pátek 3. června 2016

Složité souvislosti - 19. kapitola


„Gin!“ vytáhl mě z milosrdné tmy, ve které se tak krásně odpočívalo ochraptělý ustaraný výkřik. „Gin! Jsi tady?“

Zvuk mého jména mě úplně probral a s trhnutím jsem otevřela oči. Aspoň jsem si myslela, že jsem je otevřela, chtěla jsem to udělat, ale svět byl pořád černý, takže jsem si nebyla jistá.
Po chvíli se mi začaly vybavovat události dnešní noci, prchavé obrazy, které dohromady nedávaly moc smysl. McAllister a La Fleur nad jídlem v Pork Pit. Já, jak se plížím po starém vlakovém nádraží. Natascha zahrabaná pod přikrývkami. Oheň na upoutání pozornosti. La Fleur a její zelený blesk letící po kolejích. Při posledním obrazu jsem se zachvěla. Její magie tak moc bolela-
„Gin!“ ozval se znovu ten hlas.
A teď mě někdo hledal v černočerné tmě – byl to ale přítel, nebo lovec?
„Už jsme se dívali všude,“ ozval se druhý hlas. „Nikde ji tu není vidět, ani neodpovídá na volání.“
Žena. Teď to byl ženský hlas.
Můj mozek nepracoval tak jak měl, ale věděla jsem, že nechci, aby mě našla žena. Nechtěla jsem, aby mě našla Elektra La Fleur. Celá rozklepaná jsem se stočila do klubíčka, neodvažovala jsem se ani dýchat. Pokud by mě teď našla, nedalo by jí moc práce mě svou magií dorazit.  A pak půjde po Brie, Finnovi a všech, které mám ráda, a nezůstane nikdo, kdo by ji zastavil-
„Nech mě se soustředit,“ zabručela ta první osoba. Podle hlasu to byl muž.
Nějaká malá část mého mozku zpozorněla. Ten hlas zněl…povědomě. Proč? Proč mi připadal tak známý? Proč se mi ten hlubokým drsný tón tak líbil? Proč jsem chtěla vykřiknout a upozornit na sebe?
Někde poblíž jsem ucítila výboj magie. Nebyla to ale pichlavá síla La Fleur nebo Mab Monroe. Překvapivě byla tahle magie na stejné vlně jako ta moje – byla příjemná, chladná, vytrvalá, uklidňující. Sice ne úplně stejná, ale chyběla ji palčivost cizí protikladné síly.
„Tudy.“
Něco nad mou hlavou zarachotilo a zaslechla jsem těžké kroky. Něčí boty mlaskaly v bahně a každým krokem se přibližovaly. Pokusila jsem se zvednout ruku a sevřít jeden ze svých nožů schovaných ve vestě, ale neposlechla mě. Nedokázala jsem s ní pohnout ani ji sevřít. Nedokázala jsem nic jiného, než ležet na boku jako leklá ryba. Jediná část mého těla nefungovala. Jako v mrákotách jsem si uvědomila, že vlastně necítím nic – prsty na rukou a na nohou a ani nic mezi tím.
„Tamhle! Tamhle je!“
Někdo se začal prodírat rákosím, ve kterém jsem ležela a posílal mi do tváře kapky vody a bahna, ale já jsem neměla ani tolik síly, abych je otřela. Měla jsem pocit, že nade mnou někdo stojí a dívá se dolů na moje prochladlé tělo.
„Proč – proč jí takhle září ruce? Co má to stříbrné světlo znamenat?“ Zašeptal vyděšeně ten ženský hlas.
„Nevím,“ zabručel muž. „Běž nastartovat auto a zapni topení na maximum. Honem.“
V bahně začvachtaly další roky, tentokrát směrem pryč. Znovu jsem se pokusila sebrat zbytky sil, abych se ochránila, nebo aspoň abych otevřela oči a podívala se, kdo je tou novou hrozbou. Nedokázala jsem to. Právě teď jsem nedokázala udělat vůbec nic.
Silné paže mě zvedly ze zmrzlého bahna. Nadechla jsem se a nos mi naplnila známá sytá, zemitá vůně. Jako vždycky mi připomněla kov, pokud byl kov vůbec nějak cítit.
„Owene?“ zamumlala jsem.
