sobota 11. června 2016

Vládce bouří - 5. kapitola 2/2


Když Niniane usnula podruhé, vyčerpáním vklopýtala nazpět do hlubokého spánku beze snů.
Otočila hlavou. Co to bylo za zvuk? Rozhlédla se. Stála v jedné z chodeb paláce Temných fae, její jednoduchost a elegance působila v noci plné stínů cize. Vysokými okny prosvítal měsíc v úplňku a na tmavý těžký nábytek vrhal stříbrné světlo.

Tichou chodbou se ozýval zvuk kroků, klidný a přesto důrazný klapot podpatků na tvrdé, naleštěné podlaze. Byl to obyčejný, a přitom groteskní zvuk. Smrt kráčela jejím domovem a nenechávala nikoho naživu. Tělem jí proudil strach a adrenalin, nohy se jí třásly a v ústech měla sucho. Původce těch kroků byl na lovu. A lovil ji.
Musí utíkat. Musí utéci z té márnice, která byla kdysi jejím domovem, ale nemohla si vzpomenout na cestu ven. Rozběhla se chodbou dolů, tiše, naboso a zoufale hledala cestu z budovy. Poté uklouzla na moři teplé, lepkavé krve a spadla na ruce a kolena. Byla to krev jejích pětiletých bratříčků dvojčátek. Vzhlédla. Jejich malá, mrtvá tělíčka ležela v rohu, pohozená jako neživé panenky, se kterými si už nikdo nechtěl hrát.
Bylo tam tolik oken. Za nimi viděla známé stříbrné linie kopcovité krajiny, ale neodvažovala se skleněnou výplň rozbít, protože by to způsobilo hluk a přilákalo tak pozornost monstra, které ji lovilo. Nenašla žádné dveře. Vyznala se tu. Proč si nemůže vzpomenout, kde byly dveře?
Kroky se přibližovaly. Chodbou se linula chladná magická energie. Kroužila kolem nábytku, proklouzla pod dveřmi a brala jí vzduch k dýchání jako sevření královské boa, když se ovíjí kolem své oběti. Zakopla a padla do nějaké skříně, kde se probojovávala skrz oblečení, aby se dostala k zadní stěně. V dusivé temnotě klesla na podlahu a stočila se do třesoucí se kuličky. Měla šílené nutkání křičet, ale věděla, že nesmí vydat ani hlásku. Jestli jen zakňučí, zabijí ji. Obě ruce si přitiskla na ústa. Sípavý dech jí chrčel v uších příliš hlasitě. Kroky se blížily a ona se topila ve svém strachu.
S rukama přitisknutýma na ústech se prudce probudila. Chvěla se po celém těle a byla pokrytá studeným potem, který neměl s jejím zraněním nic společného. Na pár vteřin, kdy jí tep divoce bušil, byl potemnělý hotelový pokoj stejně tak groteskní a děsivý jako krajina snů, ze které právě unikla. Poté se vrátila do reality.
S rukou položenou přes oči, donutila jeden sval po druhém, aby se uvolnil. Puls se jí pomalu zklidňoval a dech vyrovnával. Už to bylo dávno, co se jí o tom, jak se dusí vlastním strachem a loví ji strýc Urien, zdálo naposledy. Dříve měla noční můry každou noc. Sice to nebylo nic překvapující, že se jí zrovna teď sen vrátil, ale do pekla, nestála o to.
Nakonec ji žízeň donutila k pohybu. Zašmátrala po láhvi s vodou, otevřela víčko a vypila ji skoro do dna, než přestala, aby se nadechla. Klesla nazpět do polštářů a pevně svírala láhev, zatímco zívla tak, až jí křuplo v sanici.
Kdyby ji lékař předem nevaroval, byla by tíhou letargie, která ovládala její tělo, znepokojená. Rána stále bolela, ale už v ní tak necukalo, jako když byla zanícená. Horečka očividně klesla.
V ložnici byla tma a chladno. Proužek světla dopadal skrz pootevřené dveře na roh postele. Ve vedlejším pokoji běžela televize. Znělo to jako zpravodajský kanál. Znovu zívla a dopila vodu. Stále se cítila unavená, ale věděla, že znovu už neusne.
