pátek 17. června 2016

Složité souvislosti - 21. kapitola


Ještě pár minut jsme zůstali v kuchyni, a zvažovali všechny možnosti, které by mohly nastat, až se Elektra La Fleur objeví v Pork Pit. Ne že by bylo moc o čem mluvit. Já ji zabiju a Sophia mi pomůže zbavit se těla. Jednoduché, účelné, smrtící, stejně jako všechny moje vražedné plány.

Finn s Owenem se nabídli, že budou zpovzdálí sledovat restauraci, aby mi v případě potřeby mohli krýt záda, ale odmítla jsem. Nejvíc mi vyhovovalo pracovat sama. Znamená to totiž, že si nemusím dělat starosti o někoho dalšího. Stačila by chvilka nepozornosti, malé zaváhání a mohla bych to být já, kdo skončí bez života.
Finnovi s Owenem se to moc nelíbilo, ale nakonec pochopili, proč je tam nechci. Když si uvědomili, že mě nepřemluví, neochotně se vzdali a odešli z kuchyně. Finn šel zavolat Roslyn a Xavierovi, aby si příštích pár dní hlídali záda, zatímco Owen zkontroloval Evu a pověděl jí, co je nového a jak se mi daří.
Zůstala jsem v kuchyni sama s Jo-Jo. Během Finnových řečí byla zticha, teď ale ke mně obrátila světlé, bezbarvé oči.
„Co tě trápí, drahoušku?“ zeptala se.
Vzdychla jsem si, kromě léčitelských schopností byla Jo-Jo obdařená i špetkou jasnozřivosti. Podobně to měla většina živlů Vzduchu, díky jejich magii dokázali rozeznat a pochopit význam emocí a pocitů vířících ve větru. Byl to jen další příklad protikladnosti naší magie. Jo-Jo díky magii Vzduchu viděla záblesky budoucnosti, zatímco já jsem naslouchala kamenům, šeptajících o tom, co už se stalo.
Díky jejímu daru jsem před ní nedokázala nikdy nic skrývat, a tentokrát jsem se o to ani nepokusila.
„Elektra La Fleur a její magie,“ řekla jsem. „Je silná, Jo-Jo. Hodně silná. Možná silnější než já. Včera večer mě málem dostala. Nechybělo moc, aby pronikla mou kamennou skořápkou a usmažila mě elektrickým proudem – příšerně to bolelo. Vydala jsem ze sebe skoro všechnu sílu hned při jejím prvním útoku.“
„Máš strach, že by tě mohla zabít,“ řekla Jo-Jo tiše.
Pokrčila jsem rameny. „Ta možnost tady je. Včera večer se jí to skoro podařilo. Asi bych včera umrzla, kdyby mě Owen nenašel a nepřivezl sem.“
Jo-Jo se na mě zamyšleně podívala. „Tak o tom nic nevím, Gin.“
Hleděla jsem na ni. „O čem nevíš?“
Trpaslice upila z šálku horké čokolády, kterou si udělala, zatímco jsem se dohadovala s Finnem a Owenem. „Ty si toho ze včerejší noci asi moc nepamatuješ, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„To jsem si myslela,“ odpověděla Jo-Jo. „Jistě, byla jsi na tom zle, když tě Owen přivezl, ale na pokraji smrti to rozhodně nebylo.“
To mě překvapilo. Cítila jsem se, jako bych umírala, vůbec jsem necítila svoje tělo. „Co tím myslíš? Byla jsem napůl zmrzlá, aspoň podle toho, co si pamatuju.“
„To jsi opravdu byla,“ souhlasila Jo-Jo. „Ale ne proto, že by tě oslabila magie Elektry La Fleur. Udělala sis to sama, Gin.“
Zkroutil se mi žaludek. „Tomu nerozumím.“
Jo-Jo naklonila hlavu na stranu a prohlížela si mě svýma jasnýma očima. „Když tě sem Owen přivezl, držela jsi v sobě dost magie Ledu na to, abys celý tenhle dům proměnila v pořádný ledovec.“