Nebo jsem si aspoň myslela, že vyslovuju jeho jméno. Moje rty byly tak ztuhlé, že jsem necítila jejich pohyb. Znovu jsem se pokusila otevřít oči, ale nešlo to. Něco mi je slepilo dohromady. Nejspíš to byl led, voda z řeky, která mi zmrzla na řasách.
Ticho. Potom mě začala hladit po studených mokrých vlasech teplá ruka. „Vydrž Gin, zkus to---“
Svět znovu zčernal.
Nevím, co se dělo pak. Napůl v mrákotách jsem vnímala jízdu autem, něčí ruce strhávající moje mokré, ledem pokryté šaty. Sem tam jsem se na chvíli probudila a zaslechla nějaké hlasy. Podivné kousky rozhovorů, které mi měly dávat smysl, ale nedávaly.
„Rychleji jet nemůžu.“
„Tamhle je klepadlo, vypadá jako mrak.“
„Dejte ji do vany.“
„Je tak studená.“
Občas jsem zaslechla Owenův hlas, jindy bych zase přísahala, že slyším jeho sestru Evu. Co by ale ti dva dělali na vlakovém nádraží? Měla jsem se tam setkat s Finnem, ne s nimi. Nic jsem nechápala.
Chlad v mém těle pomalu ustupoval, kousek po kousku, cítila jsem, že mě obklopuje něco teplého. Brněly mi prsty na rukou a nohou jak se mi obnovoval krevní oběh. Skřípala jsem zuby, po celém těle jsem cítila bodání ostrých jehliček.
„Už je to dobré, drahoušku,“ šeptal uklidňující hlas. „nech svou magii Ledu být, už jsi v bezpečí, Gin. Odpočívej, jen klidně odpočívej.“
Poslechla jsem a znovu jsem se propadla do tmy.
***
Když jsem se příště pokusila otevřít oči, neměla jsem s tím žádné problémy. Zaostřila jsem na okolní svět a zjistila jsem, že ležím v posteli pod stropem s namalovanými nadýchanými mraky plujícími po modré obloze. Znala jsem jednu osobu, která měla takhle vymalovaný dům – Jo-Jo Deverax.
Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala z bahnité říční vody do jejího domu.  Zrovna teď mě nijak zvlášť netrápilo, jak k tomu došlo, soustředila jsem se na pocit tepla a na to, že znovu cítím ruce a nohy. Zkusmo jsem sevřela ruce v pěst a zahýbala prsty na nohou a spokojeně jsem konstatovala, že mě poslouchají. Dokonce jsem nepřišla kvůli omrzlinám ani o žádné prsty, bezpochyby díky Jo-Joině léčivé magii. Bylo to jen dobře. Bez palce by se mi nůž opravdu špatně držel.
Ozvalo se slabé zaškrábání, zvedla jsem hlavu a podívala jsem se, co to je.
Přes přikrývky jsem zahlédla Nataschu, která stála kousek od postele. Holčička byla vykoupaná, tmavé vlasy měla stažené do culíku a celkově vypadala líp, než když jsem si našla špinavou a uplakanou na nádraží. Zmizely i modřiny, které jsem na ní předtím viděla, očividně se jí stejně jako mě dostalo Jo-Joiny péče.
Na sobě měla něco, co vypadalo jako jedno ze Sophiných triček, soudě podle vzoru z krvácejících zlomených srdcí, tepláky a tlusté ponožky. Sophia sice byla trpaslice, ale i tak Natasche její tričko sahalo až pod kolena a vypadalo na ní jako šaty. Nohavice u tepláků měla také několikrát ohrnuté.
„Ahoj,“ zaskřehotala jsem.
Místo aby mi odpověděla, se na mě Natascha chvilku dívala, pak se beze slova otočila a vyběhla z ložnice.
Nechala jsem hlavu spadnout zpátky na polštář a ještě pár minut jsem zůstala ležet, jen abych se ujistila, že jsem živá, při smyslech a v jednom kuse. Pomalu jsem se protahovala, hýbala prsty, abych zjistila, jestli všechno víceméně funguje tak jak má. Jo-Jo zase jednou překonala sama sebe, protože jsem se až na příšernou únavu cítila jako nová. Měla jsem pocit, že bych se měla stočit do klubíčka a celé hodiny spát. To byl ale jen důsledek léčivé magie, kterou na mě Jo-Jo použila, nic víc. Když jsem se jí včera večer dostala do rukou, musela jsem vypadat spíš jako kus ledu, než jako živá bytost.