Rozsvítila lampu na nočním stolku a během vteřiny vešel Tiago. Jeho dlouhé, svalnaté tělo zaplnilo rám dveří. Očividně se převlékl a nyní měl na sobě černé tričko, džíny a vysoké boty. Bavlněná látka jeho trička se napínala přes jeho široké prsní svaly a paže. Přes něj měl připnuté podpažní pouzdro s pistolí. Když se rozhlédl po místnosti, jeho magická energie se rozlila do prostoru. Až potom pohlédl na ni.
Když si vybavila, jak jí pomáhal do koupelny, zamračila se. Netvářil se ani nejistě, ani nepříjemně, prostě jí s klidnou jistotou pomohl. Přesto si přitáhla přikrývku výš a zastrčila ji pod pažemi. Normálně kvůli svému tělu rozpaky necítila. Proč to bylo najednou jinak? Věděla jen, že byl zatraceně velký a v jeho blízkosti si byla vědoma své zranitelnosti mnohem silněji.
Přisedl si k ní na postel a Niniane musela bojovat s nutkáním se odtáhnout. Mezi jeho obočím se objevilo pár vrásek. „Jak se cítíš?“ zeptal se.
Skrčila se. „Unavená a hladová. Trochu zmatená.“
„Co rána?“
„Bolí, ale není to nic ve srovnání s tím, jak bolela předtím. Jak dlouho jsem spala?“
„Skoro čtyřiadvacet hodin,“ odpověděl.
Zvedla hlavu. „Děláš si srandu.“
„Jednou ses probudila. Stěžovala sis na jehlu od infúze a chtěla jsi do koupelny, jinak jsi celý den prospala. Není divu, že máš hlad. Už víc než dva dny jsi do sebe nedostala nic kromě vodky a chipsů.“ Vrásky na jeho čele se prohloubily. „Co se děje?“
„Nic,“ řekla.
Tiagovy bystré oči analyzovaly její schoulenou postavu. „To ti nevěřím. Co se děje?“
„Neopovažuj se do mě vrtat, dokud jsem neměla přinejmenším jeden šálek kávy a horkou sprchu,“ odsekla s náznakem vzteku.
Chvíli si myslela, že toho nenechá, ale poté se lehce usmál. „Tak dobře! Myslíš, že se dokážeš osprchovat sama, nebo se na to necítíš?“
„Nějak to zvládnu,“ zavrčela a přitiskla si přikrývku těsněji k hrudi.
„Oukej,“ odpověděl jemně. „Udělám čerstvou kávu a objednám něco k jídlu. Zavolej mi, pokud bys něco potřebovala!“
„To neudělám,“ odvětila. „Nebudu nic potřebovat, to jsem myslela.“
„Dobře.“ Chvíli si ji prohlížel, jako by byla nějaké umělecké dílo v muzeu, kterému nerozuměl. Poté vstal a odešel. Dveře nechal pootevřené.
Trochu nejistě se vyškrábala na nohy a rukou se opřela o zeď. Když se cítila trochu jistěji, došla ke dveřím ložnice a zavřela je. Do koupelny si s sebou vzala župan, zavřela za sebou dveře a vysprchovala se. Lékař jí ránu zakryl voděodolným obvazem. Když nedávala pozor, cítila při pohybu v boku bodavou bolest, ale jinak neměla skoro žádné potíže.
Poté si ještě vyčistila zuby a přitom se prohlížela v zrcadle. Dramatické fialové kruhy pod očima vybledly na tmavé fleky. Deprimovaný výraz ignorovala. Se svým vzhledem stejně nemohla nic dělat. Vykartáčovala si ještě vlhké vlasy, vklouzla do županu a vydala se do obývacího pokoje.
Při svém příchodu se moc nerozhlížela a tak si teď prohlížela subtilní vybavení. Poté si sedla do rohu sedačky. Apartmán byl zařízen jednoduše. Masivní, pohodlný nábytek spolu s barevnou škálou od modré po světle hnědé odstíny působil příjemně.