Překvapením jsem zamrkala. Nic takového jsem si nepamatovala. Nepamatovala jsem si nic kromě toho, jak jsem se propadala do bezvědomí a následně se probouzela. „To nemůže být pravda. Nic jsem necítila, ani ruce, ani nohy a už vůbec ne magii.“
Jo-jo zavrtěla hlavou. „To si jen myslíš, nebo jsi to tak vnímala, ale používala jsi magii a bylo jí hodně. Víc, než jsem u tebe kdy viděla.“
Teď byla řada na mě, abych vrtěla hlavou. „To si nemyslím. Kdybych měla nějakou sílu, přiměla bych se k pohybu, donutila bych se vstát a utíkat abych se zahřála a dostala se do bezpečí. Neproměnila bych sama sebe v lidský rampouch.“
To se mi stalo posledně, když jsem se uprostřed noci ponořila do vln řeky, po skoku z balkonu Ashlandské opery. Bylo to už pár měsíců, když se mě Brutus, nájemný vrah známý jako Zmije, pokusil zabít ještě předtím, než jsem mu zajistila odvoz do márnice. Brutovi se podařilo dostat se mi za záda a přiložit mi hlaveň k temeni. Stačilo mu jen zmáčknout spoušť, ale potřeboval se vymluvit a sám sebe poplácat po zádech. Mluvil tak dlouho, až se mi podařilo jeho výhodu zvrátit. Nakonec jsem já byla na útěku a v Opeře zůstalo Brutovo chladnoucí tělo.
Na vteřinu se mi před očima vynořila Brutova postava. Malý, podsaditý Asiat s černým culíkem, vytetovanou zmijí kolem krku a jizvou přes celou tvář.
Zarazila jsem se. Na něco jsem si vzpomněla, něco, co se týkalo Elektry La Fleur se mi mihlo podvědomím—
„Ne,“ přerušila Jo-Jo moje myšlenky. „Na to jsi byla příliš promočená a prochladlá a instinktivně jsi to věděla. Takže jsi udělala jedinou rozumnou věc. Sáhla jsi po magii Ledu, izolovala jsi svoje tělo, obalila ho ledem, dokud tě někdo nenajde a nepomůže ti dostat se do tepla. Určitě jsi už slyšela historky o dětech, pod kterými se uprostřed zimy probořil led, a přesto se je po několika hodinách v ledové vodě podařilo zachránit, že ano? Téměř bez následků?“
Přikývla jsem.
„No, a přesně to jsi udělala. Snížila sis tělesnou teplotu a zpomalila metabolismus, abys přežila,“ vysvětlovala Jo-Jo. „Jizvy v dlaních ti zářily živelnou magií jako hvězdy. Nemohla jsem tě přesvědčit, abys tu magii nechala být, abych tě mohla vyléčit. Dala jsi mi včera v noci pěkně zabrat, Gin, vymačkala jsi mě jako citrón.
Jo-Jo Deveraux byla mezi živly, které jsem doposud potkala jednou z nejsilnějších. Určitě nejschopnější léčitelka. Dokonce i Mab Monroe by si musela dvakrát rozmyslet, než by se jí postavila. A mě se podařilo ji unavit, když jsem se svou magií Ledu bránila proti jejímu zásahu magií Vzduchu, aniž bych si to uvědomila?
Tomu jsem nemohla uvěřit. A co bylo důležitější, ani jsem tomu věřit nechtěla. Jo-Jo mi vždycky tvrdila, že v sobě mám víc surové magie, než kdokoliv jiný, koho poznala – včetně Mab. Ta myšlenka mi nikdy nebyla příjemná a i teď mi ve vyhřáté kuchyni přeběhl mráz po zádech.
Protože jsem vždycky skončila u toho, že vyšla najevo drsná pravda. Moje matka a sestra zemřely kvůli mé živelné síle. Kvůli tomu, co jsem s ní dokázala udělat. Moje vina byla nanejvýš jasná. Když jsem si uvědomila, co zapříčinilo všechno utrpení v mém životě, dělalo se mi z toho špatně.