Nejdůležitější ale bylo, že mě Elektra La Fleur zatím nezabila. A teď, když jsem věděla, že Bria je na jejím seznamu také, jsem byla ještě odhodlanější ukončit její existenci.
Takže další den v posteli nepřicházel v úvahu. Sedla jsem si a odhrnula přikrývky. Musela jsem být hodně zmrzlá, protože jsem na sobě měla ne jedno, ale dokonce tři flanelová pyžama a patery vlněné ponožky. Vypadala jsem jako marschmellow. Zavrtěla jsem hlavou a pomalu se postavila na nohy.
Udělala jsem zkusmo krok, zavrávorala jsem a měla jsem co dělat, abych neskončila s hlavou rozbitou o třešňově červený noční stolek. Sice mi nohy neupadly, ale ani zatím nechtěly plnit moje pokyny. Jediné, čeho jsem dosáhla, byly další bolestivé jehličky zapichující se do mých svalů. Zaťala jsem zuby, opřela se rukama o noční stolek, než závrať přejde. Ať se propadnu, jestli se zhroutím zpátky do postele. Ne, když La Fleur pořád dýchá a má políčeno na Briu.
„Měla bys ještě ležet.“ Ozval se hluboký hlas.
Zvedla jsem oči a uviděla ve dveřích stát Owena Graysona s kouřícím šálkem v ruce.
Owen vypadal přesně tak unaveně, jak jsem se já cítila. Černomodré vlasy měl rozcuchané, na tváři mu rašilo strniště a pod očima měl temné kruhy, jako by několik dní nespal. Byl nedbale oblečený v černém svetru s rolákem, který obepínal jeho široká ramena, a džínsy i boty měl zablácené.
Zarazilo mě to. „Proč jsi celý od bláta?“
„To je z toho, jak jsem tě včera v noci hledal,“ řekl Owen. „Volala jsi mi. Pamatuješ si to?“
Vybavila se mi vzpomínka, jak mačkám rychlou volbu a místo Finna se mi ozývá Owen, ale to bylo všechno. Soustředila jsem se a vybavily se mi další útržky, které zaplnily prázdná místa ze včerejší noci.
„Volala jsem ti, a ty jsi mě šel hledat,“ řekla jsem. „Ale jak jsi mě našel? Neřekla jsem ti, kde přesně jsem.“
Owen se opřel o dveře a upil ze svého šálku. Z vůně sladké horké čokolády se mi začaly sbíhat sliny. „Ne, ale zavolal jsem Finnovi, a ten mi řekl, kde jsi a co děláš. Když jsi mi volala, řekla jsi, že jsi skočila do řeky a odnesl tě proud. No a Finn odhadl, kde ses mohla dostat na břeh. Takže jsem vzal auto a jel tě hledat.“
„Nebyla s tebou taky Eva? Zdálo se mi, že slyším její hlas“
Owen přikývnul. „Nechtěla mě nechat jít samotného, tak mě napadlo, že ve dvou bychom tě mohli najít rychleji.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vždyť jsem sama nevěděla, kde jsem, prohledat břehy by muselo zabrat hodiny, zvlášť potmě, jak jste mě vůbec dokázali najít?“
Owen přešel přes místnost a zvedl něco z nočního stolku na druhé straně postele. Sluneční světlo proudící oknem dovnitř se odrazilo od mého nože.
„Díky tomuhle,“ řekl. „Věděl jsem, že jich u sebe budeš pár mít, navíc máš kov zatavený i v dlaních. Takže jsem se soustředil na tenhle kov a ten mě přivedl rovnou k tobě.“
Samozřejmě, mělo mě to napadnout. Owen měl něco, čemu říkal nepatrný talent na ovládání kovu, jeho magie byla odnoží magie Kamene, a pokud jsem věděla, jeho magie rozhodně slabá nebyla. Podstatné bylo, že Owen dokázal vycítit, rozpoznat a ovládat kov stejně jako jsem to já dělala s Ledem a s Kamenem. Muselo ho to stát obrovské úsilí, aby mě našel v tak rozlehlém prostoru plném prázdných plechovek a dalších kovových odpadků.