Nacházeli se v jednom z apartmánů druhé třídy, který byl vybaven pro několikadenní nebo několikatýdenní pobyty a disponoval malou kuchyňkou. Ve srovnání s podkrovním penthousem za 30 000 dolarů za noc, ve kterém bydlela delegace Temných fae, působil apartmán dost skromně. Se svými šesti ložnicemi zabíral penthouse celé horní patro a k jeho vybavení patřila kompletně vybavená kuchyně včetně personálu, střešní zahrada, bazén, knihovna, originální okna od Tiffanyho a koncertní křídlo ve vstupní hale. Byl obrovský a luxusní, ale jí se víc líbila útulnost a funkcionalita jejich apartmánu.
Obývací pokoj vypadal trochu neuspořádaně. Vedle dveří do ložnice stál stůl s laptopem a židle. U jedné stěny se kupily nákupní tašky. Na konferenčním stolku ležely rozebrané součástky pistole.  Vypadalo to, jako by Tiaga přerušila uprostřed jejich čištění.
V televizi běžely zprávy. Spodní lišta na ploché obrazovce ukazovala čas pět hodin ráno. „Pět hodin,“ zamumlala. „Není divu, že si mé tělo stěžuje. Na brzké ranní hodiny jsem alergická, jenže už jsem to v posteli nemohla vydržet.“
Tiago přinesl dva kouřící šálky kávy. „Teda ty jsi pěkně ubrblaná opička,“ řekl, když jí jeden podával. „Jsi taková vždycky, když se probudíš?“
„Když se probudím v pět hodin ráno, tak ano,“ vysvětlila mu. Zabořila nos do šálku a zhluboka se nadechla. Když se posadil na sedačku vedle ní, použila kávu jako záminku, aby se na něj nemusela podívat. „Spal jsi vůbec?“
„Ne, jsem příliš zaneprázdněný,“ odpověděl.
Zatímco usrkávala horkou tekutinu, nenápadně si ho prohlížela. Zaneprázdněný? Čím? Seděl tak blízko, že mohla cítit jeho čistou, mužnou vůni a teplo sálající z jeho svalnatého stehna. Vypadal odpočatě, dokonce uvolněně, zatímco ona se musela držet, aby vydržela v klidu.
Cítila se mizerně. Jako by měla nitro svázané do uzlu. Byla od přírody veselé stvoření, které mělo rádo objetí a mazlení. Chtěla se k němu přitulit, nasát do sebe jeho teplo a sílu, opřít si hlavu o jeho rameno, zatímco by jí držel svět od těla.
Ztěžka polkla. V noci se všechny její ochranné štíty rozlétly na kusy. V temnotě mu svěřila věci, které neřekla dosud nikomu a plakala mu v náruči. Pro něj to bylo očividně oukej, ale Niniane nevěděla, jak se teď zachovat. Zbabělá část jejího já se chtěla k němu přitisknout, i když věděla, že to nebude mít dlouhé trvání.
Skousla si ret, aby se tak nechvěl. Museli si spolu promluvit. Musela se dozvědět, kdy chce odejít. Musela vědět, jak dlouho se na něj bude moci spolehnout a obrnit se proti tomu, co bude následovat. Otevřela ústa, aby začala.
Předběhl ji. Postavil svůj šálek na stůl mezi součástky a vstal. „Snídaně tu bude za pár minut, ale než bude hotová, něco bych tu pro tebe měl,“ řekl.
Udiveně na něj koukla. „Co?“
Posbíral tašky opřené u stěny a donesl je k sedačce. Zírala na ně a až poté si všimla obchodních značek. Nordstorm a Neiman Marcus.
Zatímco jí jednu podával, trpělivě se na ni usmíval. „Říkal jsem, že mám pro tebe pár věcí. Delegace Temných fae nebyla moc kooperativní.“ Kývl na ni. „Jen do toho, podívej se! Jestli se ti z toho něco nebude líbit, vždycky to můžeme vrátit.“
Když postavila šálek na odkládací stolek a vytáhla z tašky nákup, měla pocit, jako by se pohybovala nějak zpomaleně. Jakmile vyprázdnila jednu, podal jí další, dokud nevybalila všechny. Bylo tam oblečení a prádlo v pastelových barvách, které ladilo s její bledou pleti a černými vlasy. Taky tam byla kosmetika ve správných odstínech a voňavé toaletní potřeby, pár měkkých pantoflíčků a další pár jednoduchých nízkých bot bez podpatku. Dokonce tam bylo i pár knižních novinek a časopisů. Pár balíčků bylo zabaleno jako dárek.
Vyvalila na Tiaga oči; na klíně se jí vršily zabalené dárky. „To všechno jsi vybíral ty?“ vyhrkla. To nebyla otázka. Nemohl to být on. Věděla, že by ji spící a bezbrannou nikdy neopustil. To by bylo v rozporu s jeho ochranářskými instinkty.
„Samozřejmě, že ne,“ odvětil. „Pokud by to nebylo něco, co by se dalo vyhodit do vzduchu, roztrhat na kusy nebo zastřelit, tak bych nevěděl, co vybrat. Pro zjištění velikosti jsme použili věci ze SUV a tvoje tričko. Tady to se mi líbí. Barva se k tobě hodí.“  Rukou pohladil měkkou látku safírově modré tuniky. Poté ukázal bradou na balíčky, co měla na klíně. „Nechceš se podívat?“
Pohlédla na tři balíčky, které držela v ruce a měla pocit, jako by ji přejel autobus. Jeden zvedla, otevřela zalepené konce a vytáhla krabičku pralinek od Neimana Marcuse. Odložila ji a rozbalila další balíček. Byla tam maličká lahvička parfému značky Joy. Třetí krabička obsahovala dlouhé náušnice. Na každém kroužku visely v různé délce přívěsky v podobě stříbrného měsíce a hvězdiček.
Když pohlédla na dárky, co měla na klíně, němě hýbala ústy. Za bradu ji uchopily Tiagovy dlouhé, pevné prsty a obrátily její tvář k němu. V obličeji měl zoufalý výraz. „Jestli se ti něco z toho nelíbí, vílo, tak to můžeme vrátit,“ zopakoval.
„Miluji to. Miluji to všechno,“ odpověděla třesoucím se hlasem. Pod záminkou, že chce otevřít krabičku s pralinkami, se od něj odtáhla. Vytáhla jeden bonbón a zakousla se do něj. Na její prázdný žaludek to bylo příliš těžké, a tak zbytek zase odložila.
Jeho zoufalý pohled se ještě víc prohloubil. „Co se děje?“
Oběma rukama svírala krabici s pralinkami. „Měli bychom si promluvit, kdy míníš odejít.“
Ticho. Její smysly byly tak nažhavené, že úplně cítila, jak uvolněnost z jeho těla vyprchává a vystřídalo ji napětí.
„Neodcházím,“ řekl klidným hlasem.
„No, oba víme, že jednou budeš muset.“
„O tom nic nevím,“ řekl, uchopil šálek s kávou a napil se.
Jeho magická energie žhnula a rozlévala se po místnosti, až dorazila k Niniane a začala se kolem ní hrozivě ovíjet.
Zkusila to znovu. „Tiago, musím vědět, jak to bude, abych mohla plánovat dopředu, co a kdy podniknout.“
„Neodcházím,“ zopakoval, aniž by pozvedl hlas, ale jeho orlí rysy nabraly nesmiřitelný výraz. „Vyrovnej se s tím!“
„To mi nepomáhá...“ řekla.
Vstal a dlouhými kroky vyšel z pokoje. Zmateně hleděla ke dveřím, ve kterých zmizel. Poté uslyšela, jak někdo zaklepal. Tiago otevřel.
Bylo to Hughes, ředitel hotelu. „Jen jsem chtěl, abyste věděl, že dorazil zástupce Tribunálu Starých Ras a ubytoval se v poschodí mezi Její Výsostí a delegací Temných fae.“ Přitom si třel ruce.
Tiago sledoval nervózního Hughese a zeptal se: „Koho z radních Tribunál poslal?“
Hughes odpověděl: „Toho ze San Franciska. Poschodí pod vámi právě zabrali upíři.“


19 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Super !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  4. Dobré s ještě k tomu přidali i upírá. Moc se těším co bude dál 😆

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelý preklad a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za ďalšiu kapitolu��

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za další pokračování!!

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za super preklad :) D

    OdpovědětVymazat