Navzdory tomu co si Jo-Jo a Mab myslely, nebyla jsem takový blázen, abych se považovala za nejsilnějšího člověka obdařeného magií, co se kdy narodil. Vždycky se našel někdo silnější, rychlejší, odolnější, chytřejší. Stačilo mít smůlu jednoho dne někoho takového potkat a nemohlo to skončit jinak než smrtí.
„Vždycky jsem ti říkala, že tvoje magie Ledu ještě zesílí, až překonáš ten blok, který představoval kov zatavený do tvých dlaní,“ řekla Jo-Jo jemně. „Chtěla jsem říct, že teď jsou tvoje síly, jak Ledu, tak Kamene, vyrovnané. Včera v noci ti to zachránilo život. A pomůže ti to s Elektrou La Fleur. Neměj z toho strach, Gin, Neměj strach ze sebe.“
Nepodívala jsem se jí do očí, ale znovu jsem se otřásla. Protože na to už bylo pozdě. Už od té noci, kdy Mab zabila moje blízké.
Jo-Jo odešla do obýváku a přehodila přes spící Natashu a Vinnieho deku. Dohodly jsme se spolu, že by měli ještě pár dní zůstat schovaní. Aspoň dokud se nevypořádám s La Fleur.
Dopřála jsem si dlouhou sprchu a hodila na sebe náhradní oblečení, které mi přivezl Finn a sešla dolů s úmyslem na zbytek dne odjet do Pork Pit, pomoct Sophii a připravit se na případnou návštěvu Elektry La Fleur.
K mému překvapení v kuchyni čekal Owen.
„Myslela jsem, že jsi jel domů za Evou,“ řekla jsem
„Už jsem na odchodu,“ řekl a vstal ze židle „a ty jedeš se mnou.“¨
„Ano?“
Přikývnul. „Ano, jedeš. Potřebuješ si odpočinout, Gin. Aspoň jeden den, než ze sebe uděláš návnadu.“
Nadzvedla jsem obočí. „A ty budeš dělat co? Nabízíš se, že se o mě zbytek dne budeš starat?“
Owen znovu přikývnul. „Klidně i noci,“ řekl zastřeným hlasem. „Pokud mi to dovolíš.“
Dívala jsem se do jeho fialkových očí a hledala nějakou známku toho, že konečně přišel k rozumu. Že si uvědomil, jak jsem chladná, násilnická, zvrácená a odtažitá, a začne se tvářit, jako že jsme se nikdy nepotkali. V jeho pohledu ale nic takového nebylo, jen vřelost a umíněné rozhodnutí, že na mě dá pozor, třeba i proti mé vůli. I pokud si budu myslet, že si to nezasloužím, že nestojím za to, aby na mě někdo plýtval časem, pozorností a sympatiemi.
Smyčka kolem mého srdce se sevřela ještě o něco pevněji.
Owen, stojící v Jo-Joině kuchyni, se o mě bál, a snažil se aspoň o den oddálit nevyhnutelné. Ta skutečnost mi vyrazila dech, až jsem se musela jednou rukou opřít o stůl.
„Takže,“ řekl Owen, „půjdeš dobrovolně, nebo tě budu muset svázat a naložit do auta?“
„Sliby, sliby,“ zavtipkovala jsem. „Nemáš ani tušení, jak by se mi líbilo být svázaná.“
Owen se pomalu, líně usmál. „Možná bychom to mohli do podrobností prodiskutovat u mě doma.“
Úsměv se mu z tváře vytratil a najednou byl zase vážný. „Pojeď se mnou domů. I kdyby to mělo být jen pro dnešek. Co říkáš, Gin?“
Prosím. Sice to slovo neřekl nahlas, ale v jeho hlase bylo jasně slyšet. A i když jsem to zkoušela, nedokázala jsem zastavit souhlasné chvění svého srdce. Nemohla jsem odolat touze užít si bezstarostný den a noc s Owenem předtím, než se budu muset soustředit na smrtelně nebezpečného nepřítele, nejnebezpečnějšího, jakému jsem kdy čelila.
„Tak dobře,“ řekla jsem škádlivě, abych zlehčila situaci a neobvyklé nepohodlné pocity, které mnou zmítaly. „Ale jen když si podrobně promluvíme o tom svazování.“

„No,“ řekl Owen znovu s úsměvem na tváři. „myslím, že to půjde zařídit.“

14 komentářů: