se blíž a kousl ji přes tričko do bradavky.
Byla to hra agrese a trnů. Nechtěla, aby ho chtěla, ale při všech bozích, jeho ruce a ústa byly skvělé! Chtěla cítit v ústech jeho jazyk, jeho prsty a jeho penis. Chtěla ho cítit v sobě, jak do ní proniká a nechá ji zapomenout na celý svět.
Když se část jejího já chtěla vzpouzet proti vášni, která se v ní šířila, zakroutila hlavou. Ona sama byla jako skládanka z protichůdných pocitů. Dotýkal se jí v místě, které bylo ukryté tak hluboko v jejím nitru, že to nedokázala snést. Dech jí zhrubl a svaly se jí strachem napjaly. Rána se přihlásila s varovným pícháním, a Niniane přitiskla ruku na žebra. Druhou rukou ho chytila za zápěstí. „Přestaň,“ řekla zadýchaně. „Prosím!“
Strnul a vyhledal její vlhký, zmatený pohled. „Ublížil jsem ti?“
Kousla se do rtu a zakroutila hlavou. Poté odvrátila obličej a položila si ruku přes oči. „Já-á nemůžu.“
Čekala na výbuch vzteku, ale on nad ní jen bez hnutí klečel. Okamžiky plynuly, až se mu dech uklidnil. Poté klesl na postel vedle ní. Chytil ji za ruku, kterou si tiskla k žebrům a přes boky jí přehodil své těžké, svalnaté stehno, takže ji úplně znehybnil.
„Co se stalo?“ zeptal se. „Vždyť to bylo skvělé.“
Pokrčila rameny. „Asi mě probudila realita. Je mi to líto.“
„Niniane,“ řekl klidným hlasem. Mlčel a hleděl jí do tváře.
Slyšet, jak jí říká jejím jménem, se znovu dotklo toho místa v jejím nitru, místa, které bylo ještě intimnější a zranitelnější než to, kterého se dotýkal rukou.
„Mohl bys mě, prosím, nechat o samotě?“ Měla potíž ta slova vůbec vyslovit. „Potřebuji chvíli pro sebe.“
Na okamžik si myslela, že odmítne a znovu překročí její hranice, ale něco na jejích chvějících se rtech a nejistém hlase ho přimělo, aby se stáhl. Zlehka se usmál a vtiskl jí na čelo polibek. „Jdu uvařit čerstvou kávu,“ řekl. „Potom si promluvíme. Oukej?“
Přikývla, a když vstal z postele a vyšel z ložnice, odvrátila obličej.
Dveře od ložnice nechal jen přivřené a vstoupil do malé kuchyňky, kde bezmyšlenkovitě postavil vodu na kávu. Pomalu se začal v apartmánu cítit stísněně. Možná by měla Niniane chuť na procházku. Mohl by ji tajně propašovat z hotelu a zajet s ní k Michiganskému jezeru a mohli by si promluvit tam. Chladný, ostrý vítr ve tváři by teď ocenil.
Rukama se opřel o kuchyňskou desku a zakroutil hlavou. Předtím v ložnici málem řekl: „Niniane, staneme se milenci, takže máme dost času. To je veškerá realita, kterou potřebuješ znát.“
Nějak se mu podařilo ta slova v sobě zadržet, protože v tom okamžiku měla v očích něco zranitelného, a jeho instinkt ho přibrzdil.
Ne kvůli němu. Hluboko ve svém nitru věděl, že to, co jí málem řekl, byla pravda. Snažila se mu vyhýbat a odmítat ho, ale na konci ji dostane.
Dostane ji. Nevzdá to a nedojde klidu, dokud ji nedostane.
Hrana desky pod jeho rukama praskla. Nakrčil čelo a poprvé si uvědomil, že se nechová tak rozumně a klidně, jak pro něj bylo běžné.
Choval se jako bez rozumu, neklidně. Byl jí posedlý. Nebyl schopný ji opustit.
Byla jako dávno ztracená princezna, která vyskočila z nějakého křížence mezi disneyovkou a hororem. Už brzy se stane královnou Temných fae, Staré Rasy, která byla známá svou nesmiřitelnou politikou. A taky byla neuvěřitelně otravná.
Nedokázala vybojovat jedinou bitvu, aniž by nepodváděla (no dobře, oukej, možná že to mu zase až tak nevadí). Všechno její pěkné značkové oblečení má komická jména. Co to bylo Bolero nebo Gladiator-Sandalette nebo Vera Wang? Proč se to nemohlo jmenovat jednoduše jako šaty, košile, kalhoty nebo boty?
Kromě toho byl starý – velmi starý, ne jen středně starý – a už měl své zažité návyky.
Byl nezávislý a zvyklý nepřijímat rozkazy od nikoho; v zajetých drahách svého života se cítil dobře a v armádě byl spokojený. Byl dravec, válečník, kterému se líbilo vymlátit z někoho duši, a byl wyr-Strážcem.
Bylo bláznivé, že si na ni vypěstoval takovou závislost. Neslýchané. Recept na totální katastrofu.
Oběma rukama si protřel oči. Nejdřív to nejdůležitější. Rune a Aryal tu budou během čtyřiadvaceti hodin. Zatímco budou hledat odpadlého wyra ze včerejšího útoku, mohli by mu pomoc při její ochraně. Jejich přítomnost by mohla tu intenzivní šílenou bláznivost, která se mezi nimi vyvinula, zmírnit a pak by se situace zase zklidnila.
Z ložnice se ozval zvuk a poté přidušený výkřik. Zvedl hlavu a zavolal: „Co se stalo? Spadla jsi?“
Žádná odpověď. Vyskočil a vtrhl do ložnice. Ostrým pohledem prohledal místnost.
Pokoj byl prázdný, stejně tak koupelna. Ticho v apartmánu bylo zdrcující. Noční lampička ležela na zemi. Ve vzduchu visel zvláštní, divoký pach a pocit, že bylo uvolněno neuvěřitelné množství magické energie. Cítil blednoucí zbytky výboje neznámé síly.
Žaludek mu spadl až na podlahu. Nemohl uvěřit tomu, že už zase zmizela. Ale tentokrát ne dobrovolně.

„Oh, zatraceně!“ zašeptal, „Niniane.“

15 komentářů:

  1. Tiago bude poriadne nasratý, že neochránil Niniane :-D už teraz toho únoscu ľutujem :-)
    vďaka za preklad a korektúru, a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další kapitolu!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za super kapitolu :) D

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní!!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad a úžasnou kapitolu

    OdpovědětVymazat