„Takže proto vypadáš tak unaveně, musel jsi včera večer při hledání vyčerpat veškeré zásoby magie.“
Owen pokrčil rameny, jako by to nic neznamenalo. Pro mě to ale znamenalo hodně. Když jsem nepočítala Finna a sestry Deverauxovy, už dlouho na mě nikomu nezáleželo tolik, aby mě šel hledat, když jsem byla v průšvihu. Byla jsem zvyklá, že jsem odkázaná jen sama na sebe, že musím být silná a soběstačná, až jsem zapomněla jak je to příjemné, mít někoho, na koho se můžu spolehnout.
Mít někoho, komu na mě záleží.
A najednou se slabá vlákna mého citu k Owenovi pospojovala dohromady a pevně omotala kolem mého srdce. Bylo to svým způsobem děsivé a bolestivé, ale i nečekaně krásné.
Nevšímala jsem si jehliček, které se pořád zabodávaly do mých nohou, a obešla jsem postel. Owen odložil svůj šálek a rozevřel pro mě svou náruč. Vklouzla jsem do ní a položila jsem si hlavu na jeho širokou hruď a zhluboka vdechovala jeho vůni. Pak, když jsem se už cítila dostatečně jistě, jsem se narovnal a přitiskla svoje rty na jeho.
Možná to bylo mým rozpoložením, nebo tím, že jsem v noci málem umrzla, ale cítila jsem z toho polibku tolik. Owenovy rty na mých, naše k sobě přitisknutá těla, jeho něžně hladící jazyk. Hluboko ve mně se probudila vášeň, v těle se mi rozproudila krev a rozehřívala mě tak, jak to žádné vlněné ponožky nikdy dokázat nemohly.
Neangažovalo se ale jen moje tělo. I když jsem se snažila s tím bojovat, něco se rodilo i v mém srdci, a to, co pro mě udělal včera večer, jen posílilo city, které se tam usadily. Díky tomu, že přispěchal na mou záchranu, že mi pomohl, když jsem si sama pomoct nedokázala.
Když se naše ústa od sebe konečně odtrhla, stáli jsme uprostřed ložnice, udýchaní, naše ruce propletené. A já jsem se poprvé nepokusila ignorovat pocit, že to, co mezi námi je, není pouze fyzické. Bylo toho mnohem víc.
„No,“ zamumlal Owen proti mým rtům. „tohle za tu námahu rozhodně stálo.“
Nadzvedla jsem obočí. „To jsem měla vědět, že si tě můžu koupit jediným polibkem, i když v něm hrály podstatnou roli jazyky.“
Owen se uličnicky usmál, výraz mu zněžněl a oči nezbedně zajiskřily. „Pokud máš ještě další nápady, nebudu proti.“
Ukázala jsem palcem přes rameno. „Je tady postel.“
„Všimnul jsem si,“ řekl Owen. „A taky jsem si všimnul, že toho máš víc na sobě, než ve skříni.“
„Nelíbí se ti, když vypadám jako marschmellow?“ dráždila jsem ho. „Nebo si na tolik vrstev cudnosti netroufáš?“
Owen přivřel oči a na rtech se mu objevil potutelný, sexy úsměv. „Nemáš nejmenší představu, co všechno jsem schopný udělat, abych se dostal pod všechen tenhle flanel.“
Lehce jsem ho políbila na koutek a zašeptala mu do ucha. „Tak proč mi to nepředvedeš?“
Owenova ruka mi sklouzla po zádech a pozvolna se přesunula na přední část mého těla. Naše pohledy se setkaly a zaklesly se do sebe. Začal rozepínat horní knoflík nejvrchnějšího pyžamového kabátku…
Někdo za námi ne zrovna diskrétně zakašlal. Podívala jsem se přes Owenovo rameno, jen abych uviděla Finna stojícího ve dveřích s kouřícím šálkem v ruce a vědoucím úšklebkem na tváři.
„Tak se mi zdá, že už je tady někomu líp.“ řekl.


12 komentářů:

  1. Za Owena jsem moc ráda.. Děkuji moc

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad...

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad a korekturu. Už se těším na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat